Dálnice je zabila. Na Route 66 jsme projeli místa, kde se po otevření Interstate zastavil čas

Když se řekne Route 66, většina lidí si představí neonové motely, staré benzínky, americké bouráky, červené skály, nekonečnou silnici a ceduli s číslem 66. Jenže čím déle po téhle cestě jedete, tím víc začnete vnímat ještě jednu její tvář. Mnohem tišší, smutnější a možná nakonec i působivější. Jsou to města a osady, které kdysi žily téměř výhradně z provozu na Route 66 a kterým pak během několika let někdo dopravu jednoduše vypnul. Ne obrazně. Doslova.

Postavila se nová Interstate, provoz se přesměroval o několik kilometrů vedle a auta, která dříve projížděla centrem města od rána do noci, zmizela. Spolu s nimi postupně zmizeli hosté z motelů, zákazníci od benzínových pump, lidé z restaurací, obchodů se suvenýry i autoservisů. Tam, kde se ještě v padesátých letech stálo ve frontě na benzín, najednou nebylo komu natankovat.

Na Route 66 jsme podobných míst navštívili hodně a právě ta v nás nakonec zůstala snad ještě silněji než některé slavné atrakce. Protože stará benzínka v muzeu je zajímavá. Ale stará benzínka stojící u silnice na místě, kde kolem ní desítky let nikdo pořádně neprojíždí, vypráví úplně jiný příběh.

Dnes je snadné zapomenout, co Route 66 pro malé americké obce znamenala. Nebyla to turistická atrakce, po které lidé jezdili proto, aby si vyfotili historickou ceduli. Byla to jedna z hlavních dopravních tepen země. Spojovala Chicago s Kalifornií a téměř čtyři tisíce kilometrů se kolem ní postupně budoval úplně nový svět. Benzínky, motely, restaurace, drive-iny, opravny, obchody, stánky, kuriózní atrakce, obrovské reklamní poutače a podniky, jejichž jediným smyslem bylo přimět řidiče, aby právě tady sundal nohu z plynu.

Čím víc aut projelo, tím lépe se městu dařilo. A protože před vznikem moderních dálnic se jezdilo pomaleji, potřebovali cestující mnohem častěji zastavovat. Natankovat, najíst se, přespat, nechat opravit pneumatiku, koupit pití nebo jen na chvíli odpočinout.

Po druhé světové válce začala Amerika masově cestovat autem a Route 66 zažívala nejlepší období. Jenže zároveň už bylo zřejmé, že staré dvouproudé silnice takový provoz dlouhodobě nezvládnou. V roce 1956 podepsal prezident Dwight D. Eisenhower zákon, který zásadně urychlil výstavbu amerického systému Interstate Highways. Nové široké dálnice měly být rychlejší, bezpečnější a měly spojovat velká americká města bez nekonečného projíždění malými obcemi. V západní části trasy měla velkou část Route 66 postupně nahradit Interstate 40, zatímco jinde převzaly její roli například I-44 nebo I-55.

Pro řidiče to byl obrovský pokrok. Pro některá města katastrofa.

Na celé té historii nás asi nejvíc fascinovalo, jak rychle se to v některých místech odehrálo. Člověk by čekal dlouhý pozvolný úpadek. Jenže když se otevřel nový úsek Interstate a sjezd vedl jinudy, mohlo se fungování města změnit prakticky ze dne na den.

Přesně to se stalo například v Seligmanu v Arizoně. V době největší slávy tudy proudily statisíce cestujících a město bylo plné podniků závislých na Route 66. V roce 1978 se ale otevřela Interstate 40, která Seligman obešla. Obchodní aktivita prudce poklesla, auta z centra téměř zmizela a některé podniky zavřely.  Když jsme Seligmanem procházeli dnes, samozřejmě už nepůsobí jako mrtvé město. Naopak. Route 66 ho znovu postavila na nohy a dnes je jednou z nejznámějších zastávek na celé trase. Jenže právě tady si člověk uvědomí ten paradox.

Nejdřív město živila normální doprava na Route 66. Potom ho nová dálnice téměř zabila. A nakonec ho zachránila nostalgie po silnici, kterou dálnice nahradila. Místní podnikatelé se totiž odmítli smířit s tím, že jejich město jednoduše zmizí z mapy cestovatelů. Začali bojovat za zachování původní Route 66 a v roce 1987 byla její část v Arizoně označena jako historická silnice. Seligman se následně začal propagovat jako jedno z center obnovené Route 66. (Národní park služba USA)

Dnes tu zase zastavují lidé z celého světa. Jen už většinou nepotřebují natankovat cestou do Kalifornie. Přijeli právě proto, že chtějí vidět Route 66.

