Výšlap k jezeru Lago di Sorapis nabídne okouzlující výhledy. Vhodné boty jsou přímo nutností

Jaro se pomalu blíží, a tak je nejvyšší čas naplánovat nějaký výlet. Možná vás k cestě inspiruje ten náš do Dolomit. Vyrazili jsme tam na začátku října a byl to termín tak akorát, abychom nepotkali ve slavném městě Cortina ďAmpezzo téměř ani živáčka, a stejně tak si užili túru k Lago di Sorapis.

Nenechali jsme nic náhodě a zarezervovali si ubytování hned u začátku trasy, takže jsme se vyhnuli hledání parkovacího místa. Každopádně to byl jeden z těch výletů, který si budu dlouho pamatovat.

Do Dolomit to není zrovna blízko, a tak je lepší vyrazit v týdnu a brzy ráno. Vyhnete se začínajícím kolonám. My jsme vsadili na pátek a rovnou na osmou ranní. Cesta přitom měla zhruba 617 kilometrů. Přesný itinerář cesty asi z paměti už nedostanu, ale vím jistě, že jsme jeli z Prahy přes České Budějovice, Linec, krátce přes Německo, rakouský Kaprun a Lienz. 

Na této trase jsme se nevyhnuli nutným poplatkům, takže jsme si koupili online rakouskou dálniční známku (jde koupit i na benzince fyzicky), za kterou jsme zaplatili 12,40 euro. Absolvovali jsme také cestu jedním tunelem, za jehož průjezd se platí 12 euro. Na cestě do Itálie nás tedy nic nebrzdilo, asi jen rakouské rychlostní limity, které skutečně není radno podceňovat. Výlet by se totiž mohl dost prodražit.

Do Dolomit se nemusí jet italskou dálnicí, takže nás už další poplatky nečekaly. Snad jen doporučuju natankovat plnou ještě v Česku před hranicemi, a při zpáteční cestě se spolehnout spíše na rakouské ceny pohonných hmot než ty italské. Bývají totiž o dost vyšší, o čemž jsme se přesvědčili při dovolené v Toskánsku.

Ubytování je lepší řešit dopředu. Partner ho objednával téměř o pět měsíců dříve. Dvě noci s polopenzí nás vyšly na 10 600 Kč. Pokud si budete chtít dopřát ještě wellness, počítejte s mnohem vyšší částkou. Velkou výhodou bylo, že jsme bydleli hned u začátku treku k jezeru Sorapis, takže jsme nemuseli hledat místo na zaparkování. Trasa je totiž velmi oblíbená, takže třeba už v půl devátý ráno je neoficiální parkoviště zaplněné a lidé musí jet parkovat dál a vyšlápnout si kvůli tomu i větší kopec.

Hotel B&B Passo Tre Croci Cortina můžeme vřele doporučit. Ačkoli to zvenku příliš nevypadá, uvnitř se přesvědčíte, že se jedná o moderní ubytování. Snídaně jsou bohaté a večeře byla vždy tříchodová, dalo se navíc vybrat ze dvou druhů jídel. V ceně byla i sklenička vína. Po náročném treku to rozhodně bodne. 

V okolí jsou další možnosti ubytování, takže záleží jen na vás, kde a za kolik chcete bydlet. Rozhodně ale doporučuju se ohlédnout po místech, kde nabízí stravu. Blízké město Cortina totiž nepatří zrovna k nejlevnějším a v gastropodnicích se docela prohnete. Alternativou pak může být ještě vlastní strava, ale komu by se po celém dnu venku chtělo stát ještě u plotny?

Abych se přiznala, nejsem zrovna horal a co se týká středně těžkých treků, jsem spíše začátečník. Po operaci páteře si nemůžu dovolit všechno, ale snažím se překonávat své hranice, proto jsem pro jistotu měla v batůžku sáček s Aulinem.

Říjen je krásný měsíc, protože příroda hezky čaruje s barvami. Na túru jsme vyrazili poměrně brzy, někdy kolem půl deváté, a nutno podotknout, že teplota se pohybovala lehce nad nulou. Byli jsme na to ale připraveni. Termoprádlo je jistota, stejně jako zateplené legíny, mikiny, bundičky Dope a také trailové boty (ty, které podrží kotník, budou ještě lepší). Všechnu tíhu nákladu – tedy pití na celý den (člověk nikdy neví, hory jsou nevyzpytatelné), svačinu, bonbonky, rukavice, čepice a podobně táhl partner na zádech. Takže jsem to měla jednodušší.

V čase, kdy jsme vycházeli, se začala plnit cesta zaparkovanými auty, ale stále jich tu nebylo tolik, jako když jsme se vraceli. Nutno podotknout, že někteří „horalové“ docela podcenili oblečení a ani se nedivím, že se nevydali dál než jen po okraj začátku skalnaté cesty. V žabkách nebo v plátěných botách tuhle trasu opravdu absolvovat nechcete, stejně tak v nevhodném oblečení. Sluníčko vás sice donutí sundat bundu, ale jakmile se schová za mraky, budete rádi, že ji máte s sebou.

