Trip v polských horách: V mnohém předčí ty české, jsou zde neuvěřitelná místa, ale také vyšší ceny

Před časem jsme se rozhodli podniknout menší cestu do polských hor. Ty jsou pro většinu Čechů, co by kamenem dohodil, ale moc často se o nich nemluví. Čtyřdenní cesta byla plná dobrodružství, prohloubení znalostí historie, odpočinku a také dobrého jídla. Na cestu jsme se vydali s Mitsubishi ASX, které jsme během cesty také otestovali.

Jak se nám s autíčkem žilo, co zajímavého jsme zažili a co bychom rozhodně doporučili? To vám prozradíme v článku, který je shrnutím cestovatelského speciálu S Mitsubishi na hory za humny.

Každá cesta by měla začínat dobře naplánovaným itinerářem, jak to ale bývá, ne vždy se podaří jet zcela podle něj. My jsme si tak nějak zhruba navrhli trasu, ovšem počítali jsme s časovou rezervou, kdyby nás něco zajímavého trklo po cestě. To se stalo zejména druhý a třetí den naší výpravy.

Počátek naší cesty je tradičně v Praze. Odtud se vydáme autem, přesněji novým Mitsubishi ASX, směrem na východ a to rovnou až k Valimským štolám. Původně jsme mysleli, že se nejprve ubytujeme, ale cesta byla dlouhá a náročná, takže věřím, že jakmile bychom zapadli na dvacijáška do postele, už by se nám nikam nechtělo.

Cesta z Čech vede převážně po dálnici až do Hradce Králové. Kvůli nehodě nás navigace nasměrovala na Trutnov a dále přes Broumov do Polska. Přičemž k Valimským štolám to bylo už jen kousek. Tam jsme ale dojeli později, protože jsme se stavili u prvního ski areálu - Kompleks Wyciągów Narciarskich Górnik. Celá cesta nám trvala přes tři hodiny a ujeli jsme něco přes 200 kilometrů.

Název ski areálu je sice honosný, ale jedná se spíše o menší areál s mírnějšími kopci. Za parkování se tady platí, ale my jsme měli štěstí a místního pokladníka usmlouvali ke stání zdarma na pár minut. Chtěli jsme pro vás lyžařský areál vyfotit. Stihli jsme vše ještě za světla. Pak jsme měli na programu Valimské štoly, které jsou odsud asi 15 minut jízdy.

Parkování je zadarmo, vstupenky se pak kupují v horní části areálu. Lístek pro jednoho stojí v přepočtu 210 Kč. Měli jsme štěstí, takže nás paní pustila na již probíhající prohlídku - přišli jsme skutečně jen o začátek. Doporučuju si s sebou vzít nepromokavé boty a také teplé oblečení, uvnitř není moc teplo. Kdo neumí Polsky, může si zakoupit audio do sluchátek, ale my jsme docela rozuměli a navíc je zde mnoho tabulí s textem v češtině. Počítejte s tím, že na konci prohlídky vám nebude příliš do úsměvu. Přeci jen celé vyprávění, a především existence tohoto objektu, je temnou vzpomínkou na druhou světovou válku.

Po absolvování prohlídky Valimských štol jsme vyrazili už na naše ubytování. To jsme si našli přes Booking, přičemž se jednalo o soukromého pronajímatele. Velké parkoviště je vítané, navíc jsme na něj viděli z okna pokoje. V rezidenci Klonowa jsme měli k dispozici dvoulůžkový pokoj za 1100 korun za noc, parkování bylo zdarma.

Pokoj byl čistý, poměrně nový. Pokud bychom měli jídlo s sebou, mohli jsme si ho ohřát v udržované kuchyňce. Cením na chodbách koše na tříděný odpad a také robotický vysavač, který udržoval koberec vždy čistý. V pokoji byla k dispozici jedna velká skříň, televize, varná konvice a prostorná koupelna. Večeři jsme vyřešili návštěvou místní pizzerie v tomto poněkud zapadlém kousku Polska bylo kupodivu dost gastronomických podniků, které si hrály na ty jak někde v centru velkého města. Mám tím namysli především ceny, které byly na náš v kus docela přepálené. A pak že je v Polsku levně...

