Slovinskem ze Solčavy až k Jadranu. Poradíme, jak si naplánovat trasu a co po cestě neminout
Místa navštívená během cesty do Slovinska
Kliknutím na špendlík se dostanete do článku o daném místě. Kliknutím na ikonku M se dostanete na Mapy.cz, kde bude místo zadané, takže je možné rovnou spustit navigaci.
Trasa tripu (mapa se načítá se zpožděním)
- Během pěti dnů jsme projeli Slovinsko od alpského severu až k pobřeží Jadranu. Celý roadtrip včetně cesty z Česka a zpět čítal přibližně 1800 kilometrů.
- Trasa vedla přes Solčavu a Logarskou dolinu, Idriju, Škocjanské jeskyně, Lipici a Marezige až do Piranu a k Sečoveljským solinám.
- Slovinsko rozhodně není jen cílem pro milovníky hor a pěší turistiky. Na své si přijdou také milovníci zvířat a městské pohody.
- Na cestu jsme vyrazili s hybridním MG HS Hybrid+, se kterým jsme na konci roadtripu naměřili průměrnou spotřebu 5,1 l/100 km.
- Pět dní stačilo na poměrně pestrou ochutnávku země, řada míst by si ale zasloužila více času. Trasu proto není problém prodloužit nebo si z ní vybrat jen část podle toho, co vás baví.
Cestou do Chorvatska projedou tisíce Čechů Slovinskem bez zastavení. My jsme se tentokrát rozhodli zůstat a během pěti dnů poznat zemi o něco blíž. Trasa nás zavedla ze Solčavy na severu až k pobřeží slovinského Jadranu. Cílem cesty bylo ukázat, že Slovinsko stojí za víc než jen rychlý průjezd po dálnici a že několikadenní zastávka cestou na jih může snadno vydat na samostatnou dovolenou. Roadtrip jsme absolvovali s hybridním autem MG HS.
Rodinné SUV jsme vzali do hor
Na cestu dlouhou 1800 kilometrů jsme vyrazili s MG HS Hybrid+ ve výbavě Exclusive. O pohon se stará kombinace zážehového motoru 1.5 TGI a elektromotoru s dvoustupňovou automatickou převodovkou. Jde o klasický hybrid, takže jsme během roadtripu nemuseli řešit nabíjení ze zásuvky. Navíc přechody mezi elektrickým a spalovacím pohonem jsou při běžné jízdě natolik plynulé, že jsme často ani nepostřehli, kdy se benzinový motor připojil. Výrazněji o sobě dával vědět až při vyšší rychlosti na dálnici.
Ve dvou jsme měli prostoru víc než dost, se zavazadlovým prostorem o objemu 507 litrů by ale podle nás nebyl problém vyrazit ani ve čtyřech. Velkou pochvalu si zaslouží sedadla, která jsou pohodlná a současně příjemně podrží tělo. Ostatně ani po dlouhém přesunu z Česka do Solčavy jsme nevystupovali rozlámaní a nebolela nás záda ani zadek. Interiér navíc působí hodnotně, čemuž pomáhá čalounění z umělé kůže. Prostředí kolem řidiče zůstává přehledné a ergonomické. Telefon se sice zrcadlí pouze přes kabel, během cestování nám to ale nijak zvlášť nevadilo, protože se současně nabíjel.
„Háesko“ si během pěti dnů vyzkoušelo všechno. Dálnice vystřídaly okresky a úzké horské cesty, kde asfalt místy nahradil štěrk. Tam přišla vhod vyšší světlá výška SUV a hlavně 360stupňová kamera. Při pomalém manévrování nebo vyhýbání protijedoucím autům jsme díky ní lépe odhadli, kam až můžeme uhnout. Červená karoserie měla ještě jednu výhodu, v zelené slovinské krajině se neztratila a na fotkách jí to slušelo. První dálniční kilometry se spotřebou kolem osmi litrů přitom nevypadaly nijak oslnivě. Výsledný průměr se však ustálil na solidních 5,1 l/100 km. Více o autě se dozvíte v reportáži od kolegů na webu Autosalon.tv.
Je dobré si dopředu zjistit, jaká bude cesta!
Do Slovinska jsme vyráželi z Prahy, dlouhý přejezd jsme si ale rozdělili na dvě části. Den předem jsme zamířili do jižních Čech a přespali u rodičů v Prachaticích. Ráno jsme si tím ušetřili přibližně dvě hodiny za volantem a mohli pokračovat přes Český Krumlov směrem na Dolní Dvořiště a dál do Rakouska.
Ještě před hranicemi jsme na čerpací stanici Tank ONO natankovali plnou nádrž, měli jsme něco nad půlkou, takže nás tankování vyšlo na 644 Kč. Rakouská paliva patřila v době naší cesty k dražším, takže jsme se chtěli tamnímu tankování pokud možno vyhnout. Jedna nádrž nakonec bez problémů vystačila na celé Rakousko a část Slovinska. Podruhé jsme tankovali až před příjezdem k Jadranu. Tady plná nádrž vyšla na 1434 Kč a další zastávka u čerpací stanice už do konce roadtripu nebyla potřeba. Rakouskou a slovinskou dálniční známku jsme pořídili online před odjezdem, takže jsme je po cestě nemuseli řešit.
