Z Alp dolů k Jadranu na bruslích a s kočárem. Nádhernou cyklostezku Alpe Adria zvládnou i rodiny

Trasa Ciclovia Alpe Adria Radweg: Po kliknutí na mapy.com se otevře celá mapa 54km úseku, který jsme projeli, i s popisem problematických míst.

Říká se, že Alpe Adrii by měl aspoň jednou projet každý cyklista. Po 54 kilometrech z Tarvisia do Carnie dodáváme: i každý zkušenější bruslař. Ne kvůli dokonalému asfaltu, ten za mnoho nestojí. Ale kvůli zážitku, který se do našeho běžného bruslařského žebříčku nevejde.

My se do stezky zamilovali už doma na mapě. Na bruslích jsme s manželem a se dvěma malými dětmi neplánovali projet celých 410 km vedoucích ze Salcburku až k italskému Jadranu, ale podle dostupných informací jsme trasu naplánovali z Tarvisia do vesnice Carnia. Představa průjezdu mezi alpskými vrcholy zněla jako něco, co nutně musíme zažít. Dokonce ani šestiletá Elenka proti dlouhé trase tentokrát neprotestovala – jakmile zjistila, že většinu doby pojede z kopce, začala se těšit. A dvouletý Richard? Ten byl nadšený, jen co slyšel o bruslích a svém oblíbeném vozíku.

Auto necháváme na parkovišti u nádraží Tarvisio Boscoverde, vedle kterého prochází Ciclovia Alpe Adria Radweg. Když při nazouvání bruslí pozoruji cyklostezku s pozadím majestátních Alp, cítím se jako v nebi. Ten pocit se ale brzy mění a radost mě opouští hned po pár stovkách metrů.

V prvních dvou kilometrech za nádražím povrch v duchu srovnávám s dříve testovanou šumavskou trasou a moje zklamání ze špatné kvality nevylepšuje ani úvodní prudší sjezd ukončený zatáčkou. Za úzkým můstkem nás pro změnu čeká několikakilometrové stoupání. Zkrátka jízdně to není na začátku žádná sláva a počáteční obezřetnost v neznámém terénu tomu taky moc nepřidává.

Potom se ale pod kolečky objevuje krásný hladký asfalt a moje rozpoložení je hned lepší. A to i přesto, že v prvních kilometrech stoupáme o 70 výškových metrů. Profil se definitivně láme na sedmém kilometru a od tohoto bodu vede naprostá většina naší cesty směrem dolů. Během zbývajících 47 kilometrů trasy klesáme o víc než 550 výškových metrů. Zároveň to ale není sjezd, při kterém se nezapojí svaly. Alpe Adria vedoucí po tělese bývalé železniční trati klesá pozvolně, místy je potřeba zabrat a místy nás některé techničtější pasáže dokáží i zpomalit.

Rozdílný charakter rozděluje Alpe Adrii do dvou částí. Pomyslný předěl leží v městečku Pontebba – a je to poněkud příznačné. Ještě do roku 1919 tady totiž procházela skutečná státní hranice. Potok Pontebbana rozděloval dnešní město na rakousko-uherský Pontafel a italskou Pontebbu. Po první světové válce se hranice států sice posunula, ale v přeneseném smyslu ji lze na bruslích vnímat stále.

První půlka od Tarvisia, tedy z někdejší habsburské strany, je technicky náročnější a s dětmi také složitější. Už po třech kilometrech jízdy cyklostezku v Camporossu přerušuje kruhový objezd a my ho musíme projet spolu s auty. Jinde trasa křižuje běžné komunikace. Tunel v Malborghetto je slabě osvětlený a povrch v něm dost rozbitý. Samotné „hraniční“ městečko dokonce projíždíme po normálních silnicích. Obdobné situace a krátké silniční pasáže se opakují na celém úseku mezi Tarvisiem a Pontebbou a podrobně je můžete prostudovat v galerii a po rozkliknutí naší mapy. Většinou jsou ale křížení dobře značená, na nebezpečnějších místech pomáhají zpomalovací zátarasy a aut při naší návštěvě začátkem července potkáváme minimum.

Ani pro méně zkušené bruslaře by tak samotný provoz v první polovině trasy nemusel představovat komplikaci. Větším problémem než samotná auta je ale technické provedení přejezdů. Povrch je často rozbitý, posypaný štěrkem nebo přerušený spojem s větším výškovým rozdílem. K vymazleným křížením ve Flaemingu má Alpe Adria daleko. Stezka stále mírně klesá a je třeba počítat s možností, že na konci sjezdu čeká zatáčka, křižovatka, nebo obojí současně. Méně jistý bruslař se tak může snadno dostat do potíží i v případě, že se na přejezdu nepotká s dalším účastníkem provozu.

Při přejezdu z „habsburského“ Pontafelu do „italské“ Pontebby se nemění jen historická kulisa, ale i samotná Alpe Adria. Na konci města se musíme vyšplhat zpět k původní trati. Někdejší státní hranice je sice dávno minulostí, ale krátké intenzivní stoupání se sklonem 25 % působí téměř jako vstupní brána do jiného bruslařského světa.

