Takové bruslení v Česku nezažijete. Hned za hranicemi jsme projeli parádní 66 km dlouhou stezku

Vážská cyklomagistrála (Košeca - Piešťany): Po kliknutí na mapy.com se otevře celá mapa 66km úseku, který jsme projeli, i s popisem problematických míst pro bruslaře.

Čeští milovníci inline bruslení mohou těm slovenským závidět. Mezi Košecou a Piešťany jsme projeli přibližně 66 kilometrů převážně hladkého a často novotou vonícího asfaltu. Jen necelé dva týdny před naší návštěvou totiž Slováci otevřeli na tomto úseku 11,6 kilometru zrekonstruované Vážské cyklomagistrály. Jak ukazuje náš bruslařský žebříček, podobně dlouhou a kvalitní stezku bychom v Česku hledali jen těžko. Navíc jsme zjistili, že už se dá projet i další nový navazující úsek, který bude oficiálně otevřen v září. 

Šestašedesát kilometrů jsme chtěli projet pouze jedním směrem, a proto jsme do plánu zapojili vlak. Jako základnu jsme zvolili Kemping Rybníky Opatovce u Trenčína, který leží přímo u Vážské cyklomagistrály. Chtěli jsme odtud dojet na bruslích na trenčínské nádraží, vlakem se přepravit k začátku stezky u Košece a po stezce pokračovat přes Trenčín až do cíle v Piešťanech.

Plán byl jednoduchý. Horší byla jeho realizace. Vlak z Trenčína odjížděl v 10:47 a při našem odjezdu z kempu ukazovala navigace příjezd na nádraží v 10:42. Pro cyklisty. A my vlastně ani nevěděli, jestli je cesta k nádraží přes město pro bruslaře sjízdná. Nakonec z toho byl dopolední desetikilometrový sprint proti větru, který mě hned na začátku dost utavil. Most přes Váh, stezky na obou březích i průjezd Trenčínem byly naštěstí pro brusle v pohodě. V 10:45 jsme už seděli i s dvouletým Richardem ve speciálním vozíku Cybex uřícení ve vlaku, který byl skvěle přizpůsobený cyklistům i cestovatelům s kočárky.

O několik desítek minut později vystupujeme v Košeci. Malá železniční stanice stojí mezi poli nedaleko Kočkovského kanálu a na cyklostezku se od ní napojujeme snadno. Asfalt před námi se ještě černá novotou.

Nejprve vyrážíme stejným směrem, jakým přijel vlak – tedy na sever k Ladcům a Žilině. Chtěli jsme se dostat až na severní konec nově otevřeného úseku, protože podle mapy měla stezka za Košecou zatím končit. Dojeli jsme přibližně k mostu u areálu TJ Tuženice, cyklostezka ale pokračovala dál po zcela novém asfaltu směrem na Ladce.

Podle dopravního značení tato část ještě nebyla oficiálně otevřená, ale působila sjízdně. Přesto jsme se drželi původního plánu, otočili se a jeli po proudu k Trenčínu a Piešťanům. I tak nás během dne čekalo přes devadesát kilometrů a po ranním sprintu na vlak jsem si v tu chvíli nedokázala představit, že bych zvládla přidat další.

Úsek z Košece na kraj Trenčína je pro mě asi nejnáročnější. Nepříjemně se ozývají bolavá záda. Richard není tentokrát ve vozíku spokojen a neustále se dožaduje zmrzliny. Manžel sice sliboval příznivý vítr, ale opak je pravdou. Na některých úsecích fouká vyloženě proti, což je v dlouhých rovinatých pasážích, kdy před sebou vidím trasu třeba i několik kilometrů dopředu, psychicky náročné.

Před Dubnicí nad Váhom vede cyklostezka na náspu vyvýšeného Kočkovského kanálu a silný protivítr přináší nejen únavu, ale i zápach linoucí se z nedaleké skládky. Za dubnickými elektrárnami se situace naštěstí mění. Kanál je zahloubený do krajiny, přestává foukat a my si můžeme užívat téměř dokonalý povrch. Skvělý dojem kazí jen štěrk podél zcela nového asfaltu, který se na některých místech bohužel dostával na stezku.

