Jeli jsme tisíc kilometrů jen proto, abychom nakoupili v supermarketu. Vyplatilo se to

Italské potraviny, to je něco, bez čeho se neobejde snad žádný milovník dobrého jídla. Většinou se dají sehnat už i v Česku, ale obchodníci na ně přihazují takové marže, že to spíš vypadá, jako by je dováželi odněkud z Oceánie než z 550 kilometrů vzdálené země.

Když už lidé jezdí za levnými potravinami do Polska a kvalitnějšími do Německa, nevyplatilo by se náhodou zajet za těmi vůbec nejlepšími do Itálie? Na tuhle otázku jsme si odpověděli v jednu prosincovou sobotu. Vyrazili jsme na nákup do nejbližšího italského supermarketu. A vrátili jsme se tentýž den, možná trochu unavení, ale nadšení.

Ano, přiznáváme, že tohle není cesta pro každého. Potřebujete k tomu celý den času, přirozenou radost z řízení a zásadní touhu přivézt si s sebou nazpět opravdové italské lahůdky za co nejnižší možnou cenu.

Pokud byste startovali z Prahy jako my, je nejbližším italským městem Tarvisio, vzdálené 556 kilometrů/6,5 hodiny cesty. Z Dolního Dvořiště trvá cesta 4,5 hodiny. V tomto městě se také nachází vůbec nejbližší italský supermarket do Česka, jde o řetězec Eurospar. Druhým nejbližším je zřejmě Eurospin v Brenneru, jde ale o diskont, navíc je vzdálenost už 581 kilometrů. Pokud byste trvali přímo na italské značce supermarketu, pak v Brixenu najdete 625 km vzdálený Conad.

Z Prahy jsme vyrazili přesně v 6 hodin ráno Toyotou Corolla Sedan s hybridním pohonem, kterou máme v redakci webu Autosalon.tv na půlroční dlouhodobý test. Cesta byla pohodlná a rychle utíkala, stavěli jsme jen u Dolního Dvořiště na tankování a ještě asi jednou na toaletu. Cílem totiž bylo dojet do Tarvisia včas, dát si oběd v jedné z mnoha místních restaurací, pak nakoupit a vyrazit zpět domů, abychom byli zhruba do půlnoci v posteli.

Cesta na otočku s sebou nese výhodu v podobě toho, že už můžete začít šetřit na nákladech. Mohli jsme si totiž pořídit jednodenní rakouskou známku, která vyjde na 9,60 eur místo 12,80. Navigace nám přitom nabízela dvě možnosti cesty: buď z Lince po dálnici přes Salzburg a dolů na Villach (A1 a A10), nebo se stočit dolů po A9 a pak absolvovat kus jízdy po okreskách. Tato trasa byla přitom jen o pět minut delší.

Nakonec jsme si zvolili právě tu, protože mýto za tunel Bosruck vyjde jen na 7 eur, zatímco za Tauern / Katschberg se platí 14,50 eur. Za cestu tam a zpět jsme tak desetiminutovou časovou ztrátou ušetřili 15 eur, což jsme v cíli naší cesty převedli na jednu úžasnou štangli lokálního salámu zdarma. A není třeba dodávat, že při nutnosti tankování se pak výrazně ušetří i za palivo, které je na okresce mnohem levnější než na dálnici. A ještě jedna výhoda - Tarvisio je první sjezd italské dálnice za Villachem. Neplatí se tak mýto ani tam.

Už při příjezdu do Tarvisia bylo patrné, že o víkendu nejsme jediní, kdo sem jedou za jídlem a nákupy. Město bylo plné lidí hovořících německy, italsky i slovinsky. Bohužel se objevilo i několik rumunských podvodníků, se kterými má Itálie v posledních letech problémy.

Zkouší typický scam s falešnou peticí a výběrem eur na dobročinné účely. Poznáte je nejen podle vzhledu a desek s propiskou, ale i typické otázky, kterou začíná téměř každý pouliční podvod na světě: „Hello, where are you from?“ My jsme si alespoň u jednoho podvodníčka rozměnili pětieurovku na mince, místní parkovací automat totiž kartu nebere, na což si dejte pozor. Pokud přijedete do Tarvisia mimo vytížené dny, nikdo vás obtěžovat nebude.

