Přeživší Titanicu nebo albánská královna. Historická knihovna v Oponicích skrývá nevšední příběhy

Slavná tanečnice Josephine Baker, americký milionář, který přežil potopení Titaniku, nebo budoucí albánská královna. Co mají tyto osobnosti společného? Jejich životní příběhy se nějakým způsobem protnuly se slovenskými Oponicemi, konkrétně se zdejším šlechtickým sídlem rodu Apponyiů. Právě v jeho prostorách se nachází historická knihovna s více než 17 tisíci svazky, kterou jsem navštívila během cestovatelského speciálu po Nitranském kraji s Fiatem 600. Při prohlídce jsem zjistila, že zdejší knihy rozhodně nejsou tím jediným, o čem stojí vyprávět.

Za vznikem knihovny stojí hrabě Anton Juraj Apponyi, který v roce 1774 začal ve Vídni budovat rozsáhlou knižní sbírku. Rozhodně nešlo o žádnou skromnou zálibu. Postupně se totiž rozrostla na zhruba 30 tisíc svazků, včetně více než čtyř stovek vzácných prvotisků. Jenže po hraběcí smrti nastal problém. Jeho synové se nedokázali dohodnout, co s knihami udělat, dokonce hrozilo jejich rozprodání. Jeden z nich se nakonec rozhodl sourozence vyplatit a sbírku zachovat. Ta se následně přestěhovala do Bratislavy a později zamířila do rodového sídla v Oponicích. Právě pro ni zde nechal vybudovat velkolepý knihovní sál s galerií, který si návštěvníci mohou prohlédnout.

Zatímco dnes se mezi vysokými regály ozývá především výklad průvodce, za posledního šlechtického majitele Henricha Apponyiho tu bývalo podstatně živěji. Hrabě byl totiž vášnivým cestovatelem, milovníkem žen a společenského života. Podle průvodce se zde pořádaly večírky, na kterých nechyběly významné osobnosti té doby. Tanečnice Josephine Baker měla dokonce tančit na kulečníkovém stole.

K rodině Apponyiů měl blízko také americký milionář Thomas Cardeza, který v roce 1912 společně se svou matkou přežil potopení Titaniku. V Oponicích trávila část svého dětství rovněž Geraldina Apponyiová, která se později provdala za albánského krále Zoga I. a stala se albánskou královnou. To ji ovšem příliš štěstí nepřineslo.

Sláva oponického sídla postupně vyhasla. Po znárodnění v roce 1948 začal zámeček chátrat a knihy zůstaly napospas vlhkosti, plísním a dřevokaznému hmyzu. Některé podle průvodce dokonce ležely poházené jen tak na podlaze, jako by nic neznamenaly. V letech 1956 až 1958 se jejich záchrany ujal františkánský mnich, později politický vězeň Jozef Gajdoš, který svazek po svazku čistil a katalogizoval. Přesto knihy nakonec musely Oponice opustit. V roce 1972 byly převezeny do depozitářů Slovenské národní knihovny v Martině. Tragičtější osud potkal původní dřevěné vybavení knihovny, které skončilo v plamenech v zámeckém parku.

Když se o několik desetiletí později začalo jednat o návratu knih, bylo potřeba dát nejprve do pořádku zámeček. Ten už měl ke svému někdejšímu lesku pořádně daleko. Ostatně návštěvníci si mohou ještě před vstupem do knihovny prohlédnout fotografie zachycující stav budovy před rekonstrukcí. Při pohledu na havarijní stav je téměř neuvěřitelné, jakou proměnou celý areál prošel.

V letech 2007 až 2011 dostal zámeček novou podobu a spolu s ním se znovu zrodil také knihovní sál. Jeho aktuální interiér je věrnou kopií původního vybavení, kterou podle dochovaných plánů a historických snímků vytvořili řemeslníci ze Zvolena.

Více než 17 tisíc knih ve dvanácti jazycích, přičemž nejstarší dochované svazky pocházejí z počátku 16. století, si dnes můžete během exkurze prohlédnout. Mezi zdejšími zajímavostmi nechybí Lutherova bible z roku 1703, ani drobná knížka básní Michelangela Buonarrotiho. Podle průvodce byste přitom mezi tisíci svazky marně hledali jedinou knihu v češtině nebo slovenštině. O vzácné tisky se dnes pečuje s mimořádnou opatrností, v místnosti se proto udržuje stálá teplota kolem 20 stupňů Celsia a kontroluje se také vlhkost vzduchu. 

Návštěva knihovny je přitom zážitkem i pro ty, kteří zrovna nepatří mezi vášnivé čtenáře. Já jím ovšem jsem a záchranu starých knih ze sběrných dvorů a knihobudek beru jako životní poslání, proto jsem při vstupu do sálu zůstala chvíli jen stát a rozhlížela se. Vysoké regály plné historických svazků, dřevěné ochozy a celý ten prostor na mě udělaly opravdu velký dojem.

Navíc tu nejsou jen knihy. Pozornost přitahuje také stůl s nejrůznějšími historickými předměty a kulečníkový stůl, kolem kterého se točí jedna z místních historek. Příjemné je, že po výkladu nemusíte hned spěchat pryč. Můžete se ještě rozhlížet, prohlížet si vystavené předměty a vychutnat si atmosféru. Návštěva stojí rozhodně za to!

Zdroj: autorský text