Nejezděte v srpnu na dovolenou do Slovinska a Chorvatska. Nový Volkswagen California tam ale bodoval

Třídenní novinářská prezentace nového Volkswagenu California ve Slovinsku a Chorvatsku, to zní jako dream job. Ne, že by to byl celkově špatný zážitek. Nová California postavená už nikoli na základě dodávky Transporter, ale nové generace osobního MPV Multivan, je ve většině hodnocených parametrů skvělým autem. Kempování u nádherné řeky Soči spojené s dopoledním raftingem a druhá noc v olivovém háji nad Jadranem, to by za normálních okolností byly také parádní zážitky. Jenže...

V polovině srpna teče Sočou málo vody, u moře je pekelné vedro ve dne v noci, k tomu obtížný hmyz, na všech turistických atrakcích tisíce lidí a na silnicích tisíce aut. Takže sem rozhodně v tuto dobu nejezděte. Ale před tou příští by to mohla být skvostná dovolená. Třeba ta vaše úplně první s novou Californií. 

Nejdůležitějším bodem našeho třídenního tripu startujícího na letišti v Lublani byl právě test nového Volkswagenu California. Ten prošel revoluční změnou. Zatímco minulá generace spočívala na základech dodávky Transporter, novinka vznikla na platformě MQB pro kompaktní osobní auta koncernu Volkswagen. Jak stará, tak nová California, je nejvíce příbuzná s modelem Multivan. Jenomže zatímco Multivan 6.1 byl vylepšeným Transporterem, nejnovější Multivan se stal typickým osobním autem kategorie MPV právě na základě platformy MQB. 

Vzhledem k tomu, že platformu MQB si většina automobilových znalců spojuje s malým Golfem, báli se příznivci Californie, že to pro ni bude znamenat výrazný úbytek vnitřního prostoru. Jenže platforma MQB je modulární a tudíž hodně přizpůsobivá. I proto nová California vyrostla na základech prodloužené verze Multivanu. Na délku měří 5,2 m, tedy téměř o 30 cm více než předchůdce. Ani z hlediska ostatních prostorových parametrů nám nepřipadala horší než původní generace.

Zásadní změnu představuje výrazně lepší variabilita vnitřního prostoru. Nový Volkswagen California může mít podle výbavové verze čtyři až sedm sedadel. Na rozdíl od předchůdce jsou ale všechna samostatná, ta zadní posuvná, sklopná a vyjímatelná. Zatímco u předchozí Californie musel dvojitou, nebo dokonce trojitou lavici, tahat z Californie pár vzpěračů (nebo volů), teď to zvládne i žena bez velké muskulatury. Každé sedadlo totiž váží 24 kg.

Další skvělou novinkou jsou posuvné dveře na obou stranách, a to ve standardu. U předchůdce mohly být pouze na jedné straně. Potěší také integrování lednice. Ta dříve v interiéru hodně překážela, teď je po vzoru větší Grand Californie na kraji kuchyňské linky a otevírá se jako šuplík.

S novým autem se celkově mnohem lépe jezdí, má při shodném výkonu výrazně lepší dynamiku a nižší spotřebu. Ale máme i horší zprávy. V nabídce je pouze jediná specifikace naftového motoru 2.0 TDI, s nejvyšším výkonem 150 koní a s automatickou převodovkou. Manuální řazení? Nelze. Pohon všech kol? U dieselu také nelze. Pohon všech kol dostanete pouze díky elektromotoru na zadní nápravě u nové verze plug-in hybrid. K dispozici je i benzinový motor 2.0 TSI (190 k) s automatem a pohonem předních kol.

Koho zajímají hlavně podrobnosti o nové Californii, ten si může kliknout na odkaz pod tímto textem, kde najde rozsáhlý test a gigantickou fotogalerii se 62 fotkami z exteriéru a interiéru nového obytného vozu. My budeme pokračovat více cestovatelsky, což ale neznamená, že bychom se už o autě nezmínili.

Po instruktáži na letišti v Lublani vyrážíme k našemu cíli, louce u kempu Lazar poblíž městečka Kobarid nad řekou Sočou. Dostaneme se tam přes naplánovanou scénickou cestu přes průsmyk Vršič nacházející se ve výšce 1611 metrů nad mořem, tedy nad úrovní Sněžky.

Tuhle cestu kolem Kranjske Gory dobře znám a je to jedna z mých nejoblíbenějších tras na Balkáně. Střídají se výhledy na zelené louky a lesy, spektakulární Julské Alpy s majestnátným Triglavem (2864 m), na blankytnou a průzračnou řeku Soču tekoucí v hlubokých kaňonech po bílých kamenech nebo mosty přes ní. Zajet si můžete i na nedaleké jezero Bled.

