Jednodenní objevování Říma Hop-On Hop-Off autobusem i pěšky. A pak přes Toskánsko zpátky domů

Odjezd ze Sardinie se nakonec protáhl minimálně do 13 hodin, i tak jsme byli ale na pevnině v Itálii včas podle plánu. Oceňuji zaplacená sedadla, krásně jsme si všichni zdřímli, pustili hudbu, nastudovali další dny cesty a nepřetahovali se s ostatními na trajektu o místa v restauracích a na odpočinkových místech. Osmdesát procent těchto sedadel bylo zaplněných.

Z trajektu se dostáváme v Civitavecchia autem lehce po 19. hodině. Po počátečních informačních zmatcích, kdy to prvně mělo probíhat tak, jako při naloďování - tzn. zvlášť řidiči a venku pak zbytek posádky nasedne do aut – nakonec byli všichni vpuštěni do aut už na trajektu. Proto je dobré se v rodině vzájemně informovat, kde zhruba vaše auto vlastně je a podobně.

Místo, kam míříme nyní, je hotel AH Roma, kam to máme hodinu cesty. Strávíme zde 2 noci. Při plánování návštěvy Říma jsem hledal ubytování, kde budu rychle od přístavu a zároveň v dostupnosti vlakem do Říma. Nechávat auto v centru Říma jsem nechtěl. Hotel je v blízkosti městského okruhu, byl skromný, přesto stále nejdražší ubytování na celé naší cestě, se snídaní, kuchyní a hlídaným parkovištěm. A pořád jsme si ho mohli dovolit. Těšil jsem se na snídaně v ceně a hlavně na to, že děti konečně uspokojím míchanými vejci a párečky.

Někdy před 21. hodinou totálně hladoví vyrážíme na večeři z hotelu. S velmi milou paní na recepci konzultujeme mojí vybranou restauraci a možnosti vlaků do Říma. Po této konzultaci se vydáváme směr doporučená restaurace v dostupnosti 10 minut od hotelu. Bohužel je zavřená. Tak pokračujeme, kam nás nos vede. Po dalších pěti minutách narážíme na totálně natřískanou pizzerii La Trattoria Parthenope. Tady to asi nebude špatné, když je zde tolik lidí, i reference je skvělá.

Žádáme o místo a čekáme deset minut, než se jedno uvolní. A to máme před sebou ještě další čekající pár. Ceny pizzerie mi vyráží dech, startují od 7 eur a s milou obsluhou. Sem asi moc turistů nechodí. Čeho si všímáme, je ta italská pospolitost mladé a starší generace u jednoho stolu. Něco, co jim můžeme závidět.

Je čtvrtek 10. 7. a my vyrážíme do Říma. Zase později, než by bylo správné. Snídaně je opět zklamáním pro dříve narozenou posádku auta a my už teď víme, že italská snídaně je prostě lehká, pokud nemáte u snídaně napsané přímo „kontinentální snídaně“. Cesta vlakem a metrem do centra Říma trvá dohromady hodinu. Pohodlné, rychlé, v klidu. Cena 12 eur za celou rodinu. Na nádraží Termini se bohužel objevujeme v době, kdy je ostré slunce přímo nad hlavami. Máme v plánu zkusit autobus Hop-On Hop-Off, abychom udělali rychlé kolečko, kde se co nachází a pak si už jen vybrali, kam se půjdeme podívat znovu. Pro mě první zkušenost, uvidíme, co z toho bude.

Volíme červenou trasu společnosti Big Bus. Necháváme si ujet první autobus, kde byla již zaplněna místa v horním patře a informujeme se o ceně u oficiálního náhončího. Neoficiálních náhončích jsme se samozřejmě zbavili již u výstupu z nádraží pomocí zkušeností z Indie. Oficiální náhončí mi dává cenu 92 eur za naši čtyřčlennou rodinu, lístek na celý den. Já kroutím hlavou, protože se mi to nezdá s tím, co jsem včera viděl na webových stránkách. Po pár minutách je zde příběh o končící slevě na rodinu, která končí dnes díky začínající sezóně atd. Takže 20 eur dolů, lístek za 62 eur za kroucení hlavou a dva kroky zpět. Konečná cena víceméně odpovídala té internetové. Tak pozor.

Okružní cesta autobusem trvá přes hodinu a čtvrt a je to jedno velké válčení v zácpách. I tak jsme získali jakousi rychlou představu, kde se co nachází a vlastně to byl dobrý nápad, protože ve skutečnosti jsou všechna ta profláklá místa celkem blízko od sebe a pro lidi zvyklé chodit je to v pohodě. Výjimku tvoří Vatikán.

