Route 66 bez pozlátka. Hotel za 900 Kč, podivné existence nejen u snídaně a pětikilometrové vlaky

Po krásných dnech, které jsme strávili objevováním přírodních zajímavostí, které se nacházejí podél jižní hranice Spojených států, nás čekala pořádná jízda. Trasu z texaského El Pasa do utažského Moabu, dlouhou skoro přesně 1000 kilometrů, jsme plánovali urazit během dvou dnů...

Dálnice, po které míříme na sever k městu Albuquerque, protíná polopouštní krajinu a téměř dokonale kopíruje tok řeky Rio Grande. A právě její přítomnost vytváří zelenější pás v jinak suché krajině. Okolo nás se rozprostírá rozsáhlá rovina, která je v dáli lemována vysokými pohořími, jejichž vrcholy přesahují výšku dvou tisíc metrů. Tento pohled je občas narušen nákladními vlaky, které se v nekonečných délkách pomalu plazí pouští, která se s počtem ujetých kilometrů pozvolna mění ve step.

Dnešní den plánujeme nocovat ve městě Gallup, ale do toho nám zbývá ještě pořádná porce kilometrů. Po cestě navštěvujeme dvě velmi zajímavá místa. Jedním z nich je přírodní památka El Malpais, kde se nachází obrovské množství zkamenělých lávových proudů. Některé struktury lávy jsou až 700 000 let staré. Místu se ne nadarmo přezdívá země zkamenělého ohně. Nevšední prostředí je domovem spousty živočichů, kteří svůj vzhled dokonale přizpůsobili okolnímu prostředí. Jedním z takových jsou například zmutované černé myši.

Vydáváme se na desetikilometrovou túru, při které vystoupáme na sopečný kužel. Je až neuvěřitelné, že v tak nestabilním podloží mohou růst vysoké stromy. Únorové letní teploty jsme definitivně nechali za sebou dole v El Pasu u mexických hranic. Po pravdě je zdejší suché, ale zato chladné klima k našim organismům, které jsou stále orientovány na středoevropskou zimu, daleko přívětivější než vedro, které jsme v uplynulých dnech museli na jihu snášet. Za celou dobu, co se v El Malpais nacházíme, jsme nepotkali žádného jiného turistu, a tak můžeme nerušeně obědvat přímo na stezce.

Odpoledne navštěvujeme skálu, která leží pár desítek kilometrů od lávové krajiny. Místo nese název El Morro a jedná se o další přírodní památku. El Morro je obrovský žulový masiv, pod kterým je stálé přírodní napajedlo. Není tedy divu, že lidé, kteří touto suchou krajinou cestovali, místo vyhledávali a nechávali zde odpočinout sobě i svým koním. Dávní cestovatelé si zde čas zkracovali činností, za kterou by vás v současnosti nikde v přírodě nepochválili. Ryli do skal. Nejstarší skalní nápis s čitelným datem je z roku 1605 od jistého Juana a poslední poselství se datuje letopočtem 1905. V tomto roce získala skála ochranu Správy národních parků a stálou službu, která místo hlídá.

Památná skála El Morro leží na přirozené dálkové trase, která kopíruje 35. rovnoběžku. Tuto trasu po staletí využívali původní obyvatelé Severní Ameriky a v novověku také její evropští objevitelé a kolonizátoři. Není tedy náhodou, že při plánování novodobé silniční sítě stavitelé někdy více či méně kopírovali přirozené trasy, které v divoké krajině amerického Západu už dlouhou dobu existovaly.

Za necelou hodinku jízdy od památné skály přijíždíme za soumraku do našeho dnešního cíle, do města Gallup. To leží na legendární americké silnici Route 66. Tato dnes už historická silnice byla postavena ve třicátých letech dvacátého století a na více než pět desetiletí patřila k nejdůležitějším trasám, které spojovaly východ se západem Spojených států.

Na první pohled je vidět, že Gallup má svá nejlepší léta dávnou za sebou. Trasa slavné Route 66 protíná centrum a tvoří zde široký bulvár, který je lemovaný několikapatrovými budovami. Domy v centru se jeví opuštěně, mnohé kdysi slavné hotely jsou zavřené a obraz zkázy dokreslují rozpadající se neonové reklamy a okna budov, která jsou zatlučená dřevěnými deskami.

Ubytováváme se v hotelu Howard Johnson, který leží přímo na oné matce cest. Tento hotel byl postaven v roce 1980 a v dobách své největší slávy měl pět hvězd a vyhlášený bar, kde bývalo neustále plno. Budova hotelu má typické velké vnitřní atrium, které bylo typické pro ubytovací stavby 60. a 70. let. Hotelový komplex je obrovský, ale už z venku je patrné, že se aktivně využívá jen jeho malá část.