Jenže už při pohledu na dopravní situaci na mapách je mi jasné, že dnes nikam zajíždět nebudu. Přestože máme všední den, čtvrtek, všude je bambilión lidí a aut. Bohužel se Volkswagen v našem termínu jízdních testů Californie trefil do státního svátku. Jeho spojení s hlavní turistickou sezonou je doslova pekelné. Prodíráme se dopravními zácpami.

Vždy se při této cestě na okraji Kranjske Gory stavuji osvěžit u malebného jezera Jasna, které je hned vedle cesty na Vršič pass. Dnes to ale opravdu nejde. Auta parkují i na takových místech, ze kterých reálně nemůžou vyjet, nebo blokují ostatní.

Silnice z Kranjske Gory na průsmyk Vršič je úzká, hrbolatá a plná serpentin, takže prakticky bez šance na předjíždění. Chytnu před sebou pár důchodců s fabií, kteří se nahoru šinou v průměru dvacítkou, takže bych cestou mohl klidně hledat houby. Na nové Californii tím pádem testuji jen to, že její automatická převodovka dobře spoupracuje s naftovým motorem. I při takovém šinutí se do prudkého kopce zrychluje a řadí velmi plynule a hladce. Auto je kompaktní. Na rozdíl od velkých obytňáků nemá problém s tím, že by se nemohlo vyhýbat dodávkám nebo autobusům v protisměru.

Rád bych občas zastavil a fotil, jenže všechny vyhlídky jsou beznadějně přeplněné auty a cedule dole hlásá, že zaparkovat nelze ani nahoře na průsmyku. Všechna parkoviště beznadějně ucpala jiná auta. Alespoň jednou se mi podaří zastavit a nafotit nádherné panorama.

Nazastavuji nahoře na průsmyku ani u dalších oblíbených míst podél řeky Soči, kterou po zybtek trasy kopírujeme. Beznadějně ucpaná auty jsou místa, odkud se dají objevovat Velika korita Soče, krásné kaňony a soutěsky. I z auta navíc vidím, že vody je v řece mnohem méně než obvykle. Často prosvítají pouze bělostné kameny, po kterých neteče žádná voda.

Nakonec po dlouhých hodinách jízdy s rychlostním průměrem nižším než 40 km/h parkujeme na louce před kempem Lazar. Okamžitě vyrážím ze sebe smýt pot a stres. Chci být u řeky sám, ne v davu, a tak volím cestu korytem vyschlého potoka, která před ústím do Soči připomíná spíše horolezeckou vložku. Odměna je ale sladká. V místě pod kempem je naštěstí v řece relativně dost vody, proud je silný a průzračná voda báječná. Okamžitě se do ní v první tůni vrhám a jsem překvapen relativně snesitelnou teplotou vody kolem 15 stupňů.

Vracím se na louku osvěžen na těle i na duši. Povznesenou náladu podpoří ještě vychlazené pivko, takže zvesela zkoumám všechny vychytávky Californie. Nejdříve díky náklonoměru zaparkuji v naprosté rovině, abych nemusel spát s hlavou nahoru či dolů, nebo abych se nekoulel ve spánku k jedné straně střešního stanu.

Rozdělávám markýzu, zpod matrace beru a rozdělávám stoleček, z pátých dveří židličku, zvedám střešní stan. Všechno je jednoduché, srozumitelné, snadné. Za pár minut si vytvářím něco mezi víkendovou chatkou a pojízdnou kanceláří. Večeři máme v podobě parádní grilovačky přímo na louce. Díky tomu, že jsme obklopeni horami, tak se spí v noci báječně v příjemné teplotě pod 20 stupňů ve spacáku.

Střešní stan v nové Californii je pro jednu osobu naprosto luxusním nocležištěm. Matrace je sice relativně nízká, ale pohodlná. Ve stanu navíc slyším šumění řeky. Tohle nakonec po pekle v provozu připomíná ráj. Procházka za ranní hygienou do natřískaného kempu mi ale znovu dává na vědomí, že srpen opravdu není ideálním měsícem pro návštěvu těchto míst.

Druhý den dopoledne nás čeká rafting. Souká se nás šestnáct do dvou dodávek. Nejdříve se stavujeme na základně firmy Go2rafting (na mapách Google je ke dni psaní článku vedená jako A2) v Kobaridu. Fasujeme povinný neopren s krátkými rukávy, přilbu, vestu a boty. Holky krčí nosy, protože neopreny jsou vlhké a dost smrdí.

Ještě bez nich nás čeká cesta asi čtvrt hodiny proti proudu řeky. Zastavujeme na parkovišti, kde už to hučí, protože i tady jede prázdninový provoz naplno a na Soču se snaží dostat desítky raftů. Oblékáme se, telefony bohužel musíme nechat v autě, takže fotky přímo z raftingu nemám.

