Lyžování v Itálii už stojí 2000 korun na den. Pořád je to ale lepší, než trpět ve Špindlu

Řada Čechů nedá na tuzemské hory dopustit. Každé vánoční nebo jarní prázdniny zaplní sjezdovky ve Špindlerově mlýně nebo na Černé hoře a spořádaně stojí ve frontě, aby si pak sjeli pár set metrů dlouhou sjezdovku. Alpy nebo Dolomity jsou podle nich drahé a navíc na lyžaře náročnější. Nic z toho ale není pravda. I když po posledním zdražení se zdá, že lyžování přestalo být sportem pro všechny.

Já se na hory vydávám každý rok, a to vždy do Itálie. Mám k tomu několik důvodů. Jednak je tam velká šance na slunečné dny, jednak zbožňuji tamní kuchyni. A tak na devítihodinové cestě autem obvykle projedu Rakousko a za Brennerem mě přivítají Dolomity. „Ty teda umíš žít, na to bych já neměl,“ říká mi občas jeden kamarád. Když ale srovnám ceny v Itálii a v Česku, vychází mi poměr cena/výkon jasně pro Itálii (a vychází to i z některých průzkumů). České hory jsou podle mě drahé a na lyžaře mnohem náročnější kvůli méně kvalitnímu sněhu. Dnes vám vysvětlím proč.

Letos jsme zamířil do Madonny di Campiglio. Je to takový „Špindl“ Dolomit, samozřejmě ale mnohem vkusnější a přívětivější. A dost zásadní rozdíl je i v nabídce sjezdovek. V lokalitě je 108 sjezdovek, které mají dohromady 156 kilometrů. Obsluhuje je 59 vleků všeho druhu. Najdete tu samozřejmě kabinky, ale i sedačky nejrůznějších značek. Některé z nich mají vyhřívané sezení, krycí kopule je téměř samozřejmostí.

Na to vše vám stačí jeden skipas. To Špindlerův mlýn se chlubí 28 km sjezdovek a 23 vleky. Dovolte, abych se zasmál.

Cena na sezonu 2024/25 je vyšší než loni. Aktuálně stojí denní ježdění 79 eur, což je v přepočtu 1977 korun v nejvytíženějších dnech sezony. Levnější je to mimo ně a také při nákupu skipasu na víc než jeden den, nebo objednání po internetu. Záleží na vašich plánech a na počasí, každopádně schválně udávám nejdražší možnost (podrobněji o cenách v tabulce). A jak je to ve Špindlu? Tady stojí denní lístek na pokladně 1690 korun. Tedy o 287 korun méně.

Jen pro srovnání, za kilometr nabízené sjezdovky tak v Česku zaplatíte 73,47 Kč, v Itálii 12,67 Kč. Lyžování v Itálii má tedy téměř šestkrát lepší poměr ceny a výkonu. A to jenom tupým propočtem. Samozřejmě, že kvalita sněhu je uprostřed Dolomit ve výšce 2500 metrů nad mořem jinde než v Krkonoších. Samozřejmě, že tam slunce svítí častěji. A když ne, tak jsou lyžaři nadšení, protože sjezdovka vydrží ve velmi dobrém stavu mnohem déle.

Často se tak větší muldy začnou objevovat až později odpoledne, zatímco v Česku je problém se pěkně svézt už po obědě. I proto jsou Dolomity vhodnější pro začátečníky než třeba Krkonoše.

Výběr sjezdovek je v Madonně opravdu obrovský. Já jsem si oblíbil hlavně část nazvanou Grosté, na niž vás odveze poměrně dlouhá kabinková lanovka přímo z parkoviště, kde se za celodenní parkování platí jen šest eur. Jízda lanovkou trvá 20 minut. Klidně si pak můžete sjet kombinací sjezdovek zase až úplně dolů, ale lepší je podle mě zůstat nahoře.

Tam obsluhuje jedna sedačka hned dvě relativně krátké červené sjezdovky a pro náročnější také snowpark (ale pozor, loni odtamtud někoho odvážel vrtulník). Tady si člověk zajezdí opravdu hodně, sjezdovky jsou přehledné, mají zajímavé terénní vlny a můžete tak dopoledne tříbit svůj carvingový styl. Když praží sluníčko nebo napadne čerstvý sníh, je kolem 14 hodinu už poměrně dost muld, a tak se vyplatí jezdit jinde.

Velmi příjemná je možnost krátkou sedačkou přeskočit do druhého sjezdovkového údolí, kde na vás čeká zajímavá kombinace červených a černých sjezdovek, pro nezkušené lyžaře pak dlouhé modré, kterými jde všechno objet. Kombinací je tolik, že tu můžete jezdit půl dne a nikdy nejet úplně stejnou trasu. Tady sníh vydrží déle hladký, protože jsou některá místa ve stínu.

Obrovskou výhodou Dolomit je také jejich kuchyně. Italové si dávají velmi záležet na kvalitě stravování. To takhle stojím s tácem a přemýšlím, jestli si dám lasagne bolognese nebo carbonara. A v tom se zjeví kuchař s vysokou bílou čepicí a pekáčem, který sotva unese. Je v něm obrovský jehněčí hřbet. Vidličkou z něj kus utrhne a přes pultík mi vnutí sousto. „Hmm, dobré že,“ směje se a oči mu září, jak je hrdý na svou pečínku. Tohle je prostě jiná kultura!

Ano, jehněčí pečeně ve výšce 2500 metrů nad mořem není z nejlevnějších, stojí 22 eur, tedy v přepočtu 550 korun, ale kdo by se chtěl přecpat, když má ještě před sebou pár hodin lyžování? Lasagne vyjdou na 14 eur, tedy asi 350 korun, k tomu opravdu úžasné tiramisu za 6 eur, tedy 150 korun a štěstí je na světě. Ano, v bistru na Černé hoře mají smažák za dvě stovky. Ale opravdu to budeme srovnávat?

Lyžováním to samozřejmě nekončí. Za kulinářskými zážitky můžete vyrazit každý večer do jiné restaurace a je jen malá šance, že si budete připadat natáhnutí, tak jako právě v některých horských restauracích v Česku. Ceny jsou zde sice vyšší, ale kvalita, kterou za to dostanete, je nesrovnatelná.

Když už vás to přestane bavit, dojedete do místního supermarketu a nakoupíte lahůdky, ze kterých vám budou oči přecházet.

Ne vše je ale v Dolomitech ideální. Velký pozor si musíte dát při tankování paliva. A to bez ohledu na to, že v Itálii patří k těm dražším. V neděli nebo o svátcích je to ještě příjemné, protože je většina čerpacích stanic bez obsluhy a vy tak jenom zaplatíte kartou v automatu a natankujete si sami. Jenže když je obsluha na místě, může vás pěkně natáhnout.

Řada stanic si totiž účtuje nemalý poplatek za to, že vám obsluha sama natankuje. Narazili jsme na takovou, kde to cenu každého litru paliva zvedlo o 40 centů, v přepočtu o 10 korun! Někde to funguje tak, že jsou některé stojany ve všední den vyhrazené pro samoobslužné tankování a některé pro tankování s obsluhou. Hledejte nápis „servito“. Kde ho uvidíte, tam nejezděte, případně se připravte na citelně vyšší cenu za litr paliva.