Fotr za volantem, osel na silnici. V Oatmanu bylo jasné, kdo počká

Na dlouhé cestě Amerikou se člověku trochu změní měřítka. Vzdálenosti, které by nám doma připadaly jako výlet na celý den, začneme brát jako běžný přejezd. Zvykneme si na velká auta, obrovská parkoviště i na to, že za zatáčkou nemusí být dalších pár desítek kilometrů vůbec nic. A pak přijedeme do malého městečka, kde dopravu ovlivňuje osel stojící uprostřed silnice. Vítejte v Oatmanu.

Právě podobné zastávky mám na Route 66 ráda. O slavné silnici se dá předem přečíst skoro všechno. Člověk zná obrázky neonů, starých benzinek i nápisů na asfaltu. Jenže samotná cesta je nakonec hlavně o tom, co se děje mezi jednotlivými fotografiemi. Jak místo působí, když z auta opravdu vystoupíte. Co slyšíte, koho potkáte a kvůli čemu se zdržíte déle, než jste původně chtěli. V Oatmanu jsou tím důvodem velmi často osli.

Oatman leží v Arizoně na historické Route 66, v krajině pohoří Black Mountains. Kolem jsou suché svahy a hory, mezi nimi malé městečko se starými budovami. K jeho podobě patří dřevěné chodníky, obchody a saloony. Dohromady to působí jako místo, kam by měl člověk přijet na koni. Naše auto s přívěsem do té představy úplně nezapadalo, ale na Route 66 se podobné světy potkávají pořád. 

Oatman samozřejmě žije z návštěvníků. Jsou tu suvenýry, lidé s telefony a fotoaparáty i všechno to drobné hemžení kolem známého výletního místa. Přesto tu pořád zůstává něco, kvůli čemu stojí za to zpomalit. Možná právě tím, že zdejší hlavní atrakci nelze úplně zorganizovat.

Osel vám nezapózuje jen proto, že jste připravení. Neotočí se správným směrem kvůli světlu a nezajímá ho, že zrovna potřebujete volný záběr ulice. Jde si po svém. A když se rozhodne zastavit, máte v zásadě dvě možnosti. Zastavit také, nebo ho obejít.

Pro kameramanku docela užitečná připomínka, že ne všechno se dá naplánovat.

Při pohledu na osly mezi obchody by se mohlo zdát, že je sem někdo přivedl, aby měli turisté co fotit. Jejich příběh je ale mnohem starší. Oatman býval hornickým městem a osli pomáhali horníkům s přenášením nákladů a zásob. Ti dnešní jsou potomky zvířat, která v oblasti zůstala po útlumu těžby. Z okolních kopců přicházejí do města a stali se jeho neodmyslitelnou součástí.

To se mi na tom líbí. Člověk přijede kvůli legračnímu obrázku osla na silnici a za ním najde kus místní historie. Najednou se na celé místo dívá trochu jinak. Staré domy nejsou jen hezké pozadí a osli nejsou jen zpestření odpoledne.

Přitom si nemusíme namlouvat, že děti při setkání s oslem nejdřív zajímá historie těžby. A upřímně, dospělí na tom nejsou o moc lépe. Nejdřív se všichni díváme na osla. Vzdělávací část může chvíli počkat.

Náš rodinný život se během cest z velké části odehrává v autě. Je v něm všechno. Přesuny, práce, jídlo na cestu, hledání věcí, které byly ještě před chvílí určitě tady. A samozřejmě také různé představy o tom, kdy zastavit, jak dlouho se kde zdržet a jestli už bychom náhodou neměli pokračovat. Do toho přijde Oatman se svým vlastním provozním řádem.

Tady je úplně jedno, jak dobře máte spočítaný příjezd do dalšího místa. Osel o vašem programu nic neví. Stojí na silnici, rozhlíží se a nijak zvlášť nepospíchá. Vy sedíte za volantem a čekáte, až se situace vyřeší.

Na cestě, kde člověk pořád něco hlídá, je takové nucené zpomalení vlastně příjemné. Nemusíte nic rozhodovat. Na chvíli je rozhodnuto za vás. A přiznávám, že pohled na velké auto, jehož další postup závisí na náladě jednoho osla, má něco do sebe. V Americe je skoro všechno obrovské. Tady ale velikost příliš nepomůže.

K Oatmanu patří také westernové přestřelky pro návštěvníky. Ulice se při nich mění v malé jeviště a městečko připomíná svou minulost i tímhle způsobem. 

Na podobných místech mě baví sledovat, jak vedle sebe fungují dvě doby. Dřevěné průčelí, před ním moderní auto. Kovbojská atmosféra a kolem lidé, kteří si všechno natáčejí na mobil. Do toho projde osel a celé to propojí naprosto přirozeně.

Není potřeba hledat záběr, ve kterém nebude nic současného, aby si člověk tu atmosféru užil. Oatman dnes zkrátka vypadá takhle. Má svou historii, svou turistickou podobu a běžný denní život. Právě ta směs je zajímavá.

Route 66 ostatně také není muzeum oddělené od okolního světa. Pořád je to cesta přes skutečná města a krajinu. Někde původní slávu připomíná opravený neon, jinde zavřený podnik a tady živé městečko, kde se mezi návštěvníky procházejí potomci někdejších pracovních zvířat.

Když cestujeme s dětmi, znovu a znovu zjišťujeme, že se nedá předem určit, co bude největší zážitek. Můžete vymyslet krásný program, nastudovat zajímavosti a těšit se na konkrétní památku. Pak přijde zvíře a veškerá pozornost se přesune k němu. V Oatmanu se tomu nedivím.

Na oslech je něco uklidňujícího i komického zároveň. Dlouhé uši, klidný pohled a naprostá samozřejmost, s jakou se pohybují mezi lidmi. My jsme přijeli zdaleka, máme za sebou tisíce kilometrů a potřebujeme si místo prohlédnout. Oni jsou doma.

Při tom všem je dobré pamatovat, že jsou to stále volně žijící zvířata. To, že se pohybují blízko lidí, neznamená, že snesou všechno. Místní upozorňují, že mohou kousnout nebo kopnout, takže prostor a klid potřebují i tady, uprostřed turistického ruchu.  Ostatně sledovat je chvíli z odstupu je zajímavé samo o sobě. Nemusíme si z každého setkání odvézt fotografii s rukou kolem zvířecího krku.

Při tak dlouhé cestě se některá místa časem trochu slijí. Další motel, další parkoviště, další nákup vody a jídla. Fotografie pak pomáhají vybavit si, kde přesně jsme byli a co následovalo potom. U Oatmanu bude stačit říct: „Tam, jak byli ti osli.“ A všichni budeme vědět.

Je to malá zastávka na obrovské cestě z Chicaga do Los Angeles, ale má vlastní tvář. Hory kolem, staré domy, kus Divokého západu a zvířata, která si mezi tím vším žijí po svém. Kvůli takovým místům nás baví z hlavní trasy znovu hledat starou Route 66 a zjišťovat, co na ní ještě čeká.

V Oatmanu nás čekali osli. A jestli někdo čekal také na nás, musel mít chvíli trpělivost. Silnice byla právě obsazená.

Zdroj: autorský text