Několikrát si říkám, že by krátká pauza přišla vhod. Jenže z Košece až na kraj Trenčína nepotkáváme na více než dvaceti kilometrech jediné místo, kde by se dalo občerstvit. Teprve v Trenčíně se zastavujeme v kavárně Ček point, kde se lačně vrháme na panini a chlebíčky. Richarda na další cestu uplácíme zmrzlinou a já se po dvou velkých kofolách začínám cítit na další porci kilometrů, která nás čeká.

Okolí Trenčína už známe z ranního sprintu na vlak. Konečně ale můžeme trochu v klidu ocenit, jak skvělé podmínky bruslaři a cyklisté v tomto městě a jeho okolí mají. Nádherná hladká stezka tady vede po obou březích Váhu. Rovněž podjezdy a přejezdy mostů jsou dělané tak, aby byly pro cyklisty a většinou i bruslaře přátelské. Kam se hrabe Praha nebo Brno! V okolí je dost stánků a restaurací i hřišť pro děti.

Jedeme dál na jih po cestě, kterou už známe. Míjíme náš kemp s občerstvením a hned za ním nás čeká napínavý moment. Podle značení je tady totiž cyklostezka uzavřená kvůli opravě mostu na silnici I/9 u Velkých Bierovců. Místní v kempu nám ale večer říkali, že už se není čeho bát. A skutečně! Jedinou komplikaci představuje asi dvoumetrový pás jemné suti. Pod mostem už se projíždí pohodově po novém asfaltu. Podle značek sice ještě není stavba zkoulaudovaná a oficiálně otevřená, ale všichni tudy jezdí.

Od Trenčína směrem na jih už sice není povrch zcela nový, ale většinou zůstává hladký. V některých ohledech je snad ještě lepší než na novém úseku - krajnice zarostla trávou, takže se štěrk nedostává na stezku. Navíc vítr konečně fouká do zad, jak manžel sliboval. Rovněž okolí cyklostezky není tak fádní jako na sever od Trenčína, občas se trasa zakroutí do lužních lesů v okolí Váhu. Jede se parádně a kilometry naskakují za odměnu. I s kočárkem Cybex svištíme průměrem kolem 20 km/h. Když aplikace ukazuje nějakých 66 kilometrů, začnu Ondru dokonce přesvědčovat, ať si k plánovaným devadesáti kilometrům něco přidáme a ujedu podruhé v životě stovku. Velká změna po tom, jak bídně jsem se cítila po ranním sprintu na vlak.

Za Hornou Stredou ještě několik kilometrů pokračujeme po samostatné asfaltové stezce směrem k piešťanské lokalitě Bodona. Povrch už místy není tak dokonale hladký jako předtím, ale pořád se jede dobře. Bruslařská pohádka definitivně končí až na začátku Piešťan, kde se cyklostezka mění v cyklotrasu a kvalita povrchu se výrazně zhorší. Průjezd městem směrem k nádraží je za trest. Do odjezdu vlaku nám zbývá ještě čas na jednu kofolu, ale nálevny v okolí nádraží připomínají návrat někam do hlubokých osmdesátek. Ještě, že skvělý vlak směrem k Trenčínu jezdí každou hodinu.

V podvečer tak absolvujeme už třetí cestu z Trenčína do našeho kempu a aplikace nám v cíli ukazuje téměř 92 ujetých kilometrů. Není to moje osobní maximum, ale tolik jsem s manželem a dětmi během jediného dne ještě nikdy neujela. Ondra má najednou tolik energie, že by dal dnes snad sto pade. Není divu – hladký povrch a minimum křížení se silnicemi dělají z této části Vážské cyklomagistrály ideální trasu pro bruslaře, kteří si chtějí posunout osobní rekord v rychlosti nebo vzdálenosti.

Přes přebytky energie se ale nakonec přikloníme k tomu, že budeme šetřit síly na další dny. Čeká nás totiž mapování nejkrásnějších stezek na brusle pod Tatrami. Ale o tom zase až v dalším článku.

Zdroj: autorský text