Pokud ale existuje místo, kde jsme důsledky nové dálnice cítili opravdu naplno, je to Glenrio na hranici Texasu a Nového Mexika. Tohle není naleštěná turistická atrakce vybudovaná ve stylu staré Route 66. Tady její minulost pořád skutečně stojí kolem silnice. Opuštěné budovy, zbytky motelů, bývalé benzínky, zarůstající pozemky a nápisy, které kdysi lákaly tisíce lidí. Člověk se rozhlíží a téměř si dokáže představit auta přijíždějící z Texasu, řidiče vystupující po dlouhé cestě a hosty, kteří na jednu noc zamířili do motelu.

Glenrio leželo přesně na státní hranici a svoji polohu umělo dokonale využít. Slavný State Line Motel dokonce lákal přijíždějící z jedné strany jako poslední motel v Texasu a z opačného směru jako první motel v Texasu. Pak přišel rok 1975. Interstate 40 Glenrio obešla a nejlepší roky města tím skončily. Podle National Park Service se dnes v historickém distriktu nachází sedmnáct opuštěných budov a jen minimum objektů je stále využíváno. 

Když tudy jedete, celé to působí téměř filmově. Nová dálnice je relativně nedaleko. Po ní proudí kamiony a auta, lidé někam spěchají, zastavují u moderních čerpacích stanic a fastfoodů. A jen o kousek vedle leží stará Route 66, kde je najednou ticho.

Není těžké pochopit, proč podniky skončily. Na Interstate dnes řidič ani netuší, že několik kilometrů stranou stojí opuštěný motel. Nemá důvod tam zajíždět. A přesně stejným způsobem začala po celé Route 66 umírat jedna provozovna za druhou. Ne kvůli tomu, že by byla špatná. Jen kolem ní přestali jezdit lidé.

Postupně jsme si na cestě začali všímat jednoho zvláštního pravidla. Čím dál jsme byli od nové Interstate, tím původněji Route 66 často působila. Tam, kde moderní silnice převzala stejný koridor, zůstalo ze staré Route 66 někdy jen velmi málo. Jinde ji nová dálnice úplně odřízla a právě díky tomu se zachovaly dlouhé úseky původní cesty, staré mosty, motely nebo opuštěné čerpací stanice.

Krásným příkladem je úsek mezi Seligmanem a Kingmanem v Arizoně. Interstate 40 zde obešla přibližně čtyřiaosmdesát mil původní trasy a pro malé obce podél ní to znamenalo ekonomický problém. Zároveň ale právě díky tomu zůstal zachován jeden z nejdelších souvisle sjízdných úseků historické Route 66 v Americe. A pro nás patřil k nejhezčím.

Najednou totiž opravdu jedete po staré silnici krajinou, nikoli jen po moderní dálnici s občasnou cedulí Historic Route 66. Projíždíte místy jako Peach Springs, Hackberry nebo Truxton a kolem vás se pořád objevují pozůstatky doby, kdy tudy vedla hlavní cesta na západ.

Peach Springs bývalo díky Route 66 mnohem rušnější než dnes. Jeden z místních podnikatelů později vzpomínal, že před otevřením obchvatu působila Route 66 skoro jako ulice ve velkém městě. Potom I-40 odvedla provoz jinam. Dnes tam člověk projede a jen těžko si takový provoz představí. A právě to je na Route 66 zvláštní. Neustále se snažíte do dnešní krajiny doplnit minulost.

Tady bývala fronta aut. Tady svítil neon. Tady někdo každou noc pronajímal všechny pokoje. Tady čerpadlo běželo od rána do večera. A dnes tu slyšíte hlavně vítr.

Úplně jiný příběh má Oatman v Arizoně. Tohle místo jsme si samozřejmě zamilovali už kvůli oslům, kteří se procházejí po hlavní ulici a dnes jsou pravděpodobně slavnější než většina místních obyvatel. Jenže za dnešní trochu bláznivou turistickou atmosférou se skrývá podobný příběh jako u dalších měst na Route 66.

Oatman původně vyrostl díky těžbě zlata. Když doly přestaly fungovat, zachránila město Route 66. Provoz po silnici přivedl nové zákazníky a podél hlavní ulice vznikly podniky pro cestující. Ani tahle záchrana ale nevydržela navždy.

