V Lindavě vznikají trofeje pro Tour de France. Nahlédli jsme pod ruce českým sklářům

Kdo by neznal Křišťálové údolí, oblast vyhlášenou sklářstvím, která se táhne od Kamenického Šenova přes Jablonné v Podještědí až po Turnov a Desnou. V jedné ze skláren, v Lindavě vznikají jedinečné skleněné trofeje pro prestižní cyklistický závod Tour de France. Jejich vzhled navrhuje Škoda Design. Společnost Lasvit vyrábí trofeje pro automobilku Škoda Auto již 14 let, a zatímco tvar se příliš nemění, podoba je každý rok jedinečná. Ta letošní navíc byla pořádná výzva!

Jak ale samotná výroba trofejí probíhá, jak vypadá běžný den skláře a na co je nejvíce pyšný ředitel sklárny Ajeto David Ševčík? To a mnohem více jsem zjišťovala přímo v Lindavě. A protože jsem vyrazila za českou tradicí, volba vozu byla jasná. Do sklárny jsem se svezla modelem Scala, která se vyrábí jen hodinu cesty odtud, v Mladé Boleslavi.

Do sklárny Ajeto, která patří do skupiny Lasvit, jsem dorazila dopoledne a parkoviště už bylo poměrně plné. Nebyla to auta pouze zaměstnanců, ale také návštěvníků. Mohou si prohlédnout dílny, zkusit si vyfoukat sklo, najíst se v místní krčmě, nebo se projít po zahradě plné skleněných instalací.

S Davidem Ševčíkem, ředitelem sklárny, se potkávám o něco později právě ve Sklářské krčmě. Zatímco venku paří slunce, my sedíme na terase, kde jemně profukuje vítr. Ještě než od pana Ševčíka začnu vyzvídat informace kolem skleněných pohárů, zaměřím se trochu na jeho život a to, jak se vlastně stal ředitelem sklárny Ajeto. „Tady v Novém Boru bylo poměrně běžné, že každý spolužák měl minimálně jednoho rodiče, který pracoval ve sklářství. Ostatně můj táta byl brusič skla, takže jsem k tomu měl blízko, když ale přišlo na lámání chleba, rozhodl jsem se pro lesnictví,“ vzpomíná Ševčík. Samotné lesnictví pro něj nebylo cizí, protože část rodiny v něm pracovala. Brzy však začal toužil po něčem jiném.

Byla ranná 90. léta a on si začal všímat, že sklářství je obor, který mu dává více smyl. Hlavně co se týká poznávání světa. „Pamatuju si, když jsme se školou jezdili na brigádu na Modravu, tak jsem tam potkal kamaráda, který studoval sklářskou školu a v té době jezdil už do Švédska, Holandska a Francie,“ doplňuje ředitel sklárny. Začal tedy nad sklem více přemýšlet. Po skončení školy se šel přihlásit do hutě na brigádu. „Zjistili, že nic neumím, takže mě přiřadili k odnášení skla a k formě. Nedalo mi to ale a každou přestávku jsem běhal nahoru a zkoušel si první věci. Po pár měsících mě huťmistr přiřadil někam jinam, protože zjistil, že už něco umím,“ směje se Ševčík. V průběhu měsíců tak vystřídal několik pozic a začal se zdokonalovat. Zkušenosti sbíral ve více sklárnách. Každá z nich má totiž vlastní metody.

