Doly nahradily pláže, kempy a cyklostezky i pro bruslaře. Báječných 50 km kolem čtyř Lužických jezer

Oblast kolem Lužických jezer vyhledává spousta českých inline bruslařů. Příjemnou dovolenou tu sice mohou strávit i ti, kteří mají rádi jiné volnočasové aktivity, ale pro bruslaře je to tady ráj.

Není divu, trasy v podobném rozsahu a kvalitě prostě v Česku není šance najít. V naší rodinné sestavě čítající dva dospělé bruslaře, pětiletou Elenku na kole a ročního Richarda v rychlém kočárku Cybex jsme se ve Volkswagenu California vypravili k těm nejzápadnějším.

Jako základnu jsme zvolili Familienpark Senftenberger See, obrovský kemp na břehu největšího Lužického jezera na kraji města Grosskoschen. Běžně taková místa nevyhledáváme. Jenže vzhledem k tomu, že jsme jeli ještě s kamarády a měli celkem čtyři děti, tak se hodilo místo pro auto a stan hned v blízkosti hřiště, záchodů, sprch a zdroje vody či elektřiny.

Kousek byla i písečná pláž a čistá jezerní voda s celkem přívětivou teplotou kolem 22 stupňů. Kemp má skvěle řešené zázemí pro děti a jako bonus je v ceně zahrnuta spousta atrakcí včetně trampolín, pinčesu nebo minigolfu. Pro nás ale největším plusem bylo, že se kemp nachází hned u okružní cyklotrasy kolem Senftenbergského jezera.

Hned na začátku jsme ale pocítili, že oblast Lužických jezer je primárně určená pro cyklisty. Ne, že by byl povrch stezek špatný, tomu nelze nic moc vytýkat. Ale už průjezd městečkem Kleinkoschen byl komplikovaný a pro nás jako bruslaře nepohodlný. Pokročilí bruslaři si určitě dobře poradí, zpozornět by ale měli především inlinoví začátečníci. My se v uličkách města trochu motali, pak jsme ještě chvilku tápali při spletitých přejezdech kanálu spojujícího Senftenberské a Geierswaldské jezero a silnice B 96, ale nakonec jsme i díky dobrému značení vyrazili směrem na Geierswalde. Místní názvy měst se uvádějí dvojjazyčně i v lužické srbštině, které má pro toto město pro českého turistu pikantní jméno Lejno.

Po exkrementech naštěstí nebylo na trase ani památky. Maximálně jsme se museli vyhýbat drobným větvičkám a květům ze stromů. Velmi přívětivý je i profil stezky. Občasné sjezdy a stoupání jsou krátké a nenáročné, většinou se jede po rovině. V okolí Geierswalde jsme míjeli i spoustu stravovacích zařízení od skromných bufetů až po luxusní restaurace. Jako houby po dešti tam rostou i zařízení ubytovací včetně luxusních resortů. Trasa vede občas po cyklostezce a z menší části i po veřejných komunikacích, ale s minimálním provozem. Rozhodně ji můžeme doporučit i pro rodiny s dětmi.

Povrch, po kterém jsme mimo městskou zástavbu jeli, byl po celou dobu buď naprosto skvostný (místy připomínal proslulý „černý led“ ve Flaemingu), nebo přinejhorším velmi dobrý. I tak jsme ale pocítili, že na bruslaře není v této lokalitě tolik pamatováno. Při plánování trasy jsme totiž jen stěží nacházeli informace o sjízdnosti jednotlivých stezek. Nakonec jsme se rozhodli, že to prostě prubneme a zpětně můžu říct, že se není čeho obávat. Letos jsme kolem jezer najeli asi 100 km, přičemž na řadě míst jsme nebyli prvně. Všude je znát, že výstavba a renovace stezek je v posledních letech v této oblasti velkou prioritou.