Stavili jsme se tedy v Pizzerii Mona ve městě Gluszyca. Jednalo se o podnik, kde se trochu zastavil čas a obsluha nemluvila anglicky – což je v Polsku poměrně častý jev. Nicméně čeština je polštině docela podobná, a tak jsme se domluvili, v nejhorším případě existuje ještě online slovník. Objednali jsme si pizzu, která však svou chutí nebyla moc dobrá. Ale jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Toto místo bychom tedy příliš nedoporučili, cena moc neodpovídá kvalitě. Večeře pro dva nás vyšla na 540 korun.

Po snídani, za kterou by nás určitě naše mamky nepochválily (nakoupili jsme si totiž v obchodě pár zabalených pečených sladkostí), jsme se vydali na cestu dál. První zastávkou před větším přejezdem do Karpacze bylo podzemní město Ósowka.

Kdo zná trochu historii, asi mu Soví hory a projekt „Riese“ bude povědomý. Jde totiž o jeden z nejzáhadnějším objektů v podzemí, který je spojovaný s Třetí říší. Ve zkratce, pár let před koncem války začali nacisté budovat v horách různé komplexy, které se v budoucnu měly propojit v jeden celek. K tomu však naštěstí nedošlo, jenomže při budování tu zemřelo několik tisíc lidí zejména z koncentračních táborů. Průměrná doba přežití dělníků byla zhruba čtyři měsíce, je tak jasné, že tu zahynulo mnohem více lidí, než uvádí odhady. Dopomáhal tomu hlad, vážné a neléčené nemoci a zima.

K čemu měl sloužit projekt Riese a co přesně mělo stát v podzemním městě Osówka, jehož stropy v některých částech dosahují několika desítek metrů, je dodnes velkou záhadou. Nacisté totiž spálili velkou část dokumentace a některé tunely a stavby nechali zatopit nebo zdemolovat, a tak mohou historici a badatelé dnes už jen hádat. Každopádně prohlídku doporučujeme všemi deseti. Jednak navnímáte zajímavá fakta a také si trochu ucelíte představu o Třetí říši a čeho všeho byli nacisté schopni.

Doporučujeme na prohlídku vyrazit už dopoledne, protože budete mít jistotu, že vás zde nebude hromada. My měli štěstí a šel s námi pouze jeden pán, který navíc měl audio v němčině. Výklad od průvodce byl tedy spíše pro nás dva, ovšem ze začátku mluvil spíše polštinou, až ke konci přešel na angličtinu. I tak se dá ale celkem dobře odvodit, o čem mluvil, navíc je tu řada interaktivních tabulí, na kterých je text přeložen do češtiny.

Proč musíte mít hotovost při návštěvě Podzemního města Osówka, k čemu sloužily a co se stalo ve Valimských štolách? To a mnohem více si přečtěte v samostatném článku, který je součástí speciálu S Mitsubishi na hory za humny. Stačí kliknout na odkaz níže: 

Po návštěvě podzemního města Osówka nás čekal delší přejezd. Při večerním šmejdění v mapě jsem narazila na malý skiareál, který se schovává poblíž obce Pisarzowice a člověk by tam nic takového nečekal. Bylo dost sněhu, a tak jsme měli rovnou možnost otestovat, jak si na sněhu povede malé Mitsubishi ASX bez pohonu na všechna čtyři kola. Nezklamalo.

