Jsou české hory moc drahé? Zkuste Polsko. Karpacz nabídne sjezdovky, norský kostel a sýry za dvacku

Horské městečko Karpacz je jednou z polských možností, kam vyrazit kousek za naše hranice a užít si parádní zimní radovánky. Počítejte však s tím, že město je zaměřené spíše na turismus. To znamená, že tu najdete přemíru hotelů a soukromých ubytování.

Centrum není zas tak velké, ale na každém rohu se můžete zastavit a koupit oblíbené sýry. Pozor si však dejte na kavárnu s „vyloženě“ belgickou čokoládu. V okolí se dá vyrazit pro změnu také na zajímavé túry.

Našim primárním cílem bylo prozkoumat místní lyžařský areál, na který jsme slyšeli samou chválu. Navíc je to startovní místo, jak se dostat na vrchol Kopa a odtud pohodlně pokračovat na naší nejvyšší horu Sněžku. V našem původním plánu bylo, že se svezeme lanovkou na vrchol a právě odtud se už pěšky vydáme ke Sněžce.

Trochu vidle do toho hodila odstávka lanovky, která trvá až do poloviny prosince a na místě se k tomu přidalo ještě i počasí. V době naší návštěvy byl nejstudenější den našeho pobytu a teplota klesla prudce pod nulu. To nejsou zrovna optimální podmínky pro courání se po horách. Něco mi ale říká, že se sem vrátíme ještě na jaře nebo v létě, abychom si túru pořádně užili, tentokrát bez komplikací na cestě.

Jinak cena jízdenky lanovkou nahoru (vrchol Kopa) je 50 zlotých (300 Kč), přičemž zpáteční jízdenka je za 55 zlotých (330 Kč). To je o dost levnější, než když pojedete z Pece pod Sněžkou rovnou na vrchol Sněžky. Jen za jízdenku tam zaplatíte 360 Kč, za zpátečník pak 680 korun. Ceny skipasů pak najdete ve fotogalerii.

Arena Karpacz patří k největšímu lyžařskému středisku pod Sněžkou. To dokazuje hned několik parkovišť (v Olympijské ulici), kde můžete nechat automobil. Já doporučuji – v případě lyžování – využít už ranní hodiny, protože zhruba kolem 10. hodiny byl docela problém najít místo a to zimní sezona ještě zdaleka nevypukla naplno. Naštěstí naše Mitsubishi ASX je poměrně kompaktní auto. Parkovné je nutné zaplatit v automatu, který bere jen hotovost. Hodina stojí 8 zlotých (48 korun), za celý den pak zaplatíte maximálně 40 zlotých (240 korun).

Od parkoviště jsou dvě možnosti, jak se dostat ke kase ski areálu. V prvním případě je to pohodlnější, protože stačí nastoupit na pohyblivý pás vedoucí lesem, který má na délku 225 metrů. Lyžaři se dostanou až ke spodní stanici lanovky Zbyszek (čtyřsedačková), kde se nachází také kasa. Nás pěší čekala asi pětiminutová procházka do kopce (vyjet autem se nedá, pokud nechcete riskovat pokutu). Poblíž je případně ještě zastávka autobusu pro ty, kdo nechtějí jezdit autem.

Lanovky, kasy, restaurace, půjčovny lyží a jiného zimního náčiní měly samozřejmě v listopadu ještě zavřeno. To však nebránilo několika rodinám vyrazit se svými ratolestmi za sněhovou zábavou a užít si bobování a koulování. Nutno podotknout, že při našem průzkumu jsme zjistili, že nejde o zas tak velký areál. Na druhou stranu si tu lyžování užijí jak začátečníci, tak také milovníci černých sjezdovek. Kromě čerstvě napadaného sněnu tu naplno jela také sněhová děla.

Turisté, kteří dávají přednost pěší turistice, využijí ve ski areálu Karpacz také vstupní bránu do Krkonošského národního parku. Za vstup se platí 10 zlotých (60 korun) a dá se platit i kartou. Dopředu jen upozorňuji, že počasí bývá v horách nevyzpytatelné, a tak si neberte příklad z ostatních a raději než tepláky a botasky si oblečte kvalitní teplé spodky a boty.

