Původně to měl být třídenní letecký výlet na Faerské ostrovy s návštěvou zápasu české fotbalové reprezentace na pozvání jejího sponzora - automobilky Hyundai. Nakonec se kvůli počasí protáhl a stal se oslavou severské krásy i tamních obyvatel. Souostroví je sice součástí Dánska, ale žije si svým vlastním životem. Místní mají být nač hrdí, i když jim počasí moc nepřeje.
Vypadalo to, že naše cesta skončí hned na začátku. Zbývala nám asi hodina do přistání na Faerských ostrovech, když se ozval kapitán našeho letadla: „Aktuální počasí bohužel neumožňuje přistání na letišti Vágar. Pokusíme se o přiblížení a zůstaneme nedaleko od letiště ve vyčkávacím obrazci. Zásoba paliva nám vystačí asi na padesát minut kroužení. Pokud se během této doby počasí nezlepší, budeme nuceni přistát ve skotském Glasgow. Tam doplníme palivo a pokusíme se znovu přistát na Faerských ostrovech. Pokud se počasí nezlepší, musíme se bohužel vrátit zpět do Prahy.“
Jenže nic není nestálejší nežli faerské počasí. Jakmile jsme se k Vágaru přiblížili, objevila se modrá díra v nebi a přistáli jsme naprosto v pohodě hned na první pokus. Jen brzdy na konci krátké přistávací dráhy byly drsné, kolegovi Martinovi uletěl mobil o několik řad sedadel vpřed.
Na malém útulném letišti jsme prošli bez jakékoli kontroly, ač nejsou Faerské ostrovy součástí EU ani Schengenu. Ano, patří sice pod Dánsko, které členem těchto institucí je, ale těší se značné míře nezávislosti. Takže se doporučuje cestovat sem s pasem, i když by teoreticky měla stačit i občanka. Žádnou kontrolu jsme ale na letišti nezaregistrovali – tedy kromě toho, že Martinovi prošacovali celý kufr a zajímali se i o jeho prášky na bolest hlavy.
Z letiště jsme se autobusem hned vydali na místo, které je podle Trip Advisoru tím úplně nejzajímavějším na celém souostroví – vodopád Múlafossur. Jedeme podél pobřeží, když znenadání spatříme velrybu vyvrženou na pláži a u ní dva turisty s mobily. Nejdříve mě napadlo, že musí jít o nějaké umělecké dílo. Šlo však opravdu o živého – tedy vlastně už mrtvého kytovce. Náš řidič se bohužel nenechal přemluvit k zastávce, takže fotka v galerii je pouze z autobusu.
Trochu drsný zážitek vyvážila nádhera u vodopádu, který padá ze skály rovnou do Atlantiku. Vodopádů a říček najdete na Faerech stovky, možná tisíce. Voda z nich nepochází z pramenů, ale z dešťových srážek, kterých tu padá extrémní množství. Naštěstí návštěva Múlafossuru proběhla v suchu, dokonce se nám na chvíli nebe na některých místech projasnilo, takže fotky a videa vypadají jako z katalogu.
Video z vyhlídky na vodopád Múlafossur. Neděste se, že tam jsou spousty turistů. Za to můžou tři autobusy s českými fotbalovými fanoušky. Jinak tam na podzim nepotkáte živáčka.
Po ubytování v hotelu Foroyar nad Torshavnem se vydáváme na průzkum hlavního města a na jídlo. Jdeme pěšky, protože metropole Faerů má rozlohu českého okresního města a vypadá spíš jako větší vesnice u přístavu. Vybírám pivovarskou restauraci OY Brewing, která zvenčí vypadá trochu jako tovární hala, ale uvnitř jde o krásný prostor s varnami, spoustou piv na výběr, a hlavně skvělými burgery, trhaným masem nebo fish and chips. Ceny jídla nejsou o moc vyšší než v Česku, zato pivo vyjde asi na pětinásobek. Je však skvělé.
