Nejsilnější zážitek z cesty po Maroku: Malý kluk z vesnice nás provedl kaňonem Opičích prstů

Snad všechny průvodce Marokem doporučují návštěvu Červené mešity nebo večerní procházku mezi zaklínači hadů a kejklíři na náměstí Jemaa el-Fnaa v Marrákeši. Také fotky karavany velbloudů jdoucích přes duny Erg Chebbi nebo modré uličky Chefchaouenu dokáží vyvolat pocit, že byste „to“ alespoň jednou chtěli vidět a zažít na vlastní kůži. Tato místa mají své kouzlo a i my jsme na ně zavítali a užili si je. V Maroku ale stačí uhnout kousek z nejznámějších tras a dostanete se do méně popsaných oblastí bez turistů, kde často čeká zapomenutý kousek ráje. 

A tak, když myslím na Maroko já, nevybaví se mi ruch červeného města ani pohled na nekonečné duny Sahary. Místo toho se v představách znovu procházím po úzkých pěšinách mezi zelenými políčky v oázách pod Tinghirem, které kontrastují s okolními nehostinnými štíty Atlasu. Nebo se proplétám mezi rozpadlými budovami starého města Ksar Ihjjamen. Nejraději se vracím k místům, na která jsme narazili náhodou a nejsou popsaná v žádném bedekru.

Mezi taková místa patří Monkey Fingers, skalní útvary připomínající svým tvarem opičí prsty, které se napojují na kaňon Dades nedaleko vesnice Ait Ouglif. Opičí prsty, někdy také nazývané Tamellaltské skály, jsou viditelné i ze silnice spojující Tamellalt s Ait Arbi. Většina projíždějících se spokojí pouze s fotkou pořízenou z jednoho z četných odpočívadel nebo se projde v zelené oáze údolí řeky Dades pod skalami. Ani my jsme v našem původním hrubém cestovním plánu neměli Monkey Fingers zahrnuty a dostali jsme na ně tip až v průběhu naší cesty. Podle místních to mělo být hezké místo, které se nacházelo na naší trase z Tinghiru do Ait Ben Haddou a jehož návštěva neměla zabrat moc času.

Naše očekávání nebyla velká. Dle doporučení jsme auto odstavili na parkovišti u Auberge Kasbah Ait Marghad a hned po příjezdu se nám naskytl klasický marocký výjev. Kolem auta se seběhli místní kluci, kteří nám halasně začali nabízet své služby průvodců. Posunky jsme se je snažili opakovaně odmítnout – kluci neuměli ani slovo anglicky a my na tom s francouzštinou nebyli lépe. Když děti odběhly, mohli jsme si oddechnout, dobalit zbytek věcí a připravit na cestu i dceru, která byla z povyku kolem značně rozladěná.

Pěšina vedla z parkoviště přes řeku Dades nahoru ke skalám, a tam se podle mapy měla rozdělovat v několik tras procházejících mezi jednotlivými patry pískovcových útvarů. Asi v polovině cesty vzhůru nás doběhl jeden z kluků z parkoviště a přesvědčoval nás, abychom se vrátili k řece v údolí. Byl neoblomný, my ale byli zatvrzelejší, a tak chlapec po chvíli rezignoval a vydal se s námi nahoru do kopců. Celou cestu nám něco vyprávěl a ukazoval, s naší jazykovou vybaveností však bylo pochopitelné pouze to, že se jmenuje Ali a bydlí v jednom z nedalekých domů.

Na kopci přestala být pěšina viditelná a mapy nebyly mezi stupňovitými skalami přehledné. Vydali jsme se tedy podél úpatí skal neznačenou trasou, která dle map měla vést až dolů do údolí. Náš samozvaný průvodce začal protestovat. Ukazoval kamsi výš, ke špičkám kamenných prstů. Bylo pozdní odpoledne, chlapcova varianta se zdála příliš dlouhá a naše důvěra v jeho tvrzení malá. Tvrdohlavě jsme se drželi původního plánu a chlapcovy gestikulace si nevšímali. Po sto metrech se však ukázalo, že naše volba není schůdná a my se potupně vrátili za Alim.

Zpočátku jsme uvažovali, zda je následování Aliho bezpečné a jeho varianta časově reálná. K našemu překvapení nezvolil ani jednu z tras vyznačených v mapě. Místo toho nás zavedl k neviditelnému vstupu do uzoučkého kaňonu, který se ukrýval mezi opičími dlaněmi. Sestup na dno byl problémový, ale proveditelný i s dvouletou holčičkou. Jen v průběhu zaznívaly instrukce jako „Ty ji spusť za ruce a já ji dole chytím.“

Na dně kaňonu na mě padla nejistota. Cesta dolů byla zvládnutelná, zato nahoru bychom se s dítětem v případě potřeby vyškrábali jen stěží. Nezbývalo než doufat a obavy nechat rozpustit v měkkém odpoledním slunci, které se opíralo do zlatavých stěn soutěsky.

Možná jsme měli štěstí na vhodnou roční dobu, ale většina cesty byla dobře schůdná, přestože vedla korytem téměř vyschlého potoka. V některých místech bylo pouze nutné řešit, zda je bezpečnější dvouleté dítě předávat z náruče do náruče, nebo problematickou pasáž zdolat i s potomkem v krosně. Nejhorší místo v podobě přeskoku z kamene na kámen dva metry nad hladinou tůně překonal můj muž s dcerou na zádech dobře, já ovšem potřebovala při doskoku pomoc. Alimu v žabkách nedělalo problém vůbec nic, a ještě nám s lehkostí asistoval v náročnějších úsecích.

Kaňon byl s přibývajícími kilometry a pomalu zapadajícím sluncem čím dál kouzelnější. Místy dcera musela po svých a nám nezbývalo, než lézt po čtyřech. Velké valouny přehrazovaly průchod a bylo nutné je podlézt. Jak se rychlost naší chůze snižovala, narůstala Aliho nervozita. Posunky naznačoval, abychom si pospíšili. Zřejmě s námi trávil víc času, než měl v plánu. Po nejkrásnějším úseku se kaňon rozevřel a my se ocitli na prosluněném plácku, kde odpočívali místní.

Cesta údolím řeky Dades zpět k autu byla ve srovnání se zážitkem z kaňonu trochu nudná a jednotvárná. Ani nás nemrzelo, když při občasných pokusech o focení Ali zběsile mával rukama a ukazoval k parkovišti. Spěchal domů. Před odjezdem jsme se mu chtěli za nezapomenutelnou procházku odvděčit. Dali jsme mu částku, která asi trojnásobně převyšovala obvyklé požadavky amatérských marockých průvodců. V Česku pár korun, v Maroku rozpočet na několik dnů.

Ali s úžasem hraničícím s děsem bankovky rychle sbalil, odmítl společnou fotku a pelášil domů. Pravděpodobně předpokládal, že jsme výši odměny neodhadli a bál se, že bychom částku mohli ještě upravit. Jeho chování nás nejdřív trochu zamrzelo. Postupem času se nám ale v hlavě rozleželo, že nečekaný, a o to autentičtější konec udělal z odpoledne uprostřed skal ještě silnější zážitek. Kdybych měla napsat vlastního průvodce po Maroku, tak na titulní straně nebude mešita v Marrakéši nebo duna na Sahaře, ale fotka hubeného kluka ruku v ruce s naší dvouletou dcerkou v kaňonu Opičích prstů.