Italská atmosféra by se tady dala krájet. Fonni nabídne úzké uličky, kulturu a malby s příběhem

Itálii známe z mnoha filmů a v řadě z nich jsou tamní města prezentována jako místa plná historie a uzoučkých, romantických uliček. Asi nepřekvapí, že i Sardinie (coby součást Itálie) takové lokality nabízí. Vyhlášené je v tomto směru hlavně Orgosolo plné nejrůznějších nástěnných maleb.

Fotr zde natáčel v rámci páté středomořské série. My jsme proto během našeho italského tripu s Dacií Bigster zamířili trochu vedle do městečka, které se jmenuje Fonni. A velmi rychle jsme zjistili, že tady si člověk hledající romantiku v úzkých uličkách také přijde na své. 

Ve Fonni jsme strávili tři noci. Přijížděli jsme sem jako do odlehlého místa kdesi v horách, kde bude klid a kde se nebude nic dít. Hodně jsme se spletli. Fonni nakonec není zas tak malé. Má asi čtyři tisíce obyvatel a má velmi silnou kulturu. To jsme poznali už při příjezdu, kdy zde končil pohřeb. V ulicích se najednou z ničeho nic objevilo nečekané množství lidí, zahlédli jsme zřejmě i závěr nějakého průvodu. Nebožtíkovi bylo 102 let. 

Další noc nás asi v jedenáct probudila neskutečně hlasitá muzika, která po chvilce začínala slábnout, jak evidentně jinačí průvod opět procházel městečkem. Když jsem se pak ráno ptal domácího pana Maria, co se to tam dělo. Říkal, že to byla rozlučka se svobodou. Dělá se tradičně dva dny před svatbou. Byl čtvrtek, takže v sobotu byla v plánu právě svatba. Bohužel ráno jsme ten den museli odjet, takže tohle už jsme nezažili. Ale určitě to bylo velké. 

Pokud při příjezdu zrovna nenatrefíte na nějaký průvod nebo jiné veselí, určitě brzy potkáte nějakou nástěnnou malbu. Jakmile se přiblížíte historickému centru, nemůžete je minout. Říká se jim murales a je jich tu spousta. Zejména v uzoučkých historických uličkách. My jsme si je prošli jednou s kočárem ve dne a pak jsem jeden večer šel fotit tyhle malby za tmy, kdy to celé tady dostává tu správnou atmosféru. Mario mne na jednom náměstí zahlédl a když zjistil, co chci fotit, naložil mne do svého Fiatu Panda a provezl mne všude, kde murales ve Fonni mají. Jízda Pandou v úzkých uličkách s místním rodákem byla esence Itálie, jak ji známe z filmů. Mimochodem, i murales dokazují, že to tady žije. 

Podle toho, co mi Mario říkal (a co jsem mu rozuměl), místní nástěnné malby jsou jiné než v Orgosolu. Tam reflektují aktuální dění, tady všechny murales souvisí přímo s Fonni. Ukazují historii, místní tradice, místní kulturu i skutečné místní lidi. Mario například zmiňoval, že na jednom místě je pouze překreslená fotka, kterou on přímo má doma. Ukazuje skupinu zdejších obyvatel. Úplně nejlepší pak je malba s trojicí mužů sedících na zídce. Jeden z nich byl jeho otec. 

„Hádej, kolik mu bylo, když umřel,“ zkoušel mne Mario. „Nevím, asi tak sto, to je tady u vás normální,“ odpověděl jsem s narážkou na tzv. modré zóny, ve kterých se lidé dožívají velmi vysokého věku a jedna z nich je právě tady v horách na Sardinii. „Jo, sto a tři měsíce,“ odpověděl Mario. Zdálo se, že si nevymýšlí, protože člověk namalovaný na zdi mu byl dost podobný. 

Moc pěkná je pak také malba zobrazující skupinku lidí, kterak koukají na další malbu, která snad původně byla na tom stejném rohu. A setkat se můžete také s prudce se svažující uličkou, v jejímž čele je další velká malba. Ta ukazuje to stejné místo, jen mnoho desítek let zpátky. 

Na večerní procházku s foťákem jsem vyrážel kolem sedmé, kdy začíná večerní rituál naší dcerky v podobě večeře, mytí, čtení... Tenhle rituál obstarala manželka, já jsem si myslel, že jdu do klidného města. Fakticky jsem do ulic vyrazil v době večerní špičky, kdy se místní evidentně vraceli z okolních kopců. Každé druhé auto je pick-up, který si často na korbě veze psa. Pro zajímavost, údajně zde existuje přímo místní pastevecké plemeno „cane fonnese“. Pokud si myslíte, že zdejší uličky jsou uzoučké, tak místní tady jezdí, jako kdyby to byla rovná dálnice. Chce to dávat trochu pozor. 

S postupem času se ale všichni vrátili a městečko ztichlo. Tu a tam to ticho narušily zvony nebo kroky těch několika místních, co zrovna někam šli a na zdejší dlažbě se v tom tichu jejich kroky ozývaly široko daleko. Počet restaurací na hlavní ulici naznačuje, že v sezoně tu asi přece jen nějací turisté budou, přelom září a října byl ale bez turistů a těch pár otevřených restaurací bylo bez lidí. 

Fonni je moc pěkné město. Je to další střípek do neuvěřitelně pestré mozaiky, kterou vám dá Sardinie, pokud budete mít více času si to tady celé projet. A když už ve Fonni budete, můžete vyrazit do hor, na sjezdovku Bruncu Spina, k jezeru Gusana nebo můžete okouknout nuragi, kterých tu je velké množství. 

Teď na sociálních sítích kolují fotky zasněženého Fonni, které mi vnukly myšlenku, že bych se sem měl vrátit. V zimě. Pohybovat se v těch uličkách během vánice musí být dokonalá pohádka. 

Zdroj: autorský text