Za 12 hodin z Prahy mezi 80 sopek a kráterů. Cestou navštivte nejlepší zábavní park světa

Více než 5000 kilometrů napříč Evropou se dvěma malými dětmi kvůli zhruba 100 sekundám úplného zatmění Slunce? Jo, zní to trochu šíleně. Ale podobné nápady jsou celkem náš styl. Jízdu z Česka do Španělska v rámci speciálního projektu Cesta na zatmění Slunce jsme proto nebrali jen jako nutný přesun a už při plánování hledali místa, na kterých dlouhé hodiny v autě proložíme nějakým zážitkem. Jednou ze zastávek byl Puy de Dôme – 1465 metrů vysoká francouzská sopka uprostřed krajiny plné dalších vulkánů a kráterů. Místo, kde se děti protáhnou, my uvidíme něco úplně jiného než dálniční svodidla a ideálně se všichni dostatečně unavíme před dalším přejezdem.

Z německého Sinsheimu vyrážíme dál na jihozápad a před sebou máme dlouhý přejezd Francií. Cestou míjíme mimo jiné slavný Europa-Park. S šestiletou Elenkou a dvouletým Richardem bychom ale jeho největší horské dráhy zatím stejně nevyužili, takže tentokrát pokračujeme dál a návštěvu si schováváme na některou z dalších cest.

Postupně se krajina kolem nás začíná měnit. Projíždíme řídce osídleným francouzským Massif Central a čím blíž jsme Clermont-Ferrandu, tím častěji se z krajiny zvedají charakteristické tvary sopek. Pohoří Chaîne des Puys je spolu se zlomem Limagne součástí území zapsaného na seznamu UNESCO a jeho nejvýraznější dominantou je právě Puy de Dôme. Pod sopku dorážíme až pozdě odpoledne a její zvláštní tvar okamžitě poutá naši pozornost. Jde o lávový dóm, který vznikl přibližně před 11 tisíci lety, když se velmi viskózní láva místo rozlití do okolí nahromadila kolem místa výstupu. Z geologického pohledu je tedy Puy de Dôme skoro mladice. Sotva vychladla.

Velkou atrakci z Puy de Dôme udělala 5,6 km dlouhá ozubnicová železnice Panoramique des Dômes, která byla uvedena do provozu v roce 2012. Vlak veze turisty a vyznavače paraglidingu téměř až na samý vrchol. Převýšení vyšší než 500 metrů překonává během čtvrt hodiny. Pro nás je vzhledem k pozdnímu příjezdu ideální – nahoru se svezeme a cestu dolů zvládneme pěšky. I přes náš plán si raději kupujeme zpáteční jízdenku. Rozdíl oproti jednosměrné je malý a podle předpovědi se večer může přihnat bouřka. Za dospělého platíme 18,60 eura (jednosměrná jízdenka stojí 15,50 eura). Šestiletá Elenka spadá do zlevněné kategorie od 4 do 14 let a zpáteční cesta ji vyjde na 11,70 eura, dvouletý Richard jede zdarma.

Zaujme nás i moderní dolní stanice s návštěvnickým centrem. Rádi bychom se zdrželi déle, jenže čas běží, takže míříme k vlaku. Cestou nahoru vláček horu postupně obkrouží, takže cestujícím nabízí nádherné výhledy na všechny strany sopečné krajiny. Velkorysá panoramatická okna vagónu celý zážitek ještě umocňují.

U horní stanice vlaku se nejprve pídíme po občerstvení. Manžel se jako obvykle celý den odmítal zdržovat zastávkami na jídlo a jen mě uklidňoval skvělou restaurací na vrcholu. Jenže je po páté odpoledne, restaurace dávno zavřela a v bistru si můžeme vybrat mezi vaflemi a brambůrkami. Děti vafle odmítají a mně dochází, co nás čeká: několikakilometrová cesta pěšky dolů se dvěma hladovými řvouny a potom ještě skoro dvě hodiny autem na hotel. Paráda.

Cestou od nádražíčka k vrcholu míjíme Temple de Mercure neboli Merkurův chrám. Dnes z něj zůstaly hlavně základy a částečně rekonstruované zdi, ve 2. století našeho letopočtu ale šlo o mimořádně monumentální stavbu – dokonce je označován za největší horskou svatyni římské Galie. Děti ale antické památky nechávají celkem chladnými. Mnohem víc je fascinují paraglidisté poletující kolem Puy de Dôme jako obří pestrobarevní motýli. Při okružní cestě kolem vrcholu narazíme přímo na jejich startovací místo a chvíli jen stojíme a sledujeme, jak jeden za druhým mizí do údolí.

Kdo by si chtěl podobný zážitek vyzkoušet sám, těžko bude v Evropě hledat hezčí místo. Letět mohou i úplní začátečníci v tandemu, dokonce už od 5 let. Ceny začínají na 100 eurech, takže přibližně 2400 korunách za tandemový let.

Na vrcholu se nám pod nohama rozprostírá celé Chaîne des Puys. Některé sopky vypadají jako pravidelné kužely, jiné mají výrazné krátery a mezi nimi se krajinou vinou pěšiny. Právě při pohledu dolů se definitivně rozhodujeme, že zpáteční jízdenky na vlak necháme v kapse. K našemu autu u návštěvnického centra vedou dvě hlavní pěší trasy a my vybíráme Chemin des Chèvres, protože podle mapy i toho, co vidíme pod sebou, vede přímo mezi okolními vulkány.

Nejdřív jdeme chvíli podél trasy ozubnicové železnice, pak nás stovky schodů stáhnou níž do otevřené sopečné krajiny. Najednou už se na vulkány nedíváme jen shora, ale procházíme přímo mezi nimi. Výhledy jsou nádherné a cesta baví i děti. Často vede po měkké trávě, takže i pravidelně padající Richard řve častěji nadšením než bolestí. Později se stezka schová do lesa a úplně dole nás čekají ještě pastviny.

Jenže zatímco sestupujeme, bouřka se přibližuje. Hromy jsou stále hlasitější, přidávají se první kapky a poslední část cesty se z rodinné turistiky mění na běžecký trénink. K autu už skoro sprintujeme přes pastvinu mezi stovkami bečících ovcí. Než se ale bouřka definitivně rozjede, ještě jednou zastavujeme. Zpoza hřebene vedle Puy de Dôme se mezi mraky začnou rozlévat výrazné sluneční paprsky. Když už jedeme přes půl Evropy za zatměním Slunce, lepší rozloučení s Puy de Dôme jsme si snad ani nemohli objednat.

Zdroj: autorský text