Se psem napříč Amerikou. Na Route 66 nás překvapilo, kde všude Lumi vítají i kam nesmí

Vyrazili jsme na dva měsíce po legendární Route 66 a samozřejmě s námi cestuje i naše bílá švýcarská ovčanda Lumi. Před cestou jsme čekali komplikace s hotely, restauracemi i národními parky, jenže realita je trochu jiná. Amerika je překvapivě pejskařská země, přesto jsou chvíle, kdy cestování se psem vyžaduje pořádnou dávku plánování. A největším problémem nakonec nejsou zákazy, ale vedro.

Když jsme plánovali cestu po Route 66 z Chicaga až do Los Angeles, vůbec jsme neřešili, jestli s námi Lumi pojede. To bylo jasné od začátku. Je součástí rodiny, cestování zná velmi dobře a za sebou má tolik kilometrů, že by mohla začít sbírat věrnostní body na benzínkách. Mnohem větší otázkou bylo, jak se vlastně po Spojených státech cestuje s velkým psem.

Na internetu se o Americe často píše jako o mimořádně „dog friendly“ zemi. Jenže podobné označení může v praxi znamenat skoro cokoliv. Od hotelu, kde pes dostane při příjezdu pamlsek a misku s vodou, až po místo, které se označuje jako pet friendly, ale po přečtení podmínek zjistíte, že vítá pouze psy do určité hmotnosti.

Po několika týdnech a tisících kilometrů na Route 66 už můžeme říct, že Amerika nás v tomto směru opravdu překvapila. Většinou příjemně. Jen jsme rychle pochopili, že dog friendly rozhodně neznamená dog everywhere.

První věc, které si všimnete, není žádná cedule ani hotelová pravidla. Jsou to samotní Američané. S Lumi prakticky není možné projít ulicí, parkovištěm nebo kolem benzínky, aniž by ji někdo pochválil. Bílý švýcarský ovčák tady zřejmě není úplně běžný, takže se pravidelně opakují otázky, jestli je to bílý německý ovčák, jaké je to plemeno, odkud jsme přijeli a jestli si ji mohou pohladit. Pak většinou následuje fotografování.

Lumi už má na Route 66 společných fotografií s úplně cizími lidmi tolik, že začínáme mít podezření, že z celé rodiny buduje kariéru v Americe nejrychleji právě ona. Američané jsou v tomhle velmi bezprostřední. Přijdou, zeptají se na psa a během chvíle už si povídáme o tom, že jsme z Česka, jedeme celou Route 66 z Chicaga do Los Angeles a natáčíme o tom televizní pořad. Pes je tady zkrátka perfektní prostředek k seznamování. A Lumi tuhle společenskou funkci zvládá podstatně lépe než někteří členové naší rodiny.

Před cestou jsme měli trochu obavy z ubytování. Především proto, že Lumi není malý pes, kterého nenápadně přenesete v tašce přes recepci. Když přijde bílý švýcarský ovčák, většinou si ho všimnete. Ukázalo se ale, že právě ubytování patří k nejmenším problémům.

Podél Route 66 je obrovské množství motelů a hotelů, které psy přijímají. Samozřejmě je potřeba pokaždé zkontrolovat konkrétní podmínky, protože někde se platí poplatek, jinde mají omezený počet zvířat a občas narazíte i na váhový limit.

Pro cestování se psem mají klasické americké motely ještě jednu výhodu, kterou člověk bez psa možná vůbec neocení. Zaparkujete auto prakticky před pokojem, otevřete dveře a jste uvnitř. Žádná dlouhá lobby, výtahy ani několik pater hotelových chodeb. Po celém dni v autě je to příjemné pro nás a ještě příjemnější pro Lumi.

Americký motel možná nemá mramorovou recepci ani snídani o dvanácti chodech, ale když můžete ve dvě ráno otevřít dveře pokoje a během několika sekund jste se psem venku, začnete jeho architekturu chápat úplně jinak.

Tady je potřeba trochu brzdit představu o absolutně pejskařské Americe. To, že Američané psy milují, totiž neznamená, že můžete s běžným domácím mazlíčkem automaticky do každé restaurace. Velkou roli hrají venkovní terasy a zahrádky. Právě tam jsme s Lumi často úplně bez problémů a někde přistane miska s vodou dříve než pití pro nás.

Člověk si v tu chvíli alespoň uvědomí, jaké má v rodině postavení. Pes dostal vodu, děti limonádu a rodiče mohou dál studovat jídelní lístek. Jenže na Route 66 se postupně přesouváte ze zelenějšího severovýchodu do stále většího horka amerického jihozápadu a někde kolem Nového Mexika a Arizony zjistíte, že venkovní terasa přestává být výhodou.

Když je venku přes čtyřicet stupňů, nechcete na ní sedět ani vy, natož pes s hustým bílým kožichem. A právě počasí se nakonec ukázalo jako mnohem větší omezení než většina zákazových cedulí.

Letní Arizona vám velmi rychle vysvětlí, kdo tady velí. Teploty přes čtyřicet stupňů nejsou ničím mimořádným a člověk většinu dne přebíhá z klimatizovaného auta do klimatizovaného obchodu, restaurace nebo hotelu. Se psem je to samozřejmě jiné.

Největší pozornost věnujeme povrchu, po kterém Lumi chodí. Asfalt a beton se na přímém slunci rozpálí výrazně víc než okolní vzduch, takže i krátká cesta přes parkoviště může být pro psí tlapky nepříjemná nebo nebezpečná. Denní režim se proto přirozeně změnil. Delší procházky patří ránu a večeru, přes den hledáme trávu, hlínu nebo stín a voda je samozřejmou součástí každého výstupu z auta.