Přesto lze i tady najít špeky, ze kterých se zastaví kolečka. Největší zradou byly tři mřížkované překážky, které mají bránit pohybu dobytka. Když jsem v dáli zahlédla jejich velmi nenápadný stříbrný nájezd, zpozorněla jsem. Hlavou mi blesklo, že jsem podobný obraz před pár měsíci viděla v jedné z bruslařských diskuzí. Hned vedle stříbrného roštu byla i fotka zkrvavených končetin. „Brzdi!“, volala jsem na Ondru, který si to s kočárkem pálil v plné rychlosti k nájezdu. Místo snížení tempa se mi dostalo odpovědi, že je to brnkačka. Protože ke kolizi mělo dojít v následujícím momentu, s notnou dávkou zoufalosti jsem vykřikla: „Zastav, nebo si rozbiješ hubu!“

To už naštěstí na Ondru platilo a zastavil těsně před dobytčí zábranou. Obdobně jsem po chvíli křičela i na kamarády, kteří mě přes protivítr neslyšeli. Chtěli na mřížovaný přejezd vjet stejně, jako před chvílí Ondra. Nebylo divu, nenápadná konstrukce zdálky splývala s nájezdem a po výstražných značkách nebylo v okolí ani památky. Teprve úplně zblízka je jasné, že se před konstrukcí musí zastavit a přeťapat ji s největší opatrností, protože do mezer zapadnou kolečka. Cyklisté se bát nemusí.

Z Lejna jsme se vydali na Klein Partwitz, což znamenalo, že jsme opustili břehy jezera geierswaldského a začali objíždět to partwitzké. Tady výrazně ubylo civilizace. Jede se krásnou přírodou mezi lesy, loukami a poli, na kterých v červenci vonělo dozrávající obilí. Obdobné scenérie jsme sledovali už pár dní zpět, když jsme objížděli Bärwalder See.

Za Klein Partwitz směrem na Lieske je navíc nádherná písečná pláž pod útesy. Připomíná to tady krásná místa Středozemního moře, dokonce i voda má občas stejně smaragdovou barvu jako někde na Sardinii. Kdo se nestačí občerstvit do Klein Partwitz, ten pak musí delší dobu vydržet. Další stánek jsme totiž potkali až za Lieske, tedy už na březích Sedlitzer See.

To jsme původně chtěli také objíždět, ale po konzultaci s meteoradarem jsme se nakonec rozmysleli, vrátili se zpět a odbočili na úžinu mezi Sedlitzer a Partwitzer See. Díky tomu jsme mohli navštívit rozhlednu Rostiger Nagel, v překladu rezavý hřebík. Jde o třicetimetrovou vyhlídkovou věž vyrobenou z oceli, na kterou se dá vylézt zdarma a pod ní se alespoň základně občerstvit párkem a nápoji.

Při návratu do Kleinkoschen jsme zjistili, že se blížící se dešťová přeháňka rozpadla, a tak jsme si ještě mohli udělat okruh okolo Senftenberger See. Při jeho objíždění jsme projeli i hlavním městem oblasti Sentfenberg, kde na bruslaře čeká trochu zrada v podobě asi tříkilometrové promenády vyrobené ze zámkové dlažby. Dá se po ní jet, ale nohy nám brněly. Kdybychom nespěchali, asi bychom sundali brusle a raději si celý úsek prošli. Na břehu jezera totiž v Senftenbergu najdete spoustu vyžití pro děti v podobě nejrůznějších hřišť a atrakcí, nechybí široký výběr restaurací a bufetů. Je zkrátka znát, že tady tečou peníze nejen do cyklostezek, ale i do infrastruktury, která má přilákat rodiny s dětmi.

Město Sentfenberg se s námi rozloučilo krátkým úsekem dlážděným kočičími hlavami, který se nám naštěstí podařilo z velké části objet mimo značenou cyklostezku. Pak už nám zbývala jen sladká tečka na závěr v podobě dokonalého povrchu na jižní straně jezera, který byl lemovaný voňavými borovicovými lesy. Hezký úsek s mírným stoupáním nás dovedl až do kempu. Ujeli jsme téměř padesát kilometrů a šlo o jeden z našich nejhezčích bruslařských zážitků. Lužická jezera jsou zkrátka pro české bruslaře zvyklé většinou jen na krátké kvalitní úseky tak trochu zjevením z jiného světa. I proto jich tu spoustu potkáte.

Zdroj: autorský text