Pětihvězdičkový hotel i chatrče z hlíny. Marocké Švýcarsko ohromí kontrasty mezi chudobou a luxusem

Maroko nabízí spoustu zcela odlišných tváří. Najdete tu pouště, moře s plážemi, vysoké hory, úrodné nížiny i zajímavá města. Jedno z nich jsme objevili jižně od Fezu. V Ifrane a jeho okolí budete mít občas pocit, že se nenacházíte v Africe, ale uprostřed bohaté alpské země. Však se mu také přezdívá „marocké Švýcarsko“. Kousek vedle sebe se tu nacházejí pětihvězdičkové hotely a hliněné pastevecké příbytky bez elektřiny. Dostali jsme se sem při prvních testech nové generace Toyoty Land Cruiser.

Už budova letiště ve Fezu zvenčí naznačuje, že tato služební cesta do Maroka bude trochu jiné kafe než moje předchozí „batůžkářské“ zkušenosti. Jeho moderní budova s čistými liniemi a skleněnými fasádami představuje pozoruhodný kontrast k labyrintům starobylých marockých medín, kde se úzké uličky klikatí jako nitky tkaných koberců.

Cestou do Ifrane vidím za okny autobusu míhat se typický chaos severoafrických městeček, takže mám pocit, že se věci vracejí do mých zažitých představ o Maroku. Jenže příjezd před pětihvězdičkový Michlifen hotel v Ifrane znovu vyráží dech. Jako by někdo přesadil obří horskou chatu ze Svatého Mořice a zasadil ji do cedrových lesů Středního Atlasu.

Hranaté dřevěné balkony a šindelové střechy připomínají alpské resorty, což ale kontrastuje s interiérem, jemuž vévodí vysokánské stropy vykládané cedrovým dřevem, mozaikové zellige dlaždice a řemeslné koberce - zkrátka kombinace Alp a Orientu.

Podobně přízračně působí celé Ifrane. Upravené parky, fontány a jezírka zrcadlí pohodu a rovnováhu. Město je známé svou čistotou a harmonií – jeho ulice jsou úhledné jako linie na skicáři. Moderní historie Ifrane začíná během francouzského protektorátu v Maroku (1912–1956). V roce 1928 si Francouzi, fascinováni přírodním bohatstvím a klimatickými podmínkami Středního Atlasu, vybrali Ifrane nacházející se v nadmořské výšce Sněžky jako horskou rekreační oblast. Francouzští kolonisté zde začali budovat město ve stylu alpských horských středisek, aby si vytvořili útočiště před okolní vyprahlou krajinou, které by jim připomínalo domov.

Ifrane má specifické mírné léto a chladné zimy, kdy město pravidelně pokrývá sníh. Toto klima učinilo z Ifrane populární destinaci pro zimní sporty, včetně lyžování. Lyžařské středisko Michlifen nedaleko města patří k hlavním atrakcím regionu. Na přelomu listopadu a prosince tu bylo přes den příjemných 17 stupňů, ale 11. února 1935 tu naměřili -23,9 stupňů Celsia, což je historicky nejnižší teplota na africkém kontinentu.

Procházka po Ifrane ale přece jen brzy odhalí, že jsme v Africe a ne ve Švýcarsku. Ve fontánách chybí voda, chodníky jsou místy hodně popraskané a zarostlé vegetací a jakmile se trochu vzdálím od lidí, ženou mě zpět smečky toulavých psů. V místní tržnici mi trvá hodinu, než utratím deset eur a mám díky tomu horu dárků pro celou rodinu.

Druhý den brzy ráno vyrážíme objevovat Střední Atlas a testovat novou Toyotu Land Cruiser. Jakmile vyjedeme jen několik kilometrů od hotelu směrem do hor, ocitáme se v úplně jiném světě. Okolí Ifrane bylo odedávna osídleno berberskými kmeny, které zde žily v souladu s přírodou. Hory Středního Atlasu nabízely úkryt a pastviny pro jejich stáda.