V Tarvisiu je opravdu mnoho restaurací, v sobotu kolem oběda (přijeli jsme ve 12:45), jsou hodně plné. Typické jídlo nabízí třeba Ristorante Stefania, za luxusnějším pak vyrazte do Osterie Hladik (má i o víkendu polední menu). My jsme nakonec zakotvili v hotelu Haberl, kde jsme si dali pizzu Bomba se spoustou ingrediencí za 11 eur a gigantickou polévku s mořskými plody za 20 eur. Kromě jídla vás může v Tarvisiu zaujmout ještě náměstí Piazza Unitá s kostelem nebo Mercato di Tarvisio, kde najdete řadu kožených výrobků a další oblečení. Obchody ale trochu připomínají vietnamskou tržnici, takže jsme na ně úplně náladu neměli. Potřebovali jsme odjet alespoň v 16:30, proto jsme zamířili přímo do supermarketu.

Eurospar v Tarvisiu je prostě standardní supermarket, akorát že většinově s italskými produkty včetně zcela lokálních. Nutno podotknout, že stejně jako zbytek města byl v sobotu přeplněn lidmi z okolních států a na parkovišti číhali dva Rumuni s peticemi. Ve všední den je ale situace mnohem klidnější.

Na nákup jsme vyráželi se dvěma košíky a provedli nákup celkem pro čtyři domácnosti, cílem bylo vybrat vše, co nám padne do oka plus to, co si naši blízcí objednali. A že toho nebylo málo: „Prosím čtyři kostky Parmezánu, těstoviny od každého druhu dvoje, drcená rajčata, olivový olej...“ dokážete si to představit. Při nákupu jsme to ještě netušili (poháněla nás hlavně touha po daných produktech), ale pořádně jsme jím ušetřili.

Co kolik stálo, to ukazuje tabulka s několika vybranými věcmi, které jsme porovnali s obvyklou cenou v Česku.

Něčeho jsme si ale všimli rovnou. Třeba vynikající plněné těstoviny Rana, které u nás stojí okolo 80 korun, tam byly v akci za polovinu. Když jsme v regálu viděli vyskládané panetone od věhlasné milánské značky Tre Marie, byli jsme v šoku, že vyšlo jen na 361 Kč. V Česku je těžko sehnatelné a když už, tak někde stojí i šest stovek. Trojbalení drcených rajčat Mutti v Itálii stojí jako jedna plechovka. Oplatky Loacker vyjdou skoro na polovinu, aktuálně populární těstoviny Liguori jsou s českou cenou naprosto neporovnatelné. Největší rozdíl má ale minerálka San Pellegrino. V Česku stojí až o 300 procent víc než v Itálii. Jinak doporučujeme lokální salámy Wolf, vyjdou na 10 až 15 eur a jsou neskutečně vynikající. Uzeniny jsou na druhou stranu jednou z mála věcí, které jsou v Itálii spíš drahé, kvalitou jsou ale většinou na míle vzdálené těm českým.

Nakonec jsme za čtyři nákupy dali dohromady 12 500 korun. S přihlédnutím k faktu, že jsem na drtivé většině položek ušetřili, minimálně to bylo aspoň 50 procent, ale v řadě případů i přes 100 procent, odhadujeme, že jsme ušetřili zhruba osm tisíc korun. Vzhledem k tomu, že náklady na cestu byly díky úspornému autu jen lehce přes dva a půl tisíce korun, cesta za nákupem se nám jednoznačně vyplatila. A vyplatila by se, i kdybychom jeli s větší spotřebou a platili za dálniční tunely víc.

Jistě, šlo by namítnout, že lze v Česku sehnat jiné značky se stejným druhem zboží za stejnou cenu. Místo těstovin Liguori lze přeci koupit běžné značky i u nás za 34 korun. Místo rajčat Mutti můžete mít obdobný výrobek za 22 korun i u nás a San Pellegrino může zastoupit česká minerálka. To je ale uvažování špatným směrem.

My jsme totiž chtěli přesně ty těstoviny Liguori, žádné jiné. My jsme chtěli pít San Pellegrino a žádnou jinou minerálku. A mít pravý lahodný parmezán, milánský salámek nebo originální guanciale do carbonara. A právě originalita byla tou nejzásadnější přidanou hodnotou našeho jednodenního výletu do italského supermarketu. Pokud je i pro vás, neváhejte. Vyplatíte se to!

Zdroj: autorský text