Zimní Polsko: V Sovích horách najdete obří podzemní komplex z válečných dob i malebný skiareál

V dalším díle cestovatelského speciálu „S Mitsubishi na hory za humny“ se dostáváme do oblasti Dolního Slezska v Polsku. Během pobytu jsme prozkoumali částečně tajemný projekt Riese, který je dodnes záhadou nejen pro historiky. Navštívili jsme rovnou dvě místa, která nastínila, co projekt znamenal, kdo na něm pracoval a jak to nakonec s ním dopadlo.

Depresivní notu pak vystřídá spíše pozitivní návštěva místního lyžařského střediska, které je jen hodinu jízdy z českého Broumova. Na dosah tedy všem, kdo bydlí v okolí a chtěli by si vyzkoušet také trošku jiné kopečky, než máme my v Čechách. Lyže nepotřebujete, stačí auto, aby se člověk mohl dopravit na místo. Vybavení si totiž může půjčit na místě.

Upřímně, když jsem vyrážela na tuhle cestu, neměla jsem příliš tušení, co se skrývá v Sovích horách. Tato část historie mi poněkud unikala a ve škole o tom nepadlo ani slovo. Po bližším zkoumání jsem byla docela překvapená. O projektu Riese jsem si začala zjišťovat více informací až po návštěvě Valimských štol, která ve mně zanechala hořkou pachuť.

Jestli i vy toužíte po poznání, doporučuji začít právě štolami. Autem se k nim dostanete docela dobře. Trasa je označená ukazateli. Parkoviště je menších rozměrů, ale nachází se tu nabíjecí stanice pro elektromobily, která byla navíc aktivní, kdybyste zrovna podnikali trip elektromobilem. Pak už je to jen kousek do budovy, kde se kupují lístky. V zimě si dejte pozor na kluzké schody, ať se neskutálíte rovnou do studené říčky.

Personál na pokladně byl milý, neuměl sice anglicky, ale docela dobře jsme se domluvili. Měli jsme štěstí, protože nám paní prodala vstupenku na již probíhající exkurzi. Jeden vstup byl za 35 zlotých (210 korun). K dispozici byla ještě možnost zakoupení audia za 15 zlotých (90 korun), ale to jsme si nakonec nevzali.

Přišli jsme akorát o začátek vyprávění, ale to nevadilo, protože se zde nachází hned několik tabulí se zajímavými informacemi, které jsou také v češtině. Během povídání průvodce je možné šmejdit po okolí a také fotit. Celkem mě zaujala strážnice, kde byl skutečný kulomet MG42. Kromě toho zde byly i další zbraně a helmy.

Skoro to vypadalo, jako by to tady posádka opustila s cílem, že se sem ještě někdy vrátí. Má domněnka, jak jsem se později dozvěděla, nebyla zas tak daleko od pravdy. V místnosti vedle si pak lze prohlédnout všechny možné přístroje, telefony a podobně. Obzvlášť děsivým prvkem byl pro mě neustále opakující se tón vyzvánění.

Vzhledem k tomu, že venku bylo něco kolem nuly, tak uvnitř bylo docela teplo. Řekla bych, že se tu teplota pohybuje ustáleně kolem šesti stupňů. Doporučuju si však vzít teplou bundu a boty, do kterých se snadno nedostane voda. Někteří ocení také rukavice, až se budou chytat kovového zábradlí na schodišti. Velkým plusem byly multimediální prvky, které dělaly prohlídku zajímavější.

Když se náhle zhaslo, všude se začaly ozývat německé pokřiky, štěkot psa a posléze také zvuk střelby. Bylo to tak realistické, že člověk dostal na chvíli strach. Podobná skutečnost proběhla v další části štoly, kdy nám bylo předvedeno, jak vypadal nálet na štolu. Což ve spojitosti, co prožívají aktuálně Ukrajinci, nebylo nic příjemného.

K vidění je tu mimo jiné maketa v životní velikosti střely V1, kterou nacisté používali v boji proti Anglii. Podle své velikosti dokázala napáchat skutečně velké škody, ale spojenci měli poměrně dobrou vzdušnou obranu.

Další místnost pak osvětluje pracovní podmínky vězňů, kteří nejen zde dolovali tunely do velmi tvrdé horniny zvané rula. Asi nemusím zdůrazňovat, že tu pracovali v hrozných podmínkách, často bez dostatečné stravy a pouze ve vězeňském oblečení. Na ubikacích velmi brzy propukly různé nemoci, nejhorší z nich byl tyfus.

Němcům to bylo samozřejmě jedno, takže neexistovala žádná lékařská péče. Jakmile se někdo nakazil, jeho osud byl spočítaný. V této místnosti tak naleznete kresby s popisky vyprávějící příběh a život místních pracovníků – nic pro slabé povahy.

Na konci výpravy si poslechnete píseň a pár minutami ticha projevíte úctu zemřelým horníkům, kteří zde nedobrovolně nasadili své životy. Ve mně se v tu chvíli mísil vztek s lítostí a úzkostí dohromady. Pokud si na začátku výpravy lidé povídali mezi sebou, tak po dohrání posledních tónu byli všichni zticha a vydali se ven ze štoly číslo III.