„Hodně mi toho dala sklárna v Lindavě, takže když přišel čas, rozhodl jsem se začít pracovat po různých ateliérech po Evropě a světě,“ pokračuje ve vyprávění svého příběhu Ševčík. Nejdéle působil v Austrálii, strávil tu osm let a právě shodou okolností v té době začínal Lasvit. Majitel firmy Leon Jakimič ho zkontaktoval kvůli jednomu projektu a tím se prakticky začal psát jeho příběh v Lasvitu. Později se stal externistou pro celý region. S majitelem sklárny se navíc dali do řeči, co bude dál, až se vrátí do Čech. „A tak jsem ještě s jet lagem šel hned druhý den po návratu do práce, nejdřív jsem byl koordinátor skla a pak když Lasvit koupil v roce 2018 Ajeto, jsem přešel do pozice ředitele této sklárny,“ uvádí v rozhovoru Ševčík. Mimochodem, Ajeto bylo a dodnes je pojmem ve světě sklářství. Už v 90. letech nejen v Československu tohle jméno něco znamenalo. Všichni na světě věděli, že jde o renomovaný brand. Sklárna je rovněž výhradním dodavatel skla pro Lasvit.

Jak vypadá den ředitele sklárny Ajeto? „Nejdřív si dám kafe, maximálně dvě,“ vystřelí odpověď bleskově na mou otázku. Podle jeho slov ale ve sklárně prakticky den nikdy nekončí, ani nezačíná. „Proces začíná už den před tím, kdy se koukáte, co vás čeká následující den, schůzky, harmonogram. Den ale začínám tím, že si projdu provozy, pobavím se s klukama o provozních věcech, ale taky o těch osobních. Pak se vrátím do kanceláře, kouknu do počítače, probíhají nějaké schůzky a okolo dvanácté je výrobní porada,“ upřesňuje ředitel sklárny.

Provoz sklárny končí ve 14 hodin, ne ale pro Ševčíka. Jde si sednout s koordinátorem výroby a probírat zakázky. Později se dostává k záležitostem kolem restaurace a korespondenci. „Je to možná můj handicap, ale já se rád pohybuju v provozu, v kanceláři mě to moc nebaví,“ přiznává se smíchem Ševčík, přestože pak dodává, že administrativní věci rozhodně nezanedbává.

„Kolik toho denně vyrobíme, se nedá říct v absolutních číslech, protože záleží na zakázce a množství. Ale obecně jsou to asi desítky až stovky výrobků, přičemž ze sklářské pece se vybere nějakých 1300 kg za den,“ doplňuje Ševčík informaci o provozu sklárny. Kromě zakázek od Lasvitu můžete spatřit na dílně i různé designéry, kteří si sklárnu pronajímají. Než jsem se s panem Ševčíkem potkala, seděla jsem chvílí přímo na dílně a v 35stupňovém vedru, které venku panovalo, to byl docela očistec. V místnosti není klimatizace, takže jedinou záchranou jsou otevřená okna a nezdržovat se dlouho u pece, kde teplota stoupá až k 50 stupňům Celsia. Přímo v peci je žár v řádech stovek stupňů.

„Historicky je pracovní doba sklářů směřovaná k ranním hodinám, pracovní doba končí ve 14. hodin, takže v tom největším vedru jsou už lidi doma. Nejdůležitější pravidlo je pohybovat se u pece co nejkratší dobu, utíkat pryč a tam si sklo tvarovat. Jo a taky pitný režim,“ dodává Ševčík a pokračuje: „Dobře si pamatuju, když jsme měli letní výhaz a já pak přišel do práce, bylo horko a říkal jsem si, že to tady nedám, u pece bylo šílené vedro. Ale za dva až tři dny už mi to tak nepřišlo, lidské tělo se umí dobře a především rychle adaptovat.“

Škoda Auto je neodmyslitelně spojená s českou tradicí, stejně jako sklářství. Málokdo by možná čekal, jak blízce se dokázaly tyto dva světy spojit. „Trofeje pro Tour de France nejsou to jediné, co jsme s českou automobilkou vytvořili. Léta Lasvit totiž spolupracoval na autě (pozn. redakce: koncept Vision D), které se prezentovalo v Ženevě na největším veletrhu. Právě do něj jsme dělali skleněné komponenty. Český křišťál se instaloval do interiéru a světelného zařízení,“ vypráví Ševčík o začátku partnerství s automobilkou Škoda. V případě komponentů šlo o křišťálové interiérové lišty a skleněné detaily na čelní masku, pro výstavní stánek pak vznikla téměř metrová křišťálová plastika. 