Při zpáteční cestě k autu jsme nemohli minout místní stánek, ve kterém koupíte vše, na co si jen vzpomenete. Ať jsou to huňaté ponožky, sýry nebo boby. Stačí se od tohoto místa vydat doprava a po pár metrech narazíte na další menší sjezdovky patřící k areálu Bialy Jar. Hlavní lanovkou si můžete zkrátit cestu na kopec nebo se naopak nechat svézt dolů do města. Jen pozor, skipas zakoupený zde neplatí ve Ski Aréně. Svahy jsou tu jinak spíše mírnější a pro začátečníky. Ani tato lanovka však nebyla během naší návštěvy funkční.

Pak už je na vás, zda si auto necháte odstavené na parkovišti pod ski areálem, nebo si popojede blíž. Zpětně bych volila variantu číslo jedna, ale protože byla fakt zima, tak jsme chtěli zůstat co nejvíc v teple a dojet co nejblíže skokanskému můstku Orlinek. Jedno parkoviště je hned u něj. Platí se za něj 30 zlotých (180 korun), což je za 10 minut strávených zde docela hodně.

Auto jsme tedy nechali zaparkované o něco výše na obrovském parkovišti, kde jsme se s místním hlídačem domluvili na krátkém zastavení. Jinak bychom platili 40 zlotých. Původně jsem měla představu, že nové ASX vyfotím se skokanským můstkem, ale bohužel k tomu nebyla příležitost. Vede k němu běžná silnice, po které jezdilo mnoho aut, takže by to byla spíše nebezpečná akce. 

Samotný skokanský můstek je prostě skokanským můstkem, který můžete znát třeba z Harrachova. Já z něj nebyla úplně odvařená, protože pocházím z rodiny, ve které ještě můj děda přesně tyto můstky stavěl. Každopádně ten místní byl původně dřevěný, ale drsné podmínky ovlivnily jeho konstrukci a stabilitu.

V 70. letech se tak přistoupilo k postavení nové ocelové konstrukce. Možná vám něco řekne jméno Adam Malyszov. Pokud ne, tak tento muž patří k rekordmanům. Při mistrovství Polska v roce 2024 skočil na lyžích 94,5 metrů. Skokanský můstek Orlinek je sám o sobě dominantou Karpacze. Na horní vyhlídku se dostanete jedině tak, že zaplatíte 25 zlotých (150 korun).

Ale mám pro vás možná trochu lepší tip, na co se dojít podívat a je to poměrně blízko od parkoviště. Z centra po ulici Strazacka můžete narazit na – jak je pojmenovaná v mapě – gravitační anomálii. Tento název není tak úplně správný. Je to spíše optická iluze. Ideální by bylo, abyste si to vyzkoušeli v autě, bohužel provoz to neumožňuje.

Tak experiment zkuste alespoň s lahví. A co se stane? Když ji položíte na zem, bude to vypadat, že se kutálí do kopce, ve skuteční je to ale z kopce. To jen lidský mozek a oči mají problém vyhodnotit správně situaci. Moc tomu nepřidává okolní terén, který tuto iluzi ještě více přiživuje. V Evropě evidentně je tedy více antigravitačních kopců než jen ten v Srbsku, který nedávno navštívil Fotr. Tenhle polský máme mnohem blíže. 

Mimochodem, cedulích i na webu se sice uvádí, že je na tom místě o čtyři procenta jiná gravitace, ale to je podle mě holý nesmysl. Nenašla jsem žádnou studii, která by tuto informaci potvrdila. A když už tady budete, můžete se rovnou dojít podívat na uměle vytvořený vodopád na řece Lomnice. Jen se připravte, že u něj nebudete sami, a to ani v zimě.

Po návštěvě skokanského můstku Orlinek nás čekal krátký přesun ke kostelu Wang. Zatímco venku bylo minus pět, nás v autě hřály vyhřívané sedačky a také volant. Čekala nás další disciplína, najít parkování, což nebyla zrovna lehká úloha. Karpacz je totiž město, které má hromadu úzkých uliček a stejně tak zákazů vjezdu. 