Vstupujeme do velké haly s recepcí, která se kdysi rozprostírala po obou stranách atria. Na první pohled mě zarazí obrovský prostor, který v současné době nemá žádné smysluplné využití. Plochu plní divné robotické sochy vesmírných stvůr, které místu dodávají ještě horší atmosféru. Po USA cestujeme takříkajíc na rozpočet a zrovna v Gallupu se nachází spousta předimenzovaných poloprázdných hotelů, což přináší velmi příznivé ceny. Pokoj nás v roce 2025 stál 45 USD.

Recepční nám k této částce přidá ještě sto dolarů kauce, kterou dostaneme zpět v případě, že bude po našem odhlášení pokoj v pořádku. Taková praxe nebývá v levných motelech moc častá. Gallup se ale jeví jako na první pohled drsné místo a tak si říkám, že k vybírání kauce asi mají své důvody. Pokoj nakonec není špatný a tak spokojeni s dobrým ubytováním jedem do města na večeři.

Druhého dne ráno se k nám cestou na hotelovou snídani přidá starší Američan afrického původu, který bydlí ve vedlejším pokoji. Tento pán je velice dotěrný a popravdě mi už od počátku trochu leze na nervy. Ptá se mě, odkud jsme. Na mojí odpověď reaguje tak, že neví, kde to je, ale že tu zemi chtějí. Ptám se ho, co tím myslí. Chlapík mi naprosto v klidu řekne, že by nás chtěli obsadit, stejně jako Grónsko. Následuje zhruba desetiminutové divadlo, kdy obtloustlý Američan paroduje prezidenta Trumpa. Snažíme se ho ignorovat.

Snídaně vypadá, jako by na bufetovém stole ležela už několik dní a tak se brzy zvedáme k odchodu. Náš nezvaný kamarád zahlásí, jestli si jdeme pro vajíčka. Prý, když lidi jedí hodně vajec, tak se Trump obrovsky vzteká. Náš nezvaný společník narážel na vaječnou krizi, která počátkem roku 2025 v USA probíhala. Divadlo s dotěrným chlápkem ještě chvilku pokračovalo. Pak jsem ho víceméně nechtěně urazil a měli jsme pokoj.

Levné motely jsou v USA posledním stupněm před životem na ulici. Fungují jako jakási záchranná síť pro lidi, kteří si nemohou dovolit běžné nájemní bydlení. Cestovatelé neznalí poměrů by měli počítat s tím, že v nejlevnějších motelech můžou potkat různé existence, které zde ale rozhodně netráví dovolenou. Teprve na takovýchto místech poznáte to, co vám žádní průvodci jen tak neukážou.

Hotel tedy nadobro opouštíme. Kauci sto dolarů mi nakonec vrátí po několika urgencích až po deseti dnech. Route 66 bývá mylně označovaná jako první silniční propojení dvou tak rozdílných částí této obrovské země. První spojnice mezi pobřežími Tichého a Atlantského oceánu byla však Lincoln Highway, která byla zprovozněna o 13 let dříve. Route 66, která vedla z Chicaga, je ale bezesporu nejznámější. Byla popsána v mnoha knihách, filmech a zpívá se o ní v několika písních.

Putování po této slavné cestě změnilo život desítkám miliónů lidí. Lidé po ní totiž mimo jiné také utíkali za vidinou lepšího života z východní části USA, která byla ve třicátých letech postižena velkou hospodářskou krizí. V dnešní době je celá trasa Route 66 nahrazena systémem mezistátních dálnic, ale její duch stále žije. Ročně původní trasu projedou desítky tisíc lidí. V roce 2026 slavná silnice oslaví kulaté sté narozeniny. Jízda po Route 66 je životním snem spousty motoristů, ať svírají v ruce volant, nebo řídítka.

Než se vydáme za dalším dobrodružstvím směrem na sever, zastavujeme se ještě v centru města. Gallup je spojen nejenom s Route 66, jedná se také o klíčový železniční uzel. Město za svůj vznik vděčí právě výstavbě železniční trati, která spojovala jak jinak než západ s východem USA. Nákladní vlaky v těchto částech Spojených států dosahují extrémních délek. Běžně jsou provozovány soupravy dlouhé i 5 kilometrů a tak právem poutají naši pozornost. Tyto zdánlivě nekonečné soupravy desítky minut blokují svoji pomalou jízdou železniční přejezdy, přičemž vlaky soustavně troubí a vypadá to, jako by se předháněly, který z nich bude hlasitější. Po pravdě nechápu, jak v tomto hluku vůbec někdo může žít.

Nezapomenutelným zážitkem pro naše uši se stává moment, kdy jedna vlaková souprava spustila takzvaný emergency horn, což je ještě hlasitější houkání pro případy, když už jde opravdu někomu o život. Zvuk je to tak hlasitý a nepříjemný, že i ve vzdálenosti několika desítek metrů od trati máme tendenci utíkat. Místní děti, kterým byl signál určen, to nechává naprosto chladnými a v klidu vztyčí prostředníčky směrem k lokomotivě. Poté již definitivně město opouštíme a směřujeme ke státu Utah.

Cestou do Utahu nás čeká ještě jedna velmi zajímavá zastávka, ale o té vám povyprávím příště.

Zdroj: autorský text