V roce 1953 byla hlavní trasa přesměrována mimo Oatman a město patřilo mezi první arizonské obce, které nový způsob cestování odstavil stranou. Během dalších let počet obyvatel výrazně klesl a Oatman se přiblížil postavení ghost townu. 

Jenže znovu přišla nostalgie. Dnes sem lidé úmyslně sjíždějí ze své cesty, aby projeli starou Route 66 přes hory, viděli westernovou ulici, starý hotel a především osly, kteří se tu volně pohybují mezi turisty. Je to vlastně dokonalá ukázka toho, jak se některá města podél Route 66 musela naučit přežít podruhé. Poprvé žila z lidí, kteří tudy museli projet. Dnes žijí z lidí, kteří sem chtějí přijet. A to je obrovský rozdíl.

Dalším místem, kde jsme se nad tímhle tématem hodně zamýšleli, bylo Tucumcari v Novém Mexiku. Tady totiž Route 66 stále vypadá tak, jak si ji člověk představuje ještě před cestou do Ameriky. Dlouhá hlavní ulice, staré motely, obrovské nápisy, neonové reklamy a podniky, které mají za sebou desítky let historie. Právě tady jsme bydleli v legendárním Blue Swallow Motelu z roku 1939 a večer, když se rozsvítí jeho neon, máte chvílemi pocit, že někdo otočil čas o sedmdesát let zpátky.

Jenže stačí popojet o kus dál a vidíte druhou stranu příběhu. Vedle fungujících podniků jsou prázdné pozemky, zavřené motely a budovy, u kterých už je jasné, že se jejich nejlepší doba nikdy nevrátí. A právě v takových městech si člověk uvědomí, že dnes obdivujeme jako romantiku něco, co pro místní muselo být svého času velmi bolestivé.

Když čtyřproudá Interstate odvede většinu zákazníků jinam, není nic romantického na tom, že prázdný motel pomalu zarůstá plevelem. Někdo do něj investoval peníze. Někdo v něm pracoval. Něčí rodina z něj žila. My přijedeme o desítky let později, vyfotíme krásně oprýskanou ceduli a řekneme si, jak je to autentické. Pro někoho to ale byla zkrachovalá živnost.

Celý proces nahrazování Route 66 novými dálnicemi trval desítky let. Nebyl to jeden okamžik, kdy by někdo zavřel starou silnici od Chicaga po Los Angeles a všichni přešli na Interstate. Jednotlivé úseky mizely postupně a právě díky tomu mají města podél trasy tak rozdílné příběhy.

Symbolickou tečku za celou érou nakonec udělalo město Williams v Arizoně. Tam vydržela Route 66 jako hlavní průjezdní komunikace až do 13. října 1984, kdy byl otevřen poslední úsek Interstate 40 obcházející město. Williams se tak stal posledním městem v USA, které nová Interstate od původní Route 66 odřízla.  O rok později, v roce 1985, byla Route 66 oficiálně vyřazena ze systému amerických federálních silnic. A mohlo být hotovo. Silnice, která po desetiletí patřila k nejslavnějším komunikacím Ameriky, už vlastně oficiálně neexistovala. Jenže právě v tu chvíli začal její druhý život.

Na celé historii Route 66 je nádherný jeden paradox. Amerika tu silnici nahradila proto, že byla pomalá, nepohodlná a zastaralá. A jen o pár let později ji lidé začali vyhledávat právě proto, že byla pomalá, nepohodlná a stará. Interstate splnila přesně to, k čemu byla postavena. Dostane vás z jednoho místa do druhého rychleji. Nemusíte projíždět každým městečkem, brzdit na křižovatkách ani hledat pumpu. Sjíždíte jen tehdy, když potřebujete. Je to efektivní.

Jenže při cestování postupně zjistíte, kolik věcí tím zároveň ztrácíte. Na Interstate přesně víte, co vás čeká. Benzínka, několik fastfoodů, motel některého z velkých řetězců a za pár kilometrů další téměř stejný sjezd. Na staré Route 66 nikdy úplně nevíte. Za zatáčkou může být devadesát let stará čerpací stanice. Rodinná restaurace. Opuštěný motel. Obrovská socha. Člověk, který vám začne vyprávět příběh svého dědečka. Nebo vůbec nic.