Ski areál se jmenuje Superstacja Czarnów Ski. Jeho největší výhodou je ohromné parkoviště, které je zcela zdarma. V době naší návštěvy zde nikdo nebyl, a tak jsme měli prostor nafotit a natočit auto. Jen pozor, cesta k areálu je velmi úzká a obtížně se na ni vejdou dvě auta. To jen pro případ, kdybyste sem zamířili v sezoně. Jsou tu tři vleky, jeden menší hned u parkoviště, který slouží pro začátečníky, protože kopeček je skutečně malý. Hned vedle jsou pak další dva vleky, které vás vyvezou úplně nahoru a pak už je na vás, zda si zvolíte modrou nebo červenou sjezdovku.

Za dvě hodiny lyžování dáte v přepočtu 506 korun, pokud máte e-pass, je to levnější o 50 korun. Čtyři hodiny lyžování vyjdou na 654 korun. Součástí areálu jsou toalety a bar, zda se tam dá najíst, nevíme. Během naší návštěvy bylo ještě zavřeno. Každopádně alternativa pro lyžování docela fajnová. 

Pokud budete mít ještě čas, doporučujeme se zastavit v městečku Kowary. Nachází se tu velký park miniatur. A pokud (jako my) jste neměli štěstí dostat se v zimě na Sněžku, můžete se s její zmenšeninou vyfotit. Areál je skutečně precizně zpracovaný do posledních detailů a najdete zde převážně polské hrady a jiné důležité budovy. Větší část se nachází venku, zbytek pak uvnitř, kde si navíc můžete dát něco dobrého na zub. Parkování je zdarma a lístek stojí pro jednoho v přepočtu 300 korun.

Mimochodem, pokud jste milovníky pirožků a polévek, pak doporučuji navštívit restauraci Staniszówka. Ceny jídel jsou sice vyšší, ale můžeme se zaručit za to, že se tu rozhodně dobře najíte. Jen k návštěvě budete opět potřebovat auto.

Při průzkumu polských hor nám dělalo společnost nové Mitsubishi ASX. Absolvovali jsme s ním zhruba 560 kilometrů a to nejen po čistých asfaltových cestách, ale také těch pořádně zasněžených a zledovatělých. V těchto těžších podmínkách se ukázalo, že bez pohonu na všechna čtyři kola to auto zvládne úplně v pohodě. Podle mě tomu pomáhá trochu i manuální řazení, se kterým se člověk sžije téměř okamžitě. Dráhy jsou přesné a nestalo se mi, že by mi při rozjezdu auto chcíplo. Stačí prostě mít větší cit v noze.

Nové ASX se mi řídilo dobře také vzhledem ke kompaktním rozměrům. Se 4,2 metry na délku se dobře parkuje podélně, poloměr otáčení je také solidní a dá se s ním dobře kličkovat v uličkách nebo předjíždět na dálnici. Je to přesně takovéto univerzální auto do města i na delší cesty pro mladý pár, takže pro nás ideál. Mild-hybridní motor 1,3 l o výkonu 103 kW je tomu odpovídající, spotřeba se za celou trasu ustálila na 6,5 litru na 100 kilometrů. Přičemž je nutné na dálnici počítat s vyšší cifrou. A pochválit musím také solidně tichý projev agregátu.

Do kufru se pak vejde 484 litrů, což jsme během našich cest rádi využili do posledního centimetru. Do kabiny pak zapadnou čtyři cestující, přičemž se nemusí bát o nedostatek místa pro nohy. I já se svými 182 centimetry jsme měla stále dostatek místa, když jsem si sedla sama za sebe. Jo a dobře se do auta nastupuje a vystupuje, to ocení zejména lidé s horší pohyblivostí.

Výbava Intense+ byla také dostačují. Jsem docela nenáročný človíček, takže mi ke štěstí stačí vyhřívaný volant, stejně tak sedačky, dobře hrající audio, bezdrátové Apple CarPlay a také dobíjení telefonu. Tím vším Mitsubishi disponuje. Samozřejmě toho je mnohem víc, ale na to se už mrkněte do katalogu k naším kolegům z Autosalonu. Stejně tak tam najdete všechny výbavy a ceny.

