Tady může úplně každý beztrestně posprejovat Cadillac. Tak jsme se přidali

Když cestujete s člověkem, který se celý život věnuje autům, počítáte s tím, že se jim ani na rodinných cestách úplně nevyhnete. Během našeho putování po Route 66 to samozřejmě platilo také. Stará auta, automobilová muzea, historické benzinky. K Americe a téhle silnici to všechno patří. V Texasu nás ale čekala auta v poněkud neobvyklé poloze. Přední částí v zemi, zadkem vzhůru. A tentokrát jsme se na ně nemuseli jen dívat. Mohli jsme vzít sprej a přidat něco vlastního. Pro rodinnou zastávku po dalších kilometrech v autě docela dobrý program.

Cadillac Ranch leží u Amarilla v Texasu. Z dálky vidíte řadu nakloněných aut v otevřeném prostoru. Žádná velká budova, ve které by se skrývala hlavní atrakce. Tohle je ona. Deset cadillaců zapuštěných přední částí do země, jeden vedle druhého. Instalace vznikla v roce 1974. Jejími autory jsou Chip Lord, Hudson Marquez a Doug Michels ze skupiny Ant Farm, projekt podpořil místní mecenáš Stanley Marsh 3. Výběr aut měl ukazovat proměny charakteristických zadních ploutví cadillaců.

Přiznávám, že při prvním pohledu člověk nemusí hned přemýšlet o vývoji amerického automobilového designu. Nejdřív vidí hlavně auta zapíchnutá do pole a spoustu barev. Což je samo o sobě dostatečný důvod zastavit.

Na Route 66 jsme podobných zvláštností potkávali víc. Místa, u kterých by samotný popis možná zněl trochu pochybně, ale jakmile tam stojíte, dává vám smysl, proč se stala součástí téhle cesty. Cadillac Ranch si navíc s ničím jiným nespletete.

Většinou děti učíme, že se na cizí věci nemaluje. Na auta už vůbec ne. Člověk to opakuje tak dlouho, až potom přijede na místo, kde platí přesný opak. Tady se s vlastním příspěvkem počítá. Návštěvníci mohou auta pomalovat a přidávat další barvy, nápisy nebo obrázky. Ke tvoření sprejem vybízí i oficiální průvodce Amarillem. 

Je to zvláštní pocit. Stát před cizím autem se sprejem v ruce a vědět, že tentokrát je všechno v pořádku. Není potřeba vymýšlet žádné velké dílo. Můžete udělat pár tahů, napsat krátký vzkaz nebo prostě přidat barvu tam, kde se vám líbí. A právě tím se z obyčejného prohlížení stává něco jiného. Najednou do místa sami zasahujete. My jsme se také přidali. Na cadillacích tak po naší návštěvě přibyla další vrstva. V tom obrovském množství barev jen malý příspěvek, ale náš.

Na celé věci je docela osvobozující, že výsledek nemusí vydržet. Když doma něco vyrábím nebo maluji, většinou přemýšlím, jak to bude vypadat nakonec. Jestli se k sobě barvy hodí, jestli ještě něco upravit a kdy už raději přestat. Tady je situace jiná. Můžete si se svým nápadem dát práci, ale další návštěvník ho klidně překryje.

Tak Cadillac Ranch funguje. Podoba aut se s dalšími zásahy návštěvníků průběžně mění.  Nemá tedy moc smysl brát vlastní výtvor příliš vážně. Je dobré si ho vyfotit, pokud ho chcete mít na památku. A potom ho nechat být. Nevím, jak dlouho zůstal viditelný právě náš příspěvek. Možná chvíli, možná o něco déle. Součástí zastávky pro mě ale nebyla představa, že jsme si v Texasu vytvořili trvalý pomník. Bavilo mě, že jsme si to mohli vyzkoušet.

Na dlouhé cestě člověk většinou místa pozoruje. Tady si na chvíli vezme do ruky sprej a přidá se k nim.

