Fotr vs. Helsinky: Město, kde má i ticho designový koncept

Severská architektura, pomalé tempo a lidé, kteří umí být spokojení, aniž by to dávali na odiv. Vyrazili jsme s Alfou Romeo Stelvio do Helsinek zjistit, proč je tohle město synonymem štěstí i stylu. A proč tu všechno dává smysl, od kostela ve skále až po čůrajícího obra.

Do Helsinek jsme dorazili jen ve třech, já, Fotr a Lumi. Tentokrát bez kamery, bez harmonogramu, bez stresu. Chtěli jsme město zažít pomalu, na vlastní oči, uši a hlavně nervy. Fotr chtěl vidět, jak vypadá architektura, která nestárne. Já jsem chtěla pochopit, proč se Finové rok co rok objevují na prvním místě žebříčků nejšťastnějších národů světa. A Lumi chtěla hlavně běhat po parku a spát v posteli.

Helsinky jsou zvláštní kombinace funkčnosti a poetiky. Nepůsobí jako město, které by se snažilo někoho ohromit, ale po pár dnech zjistíte, že přesně tím vás dostanou.

Ubytovali jsme se v hotelu Ruskeasuo, v nenápadné čtvrti plné bříz a dřevěných domků. Na první pohled obyčejný hotel, na druhý pohled učebnice skandinávského designu. Žádné zbytečné zdobení, žádné „look at me“ detaily. Jen dřevo, světlo, jednoduché linie a ticho, které má vlastní estetiku.

Finové věří, že prostor, ve kterém žijete, má přímý vliv na to, jak se cítíte. A je to znát. I obyčejný hotelový pokoj působí jako místo, kde si člověk konečně sedne a přestane myslet na všechno, co ještě nestihl.

Kávovar na chodbě má cedulku „slow coffee“, což by jinde působilo jako marketing, tady je to prostě realita.

Když se Finové rozhodli postavit knihovnu, neudělali z ní budovu plnou ticha a nápisů „nerušit“. Postavili Oodi – dřevěnou vlnu, která se vznáší nad centrem města. Zvenku působí lehce a elegantně, uvnitř žije.

Nahoře jsou čtecí zóny s panoramatickým výhledem, uprostřed kavárna, ve spodním patře 3D tiskárny, herny, ateliéry a sdílené prostory. Všechno propojeno, přirozené a plné světla.

Finové říkají, že Oodi není jen knihovna, ale „obývák pro všechny“. A opravdu to tak působí – lidé tu tráví celé hodiny, studenti se učí, senioři čtou noviny, rodiče s dětmi si hrají, nikdo nikoho nevyhazuje. Tohle je veřejný prostor ve své nejlepší podobě – bez plotů, bez bariér, bez stresu.

Nedaleko centra stojí Temppeliaukio Church, kostel vytesaný do žulového masivu. Ze stropu visí měděná spirála, po stěnách se láme světlo a všechno má akustiku, která by dojala i Pink Floyd.

Uvnitř je ticho, které má váhu. Žádná okázalost, žádné pozlátko. Jen kámen, měď, světlo a klid. A v tom klidu něco, co se v běžném městském životě vytrácí, důvěra.

Kousek dál, u rušné stanice Kamppi, stojí Kaple ticha (Chapel of Silence). Dřevěná, oválná, postavená jen z finského smrku. Bez oken, bez nápisů. Když do ní vstoupíte, svět se ztiší. Pár minut tu člověk vydrží nic nedělat a nikomu to nepřijde divné.

Finové říkají, že štěstí začíná, když přestanete mluvit.

Helsinky nejsou město kontrastů, ale plynulosti. V čtvrti Punavuori najdete malé designové obchody, keramické dílny, vintage butiky a kavárny, které vypadají, jako by měly vlastní Pinterest účet. Každý podnik má svůj rukopis, ale žádný se nesnaží křičet.