Zpočátku jedeme skoro po oleji a vzhledem k zatížení našeho raftu devíti lidmi dost často drhneme o kameny. První třetina je nuda, ale zbytek probíhá na divoké vodě s klasifikací WW3, což už je slovy našeho kapitána Tomaže rock and roll. Skutečně si užíváme docela divoké peřeje, vzpurné válce, odrážení lodi od kamenů i zábavu v podobě skoků z vysokých kamenů do hlubokých tůní po skluzavce vytvořené z dna obrácené lodi.

Vody je ale opravdu málo. Díky tomu, že máme skvělého kapitána, tak se nikde nesekneme, ale jiné posádky raftů musí občas potupně z plavidel vylézat a loď postrkovat. Podle Tomažových informací se dá Soča jezdit i bez instruktora. Každý člen posádky ale musí zaplatit denní permit 10 eur.

Po návratu z raftingu rychle připravuji Californii na odjezd a vyrážím směr Chorvatsko. Pořadatelé pro nás připravili zastávku na Predjamském hradu a v dole na rtuť, ale já raději na mapách nastavuji rovnou obědovou lokaci Guest house Green Istria v Truške.

Sice už je dnes všední pracovní den, ale provoz není o moc řidší. Umím si představit ty zácpy u Predjamského hradu a nedalekých jeskyní Postojnska jama. Řídím se google mapami, nikoli vestavěnou navigací v Californii, která včera ukazovala velmi optimistické časy příjezdu, ale realita byla úplně jiná.

Ani řídit se Googlem ale není vždy výhra. Vede mě objížďkou po vedlejších silnicích stranou od hlavní, kde provoz brzdí zácpy. Jenže projíždím kolem několika zákazových značek s přídavnou tabulkou „Dovoljeno za lokalni promet“. Podle nich se zákaz nevztahuje na lokální dopravu. Za chvíli vidím před sebou sedět u pravé strany silnice ve svém autě policistu, který zastavil auto s rakouskou značkou a evidentně s ním vyřizuje pokutu. Sevře se mi žaludek.

Když mladý policista se slunečními brýlemi zahlédne ve zpětném zrcátku mou Californii s německou SPZ, vyskakuje od rozdělané práce a nekompromisně mi ukazuje, ať zajedu před něj a zastavím. Čekám v autě, minuty ubíhají a muž zákona se stále moří s hříšníkem přede mnou. Jdu za ním a říkám mu, že tady máme prezentaci v lokálních destinacích, ať mě pustí. Nekompromisně mě zahání do auta.

Asi po čtvrt hodině mě konečně vyslýchá. Mezitím několikrát vyskočí a zastavuje další a další auta s neslovinskými značkami. Už se mu tady tvoří kolona. Díkybohu. Ztrácí s mými dokola omílanými výmluvami na lokální prezentaci trpělivost a pouští mě bez pokuty. Naštvaně mi na cestu zdůrazňuje, ať příště koukám na značky a ne na Google.

Kousek za Novou Goricí naštěstí najíždím na rychlostní silnice H4 a následně dálnici A1 směrem na Koper, které jsou bez zácp a kde cesta ubíhá. Líbí se mi výrazně lepší aerodynamika nové Californie v porovnání s předchozím modelem. Ani při dálničních 130 km/h není obtékající vzduch téměř slyšet a užívám si komfort osobního vozu.

Přes noc se mi podařilo vybít díky lednici a nabíjení notebooku polovinu kapacity kempovací baterie. Stačilo ale ujet pár desítek kilometrů a je zase plná.

Z dálnice sjíždím u krásné kopečkovité krajiny plné vinic na začátku Istrie. Tady není provoz po vedlejších silničkách téměř žádný. Užívám si hbitosti a agility nové Californie, se kterou je radost jezdit v zatáčkách na kvalitním asfaltu. Naopak na nerovnostech řinčí nábytek a další příslušenství obytného auta. Do obědové lokality Green Istria dojíždím jako první ze všech posádek. Čas na vynikající lokální pochoutky - pršut, sýra, fíky nebo melounu. Mňam!

Oběd do sebe rychle naházím a pokračuji k cíli, kterým je olivový háj u kempu Monte Rosso ve stejnojmenné vesničce Crveni Vrh už v Chorvatsku několik stovek metrů nad Jadranem. Google mapy mě opět vedou hodně zajímavou cestou. Liduprázdnou, autoprázdnou, která najednou změní povrch z kvalitního asfaltu na šotolinu. A už se práší od kočáru!

Takový povrch samozřejmě Californii úplně nevoní. Sice se až překvapivě lehce řídí, jak můžete vidět na videu, které jsem z tohoto úseku natočil, ale všechno v autě na nerovnostech řinčí, což můžete na videu i slyšet. Na posledním úseku cesty se objeví nechvalně známá zákazová značka s dodatkovou cedulí „jen pro lokální dopravu“. Nemám morál se vracet zpět. Naštěstí tady žádný policista nehlídkuje.