Ten předchozí, ve kterém jsme se potýkali hlavně s křižovatkami, provozem a nerovnostmi, necháváme za sebou. Na kopečku se otevírá jiný příběh, který ocení asi každý, včetně dětí. Tady vjíždíte do zábavního parku, kde za minimum námahy dostanete plnou nálož endorfinů. Je to svět vodopádů, krásných výhledů, dechberoucích mostů a viaduktů nebo tmavých tunelů.

Ostatně hned první tunel za prudkým stoupáním je mnohem temnější, než byste čekali. Při našem průjezdu nebylo v celém dlouhém tunelu jediné funkční světlo. Chci si nasadit čelovku, kterou jsem si pro podobné případy přibalila. Ale mám smůlu, baterka je na dně Ondrova batohu a ten ji odmítá hledat. Nezbývá než celý temný průjezd absolvovat pouze s mizerným osvětlením telefonu. Před kolečky nemám šanci cokoliv zahlédnout, ale povrch chráněný před nemilosrdným alpským počasím naštěstí neukrývá žádnou zradu.

Za úvodním tunelem následuje řada dalších. Některé jsou krátké, další osvětlené, v jiných se kolem nás zase rozprostře tma. Povrch je v nich ale skvělý a my to ve většině z nich můžeme pořádně rozpálit. Dětem se svižná jízda líbí a brzy si najdou vlastní zábavu. Do tmy posílají výkřiky, které se odrážejí od stěn a v ozvěnách se vracejí zpátky. Když se na chvíli opozdím, nevidím před sebou skoro nic, ale pořád slyším Richardovo nadšené „BAF!“. Stačí jet za hlasem.

Po sérii tunelů, mostů a krátkých průhledů do údolí zastavujeme u jednoho z větších vodopádů, Cascata Cadramazzo. Stačí sejít pár metrů ze stezky k průzračné a studené říčce. Obě děti jsou z pauzy nadšené, je to lepší než hřiště.

Do cíle na nádraží v Carnii nám zbývá pouhých 9 kilometrů, tak zastavujeme ve vesnici Resiutta, v bistru u odstavených železničních vagónů. Vlak zpátky nahoru do Tarvisia nám jede skoro za dvě hodiny, a tak si užíváme severoitalskou gastronomii za dobré ceny. Tahle kombinace nás překvapila stejně mile jako skutečnost, že jsme na stezce nepotkali moc lidí, počítali jsme totiž s návalem. Dokonce i teď navečer je v občerstvovně minimum zákazníků. Po krátké pauze a skvělém aperolu (který je mimochodem levnější než u nás) pokračujeme směrem ke Carnii.

Znovu se objevuje nový, hladký asfalt a s ním i jedna z nejpříjemnějších pasáží celého dne. Údolí se rozšiřuje, po obou stranách se prudce zvedá do vysokých alpských svahů a v některých místech vidíme vodopády. Stezka se postupně přimyká k řece Fella. Mezi bílými kameny v ní protéká průzračná, studená horská voda.

V klidné závěrečné pasáži máme čas na shrnutí celého dne, nicméně Alpe Adria se nám hodnotí těžko. Povrch není žádná sláva - většinou je to hrubší asfalt, místy rozbitý a občasné přejezdy nebo mříže dokážou bruslařům trochu zkomplikovat jízdu. Jenže celkový zážitek je úplně jinde než u běžné cyklostezky.

Ač jsem s manželem a dětmi po evropských trasách během loňského roku najela něco kolem 1000 kilometrů, nepotkali jsme nic, co by se podobalo cestě přes Alpy. Alpe Adria není trasa pro úplné začátečníky, ale kdo umí bezpečně brzdit, zvládá horší povrch a vydrží několik hodin dávat pozor, ten by ji měl zažít. A na kole? Tam bych si tuhle cestu dokázala bez obav představit i pro své rodiče. Úplně vidím, jak jsou nadšení z toho, že vlastními silami projeli Alpy. Možná právě proto už teď přemýšlíme, že se sem příští rok vrátíme znovu a projedeme ji jako součást větší cyklistické cesty. 

Cyklostezka se mění v cyklotrasu až pár stovek metrů před naším cílem ve vesnici Carnia. U závěrečného prudkého sjezdu do vlakového podjezdu musí Ondra rychlou jízdu s vozíkem brzdit v trávě. Zkušení bruslaři ale zvládnou jak sjezd, tak horší povrch.

Na nádraží se musíme rozdělit. Zatímco Ondra s Rišákem jedou vlakem zpět do Tarvisia pro auto, já beru veškerou výbavu a jdu hledat zmrzlinu pro vytrvalou Elenku. Marně, v Carnii je takhle večer vše zavřené. I bez závěrečné odměny je Ela spokojená, prý to byla ta nejkrásnější evropská stezka, kterou s námi projela.

Zdroj: autorský text