Po stopách prvního jaderného výbuchu v historii, Oppenheimera a projektu Manhattan

Uprostřed nádherné krajiny Nového Mexika stojí město, které dlouhé roky nemělo ani vlastní adresu. Právě v Los Alamos shromáždil Robert Oppenheimer nejlepší vědce své doby, aby v naprostém utajení vytvořili první atomovou bombu. Během natáčení 12. série Fotra na tripu jsme se vydali po jejich stopách, k Oppenheimerovu domu, do míst, kde žili vědci s rodinami, i za příběhem prvního jaderného výbuchu, po němž už svět nikdy nebyl stejný.

Nové Mexiko si většina lidí představí jako zemi nekonečných silnic, vyprahlé pouště, červených skal a měst, ve kterých se mísí indiánská, španělská a americká kultura. Během natáčení 12. série pořadu Fotr na tripu s podtitulem Route 66 jsme tu ale narazili i na příběh, který se od romantiky klasického roadtripu nemůže lišit víc. Stačí opustit hlavní tahy, vystoupat na náhorní plošinu Pajarito a dorazíte do Los Alamos. Na první pohled klidné horské město obklopené borovicemi a hlubokými kaňony. Na druhý pohled jedno z nejzásadnějších míst moderních dějin.

Právě tady vznikla během druhé světové války zbraň, která ukončila jednu epochu a otevřela úplně novou. Zbraň tak ničivá, že dokázala srovnat se zemí velkou část města během několika sekund. Los Alamos se stalo tajným centrem projektu Manhattan a jeho vědeckým šéfem byl muž, kterého dnes celý svět zná jako „otce atomové bomby“ J. Robert Oppenheimer.

Los Alamos neleží uprostřed pouště, jak by člověk po zhlédnutí některých filmových záběrů mohl čekat. Nachází se ve výšce přes dva tisíce metrů, mezi lesy, stolovými horami a kaňony severního Nového Mexika.

Právě odlehlost rozhodla o jeho osudu. Americká armáda hledala místo dostatečně vzdálené od velkých měst, snadno kontrolovatelné a zároveň vhodné pro práci stovek vědců. Oppenheimer zdejší kraj znal a k Novému Mexiku měl osobní vztah. Když generál Leslie Groves vybíral místo pro novou tajnou laboratoř, právě Oppenheimer mu Los Alamos pomohl ukázat.

Na místě tehdy fungovala soukromá chlapecká škola Los Alamos Ranch School. V roce 1942 její areál a okolní pozemky převzala vláda a během několika měsíců zde vyrostlo přísně střežené město. Dostalo krycí označení Project Y. Na mapách chybělo, příchozí procházeli kontrolou a pošta pro tisíce zdejších obyvatel mířila přes jedinou adresu v Santa Fe. Ani rodiny vědců často přesně nevěděly, na čem jejich manželé, manželky nebo sousedé pracují. Všichni měli držet jazyk za zuby a klást co nejméně otázek.

Když dnes do Los Alamos přijedete, žádné uzavřené město vás nečeká. Po válce se otevřelo a současné centrum působí až překvapivě obyčejně. Jsou tu ulice, obchody, restaurace, školy a parky. Nad tím vším se ale stále vznáší historie. Laboratoř funguje dodnes, velká část jejího areálu zůstává veřejnosti nepřístupná a jméno města je pořád neoddělitelně spojené s jaderným výzkumem.

Když byl J. Robert Oppenheimer vybrán do čela laboratoře v Los Alamos, nebyl zkušeným šéfem obřího průmyslového projektu. Byl především teoretickým fyzikem, mimořádně inteligentním a charismatickým člověkem, který dokázal spojovat vědce různých specializací. Generál Groves v něm viděl někoho, kdo chápe celek, dovede strhnout ostatní a je ochoten podřídit téměř všechno jedinému cíli. Nebyla to samozřejmá volba. Oppenheimer neměl Nobelovu cenu, neměl zkušenosti s řízením tisíců lidí a kvůli kontaktům své rodiny a přátel s levicovým prostředím budil nedůvěru bezpečnostních složek. Groves ho přesto prosadil.

