Sardinie za šest dnů aneb jak jsme platili pokutu přes automat na cigára a dobývali místní pláže

Takže je středa 2. 7. 2025, 17 hodin a my opouštíme trajektem společnosti Moby město Bonifacio a míříme směr Sardinie do města S.T. Gallura. Cesta trvá necelou hodinu a první část cesty se nám na rozlučku vystavuje město Bonifacio se svými obrovskými útesy, pak padáme únavou do křesel a bereme si oddychový čas. Cena lístku za tento trajekt byla 170 euro. Trajekt je samozřejmě menší než ten mezi pevninou a ostrovy, ale i tak má k dispozici malý bufet s občerstvením.

Po vylodění míříme přímo do ubytování na západní straně Sardinie, zde máme plán strávit dvě noci, potykat si po pár dnech zase s pračkou a být dostupnější zajímavostem na západním pobřeží. Ubytování je zhruba 60 km od vylodění a lehce přes hodinu cesty, ovšem s našimi kochacími zastávkami nikdy nevíte.

Další den máme v plánu něco vidět a někde skočit do vody, toť vše. Vždycky je to horší, když morálka na palubě upadá a tělo si chce odpočinout. U těchto dovolených je to náročnější na fyzičku, ale zase mnohem rychleji mentálně vypnete ze všedních pracovních dnů. Každopádně nevím proč, ale dostáváme se poměrně pozdě do města Alghero, odkud chceme vyjet lodí do Neptunovy jeskyně. Poslední loď vyjíždí v 15 hodin a nám právě ujela před nosem. Ok, rychlé přemýšlení, co s načatým dnem, čas letí.

Vyhrává výlet na měsíční pláž do města Bosa. Další hodina cesty a někdy po 17. hodině a 140 km z ubytování skáčeme do vody. Nakonec po procházkách na měsíci bylo nejlepší koupání v přírodně vytvořeném bazénu, ve kterém i tentokrát expert Pepa ve svém videu kvůli zimě nebyl.

Druhý den jedeme tedy směr Neptunova jeskyně. Nakonec to bylo autem možná i lepší. Jednak jsem si naivně myslel, že včerejší cena za loď asi 17 euro/osoba je včetně prohlídky dané jeskyně a taky mi přišlo, že skalních útvarů z lodi jsme si užili na Korsice až dost. To samotné vstupné do jeskyně nás jako rodinu vyšlo na 52 euro.

Aby toho nebylo však málo, v roce 2025 se otevřela nová jeskyně, údajně po dvaceti letech zpřístupněná, a to jeskyně Verde. Tu najdete asi 300 m po levé straně před vstupem do Neptunovy jeskyně pro pěší. My si ji nechali na příště. Z těch schodů do Neptunovy jeskyně jsme se dost zapotili.

Vyjíždíme do druhého a zároveň posledního ubytování, tentokrát již na východním pobřeží. Před sebou přes 150 km a 2 hodiny cesty. Ubytování je blízko města Olbia a budeme zde 4 noci. Strategicky zvolené, abychom byli blízko trajektu do Itálie a taky nedaleko lodí, které vyjíždí k souostroví La Maddalena.

Do ubytování Locanda Nina e lu Entu di Supra dorážíme v takovou dobu, že nikdo již nemá chuť ještě pokračovat na pláž. Naopak je chuť na jídlo a severní nákupní centrum Terranova, které jsme cestou do ubytování míjeli. Obchodní centrum je menší, ale dá se zde za slušnou cenu dobře najíst, pokud nehledáte zrovna místní speciality. I přesto, že k mé radosti centrum nenabízelo tolik obchodů, děti si své věci, vyznačující se odlišností vůči domovině, našly.

Další den vyjíždíme k obhlídce nejbližšího prehistorického stavení od místa našeho ubytování. Nuraghe je ve městě Arzachena. Odtud máme namířeno na koupačku na některou z mnoha pláží severovýchodně od města Olbia. Pláže většinou omrknu přes Google Maps a podívám se na reference, případně dám na výběr posádce. Taky bych se chtěl na konci tohoto dne dostat do města Palau, abych obhlídl výletní lodě a našel nějaký kratší program třeba jen na půl dne. Včera jsem to studoval na internetu a nerozhodl jsem se. Taky se horší počasí a má být další dva dny větrno.

Když přijíždíme k parkovišti u pláže Spiaggia di Capriccioli est, je plné. Za parkovné se na první pohled nic nevybírá, ale kluci sedící u pomyslné brány pouští vždy dovnitř auto jen, když jedno auto vyjede ven z parkoviště. Máme před sebou tři auta. Netrpělivě kleji a v duchu otáčím, ale má druhá polovička je klidná a podporuje mě v trpělivosti. Nakonec se po deseti minutách dostáváme dovnitř a druhá polovička je tak klidná, že při mém dotazu na nějakou platbu parkovného dodá „zaplatíme při odjezdu“. Rozpuštěný bez zdravého rozumu to přecházím a mířím spolu s ostatními k moři.

Po asi třech hodinách strávených na pláži se vracíme k autu a tam nás za oknem zdraví pokuta za nezaplacené parkování. Vrátíme se k tomu až v klidu na ubytování. Teď směr Palau. Tam mě čeká zklamání. Další dva dny žádná výletní loď skrz sílu větru nepojede. Další volný termín je až v den našeho odjezdu ze Sardinie a jediná možnost je výlet na plachetnici, ale to nechceme.

Ještě jednu věc musíme dořešit - zaplacení pokuty. V Palau potkáváme policistku, a ta nás v italštině posílá nějakým směrem k tabaccheria. To nenacházíme, a vlastně ani nevíme, co hledat. A tak vyrážíme zpět na ubytování.