Sníh kolem jen tu depresivní atmosféru ještě více umocňoval.

Valimské štoly patří spolu s dalšími šesti objekty do projektu Riese (Obr), což je jedno z nejzáhadnějších míst v Evropě. Jedná se o tajný komplex v podzemí, se kterým je spojovaný Albert Speer, který byl hlavním architektem Třetí říše. Na návrhu se však podíleli další lidé z řad SS.

V roce 1943 na různých místech Sovích hor začali pracovat běžní lidé – dělníci. Ti pomocí trhaviny odstřelovali horninu a až poté na jejich práci nastoupili vězni z koncentračních táborů. Během dvou let budování tu zemřelo tisíce lidí. Práce tu v nelidských podmínkách probíhaly 24 hodin v kuse ve třech směnách. Na projektu pracovalo dohromady přes 13 tisíc lidí, ale počet mohl být mnohem vyšší. Průměrná doba přežití totiž činila pouze čtyři měsíce. Dělníci tak umírali většinou na vážné a neléčené nemoci, hlad, zimu a fyzickou slabost.

Soví hory se tak staly bezpečným úkrytem pro nacisty. Dodneška se neví, k čemu přesně měl komplex sloužit. Existují pouze domněnky, jakože se mělo jednat o tajné sídlo Hitlera a jeho nejbližší spolupracovníky. Jiní říkají, že se zde měli postavit továrny na výrobu zbraní a další dokonce koketují s myšlenkou, že zde měly být laboratoře pro výzkum chemickým zbraní, nebo dokonce jaderné zbraně.

Přesnou odpověď se už asi nikdy nedozvíme, protože všechny důkazy o stavbě byly spáleny a znehodnoceny, dochovalo se skutečně jen minimum informací. Stejně tak nejsou dostupné všechny chodby. Některé byly zasypány nebo zatopeny a společně s nimi i jejich tajemství. Němci se tak před příchodem Rudé armády postarali, aby se tu nikdo o ničem nedozvěděl.

Podle názoru průvodce v podzemním městě Osówka je aktuálně odkrytá jen část velkolepého projektu v Sovích horách. Předpokládá se, že další štoly a podzemní místnosti nebyly dosud objeveny a další z nich jsou jednoduše nepřístupné. Kdo by chtěl proniknout do této tajemné historie projektu Riese, tomu doporučujeme přečíst si knihu Největší tajemství třetí říše od Michala Zacha Kučery. Autor se poměrně podrobně zaobírá právě touto problematikou.

Pokud pojedete podle navigace, nemůžete Osówku minout, navíc vás k ní navádí i řada cedulí. Parkoviště je veliké, dá se to dobít i elektromobil, ale v době naší návštěvy nebyla nabíječka aktivní. Celkově tady probíhaly ještě různé opravy objektu. Co ale potěší, jsou čisté toalety, které stojí samostatně mimo hlavní budovu.

V té se dají koupit především vstupenky nebo si dát něco dobrého k snědku. Paní za pokladnou tentokrát moc milá nebyla a ještě jsme v jejích očích klesli, když jsme neměli 1000 korun na zálohu za audio. Celou tuto situaci by vyřešil bankomat, ze kterého bychom si zálohu mohli vybrat, ale ten se tu jaksi nenachází. Pokud tedy budete potřebovat českého audioprůvodce, nezapomeňte si vzít s sebou dostatek hotovosti.

Od pokladny se pak musíte vydat po lesní cestě pár set metrů, abyste došli ke vchodu do podzemního města. Zde dostanete od průvodce helmy, které při zpáteční cestě musíte vrátit na stejné místo, přestože se z komplexu vychází o něco výše.

Celá naše skupina čítala rovné tři členy. Výklad v polštině tedy byl spíše jen pro nás, protože poslední článek skupiny měl německé audio. Na druhou stranu, pán se skutečně snažil, abychom mu rozuměli, avšak na angličtinu přepnul až téměř ke konci. Což byla trochu škoda, nicméně v rámci komplexu narazíte na několik audiovizuálních expozicí, na kterých se nachází český text. Snadno pochopíte, o čem se mluví, a pak už jen budete obdivovat místo, ve kterém právě jste. 

Na prohlídce nás bylo málo, přesto průvodce pospíchal. Já jsem se tedy neustále někde ztrácela na konci, protože jsem si třeba chtěla více prohlédnout vitrínu se zbraněmi nebo se zahledět do nikdy nekončících chodeb. Neřeknu, kdyby nás bylo deset, ale ve třech? Takže jsem si pak na cestu musela svítit telefonem, abych nezahnula někam, kam jsem neměla. Měla jsem to inu trochu dobrodružnější.

Vzhledem k tomu, že jsme si zaplatili historický okruh, tak jsme se seznámili se vznikem podzemí, dozvěděli jsme se něco málo o projektu Riese a také o způsobu ražení štol a byl nám přiblížen život místních dělníků. Prakticky se jednalo o část informací, které jsme se dozvěděli už při návštěvě Valimských štol, další však byly nové, zajímavé a rozšiřovaly povědomí o projektu.

