Ålandské ostrovy: Když Švédsko potká Finsko a vypadá to jako ráj

Je ráno. Loď se tiše kolébá v přístavu a z kuchyňky zelené chatky voní káva. Před tebou se rozprostírá voda, za ní další ostrov a za ním zase další. Vzduch je čistý tak, že by se dal nabírat do lahví. Všude klid, jen občasné křupnutí trávy pod tlapkami Lumi. Nejsme na Maledivách. Jsme na Ålandech.

Na souostroví, které většina světa ignoruje a možná právě proto si zachovalo svou autenticitu. A pokud máš štěstí (a trochu i fotrovský instinkt), potkáš Vilhelma. Chlapíka, který má vlastní ostrov, vlastní pravidla a silný názor na to, co všechno už svět pokazil. Ale tady? Tady je to ještě v pořádku.

Zní to jako začátek severské pohádky. Souostroví s více než 6700 ostrovy, z nichž obydlených je jen pár desítek. Nachází se mezi Švédskem a Finskem, oficiálně patří Finsku, ale jazykem, kulturou i přístupem jsou spíš švédské. Mluví se tu výhradně švédsky.

A co je důležité: Ålandy jsou autonomní. Mají vlastní parlament, vlajku, známky, zákony… A taky zákaz prodávat nemovitosti cizincům bez trvalého pobytu. Ano, lehce nás to zabolelo.

Hlavní město Mariehamn je přesně takové, jaké by mělo být hlavní město ostrovního ráje: malé, klidné, plné kol, kaváren, skořicových šneků a ulic, kde není kam spěchat.

Ålandy byly švédské. Pak je Švédsko v roce 1809 „ztratilo“ a připadly Rusku, respektive Finsku, které bylo tehdy pod ruskou korunou. Když se Finsko osamostatnilo, Ålanďané se rozhodli, že chtějí zpátky ke Švédsku. Nevyšlo to, ale vyšlo kompromisní řešení: autonomie. A od té doby si jedou svoje.

A jedou fakt důsledně:

• Mají vlastní daňový režim.
• Nepatří do celní unie EU.
• Všude visí jejich vlastní vlajka.
• A ano, ne každého sem pustí s nápadem na nový hotel nebo developerský projekt. Díkybohu.

Na jeden z ostrovů nás vzal právě Vilhelm. Vlastní ho, žije tam a je na to patřičně hrdý. Vypráví o něm tak, jako by mluvil o členu rodiny. Ukazuje nám místa, kde si jeho praděda stavěl lodě, místo, kde „ta koza spadla do vody“, a taky skálu, ze které prý uvidíš až na švédské pobřeží, ale jen když ráno vypiješ dost kávy.

Vilhelm není průvodce. On je ostrov. A když večer sedíme u stolu, pijeme kafe a koukáme na vodu, najednou nám dojde, že tohle je to nejblíž k „opravdovému životu“, co jsme za poslední dobu zažili.

Cestování mezi ostrovy je tady přirozené jako dýchání. Lodě pendlují podle jízdních řádů – i podle nálady kapitána. Turisti nejsou rušivým elementem, ale příjemnou změnou. A kdo je hlučný, ten si to brzo rozmyslí. Ticho je tu nakažlivé.

My jsme si půjčili malou motorovou loďku a jen tak brázdili mezi ostrůvky. Občas jsme přistáli, nechali Lumi proběhnout, natočili pár záběrů a pokračovali dál. Rytmus cesty určoval vítr. A taky hlad.

Ålandy nejsou skanzen. Jsou moderní, jen jinak. Silnice jsou perfektní, signál silný a infrastruktura přehledná. Školy učí v klidu, děti se učí od přírody a rodiče si po večerech opravují čluny. Místní ekonomika? Námořní doprava, rybolov, e-shopové podnikání. A z každého domu voní čerstvý chleba.

A jo, taky tu prý byla švédská princezna Victoria. V kapuci a bez ochranky. Místní ji poznali. A? Nic. „To je taky jen člověk,“ řekl Vilhelm a ukousl si chleba.

Ålandy chtějí být prvním ostrovním regionem Evropy s nulovými emisemi. Už teď jedou na větrné a solární elektrárny, ekologickou dopravu a minimalismus, který tu není póza, ale životní styl.

Nečekej luxusní resorty. Ale čekej saunu, ticho, chatu s výhledem a rybáře, který ti poradí, kdy nejlíp vyrazit. Tohle místo není pro davy. Je pro ty, kteří chtějí slyšet sami sebe.

Zdroj: autorský text