Během našich týdnů na Route 66 jsme se naučili zastavovat i u míst, kolem kterých bychom na normální dovolené pravděpodobně projeli. Oprýskaná pumpa uprostřed ničeho? Zastavit. Starý motel s vybledlým nápisem? Zastavit. Zavřený diner, před kterým už roky nikdo neparkoval? Zastavit. Protože právě na těchto místech se historie Route 66 často vypráví nejlépe. Nemusí tam být informační centrum ani naleštěná expozice. Stačí se chvíli dívat. Zbytky parkovacích míst před motelovými pokoji ukazují, kolik lidí tam kdysi spalo. Velikost benzínky zase napoví, jaký provoz tudy musel proudit. A obrovský rezavý reklamní poutač uprostřed pustiny nedává v dnešním světě vůbec žádný smysl, dokud si nepředstavíte stovky aut, která kolem něj každý den projížděla.

Route 66 byla založená na pozornosti řidiče. Každý podnik potřeboval člověka přesvědčit, aby zastavil právě u něj. Proto byly reklamy větší, neony výraznější, stavby podivnější a slogany hlasitější. Dálnice tenhle svět změnila. Řidič už kolem těch podniků neprojížděl, takže ani nejlepší neon na světě nemohl pomoci.

Když byla Route 66 v roce 1985 oficiálně vyřazena, mohlo postupně zmizet i všechno kolem ní. Jenže začaly vznikat iniciativy na její ochranu, jednotlivé státy označovaly historické úseky a cestovatelé se na starou silnici začali vracet. National Park Service dnes popisuje, jak se po jejím zániku spojily místní organizace, veřejné instituce i soukromníci a začali zachraňovat stavby a úseky spojené s její historií.

A právě díky nim můžeme po Route 66 cestovat i dnes. Ne po celé. Ne vždycky jednoduše. Občas končí asfalt, jindy nás navigace pošle na Interstate a někde už původní silnice fyzicky neexistuje. Ale pořád ji zůstalo dost na to, abyste pochopili, proč se z obyčejné silnice stal symbol.

To je možná myšlenka, která se nám vracela nejčastěji. Jak strašně málo někdy rozhoduje o osudu města. Nemusela přijít přírodní katastrofa. Nemusel skončit velký průmyslový podnik. Nemusela přijít válka. Stačilo nakreslit novou silnici několik kilometrů vedle. Dokud řidiči projížděli městem, mohl na jejich přítomnosti stát celý místní svět. Ve chvíli, kdy začali projíždět mimo něj, ekonomický důvod existence některých podniků jednoduše zmizel. A Route 66 je dnes možná jedním z nejlepších míst v Americe, kde je tenhle proces pořád vidět pouhým okem.

Od Illinois až po Kalifornii potkáváte místa v různých fázích stejného příběhu. Někde Route 66 stále funguje jako hlavní ulice. Jinde se z ní stala turistická atrakce. Někde stojí pár zachráněných podniků. A někde zůstala jen silnice, několik prázdných budov a jméno na mapě.

Na začátku naší cesty jsme historickou Route 66 hledali hlavně proto, že jsme ji chtěli projet. Postupně jsme ale pochopili, že její největší kouzlo není v asfaltu. Je v tom, co kolem něj zůstalo. V lidech, kteří odmítli zavřít podnik, i když doprava zmizela. V rodinách, které po desítkách let opravily starý motel. V městech, která se po téměř úplném úpadku naučila žít z turistů hledajících starou Ameriku. Ale také v těch, kterým se to nepodařilo.

Glenrio, prázdné benzínky, zavřené motely a desítky dalších míst jsou možná smutnou částí příběhu Route 66, ale bez nich by té silnici něco zásadního chybělo. Ukazují totiž, že Route 66 není jen nostalgická pohlednice ze staré Ameriky. Je to také příběh o tom, jak rychle se svět dokáže změnit.

Dálnice přinesly Americe rychlost, bezpečnost a pohodlí. Udělaly přesně to, co se od nich očekávalo. Jenže zároveň odvedly život z tisíců kilometrů starých silnic. A právě proto dnes při cestě po Route 66 děláme něco, co před sedmdesáti lety nedávalo žádný smysl. Schválně sjíždíme z rychlé dálnice na pomalou silnici. Hledáme města, která ostatní objíždějí. Zastavujeme u benzínek, kde se dávno netankuje. Točíme motely, ve kterých se už nedá přespat. A mnohdy právě tam nacházíme Route 66 takovou, jakou jsme chtěli poznat nejvíc. Ne dokonale opravenou. Ne naleštěnou. Ne připravenou pro turisty. Ale skutečnou.

Protože zatímco Interstate vás co nejrychleji doveze do cíle, Route 66 vás pořád nutí zastavovat. A po téměř čtyřech tisících kilometrech už víme, že právě v těch zastávkách je celý její příběh.

Zdroj: autorský text