Malá zemička v Evropě nabízí extrémně levný benzin a naftu. Reálně vypadá lépe než na fotkách

Andorru jsme navštívili cestou ze Španělska, kde jsme sledovali úplné zatmění Slunce. Do malého knížectví sevřeného v Pyrenejích jsme přijížděli hlavně kvůli přírodě. A přestože nás od prvních kilometrů vítala krásná krajina, první velké nadšení přišlo na překvapivě prozaickém místě – u čerpací stanice.

Ceny paliva jsou tady o více než čtvrtinu levnější při porovnání se sousední Francií a přibližně o 15 procent nižší než ve Španělsku. Zatímco v zemi galského kohouta jsme horko těžko tankovali litr benzinu pod dvě eura, v Andoře skoro každá pumpa nabízela cenu pod 1,5 eura za litr. To je necelých 36 korun a tudíž citelně méně než ve Španělsku i Česku.

Na plné nádrži už přitom nejde o drobné. Při padesátilitrovém tankování může rozdíl proti francouzským cenám dělat kolem 25 eur, tedy zhruba šest stovek korun. Pro nás, kteří jsme během cesty napříč Evropou najeli tisíce kilometrů, byla zastávka u andorské pumpy příjemným bonusem.

Nízké zdanění láká do Andorry také za nákupy. Ty jsme ale tentokrát vynechali. Naším hlavním cílem byla tři horská jezera Estanys de Tristaina vysoko nad hranicí 2000 metrů nad mořem. Než jsme k nim vyrazili, potřebovali jsme ale hlavně dospat předchozí noc.

Po úplném zatmění Slunce jsme totiž kvůli vyprodaným ubytovacím kapacitám ve španělské Palencii skončili na parkovišti v autě. A přestože se v Leapmotoru C10 spalo i se dvěma dětmi překvapivě docela dobře, my dospělí jsme víc než tři hodiny v limbu nezvládli. První odpoledne v Andoře proto patřilo hlavně odpočinku.

Druhý den ráno jsme chtěli vyjet brzy, ale dopadlo to jako vždy, když cestujeme s dětmi. Na spodní stanici gondoly Tristaina v areálu Ordino Arcalís jsme dorazili až někdy před jedenáctou. Přesto jsme bez problémů zaparkovali zdarma a nemuseli čekat ani na gondolu, která děti nadchla prosklenou podlahou. Cesta nahoru nás ve čtyřech stála 47 eur.

Pěší výlet k Tristainským jezerům začíná u horní stanice gondoly v oblasti La Coma d’Arcalís, ve výšce přes 2200 metrů nad mořem. Okolí je sice horské a krásné, ale na náš vkus až příliš civilizované. Kromě lanovky jsou tu restaurace, sjezdovky a dokonce i silnice, na kterou ale naštěstí pouštějí spíše cyklisty než auta. Stačí však přejít první horské sedlo a okolí se změní. Před námi se otevře údolí, kde lidskou přítomnost připomínají pouze značené turistické cesty a turisté samotní. Těch tu ale v plné letní sezoně naštěstí bylo relativně málo a v údolí se příjemně rozprostřeli.

Tristainská jezera leží blízko sebe, ale v různých nadmořských výškách. Klasický okruh měří přibližně 4,4 kilometru a nastoupá kolem 210 výškových metrů, takže obejít všechna tři přece jen vyžaduje trochu námahy. Překvapila nás i voda. Manžel neodolal a v jednom z jezer se vykoupal; její teplotu odhadoval přibližně na 20 stupňů. Nezvykle teplý byl ostatně i vzduch – přestože jsme se pohybovali vysoko nad 2000 metrů, teplota přesahovala dvacítku. Však také pod horami zuřila čtyřicetistupňová výheň.

Kdo si chce máknout víc, může zvolit delší a náročnější trasu vedoucí vysoko nad jezery, odkud se otevírají výhledy na celé údolí. Pro nás s dvouletým Richardem a šestiletou Elenkou byl ale základní okruh tak akorát. Díky lanovce jsme se vyhnuli únavnému výstupu a děti si i přesto užily túru ve vysokohorské krajině.

Pyrenejskými scenériemi jsme byli naprosto uchváceni a celé odpoledne fotili o sto šest. O to větší překvapení přišlo večer při prohlížení snímků. Naživo nám okolí Tristainských jezer připadalo nádherné, na fotografiích ale část jeho kouzla mizela.

Možná je to tím, že zdejší krajina nemá tak výrazné barevné kontrasty jako třeba ledovcová údolí v rakouských Alpách. Voda v jezerech je sice křišťálově čistá, ale podloží je tmavé a barevně nenápadné. Vodě chybí výrazné světle modré nebo tyrkysové odstíny, které známe třeba z jezer pod Mölltalským ledovcem. Na místě přitom právě kombinace tmavé vody, kamenitých svahů a rozlehlého horského prostoru působí mnohem silněji než na fotce.

Podobný dojem jsme měli i na jiných místech v Andoře. Drtivá většina domů v městečkách i vesnicích má podobný vzhled a vzájemně ladí. Tady by se měli učit starostové horských obcí v Česku, kde se často staví bez ladu a skladu – každý pes jiná ves. Tmavý kámen na fasádách dává zástavbě jednotný, čistý a zároveň luxusní charakter. Naživo celé vesnice působí útulně a velmi harmonicky. Na fotografiích se ale tenhle dojem zachycuje překvapivě těžko.

Zdroj: autorský text