Do Los Alamos postupně zamířili někteří z nejlepších fyziků, chemiků, matematiků, techniků a inženýrů tehdejšího světa. Byli mezi nimi Hans Bethe, Richard Feynman, Enrico Fermi, Edward Teller a mnoho dalších. Nepracovali ale sami. Tajné město potřebovalo administrativní pracovníky, řidiče, kuchaře, vojáky, zdravotníky, techniky i desítky žen, bez jejichž práce by celý projekt nemohl fungovat. Za slavnými jmény se tak skrývaly tisíce dalších lidí, kteří často znali jen malý úsek celého úkolu.

Motivace byla v prvních letech jasná a děsivá: obava, že nacistické Německo vyvine atomovou bombu dřív. Vědci závodili s časem a zároveň vstupovali na území, na němž nikdo přesně nevěděl, jak výsledek dopadne. Když se v květnu 1945 Německo vzdalo, projekt se nezastavil. Válka v Tichomoří pokračovala a americké vedení chtělo novou zbraň dokončit.

Jedním z nejsilnějších míst dnešního Los Alamos je Bathtub Row, ulice pojmenovaná podle něčeho zdánlivě banálního – van. Většina válečných obyvatel žila ve skromných, narychlo postavených domech, ve kterých byly pouze sprchy. Několik starších domů pocházejících ještě z dob rančerské školy však mělo skutečné vany, tehdy považované za velký luxus. Bydleli v nich významní členové projektu a ulice si rychle vysloužila přezdívku „Řada van“.

Právě tady stojí také Oppenheimerův dům. Nenápadná stavba z roku 1929 nepůsobí jako sídlo jednoho z nejznámějších vědců historie. Robert Oppenheimer zde v letech 1943 až 1945 žil se svou ženou Kitty, synem Peterem a dcerou Toni. Dům dnes není běžně přístupný veřejnosti, ale lze si jej prohlédnout zvenku. Když před ním stojíte, velké dějiny se najednou změní v něco lidského. Oppenheimer nebyl jen mužem v klobouku, kterého známe z černobílých fotografií. Byl to člověk, který se po vyčerpávajícím dni vracel domů k rodině, zval kolegy na večírky, míchal martini a snažil se alespoň na chvíli uniknout tlaku projektu.

Společenský život v jeho domě byl mezi vědci vyhlášený. Na setkáních se debatovalo, hrála hudba a alespoň na několik hodin se zapomínalo, že obyvatelé města pracují na zbrani s nepředstavitelnými následky. Právě tenhle kontrast je na Los Alamos nejsilnější. Na jedné straně rodiny, děti, večírky a běžné sousedské vztahy, na druhé straně laboratoře, výpočty a konstrukce bomb určených k likvidaci celých měst.

Jen kousek od Bathtub Row stojí Fuller Lodge, velká dřevěná budova postavená v roce 1928 z více než sedmi stovek místních borovic. Původně sloužila jako jídelna a společenské centrum rančerské školy. Po zabrání areálu se stala místem setkávání obyvatel tajného města. Konaly se tu večeře, tance, koncerty i různé komunitní akce. Člověk se při pohledu na mohutné trámy jen těžko ubrání představě, kolik rozhovorů se v těchto prostorách odehrálo a kolik z nich se možná týkalo práce, o níž se nesmělo mluvit ani doma.

V okolí Fuller Lodge a historického muzea se dá velká část příběhu projít pěšky. Najdete tu také sochy Oppenheimera a generála Grovese, dvou naprosto rozdílných mužů, které spojil jeden z největších a nejdražších tajných projektů své doby. Groves zajišťoval vojenskou, organizační a průmyslovou stránku. Oppenheimer měl přimět nejlepší mozky, aby společně vyřešily fyzikální a technické problémy, které do té doby nikdo nevyřešil. Bez jednoho by pravděpodobně neuspěl ani druhý.

