Zapomeňte na dovolenou v Tatrách. Vyrazili jsme do části Slovenska, kterou Češi přehlížejí

Slovensko patří mezi země, kam Češi rádi a poměrně často vyrážejí na dovolenou. Je to blízko a navíc se tu bez problémů dorozumí, takže odpadá jazyková bariéra. Některé části této země přesto zůstávají v pozadí. Tentokrát jsme proto vyměnili známé Tatry za Nitranský kraj a hledali jsme důvody, proč dát šanci místům, která mohou na první pohled působit obyčejně. Přiznám se, že sama jsem před cestou netušila, co od tohoto regionu čekat. O to příjemnější bylo postupně objevovat všechny ty příběhy, místa a nečekané zážitky.

Nitranskému kraji proto věnujeme celou sérii článků, ve kterých postupně představíme lokace, které nás zaujaly nejvíce. Přidáme vlastní zkušenosti, praktické tipy a zastávky, které bychom po téhle cestě sami doporučili zařadit do itineráře. 

Nitranský kraj nabízí od všeho trochu a některá místa dokážou překvapit už samotnou polohou. Stačí například vystoupat k Dražovskému kostelíku a Nitru máte jako na dlani. Úplně jinou atmosféru nabídne Apponyiho knihovna v Oponicích, která potěší hlavně milovníky knih. Gastronomickou část pak reprezentuje Pstruhový raj. Ryby tady putují prakticky rovnou z vody na talíř a za mě jde o jasné „must see a must eat“.

Mnohem nenápadněji působí mikroregion Tekov. Zdejší vesnice a okolí se na první pohled příliš neliší od těch, které známe z Česka. Zdání ale klame. Za obyčejnými návesmi a domy se skrývají příběhy, o kterých bych bez místních nejspíš vůbec nevěděla. Poznávám tu třeba moruši a její význam pro region, ochutnávám místní víno a v Bátovcích navštívím farmářský trh, který mnohem víc připomíná přátelské setkání. Zastavíte se u jednoho stánku a za chvíli už pijete kávu s lidmi, které vidíte poprvé v životě, ale připadá vám, jako byste se znali odjakživa.

Každý večer přitom usínám na jiném místě. Jednu noc trávím také přímo uprostřed vinic, kde po setmění přichází černočerná tma, jakou už z města skoro neznám. Ráno stačí otevřít střešní okno a přede mnou se místo ní rozprostírají řádky vinné révy. Své místo má na cestě také vojenská historie. V Komárně mířím do rozsáhlé pevnosti. Naše prohlídka zabrala téměř dvě hodiny.

Důležitou součástí celého putování jsou ale lidé, kteří mě jednotlivými regiony, městy a vesnicemi provázejí. Díky nim se dostávám k příběhům a zajímavostem, které celé putování po Slovensku dělají ještě autentičtějším.

Společníka mi dělá Fiat 600 Hybrid s benzinovou dvanáctistovkou, který na první pohled působí hlavně jako stylové městské auto. Pískový lak v odstínu Earth v kombinaci s černou střechou mu sluší. Vypadá elegantně, aniž by na sebe zbytečně strhával pozornost. Za několik dní s ním najedu zhruba 1200 kilometrů a rozhodně nejde pouze o popojíždění po městech. Střídám dálnice, okresky, vesnické silnice a polní cesty mezi vinicemi. Právě tam přijde vhod vyšší světlá výška. Hybridní pohon si za celou cestu řekne v průměru o 5,9 litru na sto kilometrů.

Za volantem se mi s šestistovkou cestuje velmi dobře. Vpředu mám se svými 182 centimetry místa dost a ani po několikahodinových přejezdech mě nebolí záda ani zadek. Sama za sebe se posadím také dozadu, koleny už se ale opírám do přední sedačky. Lidé menšího vzrůstu takový problém mít nemusí, pro čtyři vysoké dospělé bych však šestistovku na dlouhou cestu nevolila. Do zavazadelníku se toho naopak vejde překvapivě hodně. Měla jsem v něm příruční kufr, oblečení, fotografickou výbavu a několik dalších tašek, přesto stále zůstávala rezerva klidně na klasický velký kufr.

Výbava Sport mi cestování zpříjemňuje několika prvky, které během pěti dnů skutečně využívám. Chladnější rána zachraňují vyhřívaná sedadla, v kolonách a na dálnici oceňuji adaptivní tempomat s funkcí Stop&Go. Přední, zadní a boční parkovací senzory se hodí nejen při parkování do titěrných míst, ale také při opatrném projíždění polních cest mezi vinicemi. 

Ve městě je Fiat příjemně tichý a snadno se s ním manévruje. Na dálnici už do kabiny proniká více aerodynamického hluku, při puštěné hudbě mě ale nijak výrazně neruší. Největší výhradu mám nakonec k upozornění na přejetí jízdního pruhu. Jeho pípání je tak hlasité, že mě dokáže pořádně vylekat, a proto ho po nastartování raději vypínám. Celých 1200 kilometrů každopádně ukazuje, že šestistovka není pouze hezkou městskou stylovkou. Bez problémů zvládá roli parťáka na několikadenní cestu.

Zdroj: Autorský text