Cesta čínským rychlovlakem rychlostí 350 km/h na vlastní kůži. Na celou soupravu měli jen čtyři piva

V Česku jsme si zvykli, že nejrychlejším způsobem vnitrostátní dopravy je auto. V Číně to ale neplatí. Není divu, protože tamní rychlovlak dokáže vzdálenost 700 km mezi dvěma městy ujet za dvě a čtvrt hodiny, zatímco auto by potřebovalo minimálně trojnásobek času. Jaké to je?

To jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli na cestě mezi Čeng-Čou a Pekingem. Zážitek je to veskrze bizarní, protože cestování čínským vlakem ten český připomíná jen vzdáleně.

Začíná to už na nádraží, kde se prostě nemůžete jen tak vyloupnout jako někde v České Třebové, koupit si párek a pak nastoupit do prvního vlaku, který se vám namane. Kdepak, nádraží je tu koncipované jako letiště, což naznačuje nejen jeho velikost, ale i způsob, jak tu místní taxíky a autobusy vysazují cestující přímo před terminálem.

Přitom rozhodně neexistuje, že byste se dovnitř dostali bez platné jízdenky. Ale kde ji jen máme? V kapse, v peněžence, v mobilu? Kdepak, tu jsme si koupili na webu, kam jsme předtím museli nahrát číslo svého pasu. Strážník chce tak těsně za vchodem nějaký průkaz totožnosti, ten si naskenuje a zjistí, že nám to dnes jede do Pekingu. OK, můžete na kontrolu, kyne rukou směrem k rentgenu. Jasně, nemusíte se tu svlékat z pásků a hodinek jako na letišti, zavazadla stačí jen tak hodit na pás, ale stejně vás šikovný sekuriťák „projede“ detektorem. To kdyby náhodou!

I uvnitř nádraží zůstává pocit letiště. Jsou tu nejrůznější obchůdky, stejně jako v řadě jiných asijských zemí v Číně frčí americký řetězec potravin 7-Eleven, kde najdete spoustu podivuhodných „snacků“. O nich ale až za chvíli, protože jsme si je koupili ve vlaku.

Když na tabuli stihnete najít číslo svého vlaku, kdy se na malý moment přepne jazyk z čínštiny do angličtiny, víte, na jaké nástupiště směřovat. Koleje jsou ale pod vámi, vy se musíte dostat na „gate“, kde opět naskenujete svůj pas a automatická brána vás pustí dolů na perón. Ovšem to jde až 15 minut před odjezdem vlaku.

Zvenčí vypadá vlaková jednotka opravdu futuristicky, uvnitř je to takové, no ehm... zastaralé. Dojem kazí asi hlavně hnědá barva čalounění sedadel. Je tu ale hodně místa v podélném směru, oddělený prostor na velké kufry a ještě police nad hlavou pro menší zavazadla. K dispozici máte vyklápěcí stoleček a v uličce pár reklamních obrazovek, které hlásí, že příští stanice je Beijingxi, tedy západní nádraží. Ano, tenhle vlak má jen startovní a cílovou stanici, podobně, jako by mělo letadlo.

Ale to už se ozve výstražný tón, zavřou se dveře a vlak se dá hladce do pohybu. Netrvá dlouho a krajina se začíná míhat až podezřele rychle. Vlak se totiž na svou maximální rychlost 350 km/h musí dostat brzy, aby zvládl tak dlouhou trasu za určený čas. Podivuhodné je, že se svou rychlostí příliš nechlubí. Čekali jsme nějakou obrazovku, kde bude pořád napsáno, jak rychle jedeme. Kdepak, 350 km/h je přeci pohoda, takže se jen asi jednou za pět minut na posuvném displeji objeví údaj. Abychom byli přesní, viděli jsme „jen“ 348 km/h.

Vlak je vlastně dost tichý, velmi dobře izolovaný a také aerodynamický. Občas trochu škubne, ale jen minimálně. To už je ale čas odskočit si na toaletu. Jenže ouha, otvíráme první dveře a tam je věc, které se jako zhýčkaní Evropané bojíme – turecký záchod. Naštěstí hned naproti je ještě evropský. Pěkný, čistý, prostorný, to se nám tu bude hezky sedět. A ruce si můžeme umýt na chodbičce. Paráda! Až z toho jednomu vyhládne. Jdeme najít jídelní vůz.

Jídelní vůz tu je, my máme vagon číslo 13, on je asi devítka. To se nezdá tak daleko, ale vagony jsou opravdu dlouhé a jdeme tedy až překvapivě daleko. Čeká na nás ale bar a milá hosteska, která samozřejmě neumí ani slovo anglicky. Ukazujeme na Heineken. Čtyři, prosíme vztyčenými prsty.

Kdepak! Dvě plechovky si už dali kolegové ze Švýcarska, zbývají tedy jen další dvě. Musíme se podělit. Ano, na celý vlak byla zásoba jen čtyř piv. To by v Česku neprošlo. A možná i nad cenou bychom zvedli obočí, v přepočtu 75 korun za plechovku přežijeme, ale je to trochu dost.

Co ale stojí málo, to jsou nejrůznější „snacky“, které tu jednak nabízí paní procházející vlakem s klasickým košíčkem plným dobrot, jednak slečna za barem. Všechny věci ale vypadají stejně – velký plastový pytel se sytě barevným potiskem, který si koupíte, roztrhnete a uvnitř najdete takových šest až osm dalších individuálních pytlíků. To asi abyste se mohli rozdělit a zbylo vám třeba ještě na další cestu.

Jenže co to je za věci? První pytlík poznáváme hned, jsou to oříšky. Pak nějaké mořské řasy. Odvážní Švýcaři kupují „poslepu“ a pak teprve použijí překladač. Jsou to kousky naložené kachny. No a vedle mají kuřecí pařáty v chilli. My si raději pořídíme brambůrky Lay's, které tu ovšem mají v tubě jako od Pringles, jenže když je otevřeme, tak nejsou volně, ale jsou znovu zabalené v igelitu a vložené do plastové vaničky jako takové ty levné chipsy, co u nás také máme. Prostě Číňani pořád vše balí do plastu a pokud možno v mnoha vrstvách. To by se šéfové EU asi nelíbilo.

Blížíme se k cíli. „Příští stanice Beijingxi,“ hlásí milý dámský hlas do reproduktoru a pak stejně milým tónem dodá: „Pokud budete přistiženi, že jedete na černo, zaplatíte pokutu a negativně se to projeví na vašem sociálním kreditu!“ To zní strašidelně, na druhou stranu nechápeme, jak by bylo možné dostat se do vlaku bez jízdenky, když už jen při vchodu na nádraží kontrolují, zda ji máte. A nejen tam!

Vlak zastavuje v Pekingu a lid se valí ven. Všichni se tlačí do jednoho podchodu, který nás žene z nádraží jako odpadní trubka. Na jejím konci je ale zásek, kvůli kterému vzniká nepříjemná tlačenice. Ano, v cílové stanici opět musíte naskenovat svůj pas, jinak vás to ven nepustí. Kontrola prostě musí být a stát o vás bude vědět vše.

My už přesedáme na autobus, který nás odveze do hotelu a přemítáme nad bizarním zážitkem. Na jednu stranu jsme byli uchváceni rychlostí, kterou jsme se dostali z jednoho velkoměsta do jiného, na stranu druhou to byla trochu náročnější cesta než když v Česku nastoupíme do rychlíku. Tam nikoho váš pas rozhodně nezajímá. Ale zase nemůžete posvačit kuřecí pařáty!

Zdroj: autorský text