Příprava na tuhle túru není složitá. Vše důležité dáte do batůžku. Nezapomeňte na powerbanku, kapesníčky a také stažené offline mapy. Hodí se v místech, kde není signál, ačkoliv po celé trase jsme měli 4G/5G, takže jsem úchvatné fotky rovnou sázela na svůj Instagram. 

Každopádně, tady se ztratit ani nemůžete, prostě se vydáte od ukazatele Lago di Sorapis po červené turistické značce. Ti trénovanější, kteří chodí dynamickou chůzí, se k jezeru dostanou už zhruba za 1,5 h. My, co se trochu loudáme, všechno si fotíme, užíváme si přírodu a především nabíráme dech, potřebujeme o hodinku více. Spočítejte si tedy, za jak dlouho se dostanete tam a také zpátky, ať se vyhnete stmívání, protože to by byla zpáteční cesta doslova vražedná.

První část je jednodušší, protože jdete spíše lesem a celkem také po rovince, kde si navíc můžete prohlédnout bunkry z první světové války. Jakmile ale vyšlápnete jeden větší kopec a dostanete se na okraj lesa, začne mírné stoupání. Krajina se změní a doširoka otevře. Jsou vidět vrcholky hor, které zakrývají mraky a někde v dálce vidíte hory, které lemují cíl vaší cesty. 

O další kus si už dávejte pozor pod nohy, ať nezakopnete o nějaký ten kámen. Těch postupně bude přibývat, až si budete muset najít ideální stopu. Zároveň se do toho vyhýbáte rychlejším turistům, nebo těm, co už se chystají zpátky domů.

Tak, jak se postupně dostáváte dál a dál, začne se měnit ráz cesty. Stezka se zužuje a při pohledu dolu se některým může udělat nevolno. Z toho důvodu bych asi úplně nedoporučovala sem brát děti, minimálně ne ty malé. Spíše starší, třeba od patnácti let, a menší pejsky bych také nechala doma. 

Po čase se dostanete do míst, kde je lepší se plně soustředit na to, kam šlapete, protože pád by v tomto případě byl fatální. A to ještě není konec. Přichází totiž část, kde je nejlepší se jistit ocelovým lanem, kterého se jen přidržujete a postupně pokračujete dál. Ani si nedokážete představit, jak mě večer bolely ruce, jak moc jsem se držela, protože to byl jediný záchranný bod. Doporučuju si tedy vzít s sebou rukavice, které budou mírnit chlad. Lano umí být skutečně mrazivé.

Na trase budete také překračovat širší pramen vody, takže základem je nenamočit si boty! Naštěstí se můžete přidržovat padlé klády a hledat suché špičky bílých kamenů. Další zajímavý úsek vás čeká před příchodem k jezeru, kde je nutné se dostat přes „vor“. Je to trochu sranda, protože byl celý pokrytý ledovou krustou, dostat se na druhou stranu bez hození tlamy bylo docela náročné.

Jo a hlavně se nebojte zastavovat. Pokud vám prostě dojde dech, tak se zastavte, odpočiňte si, napijte se, nechte projít ostatní a vydejte se až budete připravení. Já jsem to tak měla nesčetněkrát a nemám se za co stydět, každý prostě podle svých sil. Obzvlášť v místech, kdy budete prakticky šplhat po skále po čtyřech, dojdou síly rychle. Ale mám dobrou zprávu, ke konci etapy už půjdete prakticky po rovině, jen se musíte držet lana, protože cesta vede kolem skály.

Po zdolání náročného terénu a chycení dechu se před námi konečně rozprostře jezero v celé své kráse. Rychle měnící se mraky na obloze buď stíní, nebo odhalují slunci místa v okolí. Vrcholky skal se tyčí do obrovské výšky, ze které se zatočí až hlava. Led na jezeře praská a když na něj hodíte kamínek, vydá až vesmírný zvuk. Blankytně modrá až azurová barva je neobvyklá, ale ne tak docela záhadná. Za barvu vděčí zvláštnímu minerálnímu složení vody. Ta se do ní dostává z okolních hor a ledovců. 

Jen tak pro zajímavost, měli jsme na počasí docela štěstí, protože ještě týden před naším příjezdem to tu bylo celé pod sněhem. Pravděpodobně bychom trasu ve sněhu ani neabsolvovali, takže bylo štěstí, že se počasí umoudřilo. Jen kdyby nefoukal ten ledový vítr, který nás o něco později vyhnal a zavelel k návratu domů.

Cesta zpět nebyla špatná, možná i lepší, spíše jsme měli problém s lidmi. Bylo už něco kolem poledne, takže příval lidí se zvyšoval a někdy bylo opravdu těžké je nechat projít. Někteří si vybírali skutečně nevhodná místa, kde stačil jen jeden špatný krok. Asi chápete, že jsem se proto ocelového lana držela jako klíště a raději se namáčkla na skálu za cenu špinavé bundy. 

Tento výlet doporučuju každému, kdo má rád přírodu a kdo se v ní hlavně rád toulá. Je to taková zenová cesta, kdy můžete vypnout od všech starostí a prostě si užít tu přítomnost života. Dýchat čerstvý horský vzduch a obdivovat krásu naší matičky země. Je to prostě nádhera!

Zdroj: autorský text