Pro šláftruňk jsem vybral Blabar s živou hudbou, kde jsme chtěli ochutnat faerskou whisky, kterou jsme viděli na letišti. Nápojový lístek ji bohužel neobsahuje, takže se musíme spokojit se skotskou ohnivou vodou. Dá se to přežít. Jak v restauraci, tak v baru je sice relativně plno, ale Faeřané se baví velmi tiše, nejhlasitější je naše česká skupinka.
Kolem desáté se taxíkem vracíme na hotel a šofér, který na mě vidí dres české fotbalové reprezentace, vychvaluje poslední úspěchy faerských sportovců. Loučíme se přátelsky s tím, ať zítra vyhrají ti lepší.
Faerské ostrovy patří mezi země s nejnižší kriminalitou na světě a nejbezpečnější destinace pro turisty nejen v Evropě. Ve vězení tu za trestné činy pyká jen 0,02 procent populace, tedy přibližně deset lidí na celých ostrovech s populací vyšší než padesát tisíc obyvatel. „Většinou to jsou lidi, co usedli s alkoholem za volant,“ vysvětluje náš průvodce. V Česku sedí „v lochu“ v přepočtu více než desetkrát tolik osob. Několik let po sobě tu nemuseli vyšetřovat žádnou vraždu.
Druhý den ráno vyrážíme autobusem na sever největšího faerského ostrova Streymoy do vesničky Saksun. Jestli se dá o nějaké osadě napsat, že je na konci světa, je to právě tady. Venku na pohled drobně mrholí, takže bereme zimní bundy a vyrážíme fotit typické dřevěné domečky včetně kostelíku pokryté travnatými střechami. Saksun je obklopen strmými holými kopci pokrytými pouze trávou a rozrytými desítkami potůčků a řek. Kolem se pasou stáda ovcí, kterých je na Faerech mnohem více než lidí. Saksun je taková esence Faerských ostrovů. I když to nevypadalo, mrholení je tak vydatné, že jsme do deseti minut promočení. Prcháme do autobusu.
Další zastávkou je severní cíp vedlejšího ostrova Eysturoy, na který se dá dostat lehce po mostě, protože jej od Streymoye dělí v nejužším místě jen několik metrů. Nejprve se zastavujeme na vyhlídce pod nejvyšší horou Faerských ostrovů Slaettaratindur, která se sice koupe v mracích, ale kolem nich už se klube sluníčko a společně vytvářejí neuvěřitelně fotogenické scenérie.
Fotografické porno pokračuje i po příjezdu do vesničky Gjögv s uzounkým přírodním přístavem dokonale chráněným před větrem. Voda je tady průzračná, vidím do hloubky několika metrů a připadám si jak v Chorvatsku. Mít plavky, hned bych tam skočil. Voda má stejnou teplotu jako vzduch, tedy kolem jedenácti stupňů.
Závěr výletu patří zajímavosti v podobě průjezdu podmořského tunelu s unikátním kruhovým objezdem uprostřed tunelového komplexu Eysturoyartunnilin. Nikde jinde na světě takovou atrakci nenajdete, takže nám řidič autobusu dopřeje několik koleček.
Je až neuvěřitelné, že země s počtem obyvatel, jako mají v Česku například Teplice (lehce nad 50 tisíc lidí), dokáže v posledních letech ve fotbale a v házené konkurovat i několikanásobně lidnatějším státům. Fotbalisté Faerských ostrovů vyhráli v kvalifikaci na fotbalové MS poslední tři zápasy a po vítězství nad Čechy stále drží teoretickou naději na postup. Házenkáři už se probojovali na poslední Euro a umístili se na 17. místě. Junioři i dorostenci patří mezi TOP 10 nejlepších týmů na světě. Házenkářky se probojovaly na poslední Euro i MS.
Kamarádi si chtějí odpoledne před fotbalovým zápasem odpočinout na hotelu, já se snažím využít každou minutu a mířím do úplného centra Torshavnu, tedy do přístavu. Ještě jsem nezažil metropoli, kde v neděli odpoledne na těch nejprofláklejších místech nepotkáš živáčka. Občas si připadám jako v nějakém postapokalyptickém filmu. I v centru hlavního města to navíc vypadá spíše jako na vesnici. Hned za první a jedinou řadou trochu honosnějších vysokých domů na nábřeží procházím uzoučkými uličkami mezi dřevěnými chaloupkami.