U kostela jsem ještě nebyla, a tak jsem využila na navigaci, která nás samozřejmě zavedla do zákazu. Naštěstí byla možnost se otočit, abychom po pár desítkách metrů narazili na obrovskou ceduli směřující na parkoviště určené pro návštěvníky Wangu. Je tu skutečně velké množství parkovacích míst, a tak o ně nebude nouze. Stání zde jako jinde v Karpaczi stojí 8 zlotých za hodinu, 40 za celý den. 

Opět si můžete zvolit dvě cesty, kudy se vydat. My jsme zvolili tu lesem, která nás okouzlila zimní romantickou krajinou. Na kmenech stromů je co minutu chůze zobrazená značka, za jak dlouho dojdete ke kostelu. Z parkoviště to vychází na 6 minut. Tahle cesta mi přijde lepší i z důvodu, že potkáte skutečně minimum lidí, a navíc se vám naskytne ojedinělý výhled na kostel Wang. Takový jako ze zimní pohádky.

Zadarmo se můžete projít po okolí kostela, alespoň tedy myslím, nikdo nás za to nekasíroval. Dále uctít památku zesnulých a nebo si užít výhled po okolí. Pokud se chcete podívat dovnitř kostela, musíte zaplatit. A tady se trochu pozastavím.

Nevadí mi, že vstupenka stojí 13 zlotých (78 korun) plus 5 zlotých (30 korun za focení). Vadí mi trochu způsob prezentace kostela. Nikdo nám totiž dopředu neřekl, že se předělává a že si o jeho historii budeme muset přečíst na čtyřech arších papíru, zatímco z audia uslyšíte úplně jiné povídání v polštině.

Jakmile skončí přednáška, máte jen pár minut nasát atmosféru kostela a celkově si prohlédnout vnitřek. Což příliš neusnadňuje lešení a plachty. Následně vás naženou jako dobytek do chodby, abyste celý kostel obešli a tadá, jste venku. Děkujeme a na shledanou. To mi přišlo poněkud zvláštní. Ale třeba bude mít někdo jinou (lepší) zkušenost.

Ačkoli kostel vypadá, jako by měl svůj domov od nepaměti v Polsku, opak je pravdou. Byl totiž přivezen z Norska, kde původně stál u stejnojmenného jezera Wang. Jedná se o stavkirke, tedy sloupový dřevěný kostel, typický pro skandinávskou architekturu.

Podle historických předpokladů byl postaven někdy kolem 12. století. Jak se kostel Wang dostal do polského města Karpacz? Příběh je to dlouhý, tak to trochu zkrátíme. Kolem roku 1840 norští faráři zjistili, že by bylo potřeba kostel zvětšit, ale na opravy nebo případné zbourání a postavení nového nebyly peníze. Rozhodli se, že kostel prodají.

Zachránit ho chtěl profesor Johan Christian Dahl. Ten však měl s kostelíkem své plány, ale naneštěstí pro ně nenašel podporu. Obrátil se proto na pruského krále Fridricha Willhelma IV., který byl známým milovníkem umění. Kostel se nakonec prodal za 427 marek.

Kostel Wang byl na příkaz krále demontován a byl přivezen do Berlína. Měl být opětovně postaven na Pavím ostrově, ale to se také neshledalo s přílišnou podporou. Narychlo se tak hledalo další místo, kam kostel usadit a kde by mohly konečně začít bohoslužby. S tím měla pomoci Friederike Karoline von Reden, která krále přesvědčila, ať kostel převeze a postaví v Karpazci. Slavnostní otevření se konalo 28. července 1844. 

Původní kostel byl celý z norské borovice. Ten, který stojí na současném místě, musel být později zrekonstruován. Některé části se musely celé vyměnit. Originální a tedy velmi cenné zůstaly bohatě vyřezávané portály, čtyři sloupy v hlavní lodi a kapitule. Vše bylo do dřeva vyřezáváno primitivními předměty. Je zajímavé, s jakou přesností řemeslníci jednotlivé symboly jako runy, rostliny a zvířata vytvářeli.

Unikátní je také ochoz kolem kostela, který jsme si při prohlídce prošli. Je plný barevných skleněných tabulích, není však známo, zda byly součástí původní stavby. V současné době je kostel nejen turistickou atrakcí, ale slouží také jako duchovní místo. Každou neděli se zde pořádají bohoslužby.