Jestli máte v sobě trochu dobrodruha, a především jste fyzicky zdatní a zdraví, můžete se objednat na extrémní okruh. Budete se plavit v lodičce a dostanete se do zaplavených částí města. Nutné je ale počítat s tím, že se můžete dostat ven mokří, tak ať v zimě nenastydnete. Tyto prohlídky probíhají odpoledne a vždy je nutné je předem objednat.

Asi jedním z nejzajímavějších prvků pro mě byla multimediální mapa. Na té uvidíte nejen současný rozsah sedmi objevených míst, ale i předpokládanou rozlohu neprozkoumaných částí. Uvědomíte si tak, jak velký projekt Riese musel ve skutečnosti být. Navíc se počítalo s tím, že se vše propojí v jedno.

Přímo v Osówce, kde se teď nacházíme, se dochovaly chodby a sály, které dosahují výšky několika metrů, do některých by se svou velikostí vešly klidně tanky a nákladní vozy. Pravděpodobně tyto vysoké sály měla následně rozdělovat příčka na dvě patra. Bez nich je to ale jako byste se nacházeli ve velké nekonečné jeskyni. Z každého kusu na vás dýchá temná až depresivní atmosféra a do toho posloucháte krutý příběh lidí, kteří zde pracovali. 

Němci skutečně nechtěli, aby o jejich budování někdo věděl. A tak několikrát do měsíce probíhalo mapování z letadel, aby se zjistilo, kde co je vidět a to se následně maskovalo. Stejně jako v dalších šesti objektech projektu Riese, i zde v Osówce pracovalo tisíce dělníků. Byly tu stejně špatné podmínky pro život a práci jako jinde. Přímo zde zemřelo zhruba pět tisíc lidí, ale neexistují žádné přesné záznamy, takže jich mohlo být klidně více.

A jak už víme, stavby nikdy nebyly dokončeny, protože se začaly nebezpečně přibližovat spojenecké síly. Němcům nezbylo nic jiného, než některé tunely zbořit a postarat se o to, aby nezbyly žádné důkazy o tom, co tu tvořili.

Návštěva Osówky je nejen cestou do podzemí, ale i do jedné z nejtemnějších kapitol evropské historie. Zaručuju, že vám z některých míst bude běhat mráz po zádech. Ten budou umocňovat slova průvodce. Hodina tady uteče poměrně rychle, když jste ještě vtáhnuti do děje.

Doporučovala bych si vzít teplé boty a něco na sebe, jakmile se totiž budete přibližovat k východu, trochu přituhne. A rozhodně se podívejte do galerie, která napoví, jak to v Osówce vypadá. Také v ní naleznete plánek komplexu, tedy dalších budov mimo podzemí, které zde můžete navštívit. 

Chtělo by to něco pozitivního nakonec, že ano. A tak se vydáme na místo, kde si můžete užít zimní radovánky. Jen hodinu jízdy autem od českého Broumova se nachází poměrně malé lyžařské středisko Kompleks Wyciągów Narciarskich Górnik. Velké parkoviště je zpoplatněné a stojí 20 zlotých na celý den. Z parkoviště je to ale k sjezdovce opravdu jen kousek, takže nemusíte nikam daleko chodit.

Areál má čtyři sjezdovky, na které vás vyvezou vleky. Pokud jste milovníci nočního lyžování, tak nepřijdete zkrátka, protože sjezdovky číslo 1 a 4 jsou osvětleny. Jedinou podmínkou je, aby na kopci lyžovalo více jak 10 lidí.

Kdo se teprve na lyžích učí a neví, jestli ho to bude bavit, ten si zde může půjčit vybavení. Na celý den to nestojí žádnou závratnou cenu. Například lyže, boty a hůlky pořídíte už za 55 zlotých (330 korun), zatímco snowboard a boty 60 (360 korun). Je však nutné počítat s nějakou zálohou, a tak mějte dostatek hotovosti. Ceny skipasů pak najdete v galerii. Důležité je mít také drobné na vratnou zálohu za magnetickou kartu, která vyjde na 15 zlotých (90 korun).

A když vám vyhládne, tak si nemusíte balit řízky do auta, protože přímo u sjezdovky se nachází hospoda. Asi nebude mít velkou kapacitu, ale v sezoně půjde sedět také venku. Na konci listopadu to tu vypadalo prázdně, nicméně sněhová děla už byla připravená na zasněžování. Z aktuálních informací vím, že se na místě ještě nelyžuje, protože nejsou vhodné podmínky. Je tedy potřeba sledovat jejich webové stránky, ať se sem nevydáváte na blind.

Mimochodem, místní človíček, který vybíral parkovné, nám prozradil zajímavý tip na výlet. Za tu dobu, co jsme tu stáli, totiž přijelo několik aut. Nevěděli jsme, kam všichni jdou. Přímo z parkovišti se totiž můžete vydat na hodinovou túru do kopce, kde po čase narazíte na vysokou bílou 25 metrů vysokou věž. Vstup na ní je zdarma a když je dobré počasí, budeme mít celý kraj jako na dlani.

Zdroj: autorský text