Nabídka začít vyrábět trofeje pro cyklistický závod Tour de France přišla také v roce 2011. Škoda Auto je totiž hlavním partnerem závodu, a nikoli náhodou. Automobilka má k cyklistice velmi blízko. V roce 1895 totiž Václav Laurin a Václav Klement založili v Mladé Boleslavi továrnu na jízdní kola. O čtyři roky později se přesunuli k motocyklům a v roce 1905 k automobilům.

Každý rok tak vítěz nejslavnějšího cyklistického závodu pozvedne nad hlavu křišťálovou trofej z dílny Lasvit, jehož autorem je Škoda Design. Tvar trofeje se od začátku prakticky nezměnil. Co se ale mění vždy, je samotná povrchová úprava a dekorace. Letošní trofej znamenala pro skláře výzvu díky nové barvě Emerald Green, která v identitě značky Škoda vyjadřuje významné propojení s její historií a důraz na ohleduplnost k životnímu prostředí.

„Ta zelená barva na letošním poháru znamenala trochu alchymie a hodně trpělivosti. K zabarvení se používají oxidy kovu, které se váží doslova na čajovou lžičku. Automobilka si tedy vybrala odstín a na nás bylo se k němu propracovat. Takže tavíme, vyhazujeme, znovu tavíme a zase vyhazujeme, dokud se nedocílí požadovaného odstínu. Trvá to zhruba 2 až 3 týdny, až poté se začne foukat základní tvar poháru,“ upřesňuje Ševčík. Tvar je přitom každý ročník stejný. Spodní část představuje začátek Tour de France, po startu závodu jsou závodníci ještě hustě u sebe, ale pohár se pomalu zužuje, stejně jako počet favoritů na vítězství. Konečná horní část pak představuje samotné vítěze. 

„Proces výroby je v každém časovém úseku náročný. My nafoukáme několik kusů, aby nakonec z toho zůstalo jen pár. Jakýkoli defekt v podobě kamínku, praskliny se dají stranou a použijí se na zkouškové kusy. Reálná trofej má zhruba 60 centimetrů, než se ale vybrousí, tak sklář pracuje s výrobkem s délkou až jeden metr,“ popisuje výrobu pohárů Ševčík. V tak ohromně velkém kusu skla probíhají stále procesy, zejména pak pnutí, takže sklo může kdykoli prasknout například během broušení. Odpadovost je v tomto případě veliká, ale sklárna si umí poradit a zmetky recyklovat. Nic nepřijde na zmar.

„Na samotné výrobě se podílí několik lidí. Především je to designér, který navrhuje podobu trofeje, dále foukači a brusič. To jsou ti nejdůležitější lidí, ale nepřímo se na tom podílí týmy lidí, někdo to má navíc ve svém projektu a řídí to, takže na trofejích pracuje tak 10 lidí,“ doplňuje informace Ševčík. Zelená barva přitom nebyla jedinou letošní novinkou. Tou další je křišťálový prstenec se 130 zářezy, který odkazují na 130 let značky Škoda. „To se dělalo vůbec poprvé, takže jsme trofej ještě ke všemu museli rozříznout, vložit prstenec a poté zařídit, aby pohár vypadal čistě a přirozeně,“ dodal Ševčík. Práce se vydařila, na poháru byste nepoznali, že byl nějak rozřezaný. Čirý prstenec vypadá, jako by na trofeji byl odjakživa. 

Na letošním poháru navíc nenajdete příliš zdobení, letos se šlo cestou střídmosti. Zelené trofeje pro vítěze bodovací soutěže byly vyrobeny čtyři, tři čiré šly do rukou celkovému vítězi a vítězům kategorií. Na památku si pohár nechala také sklárna. Trofeje z minulých ročníků a další skleněné poklady můžete vidět na exkurzi přímo v sídle Lasvitu. Návštěva stojí rozhodně zato! Jakým směrem se designér Olah vydá s poháry pro příští rok, se sklárna dozví pravděpodobně ještě letos na podzim z prvních skic.