V cíli na placu mezi olivovými háji odstavuji Californii na žhavém slunci. Teploměr ukazuje 36 stupňů ve stínu, takže beru jen plavky, ručník a hledám pěšky nejbližší pobřeží. Dostávám se k němu za 10 minut a mám radost, že tady není moc lidí.

Působí díky vybetonovaným plochám a rybářským kladkám trochu industriálně, ale díky tomu můžu skočit z mola šipku přímo do hloubky. Voda je čistá a krásně teplá. Podle internetu má moře 28 stupňů a je fakt jako kafe. Užívám si i krásné výhledy na slovinský Piran na protějším břehu. Náladu mi trochu kazí bleděmodré průsvitné medůzky, které ale podle všeho nežahají, protože jich je tolik, že jsem se o ně musel mnohokrát otřít.

Vracím se do kempu a se zbytkem české ekipy jedeme na Plažu Savudrija otočenou na západ, abychom si užili slunce zapadající do moře. Dá se tu překvapivě snadno a zdarma zaparkovat. Lidí už je tu o poznání více, ale stále to není hlava na hlavě. Plaža Savudrija má pískové dno a je mělká, dno se začíná svažovat až po několika stovkách metrů.

Voda je tu pochopitelně špinavější a teplejší. Odhadem tak 32 stupňů. Pro děti fajn, naše skupina se shoduje, že vybetonované pobřeží a skok rovnou do hloubky byly lepší. Dáváme si na terase hospůdky s výhledem na pláž velké pivo za čtyři eura a jedeme zpět do olivového háje u kempu Monte Rosso. Pořadatelé akce z Volkswagenu tu pro nás připravili báječnou večeři v přírodě spojenou s ochutnávkami místních vín.

Tentokrát spím v Californii na spodním lůžku, protože ho chci také vyzkoušet. Nespalo by se tu zle, kdyby nebylo takové vedro. Ještě o půlnoci ukazuje teploměr 30 stupňů, ráno v šest 27 stupňů. Celou noc se potím. Na chvíli zkouším otevřít dveře, ale vzápětí si to rozmyslím, protože venku čekají hejna krvežíznivých komárů. V půl sedmé raději seběhnu k moři a užívám si ranní rozplavbu při východu slunce.

Poslední den nám pořadatelé připravili trasu přes Lipici: Místo bílých koní mě ale láká ještě jedna koupačka v moři. Snažím se najít pěknou pláž ve Slovinsku. Neodradí mě ani půlhodinová zácpa před slovinsko-chorvatskými hranicemi. Ne, že by se tady kontrolovalo. Jsou zcela volné a propustné. Ale je zkrátka sobota dopoledne v půli srpna a hustý provoz.

Nakonec nelituji. Bele Skale plaža je jedna z nejhezčích pláží na severu Jadranu a možná úplně nejhezčí na slovinském pobřeží. Kdo se k ní chce dostat, musí zaparkovat auto nahoře u kempu Belvedere, což se mi daří okamžitě - a před vjezdovou bránou zcela zdarma.

Následuje asi čtvrthodinový prudký sestup lesem s nádhernými výhledy, který odradí 95 procent turistů, takže dole na oblázkové pláži pod útesy není nijak narváno. Útesy sice nejsou úplně bílé, ale pláž je oblázková a voda teplá, klidná a průzračně čistá. 

Dávám si čtvrt hodiny plavání a potápění jen tak bez výbavy, pouze s širšími plaveckými brýlemi a potvrzuji si, že z chorvatského pobřeží alespoň v této části zřejmě zcela zmizeli ježci. Ne, že by se mi po nich stýskalo. Ve vodě toho ale bohužel není k vidění tolik, jak jsem zvyklý třeba z Dalmácie. Daří se mi zpozorovat jen několik druhů ryb, občas objevím mušli. Zato na pláži jsou opravdu ukázkové oblázky.

Nakonec tedy i z třídenní prezentace nového Volkswagenu California ve Slovinsku a Chorvatsku odjíždím se spoustou hezkých cestovatelských zážitků, které ale na chvíli zase překazí zácpy cestou do Lublaně, kde vracíme nové Californie, i dále do Česka. I když nakonec jsme to na sobotu čekali horší.

Každopádně do Slovinska a Chorvatska v půli srpna jezdit nedoporučujeme. Zato po sezoně se tam nejspíš s rodinkou na skok vrátím, protože to vypadá, že letos teplé moře vydrží dlouho. Zatím tedy ne v nové Californii. Na tu si musíme počkat do příštího roku, protože jsme zatím testovali jen předsériové kusy.

Zdroj: autorský text