V Los Alamos nevznikala jediná atomová bomba, ale dva různé typy. Uranová bomba dostala jméno Little Boy. Její princip byl považován za natolik spolehlivý, že před bojovým použitím neproběhla zkouška kompletního zařízení. Druhá konstrukce využívala plutonium a mnohem složitější implozní mechanismus, při kterém musela soustava výbušnin stlačit plutoniové jádro přesně a rovnoměrně ze všech stran. Jakákoli zásadní chyba v načasování mohla znamenat selhání.

Právě plutoniová konstrukce proto potřebovala skutečný test. Zařízení určené ke zkoušce dostalo nenápadnou přezdívku Gadget. Oppenheimer pojmenoval celý test Trinity, pravděpodobně podle poezie anglického básníka Johna Donna. Místem se stala odlehlá oblast Jornada del Muerto na jihu Nového Mexika, stovky kilometrů od Los Alamos. Název této krajiny se překládá jako Cesta mrtvého muže a zpětně zní skoro až znepokojivě příhodně.

Dne 16. července 1945 v časných ranních hodinách čekali vědci, vojáci a technici v provizorních úkrytech na výsledek několikaleté práce. Gadget byl umístěn na třicetimetrové ocelové věži. Nikdo si nemohl být úplně jistý, co přesně přijde. Déšť a bouřka test zkomplikovaly, nakonec ale odpočítávání pokračovalo.

Krátce před půl šestou ráno explodovalo první jaderné zařízení v historii. Temnou poušť na okamžik zaplavilo světlo intenzivnější než den, ohnivá koule vystoupala vzhůru a tlaková vlna se rozběhla krajinou. Věž se prakticky vypařila a písek v okolí se žárem přeměnil v nazelenalé sklo, později nazvané trinitit. Výbuch dokázal, že implozní konstrukce funguje. Současně odstartoval atomový věk.

Oppenheimer později vzpomínal na verš z hinduistické Bhagavadgíty: „Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů.“ Tato věta se stala jedním z nejslavnějších výroků spojovaných s vědou a válkou. Není však jednoduché oddělit skutečnou Oppenheimerovu reakci v okamžiku testu od pozdější vzpomínky člověka, který už znal všechny následky. Jisté je, že radost z technického úspěchu se brzy začala mísit s vědomím, co nová zbraň dokáže lidem způsobit.

Necelý měsíc po testu Trinity, 6. srpna 1945, byla uranová bomba Little Boy svržena na japonskou Hirošimu. O tři dny později zasáhla plutoniová bomba Fat Man město Nagasaki. Desítky tisíc lidí zemřely bezprostředně při výbuších, další umírali na následky popálenin, zranění a ozáření. Skutečný počet obětí nelze vyjádřit jedním jednoduchým číslem, protože následky pokračovaly měsíce i roky.

Dodnes se vede spor, zda použití bomb urychlilo konec války a zabránilo ještě většímu počtu mrtvých při případné invazi do Japonska, nebo zda šlo o krok, který nebyl nutný a zasáhl především civilisty. Los Alamos na tuto otázku nedává snadnou odpověď. A možná je dobře, že ji nedává. Místo jednoduchého hrdinského příběhu nabízí návštěvníkovi nepohodlnou směs geniality, strachu, válečné nutnosti, politických rozhodnutí a katastrofálních lidských následků.

Je také důležité připomenout, že první jaderný test nebyl bez následků jen proto, že proběhl v řídce osídlené krajině. Radioaktivní spad zasáhl okolní oblasti a místní obyvatelé, dnes označovaní jako „downwinders“, dlouho upozorňují na zdravotní dopady i na to, že před testem nebyli varováni. Příběh Trinity proto není pouze příběhem vědců za ochrannými skly, ale také lidí, kteří žili v krajině za hranicemi vojenského prostoru.