Vnitřní prostředí je pak poměrně povědomé, protože se Mitsubishi netají spoluprací s Renaultem a tak je tu řada věcí shodná s Renaultem Captur. Je to například vertikální obrazovka infotainmentu, která je celkem logicky členěna a snadno se dostanete na funkce, které potřebujete. Nativní prvky jsem ale příliš nepoužívala, protože jsem měla zapnuté zrcadlení telefonu.

Otravné jízdní asistenty lze vypnout pomocí tlačítka My Safety Perso po levé straně od volantu. Je to celkem praktické, protože nemusíte odvracet pozornost od silnice, zatímco v infotainmentu hledáte, kde to vypnout. Pochválit musím i vzhled, na rozdíl od Capturu totiž ASX vypadá dospěle. Maska s dynamickým štítem působí trochu drsně, což se mi na tomhle autě líbí, stejně jako dvoubarevné lakování!

Dobrodružství pokračuje dále a my jsme se pro lepší logistiku a úsporu peněz rozhodli zůstat dva dny v jednom ubytování, přesněji ve Ville Nova. Kromě nás a paní domácí tu nikdo nebyl. Ubytování doporučuji všemi deseti. Jednak tu je domácké prostředí, jednak vám paní domácí udělá tak bohatou a perfektní snídani, že nebudete vědět, co si dřív dát k snědku. Veškeré vybavení je nové, je tu čisto, poloha je také poměrně ideální jak do Jelení Hory, nebo třeba Karpacze. Dvě noci nás zde vyšly na 3800. Jediná nevýhoda je, že se musí platit za parkování a to za dvě noci činilo 300 korun.

Tenhle den byl spíše pohodový, protože jsme měli v plánu strávit ho v Karpaczi. Měli jsme čas si projít centrum města, podívat se na sochu Ducha hor, který mimochodem nevypadá tak pohádkově, jak jsem si ho vždy představovala, a vydat se prozkoumat místní skiareál. Ten je rovněž bránou do polské části Krkonoš. Věděli jste, že se za vstup platí? Není to však žádná velká částka, pouze 60 korun.

Pokud plánujete lyžařské dobrodružství právě v tomto městě, pak rozhodně vyrazte už ráno, abyste zaparkovali co nejblíže skiareálu. K lanovce totiž musíte dojít pěšky. Jinak se jedná o poměrně malé, ale podle místních docela oblíbené lyžařské centrum. V sezoně je to tu ovšem plné turistů, takže to nebude pro každého.

Kousek od skiareálu se nachází skokanský můstek Orlinek. Jako holka, jejíž děda tyto skokanské můstky stavěl, z nich nejsem tak odvařená jako ostatní turisté. Každopádně se na něj zajděte určitě podívat. Jen si připravte několik zlotek do ruky, protože vstup na vyhlídku je jak jinak než zpoplatněný.

V hledáčku jsme měli ještě ikonický kostelík Wang, který nás ovšem trochu zklamal. Pokud byste se chtěli zahřát nebo si dát něco dobrého k jídlu, tak nahoře u kostela moc na výběr není. A z toho těží místní restaurace The Wang Terasy. My jsme ochutnali kyselici z uzeného žebra, která byla moc chutná, velká, jen ta cena už tolik nepotěšila. Dvě porce nás vyšly na 70 zlotých, tedy 416 korun. Byla to asi nejdražší polévka, kterou jsem kdy jedla!

Pak už jsme se přesunuli zpátky do ubytování. Večer nás čekala už jen večeře, u které jsme si spravili chuť. Restauraci Mazurkowa chata můžeme doporučit. Od našeho ubytován to byla cesta do 10 minut autem. Jde o velký srub, který má tradiční polskou výzdobu a obsluha je moc milá. K jídlu jsme měli tradičně polívku a bramboráky, pivo a čaj. Večeře nás vyšla na 620 korun. Ceny jsou, jak vidíte, docela vysoké. Tady nám to ale nevadilo, protože jsme si fakt pochutnali.