Pěšky mířím i na nový národní fotbalový stadion Torsvollur. Podle našeho průvodce jde o jediné fotbalové hřiště na Faerech, kam nemůže volně veřejnost. Všechny ostatní fotbalové plochy včetně stadionu v Klaksvíku, kde hraje tým, který se loni probojoval do základní skupiny Konferenční ligy UEFA a uhrál tam čtyři body, jsou komukoli volně přístupné. Na všech je umělá tráva, takže jsou odolná proti poničení. Často při cestách po ostrovech nevěříme, kde všude je možné fotbalové hřiště postavit – ve fjordu hned u moře mimo jakoukoli zástavbu, u vesničky s několika stovkami obyvatel – a to i s honosným umělým osvětlením. Fotbal je zkrátka na Faerech aktuálně fenomén, což brzy pocítí i čeští reprezentanti.
Když budete na Faerech, určitě se na Torsvollur běžte podívat. Je to nádherná stavba úžasně a chytře zasazená do krajiny, takže tam skoro nefouká, i když se kolem čerti žení. Navíc si fotbalový fanoušek v arénce pro šest tisíc diváků připadá mnohem více zatažený do děje, jako někde v Česku na vesnici. Ještě nikdy jsem na mezistátním kvalifikačním utkání nezažil, abych seděl pár metrů od postranní čáry a od naprosto volného nikým nehlídaného a brankou neuzavřeného vstupu na hřiště. Všichni organizátoři jsou neuvěřitelně srdeční a milí. A to se týká i domácích ortodoxních fanoušků, kteří zmalovanými obličeji budí na první pohled strach.
Takže sice trpíme spolu s dalšími českými fandy u příšerného výkonu českých fotbalistů, ale když vidíme tu radost a hrdost v očích domácích příznivců, vlastně ani nemůžeme být naštvaní. Naši povznesenou a přející náladu vůči místním ještě umocní večer na hotelu, kde zjišťujeme, že bydlíme s faerskými fotbalisty. Přátelsky debatujeme u skotské se záložníkem Meinhardem Olsenem, který přihrával na rozhodující gól. „Spousta z nás ze současného mančaftu se známe už od dětských let. Bydlíme tady pár stovek metrů od sebe. Jsme úžasná parta,“ říká a ochotně se s námi fotí. Pak si jde dát se spoluhráči ještě pár piv na oslavu vítězství.
Ráno jedeme na letiště v povznesené náladě. Kolegové Milan a David tvrdí, že by tady nejraději zůstali. Netuší, že se jim to splní. Kruh se uzavírá – na začátku výletu to vypadalo, že na cestu na Faery ani nedojde, a teď to naopak vypadá, že jen tak neskončí. Kvůli husté mlze nemůže přistát letadlo pro fotbalisty, takže je fotbalová asociace posadí do toho „našeho“ pro partnery a sponzory, které z letiště neodletělo. Nakonec to ale dopadne tak, že se z Faerských ostrovů v pondělí nedostanou ani fotbalisté, jen ztratí na letišti ještě víc času než my.
Večer tak v Torshavnu můžu ochutnat v restauraci The TARV Grillhouse tamní speciality – mimo jiné fermentované jehněčí maso sušené jen silným faerským vzduchem. A je to docela síla. Ještě, že opravdu výraznou vůni a chuť zejména těch lojovatějších kousků tlumí nakládané okurčičky a feferonky. Náhoda či osud tomu chce, že o dva stoly vedle sedí šéfové českého fotbalu v čele s předsedou svazu Davidem Trundou a generálním manažerem fotbalových reprezentací Pavlem Nedvědem, kteří také neodletěli. Je dost možné, že v době, kdy tento článek čtete, ještě všichni pobýváme v Torshavnu.
Hoši, děkujem!
Zdroj: autorský text