Cadillac Ranch jsme samozřejmě znali z obrázků. Řada aut proti obloze, pestré barvy, typická fotografie z Route 66. Zblízka mě ale zajímal hlavně jejich povrch. Barva už dávno netvoří jen hladký nátěr. Překrývá se, vytváří nerovnosti, stéká a spojuje dohromady části různých nápisů a obrázků. Někde ještě rozpoznáte čerstvý tah, o kus dál už nedokážete určit, co mělo být pod ním. Pro někoho možná jen posprejované vraky. Pro mě také zajímavé struktury a detaily, na které bych se dokázala dívat docela dlouho.

Jako kameramanku mě právě takové věci přitahují. Celý objekt vidíte hned. Potom ale přijdete blíž a objevíte spoustu menších záběrů. Barevnou hranu, kus karoserie, překryté písmo. Z jednoho místa tak vzniká mnohem víc než jen společná fotografie před auty. A také je na tom dobře vidět množství lidí, kteří tu byli před vámi. Jejich jednotlivé příspěvky už většinou nerozlišíte, ale všechny dohromady vytvořily dnešní podobu místa.

Při cestování s dětmi je dobré střídat program. I zajímavých muzeí nebo krásných vyhlídek může být po několika týdnech moc. Člověk vystoupí, rozhlédne se, něco si přečte a zase pokračuje. Tady se dá dělat něco úplně jiného.

Nemusíte dlouze vysvětlovat, proč by to děti mělo zajímat. Auta jsou přímo před nimi a možnost použít sprej je srozumitelná okamžitě. Zastávka tak není závislá na tom, kolik kdo zná amerických značek nebo jestli ho baví historie silnice. To se mi na Cadillac Ranch líbilo. Každý si tam může najít něco svého. Pepa auta, já barvy a povrchy, děti možnost samy něco vytvořit. A nemusíme se všichni tvářit, že nás právě zaujala úplně stejná věc. Na rodinné cestě je tohle někdy docela podstatné. Trávíme spolu spoustu času na malém prostoru a společný program nemusí znamenat, že budeme mít ve stejnou chvíli totožné zájmy.

Při pohledu na staré cadillacy člověka napadne i to, jak by asi vypadaly opravené. Někde v garáži, s lesklým lakem a pečlivě udržovanými chromovanými díly. Tady je jejich osud úplně jiný. Už od začátku byly součástí umělecké instalace. Pozdější zásahy návštěvníků jejich podobu dál proměňovaly a staly se součástí zážitku. Rozumím tomu, že to každému nemusí být blízké.

Někdo uvidí slavné dílo, někdo deset starých aut v poli. Nemyslím si ale, že je potřeba mít před návštěvou jasno, do které skupiny patříme. Stačí se jít podívat. Mě na tom baví jednoduchost celého nápadu i to, co se s ním během let stalo. A také skutečnost, že tak známé místo může být pořád obyčejně přístupné lidem, kteří přijedou zrovna kolem. Nemusíte rozumět modernímu umění, abyste si tu zastávku užili.

Volnost při malování samozřejmě neznamená, že se má sprejovat všechno kolem. Smyslem je přidat barvu na cadillacy a prázdné obaly po sobě uklidit. Na odkládání prázdných sprejů do určeného odpadu upozorňuje také místní turistický průvodce. Přijde mi škoda, když na podobných místech člověk vedle hlavní atrakce začne vnímat hlavně odpadky. Zvlášť tady, kde návštěvníci dostávají tak neobvyklou možnost něco sami dělat. A praktická drobnost: při práci se sprejem je dobré myslet také na vítr a na lidi kolem sebe. Barevný má být cadillac. Oblečení ostatních návštěvníků může zůstat tak, jak přijelo.

Naše cesta z Chicaga do Los Angeles se skládala z velkých zážitků i menších zastávek. Někdy jsme dlouho plánovali, co chceme vidět. Jindy stačilo vystoupit z auta a místo si nás získalo samo. Cadillac Ranch je jedním z obrazů, které si z Route 66 odvážíme.

Otevřený prostor, deset aut v nezvyklé poloze a lidé, kteří kolem nich chodí se spreji. Přitom by nám doma možná přišlo zvláštní jet se podívat na stará auta do pole. V Texasu to do celé cesty nějak přirozeně zapadlo. Přidali jsme barvu, udělali si fotky, natočili video a pokračovali dál. Po nás přišli další lidé a nejspíš přemalovali i to naše.

Tentokrát nám to vůbec nevadilo.

Zdroj: autorský text