Co nás na kostelu Wang zklamalo, kde můžete zaparkovat, jaké kavárně se vyhnout a jaká byla návštěva Karpacze a místního ski areálu? To si přečtěte v samostatném článku z cestovatelského speciálu S Mitsubishi na hory za humny. Stačí kliknout na odkaz níže:

Město, které skromně považujeme za „mekku“ relaxu, je Sklářská Poruba. Jezdíme sem pravidelně právě na wellness pobyty, které můžete krásně spojit s lyžovačkou v místním skiareálu. Sklářská Poruba byla rovněž poslední zastávkou našeho čtyřdenního dobrodružství.

Skiareál Szrenica Ski Arena si oblíbí každý, kdo nechce na lyže jezdit autem, protože je doslova v docházkové vzdálenosti. Městečko totiž stejně jako Karpacz patří k turisticky exponovaným, a tak tu o ubytování není nouze, především v oblasti kolem sjezdovek. Kdo přeci jen má raději komfort, měl by v sezoně vyrazit autem hned zrána, aby zaparkoval poblíž areálu. Hodina stání vyjde na 5 zlotých (30 korun), za celý den dáte maximálně 300 korun.

Lyžařské centrum je v některých ohledech zastaralé, jinými budovami však působí moderně. V sezoně tu bude jak jinak než nával, takže je nutné počítat s frontami. Jo a na pokladnách neumí příliš anglicky, takže doporučuju se naučit důležité fráze polsky, ať si to celé zjednodušíte. Při příznivých podmínkách se můžete nechat lanovkou vyvézt až na vrchol Szrenica. My jsme se ovšem nahoru nedostali, stejně jako v Karpaczi na Sněžku, protože obě dráhy měly odstávku kvůli údržbě.

Zní to jako velmi nabitý den, ale všechno jsme to časově skvěle stihli, takže zbyl čas také na malý odpočinek v termálech (Termály Cieplické). Kdo má rád horkou minerální vodu, ten se tu zrelaxuje do umření. Doporučuju si nezapomenout ručník a také třeba žabky nebo jiné boty do vody. My jsme zapomnětlivci, takže jsme museli ťapat bosky. Každopádně až po odchodu jsme si všimli, že tu je i malý obchůdek se všemi potřebami do vody, takže kdo by cokoliv zapomněl, může si to pořídit právě tady.

Areál je poměrně velký a najdete v něm nejen dráhy k plavání, vířivky, tobogán, ale také volné bazény, které jsou na dvou místech přístupné i ven, což je fakt super. Zatímco je venku mráz a sněží, vy se schováváte tělem v teplé vodě, z jejíž hladiny stoupá pára. Zajímavý zážitek, ale příště bych si dala radši na hlavu čepici, protože jinak je rýma zaručena!

Kolik jsme zaplatili za lístek do termálů, kde můžete ještě lyžovat kromě Szrenice Ski Areny a jaká vlastně byla celá návštěva Sklářské Poruby a okolí? To se dozvíte ve třetím díle cestovatelského speciálu S Mitsubishi na hory za humny. Stačí kliknout na odkaz níže:

Polské hory jsou opravdu zajímavé a jsou velmi blízko. Celá tahle akce znamenala ujet ani ne 600 km, a to jsme začínali a končili v Praze. Jinak řečeno, pokud vás už české hory omrzely, stačí popojet jen o pár kilometrů dál a z polské strany najdete spoustu pěkných možností k vyžití. Bez ohledu na dobu návštěvy tu můžete zkoumat tajemné podzemní areály, jsou tu různé historické atrakce, rozhledny, množství příležitostí pro procházky a nakonec i ten wellness. No a v zimě si tu zalyžujete. 

Pokud vás zajímá, kudy přesně jsme jeli, přesnou trasu najdete na tomto odkazu, případně na mapce níže: 

Zdroj: autorský text