Člověk si při cestování se psem začne všímat věcí, které by ho jinak vůbec nenapadly. Přijedete k atrakci a jako první nekoukáte na ni, ale na parkoviště. Kde je stín? Je tam tráva? Jak daleko budeme muset jít po asfaltu? Najednou se na Route 66 díváte přibližně z výšky psích tlapek.

V takovém vedru samozřejmě nepřipadá v úvahu nechat Lumi samotnou v zaparkovaném autě bez spuštěné klimatizace. Teplota uvnitř může stoupat velmi rychle a pootevřené okénko situaci neřeší. To znamená, že místa, kam pes nesmí, vyžadují trochu rodinné logistiky. Někdy jde dovnitř část rodiny a někdo zůstává s Lumi, potom se vystřídáme. Jindy si jednoduše řekneme, že nám dané místo za komplikace nestojí.

Na cestě dlouhé několik tisíc kilometrů stejně není možné vidět úplně všechno. Navíc jsme zjistili, že amerických atrakcí existuje tolik, že za každou vynechanou během pár kilometrů objevíte další obří láhev limonády, dinosaura, kovboje, starou benzínku nebo něco, co někdo před sedmdesáti lety postavil u silnice jen proto, aby řidiči zastavili.

Právě u amerických národních parků jsme před cestou čekali možná největší svobodu. Máte před sebou obrovskou přírodu, nekonečný prostor a stovky kilometrů stezek, takže by člověka napadlo, že právě sem bude ideální vyrazit se psem. Realita je podstatně složitější.

Každý národní park má vlastní pravidla a v řadě z nich je pohyb psů výrazně omezený. Často mohou na parkoviště, do kempů, podél silnic nebo na některé zpevněné cesty, ale na velkou část turistických tras už ne. Když se nad tím člověk zamyslí, dává to smysl. Národní parky nejsou obyčejné městské parky. Žijí v nich divoká zvířata, která může pes rušit, a stejně tak mohou být nebezpečná ona pro něj.

Proto před návštěvou každého parku kontrolujeme konkrétní pravidla. Spoléhat na obecnou poučku, že „v Americe jsou psi všude vítaní“, by se tady opravdu nemuselo vyplatit.

O to příjemnější jsou místa, kde se se psy naopak počítá. Skvělým příkladem přímo na Route 66 je Petrified Forest National Park v Arizoně. Ten patří mezi národní parky, které jsou vůči návštěvníkům se psy mimořádně vstřícné. Psi mohou na vybudované turistické stezky, samozřejmě za dodržení pravidel a na vodítku, a park je zapojený také do programu BARK Ranger. Tenhle americký nápad nás pobavil.

Zatímco my projíždíme Route 66 a natáčíme dvanáctou řadu Fotra na tripu, Lumi si může budovat kariéru u amerických rangerů. Petrified Forest zároveň krásně ukazuje, proč se pravidla národních parků vyplatí kontrolovat jednotlivě. Někde se psem téměř nikam nemůžete, zatímco jinde s ním bez problémů absolvujete velkou část návštěvy.

Před cestou jsme si říkali, že největší zkouškou budou dlouhé přejezdy. Route 66 měří několik tisíc kilometrů a v Americe se velmi rychle naučíte, že dvě stě kilometrů není výlet, ale vzdálenost k další kávě. Jenže Lumi je na cestování zvyklá a většinu přejezdů jednoduše prospí. Navíc Route 66 není cesta, po které byste jeli šest hodin bez zastavení. Pořád se něco děje. Benzínka, starý motel, historický neon, vyhlídka, restaurace, natáčení nebo další bizarní atrakce u silnice.

Zastávek je tedy dost i bez psa. S Lumi jen dostávají ještě další význam. Projde se, napije se, očichá další kus Ameriky a můžeme pokračovat. Možná právě pes vás naučí cestovat po Route 66 správným způsobem. Pomaleji a s častými zastávkami. Protože tahle silnice stejně není o tom dostat se co nejrychleji z Chicaga do Los Angeles.

Po několika týdnech na cestě můžeme říct, že naše obavy byly větší než skutečné problémy. Ubytování se psem se dá najít téměř všude, venkovních míst, kde můžete sedět společně, je hodně a Američané samotní reagují na psy neuvěřitelně přátelsky. Na druhou stranu je potřeba respektovat omezení v restauracích a národních parcích a hlavně nepodcenit extrémní letní teploty. Právě vedro je pro nás nakonec mnohem větší téma než to, jestli někde visí cedulka se zákazem vstupu.

A cestování s Lumi samozřejmě znamená kompromisy. Někdy se musíme rozdělit, někdy hledáme jiné místo k jídlu a jindy přizpůsobíme program tomu, že je venku jednoduše příliš horko. Jenže pak večer zastavíme někde uprostřed Arizony, slunce pomalu zapadá, teplota konečně klesá a před námi pokračuje nekonečná americká silnice. Lumi vyskočí z auta, projde se po dalším kousku Route 66 a nám dojde, že bychom ji doma stejně nikdy nechat nechtěli.

Protože Route 66 není jen o místech, která po cestě navštívíte. Je hlavně o tom, s kým těch několik tisíc kilometrů projedete. A my máme jednoho chlupatého spolujezdce navíc. Podle toho, kolik lidí už se s Lumi na Route 66 vyfotilo, navíc začínáme mít podezření, že až se dvanáctá řada Fotra na tripu dostane na obrazovky, hlavní hvězdu už mají Američané dávno vybranou.