Předposlední den na Sardinii máme namířeno do městečka Orgosolo a výlet chceme spojit zase s koupáním. Jen co první? Cesta do Orgosola trvá přes 2 h a na doporučení internetu tam nemá cenu jezdit v době klidu mezi jednou a pátou odpoledne, což bychom se trefili. Takže první pláž.

Dávám na výběr dvě na východním pobřeží, odkud pak budeme vyrážet do vnitrozemního Orgosola. Rodina již preferuje oblázky před pískem, a tak jedeme na pláž Spiaggia di Cala Fuili. Tentokrát více řeším reference a parkování. Dávám si také pozor, aby bylo naše auto zaparkované za bílou čárou lemující okraj cesty, protože je zde toto nedodržení velmi často pokutované. Jinak tady ani oficiální parkoviště není.

Po několikahodinovém osvěžení se vydáváme na cestu. Do Orgosola přijíždíme kolem 18. hodiny a město je stále mrtvé. Hladoví procházíme ulicemi a kocháme se malbami historie. Hledáme restaurace a nakonec se rozhodneme to vydržet a nenacpat se jen rychle bufetovým snackem až do 19:30. V tu dobu nám otevírá rodinná domácí restaurace Su Guruttu. Specializuje se na domácí těstoviny a já jsem rád, že konečně můžeme vyzkoušet i něco pravého ze Sardinie.

Děti se oblizují a já se cítím jako po pohlazení na duši. Stálo za to vydržet. A to jsou to jen blbé těstoviny. Vyrážíme zpět na ubytko. Při procházení ulicemi Orgosola jsme si vzpomněli na pokutu a místní nám poradili, jak ji zaplatit přes automat tabaccherie prodávající i tabákové výrobky. Bohužel zde se nám to opět nepovedlo, protože automat byl starý a neměl nějaký správný upgrade, ale už jsme byli na stopě.

Poslední den na Sardinii začínáme plněním slibu dětem, již trošku větším dětem, že se ještě půjdeme podívat po obchodech. Jedeme do Centro Commerciale Olbia Mare. To je mnohem větší než to centrum na severu, je zde více obchodů, restaurací a lidí a samozřejmě mi bere více energie. Po tomto utrpení máme v plánu zakončit den na pláži. Musíme však dorazit tu pokutu, ať jsme již zítra v klidu.

I když hledáme jiné pláže, než jsme byli, díky silnému větru, potápěčskému výcviku nebo plnému parkovišti končíme nakonec na parkovišti naší známé pláže a pokuty. Kruh se uzavřel. Dokonce si nyní i všímáme toho parkovacího automatu. Vybíráme si jižní část pláže, aby to bylo lehce jiné a užíváme si poslední hodiny na Sardinii.

Je středa 9. 7. a je náš čas na odjezd na pevninskou Itálii. Ráno jsem jako vždy jediný, kdo snídá zaplacenou snídani. Děti už pochopily, že v našem ubytování kontinentální snídani nemohou očekávat a naznačily mi, že ty suchary a ovoce si mohou posnídat i v autě. Co si ale uvědomujeme, že nám bude chybět, je ranní obřad na benzince ve stylu „Due cappuccini e un cornetto con crema.“ Vynikající kapučíno za 2 eura, to je prostě slast, hledám vhodná slova a mračím se, když si vzpomenu na Rakousko.

Před příjezdem k trajektu se chceme ještě rychle podívat do centra Olbie a navnímat prostředí. Tentokrát jedeme se společností Grimaldi a to s odjezdem ve 12:30. Na pevnině v Civitavecchia máme být v sedm večer. Cena lístku byla 217 euro včetně příplatkové částky za místenky na sedadla uvnitř trajektu. Přece jenom už je to skoro 7 hodin cesty a klid na odpočinek se může hodit.

Jediné, co jsem se nikde nedopátral, byl čas přistavění vozu před naloděním. V Livornu to bylo min 1,5 hodiny před, v Bonifaciu hodina před a tady nic. Ok, tak nějak tu hodinu, hodinu a půl abychom tam byli. Tzn. nejpozději v 11. Při procházce v Olbii jsem znovu googlil čas, kdy bychom tam měli být a trochu jsem znervózněl, protože nějaká zbloudilá informace psala i o dvou hodinách. Trošku jsem se proto snažil procházku v Olbii popohnat. Moje druhá polovička však mou nervozitu okamžitě postřehla a použila na mě nejlepší obranu - tzn. útok ve stylu o mém přehánění.

Když jsme se konečně blížili do přístavu, mířil jsem rovnou k trajektu, který měl na sobě nápis Grimaldi Lines. Byli jsme tu první a u brány na nás mával zaměstnanec. Za trajektem však již bublala rozvířená voda. Předal jsem palubní lístek zaměstnanci, ten se na něj podíval, usmál se, mávl rukou do vzduchu a pronesl „Do svidánija“. Podíval jsem se vpravo, kde byla původně moje žena, nyní jsem pozoroval zmenšující se zkamenělinu. To není možné, říkal jsem si v duchu, když mi vracel zaměstnanec palubní lístek, jsme zde stále hodinu před odjezdem.

Začal jsem kroutit hlavou a vysvětlovat, zaměstnanec zpozorněl, pochopil a nakonec nás poslal na druhou stranu přístavu. Až teď jsme si uvědomili, že nás vlastně spojení s ruským zvoláním trochu urazilo. Tak jsme jeli na druhou stranu přístavu, kde jsme mezi ostatními trajekty našli i ten náš. Jen to velké Grimaldi Lines bijící do očí zde na první pohled nebylo, na zádi pouze Cruise Bonaria (což se poučuji až nyní, že to v překladu znamená něco jako plavba příznivého větru). Naštěstí vše dobře dopadlo.

Zdroj: autorský text