V okolí se dodnes nacházejí jeskyně a pozůstatky starých pasteveckých osad, které připomínají, jak drsný a přitom jednoduchý život zdejší lidé vedli a stále vedou. V jeskyních, v domech z kamene a hlíny, často bez elektřiny, s nutností docházet každý den pro vodu. Celý den ve společnosti ovcí a pasteveckých psů, maximálně s oslíkem nebo krávou.

K vidění nejsou strmé štíty, projíždíme spíše zvlněnou náhorní plošinou, byť se místy šplháme až do nadmořské výšky přes 2200 metrů. Krajina se často mění. Místy vypadá jako na Měsíci, pak jako po lusknutí prsty z ničeho nic vjíždíme do zelených cedrových nebo borových lesů. Ty střídají říční toky klikaticí se v hlubokých kaňonech nebo jezera všech velikostí.

Milovníci ježdění mimo asfaltové cesty tady budou slintat blahem. Stovky kilometrů cest s různými povrchy dokonale prověří jejich schopnosti i terénní auta s pohonem všech kol. Rychlé písečné, prašné a šotolinové pisty, kde letíme s novým land cruiserem rychlostí vyšší než 100 km/h, střídají obtížné kamenité pasáže s nestabilním povrchem, kde přicházejí ke slovu i uzávěrky diferenciálu a redukce. Cedrové a borové lesy protkávají úzké blátivé cestičky s měkkým podkladem. A občas se musíme brodit koryty řek a projíždět úzkými kaňony. Nádhera!

Pokud se tady v Maroku někdy v půjčovně dostanete k nové Toyotě Land Cruiser 250, tak se můžete vydat i tam, kam se spousta cestovatelů neodváží vydat pěšky. A to až v nečekaném pohodlí a s dostatkem prostoru pro pět cestujících a spoustou jejich zavazadel.

Naftový motor o objemu 2,8 litru se v terénu skvěle dávkuje, je dobře odhlučněný, a navíc šetří peníze díky velmi rozumné spotřebě, která se dá i v terénu udržet okolo deseti litrů nafty na 100 kilometrů. Nám při předchozích výletech po Maroku udělala dobrou službu i Dacia Duster s pohonem pouze přední nápravy, ale na některých cestách jsme se museli otočit a hledat dlouhé a komplikované objížďky, což by se nám s novým Land Cruiserem rozhodně nestalo.

Na zpáteční cestě potkáváme v cedrových lesích i tlupu makaků. Opice k okolí Ifrane neodmyslitelně patří. Místní obyvatelé je využívají jako zdroj přivýdělku, protože postávají podél silnice a za pár dirhamů prodávají drobné pamlsky pro opičí drzouny. Jen bacha na své věci, protože makakové často dokáží využít malé nepozornosti turistů k tomu, aby jim ukradli kabelku nebo taštičku s doklady a s kořistí v mžiku zmizet v houští.

Vracíme se zpátky do oázy pětihvězdičkového hotelu Michlifen. Lustry visící z vysokých stropů házejí měkké světlo na pohodlná zákoutí luxusního baru, kde praská hřejivý oheň v krbu a čas plyne ladně jako zakouřená whisky v pohárku, která se tady, v přísně muslimské zemi, prodává za nekřesťanské peníze.

Nemůžu se ubránit vzpomínkám a porovnání s naší batůžkářskou dovolenou, kdy jsme si v Maroku v době ramadanu museli dát chtě nechtě detox, protože jsme deset dní prostě nesehnali lok piva nebo vína. To by se tady asi stát nemohlo.

Zapadlému v pohodlí opulentního koženého křesla se mi v hlavě honí myšlenky, že několik kilometrů odtud lidé žijí v prostých domech z hlíny, kde světlo z oken zalepených igelitem vydává jen plamen lucerny. Ale možná, že bych s nimi alespoň pro jednu noc měnil.

Zdroj: autorský text