Ještě než se s ředitelem sklárny Ajeto rozloučím, neodpustila jsem si pár všetečných otázek. Zajímalo mě, na který z projektů je nejvíce pyšný nebo patří k jeho oblíbeným. Odpověď vás možná překvapí, nejedná se tak úplně o konkrétní výrobek. „Nejvíce jsem pyšný, kam se Lasvit dostal a co všechno jsme udělali a úspěšně zvládli, jaké renomé má Lasvit ve světě a že jsme v tom oboru jedničkou na světě. Ale kdybych si měl vybrat jen jednu věc, pak by to byly projekty, které sice nejsou ekonomické hodnotné, ale mají své místo. Pro mě to jsou tedy kolekce, které Lasvit dělá se světovými designéry (pozn. redakce: Lasvit v minulosti spolupracoval například s Zahou Hadid, Nendem, Verou Dieckmann nebo Kengo Kumou). Jsem nesmírně rád, že se firma dostala na takovou úroveň, že esa světového designu vloží pod nás své jméno. To je pro mě asi nejvíc, protože přesně takové projekty nás posouvají dál a pomáhají nám v tý kredibilitě značky,“ odpoví mi se zářícími oči Ševčík.

A pokud by vás zajímalo, kde se s výrobky Lasvitů můžete setkat, pak jsou to světové metropole, kde v oficiálních designových obchodech naleznete právě zmíněné kolekce. Jedná se o jasně definovanou a ikonickou věc sklárny. Jinak jsou to rezidenční instalace, instalace na zaoceánských lodích, v hotelech, letištních halách a také třeba v dubajské opeře. „Nejsem si ale jistý, jestli když tam někdo přijde, tak na první pohled pozná, že jde o Lasvit. U kolekcí je to jasné, ale u těch větších instalacích už to není na první pohled tak zřejmé, pokud se o sklo člověk vysloveně nezajímá,“ upřesnil Ševčík.

Náš společný čas se blíží ke konci a musím se přiznat, že povídání s ředitelem sklárny Ajeto mi uteklo nesmírně rychle a bylo plné zajímavých poznatků a informací. Na závěr se sluší popřát Lasvitu úspěch do budoucích let. „Já si přeju asi věci, které úplně nekorespondují s Leonem (pozn. redakce: majitel Lasvitu), aby se mezi nás vrátila ta rodinnost a vytratila se anonymita, při které se hůře řeší některé problémy, přeci jen člověk vzpomíná, jaký to bylo, když nás ve firmě bylo 20, 50 a jaké to je teď, když je nás 400. To nic ale nemění na tom, že bych byl rád, aby si Lasvit udržel svou pozici na trhu a byla z něj stále ta renomovaná a respektovaná firma, jakou je dodnes,“ s těmito slovy se se mnou loučí David Ševčík, ředitel sklárny Ajeto.

Mě pak už zbývá se jen projít po zahradě, nasát vůni jídla linoucí se z restaurace a vrátit se zpátky do Prahy ve Škodě Scala. Parkoviště se během našeho rozhovoru zaplnilo ještě víc a lidé se vydávají na oběd do místní krčmy, kde si zároveň mohou koupit výrobky ze skla.

Pokud máte zájem se podívat pod ruce českým sklářům, pak vřele doporučuji prohlídku sklárny Ajeto, případně zakoupit si zážitek, kdy se dostanete do přímé blízkosti skláře a něco si sami vyrobíte. Zavítejte také na exkurzi do sídla Lasvitu v Novém Boru, kde probíhají komentované prohlídky každý pracovní pátek. Já jsem na ní v minulosti byla a ráda na návštěvu vzpomínám. Hlavně se podíváte do Skleněného domu a také toho Černého. Třeba budete mít štěstí a zrovna tam bude nějaká zajímavá křišťálová instalace.

Zdroj: autorský text