Promrzlí na kost jsme pak zavítali do místní restaurace. Čas to byl spíše na pozdní oběd, a tak jsme si řekli, že si dáme jen něco malého - v našem případě polévku. V restauraci si nás dobrých 15 minut nikdo nevšiml, přestože tu bylo téměř prázdno. Tak jsem nám pro jídelní lístek musela dojít sama. Ceny byly trochu překvapení, ale nikam jinam se nám už nechtělo, protože jsme měli hlad.

Za dvě kyselice z uzeného žebra jsme zaplatili 70 zlotých (420 korun). To je krapet moc, aspoň že byla fakt dobrá, velká (350 ml) a především teplá. Při letmém pohledu do menu restaurace Terasy Wang zjistíte, že hlavní jídlo vás tu přijde minimálně na 50 zlotých (300 korun). Dezert na vás bude mrkat za 25 zlotých (150 korun) a u pití počítejte s 10 a více zlotými (od 60 korun). Je tedy na pováženou, zda si zde dát plnohodnotný oběd. Když však dostanete hlad právě u Wangu, je to jediné místo, kde ho zaženete.

Další kroky už směřovaly zase na parkoviště, tentokrát jsme to vzali spodní cestou. A to byla chyba. Jak teplota dál klesala a sluníčko se schovalo za mraky, začalo vše namrzat. Možná by tak bylo lepší, kdybychom si sedli na zadek a sjeli to po něm až dolu. Chůzí připomínající tučňáky jsme došli k parkovišti za mnohem delší časový úsek než předtím.

Venku už se začalo pomalu stmívat a nás čekala poslední zastávka. Vyrazili jsme do centra města Karpacz, kde nebylo standardně příliš místa k zaparkování. Chvíli tedy trvalo, než jsme nějaké místo našli. Hlavní turistická třída není příliš velká. Táhne se do mírného kopce, který zakončuje park a socha ducha hor. Přesně tam jsme měli zamířeno.

Protože ale byla zima, řekli jsme si, že si dáme něco dobrého na zub. Naše kroky vedly do kavárny – čokoládovny - kde servírují belgickou horkou čokoládu. Nechali jsme se zlákat, abychom pak trošku zalitovali. Pro upřesnění, rozhodně to není ta hustá horká čokoláda, která chutná skutečně jako čokoláda, na kterou chodíme v Praze do Chococafé U Červené židle, ale spíše kakao.

Ceny tedy příliš neodpovídaly kvalitě produktu. Dovolím si říct, že to byla tak trochu naleštěná bída. Kulturní šok čekal pak ještě na toaletě, kde chyběl nejen toaletní papír, ale také kryt na splachování. Podnik tedy příliš nedoporučuju. Chuť jsme si ale pak zpravili tradičním grilovaným sýrem za 4 zloté (24 korun). Nabízejí ho buď samotný, nebo s brusinkami. Kdo ještě tuhle slanou pochutinu nevyzkoušel, neměl by otálet, já bych se po něm totiž utloukla.

Po pár minutách jsme nakonec dorazili, kam jsme chtěli. Na náměstíčku toho příliš nenajdete, můžete zavítat buď do nějaké restaurace, nebo muzea voskových figurín. V nedalekém parku je pak k vidění venkovní koncertní místo a hned napravo od ní se nachází Duch hor. Musím konstatovat, ač jeho podobu znám už z minulých let, stále mě dokáže fascinovat, jak vypadá. Jeden by řekl, že je to spíše malý nezbedný ďáblík.

Na místě, kde stojí, se nachází muzeum Krkonošská tajemství. Za 36 zlotých objevíte tajemný, mystický svět Krkonoš. Poznáte nové legendy, prohlédnete si artefakty a poslechnete si neuvěřitelné příběhy. Muzeum není vyloženě jen pro děti, spíše je určené pro ty, kdo se rádi zajímají. Nás pak už čekala jen cesta zpátky na hotel.

Venku začala být větší tma a vánočně ozdobené domečky se rozzářily a svítily nám na cestu.

Zdroj: autorský text