Rozhodli jsme se znovu popojet našim autobusem a projít se ke Colosseu, přes Fontánu di Trevi a dětskými zastávkami v obchůdcích s módou, která má na ostatní volat, jak moc jste vlastně v pohodě. Samozřejmě hladoví se ozvali, jak moc jsou hladoví a doplnili, že je nutné tu 30% slevu u McDonaldu uvedenou na lístcích společnosti Big Bus prostě využít! Nenaděláte nic. Takže jsme je nechali napospas poznávání fastfoodu a se ženou se vydali na kafíčko.

Po několika obhlídkách jsme skončili v kavárně kousek od svých dětí a Fontány di Trevi. S omluvou, zda je možné si objednat výjimečně kapučíno, i když je po obědovém čase, se na mě číšnice usmála a řekla, že to není žádný problém. Po zkušenostech, kdy bylo kapučíno za 1,5 až 2,5 eura jsme do toho šli s tím, že se nemůže nic stát, maximálně to zde bude dvakrát tak dražší. Přidali jsme vodičku a tiramisu a protože jsem u sebe neměl brýle, předal jsem v klidu účet své ženě. Opakovala se zkamenělina jako na Sardinii. Cena 46 eur včetně naúčtování couvertu v ceně 6 eur nás šokovala.

Čas utíkal a krátil se a my byli omezení vlakem, který jel naposledy lehce po deváté večer, abychom se včas dostali zpět na hotel a nemuseli xkrát přestupovat. Takže alespoň ještě načichnout Vatikán. Šetříme čas a nohy a popojíždíme k zastávce vedle Vatikánu. Po rychlé obhlídce baziliky sv. Petra se vydáváme zpět na náš autobus, jídlo na nádraží, vlak a domů na hotel. Po cestě z nádraží ještě jednou míjíme naši oblíbenou pizzerii a rozhodneme se tu ještě chviličku posedět.

Bylo to hektické, Řím za jeden den proto nemůžu s čistým svědomím doporučit, ale my jsme tuto zastávku chtěli v rámci celé cesty a udělali jsme maximum, abychom si o Římu udělali alespoň obrázek. Je to jako s červeným vínem, k nasátí všech vůni potřebujete více času. Večer si samozřejmě v hlavě ještě pohrávám s možností vyrazit brzo ráno vlakem a užít si prázdnější Řím. Po kalkulování vítězí bezpečnější a zodpovědnější varianta vůči posádce auta. Takže nic.

Další den začínáme zpáteční cestu zpět na sever do Brna. První se vydáváme pozdravit sestřenici do vesničky Tatti, ležící v oblasti Toskánska. Zde strávíme i noc. Máme před sebou 3 hodiny cesty a přes 220 km. Po příjezdu, ubytování, pozdravech a pokecu jedeme na malý výlet. První zastávka je koupání v nedalekém průzračném Lago Dell´Accesa. Po koupačce jedeme na večeři a prohlídku většího města Massa Marittima s krásnou katedrálou ze 13. století. Ze stejného století je neobvyklá středověká freska – strom plodnosti. Freska byla údajně dlouho zapomenuta a zakryta, a zpřístupněna byla až ve 20. století. Na stromě jsou samozřejmě penisy.

Předposlední den cesty míříme k tetičce číslo 2 do města Novellara. Máme před sebou dalších asi 400 km. Po klasických hrátkách a úvahách kudy kam, resp. přes co, opouštím myšlenku muzea Ferrari a rozhodujeme se, že ukážeme dětem tu provařenou pamětihodnost, šikmou věž v Pise, kterou jsme cestou do Livorna nestíhali. Vnímám, že děti jsou příjemně zaskočené, s komentářem „ono je to fakt dost šikmé“ mě potěšily, ani neví jak.

Později, než bychom chtěli, přijíždíme do Novellary, kde nás čeká poslední noc, společná večeře s rozvětvenou rodinou. Skvělé jídlo včetně rybího salátu a klasická přednáška, že jediný pravý parmazán, který se vyrábí podle původní receptury bez použití konzervantů včetně speciální právní ochrany evropské unie, pochází jen z oblasti Reggio Emilia. Hrdost je zde velmi cítit. Doporučuji ochutnat sýr v různých stádiích zrání.

Je neděle 13. 7. a my vyrážíme časně ráno zpět do Brna, 900 km a 10 hodin cesty před námi. V 16. den cesty se po 17. hodině dostáváme domů. Na tachometru auta nám svítí 4421 km. Příjemně překvapil nenáviděný průjezd přes Mikulov, největší bottleneck v celé Evropě, pouhých 30 minut.

Na závěr bych chtěl tímto poděkovat všem hostitelům na cestě, své rodinné posádce a andělíčkům strážným za hladký průběh cesty. No, a samozřejmě všem cestovatelům za sdílení námětů a zkušeností, které jsme před cestou načetli. Těším se na další cesty. Těch nápadů je pořád hodně...

Zdroj: autorský text