Katajanokka je zase historická čtvrť s nádhernými secesními domy. Fasády jsou ozdobené reliéfy, okna mají nečekané tvary a všechno dohromady tvoří harmonii. Zdejší domy působí jako živý důkaz, že krása nemusí být ani nová, ani dokonalá.

A možná právě proto to celé působí tak přirozeně.

V Helsinkách je umění součástí města, ne turistické atrakce. Sibelius Monument – les z tisíce ocelových trubic – vydává v poryvech větru jemné tóny. Je to monument, který nepotřebuje nápis ani vysvětlení.

A pak je tu Bad Bad Boy, devět metrů vysoká socha chlapečka, který močí do přístavu. Nejde o provokaci, ale o ironii. Helsinki tím dávají najevo, že i město, které se bere vážně, musí občas zvednout obočí. Turisté se fotí, místní jdou dál.

V té nenucenosti je přesně to, co dělá Helsinky výjimečnými, schopnost kombinovat inteligenci, estetiku a nadhled.

Na lavičce Václava Havla, která stojí v centru Helsinek, jsme si dali kávu. Z kiosku, ne z kavárny – protože tady i plastový kelímek vypadá jako designový objekt. Lidé sedí kolem, čtou, povídají si, nebo jen koukají na moře. Nikdo nikam nespěchá.

Kousek odtud stojí impozantní budova pojišťovny Pohjola, jedna z nejzajímavějších secesních staveb města. Fasáda je plná soch, reliéfů a detailů inspirovaných finskou mytologií, pokud by v Česku existovala pojišťovna s takovou estetikou, lidé by chodili platit pojistky s úsměvem.

Na tržišti Kaartinkaupunki se prodává všechno, od ryb přes kožešiny až po dřevěné sošky sobů. Všechno má rukopis, nic není kýč. Finové prostě neumí dělat ošklivé věci. I obyčejná vařečka je krásná.

Prodavači se usmívají, ale nenutí vás nic koupit. Typický finský přístup: neotravujeme, fungujeme.

Kousek za městem jsme navštívili Design Museum Espoo, které je menší než slavné helsinské Design Museum, ale o to víc lidské. Výstavy tu ukazují, jak se finský design vyvíjel, od ruční výroby nábytku po moderní technologie. Všude se opakuje stejná myšlenka: „krása musí fungovat“.

Podle portálu MyHelsinki a každoročních studií OSN není finské štěstí o penězích, ale o důvěře. Lidé tu věří systému, sobě navzájem i institucím. Na ulicích nepotkáte nervózní spěch, ale klid.

Finské děti tráví většinu času venku, školy končí dřív, lidé pracují rozumně a tráví večery v sauně nebo přírodě. Každý obyvatel Helsinek má do 20 minut chůze park, les nebo pobřeží. A co je důležité, nikdo se nepředhání.

V Helsinkách se žije pomalu. Všechno má své místo, svůj rytmus a svůj účel. A možná právě proto se tu lidé cítí tak dobře. Protože nemusí nic dokazovat.

Helsinky nejsou město, které by se snažilo ohromit. Jsou městem, které vás nechá dýchat. Městem, kde i beton působí přátelsky a ticho není prázdné.

Sedíte v Café Regatta u moře, Lumi spokojeně leží u nohou, Fotr popíjí kávu, která stojí skoro jako večeře v Česku a i tak má pocit, že se mu dostalo víc, než zaplatil. Klidu.

Helsinky jsou město, které nepotřebuje slogany. Jsou tiché, čisté, funkční a překvapivě vřelé. Když se večer projdete po přístavu a vítr vám nese vůni moře a dřeva, pochopíte, že tohle není jen město. Je to způsob myšlení.

A možná i odpověď na otázku, proč jsou Finové nejšťastnější lidé na světě. Protože všechno, co dělají, má smysl. A protože i klid tu má svého architekta.

Příště se do Helsinek vrátíme kvůli jídlu. Protože když umíte udělat krásnou lavičku, zvládnete i skvělý lososový burger.