Po válce se Oppenheimer stal veřejně známou osobností a vlivným poradcem americké vlády. Zároveň stále více upozorňoval na nebezpečí závodů ve zbrojení a stavěl se proti překotnému vývoji vodíkové bomby. V atmosféře studené války a protikomunistické hysterie se však jeho staré kontakty a postoje obrátily proti němu. V roce 1954 mu byla po ostře sledovaném bezpečnostním řízení odebrána bezpečnostní prověrka. Muž, který pomohl Spojeným státům vytvořit nejmocnější zbraň své doby, byl náhle odstaven jako možná bezpečnostní hrozba.

Jeho příběh tím získal téměř tragický oblouk. Oppenheimer byl nejprve oslavován jako symbol americké vědy a vítězství, potom veřejně ponížen a vytlačen z rozhodování o jaderné politice. Zemřel v roce 1967. Americké ministerstvo energetiky rozhodnutí z roku 1954 formálně zrušilo až v roce 2022 s tím, že proces byl vadný a porušoval vlastní tehdejší pravidla.

Nejcitlivější část současné Los Alamos National Laboratory zůstává veřejnosti nepřístupná, takže nečekejte klasickou prohlídku fungující jaderné laboratoře. Historické centrum města ale nabízí překvapivě mnoho míst, která lze projít bez složitého plánování. Dobré je začít v návštěvnickém centru Manhattan Project National Historical Park nebo v Los Alamos History Museum, odkud se můžete vydat k Fuller Lodge, po Bathtub Row, k Oppenheimerovu domu a k sochám Oppenheimera a Grovese. Oppenheimerův dům si zatím návštěvníci běžně prohlížejí pouze zvenčí.

Další zastávkou je Bradbury Science Museum, které vysvětluje historii projektu Manhattan, princip jaderných zbraní i současnou vědeckou práci laboratoře. Ne všechno je zde věnované bombám. Los Alamos se zabývá také výzkumem vesmíru, superpočítači, energetikou, materiály, biologií a národní bezpečností. Přesto se minulosti uniknout nedá. Moderní laboratoř stojí na základech projektu, který změnil způsob, jakým lidstvo přemýšlí o válce, vědě i vlastní schopnosti zničit samo sebe.

Samotné místo testu Trinity leží na aktivním vojenském prostoru White Sands Missile Range a po většinu roku je uzavřené. Veřejnost se tam dostane jen při příležitostných dnech otevřených dveří vyhlašovaných americkou armádou. Není proto dobré předpokládat, že k místu stačí kdykoli přijet autem. Vzdálenost mezi Los Alamos a Trinity je navíc značná. Los Alamos bylo mozkem projektu, Trinity jeho rozhodující zkouškou.

Z Los Alamos se neodjíždí s jednoduchým dojmem. Je fascinující, co dokázala skupina špičkových vědců a techniků vytvořit v neuvěřitelně krátké době a pod obrovským tlakem. Zároveň ale nelze obdivovat technický výkon a vytěsnit, k čemu vedl. Každý výpočet, každá součástka a každý úspěšný experiment směřovaly ke zbrani, která měla být použita na skutečné město plné skutečných lidí.

Právě proto stojí Los Alamos za návštěvu. Nejde jen o zastávku pro fanoušky filmu Oppenheimer ani o muzeum atomové bomby. Je to místo, které ukazuje, že velké dějiny nevznikají pouze v prezidentských palácích a na bojištích. Někdy vznikají v nenápadném domě mezi borovicemi, během rozhovorů v dřevěné jídelně a za dveřmi laboratoří ukrytých na konci horské silnice.

Když dnes stojíte před Oppenheimerovým domem, všechno působí téměř klidně. Ptáci, stromy, obyčejná ulice a lidé procházející kolem. Jenže právě odtud se rozběhl příběh, který během několika týdnů doputoval až nad Hirošimu a Nagasaki a na další desítky let rozdělil svět strachem z jaderné války.

Atomový věk nezačal v obřím futuristickém komplexu. Začal v izolovaném městečku v Novém Mexiku, které dlouho nemělo být vidět na mapě. A po návštěvě Los Alamos člověk mnohem lépe chápe, že největší vědecký triumf může být zároveň jedním z nejtěžších morálních selhání lidské historie.

Zdroj: autorský text