Při průjezdu Rakouskem jsme využili dálnici A9, kde jsme projeli mýtnou branou Bosruck. Navigace nás následně vedla dál na jih ke slovinským hranicím. Po jejich překročení jsme pokračovali přes Mežicu do Črny na Koroškem. Právě tam nás navigace svedla z hlavní silnice směrem na Solčavu a začala nejdobrodružnější část celého přejezdu.
Silnice se postupně zakousávala do hor, přibyly serpentiny a asfalt na některých úsecích vystřídal štěrk. Nešlo přitom o žádnou náhodnou zkratku, ale o regionální turistickou silnici vedoucí přes horskou oblast směrem k Solčavě. Přesto jsme byli docela rádi za vyšší světlou výšku našeho auta. Zpětně jsme si možná měli příjezd nastudovat o něco pečlivěji, protože do Solčavy vedou také méně dobrodružné trasy. Hned první den jsme si každopádně vyzkoušely, že slepě následovat navigaci se ve slovinských horách nemusí vždy vyplatit. Do Solčavy jsme tedy dorazili po šestihodinové jízdě.
Dálniční známka Rakousko 2026
V Rakousku se ceny mění z roku na rok podle podobného systému, jaký byl zaveden v Česku. Ceny pro rok 2026 jsou následující:
- 1denní, automobil: 9,6 euro
- 10denní, automobil: 12,8 euro
- 2měsíční, automobil: 32 euro
- Roční, automobil: 106,8 euro
Nejhezčí výhledy na slovinské hory
Po dobrodružném příjezdu do Solčavy jsme zůstali rovnou v horách. Oblast na severu Slovinska je známá především Logarskou dolinou. Je tu toho ale mnohem víc. Například Solčavská panoramatická cesta vede vysoko nad údolími kolem horských farem a nabízí několik zastávek s výhledy a různými zajímavostmi po trase. Rozhodně se ji proto nevyplatí jen projet. Na některých místech je lepší zaparkovat a vydat se na krátkou procházku. V červnu jsme navíc potkávali minimum dalších turistů, takže jsme nikam nemuseli spěchat.
Logarskou dolinu jsme si nechali na další část programu. Jedním z jejích nejznámějších míst je vodopád Rinka nebo vodopád Palenk, ke kterým se dá dojít krátkou procházkou od parkoviště. Kdo chce region poznat trochu z jiné perspektivy, může místo klasického hotelu zvolit ubytování na některé z horských farem. My jsme přespali na farmě Matk, kde jsme ochutnali domácí kuchyni.
Více o Solčavě, panoramatické cestě a Logarské dolině najdete v samostatném článku níže:
Krajka, příroda a nejstarší důl na rtuť
Z hor jsme pokračovali do Idrije. Historie tohoto města se točila kolem těžby a zpracování vzácného kovu: rtutě. Vydali jsme se tak na průzkum přímo do Antonínovy štoly, jednoho z nejstarších dochovaných vstupů do dolu v Evropě. S helmou na hlavě jsme prošli část míst, kde horníci trávili dlouhé směny a mnohem lépe si dokázali představit, jak náročná tahle práce musela být. Příběh rtuti pak pokračuje v bývalé huti, kde se návštěvníci dozvědí, co se s vytěženou rudou dělo dál.
K hornické Idriji ale patří ještě jeden, na první pohled úplně kontrastní svět. Zatímco muži odcházeli pracovat pod zem, ženy si přivydělávaly paličkováním krajky. Jemné řemeslo se postupně stalo jedním ze symbolů města a tradice tu žije dodnes. Práci s paličkami jsme si mohli sami vyzkoušet. Když člověk sleduje zkušenou krajkářku, vypadá všechno docela jednoduše. Jakmile jsme ale dostali paličky do ruky my, bylo rychle jasné, že uhlídat všechny nitě, paličky a špendlíky chce pořádnou dávku soustředění.
Idrija přitom nabízí mnohem víc než tyhle dvě tváře. Dochovaly se tu hornické domy, ve městě lze ochutnat tradiční žlikrofi a narazili jsme dokonce na českou stopu spojenou se zpracováním rtuti.
Více o dole, krajce, české stopě a dalších místech v Idriji najdete v samostatném článku zde.
Na návštěvu za dinosaury
Ve střední části Slovinska se ukrývá řada jeskyní a krasových útvarů, kvůli kterým se vyplatí zařadit do programu alespoň jednu návštěvu podzemí. Mezi nejznámější patří Postojnská jeskyně a Škocjanské jeskyně. Do druhých jmenovaných jsme také vyrazili.
Začátek prohlídky přitom nenapoví, jak působivá podívaná přijde později. Prochází se mezi krápníky a postupně sestupuje hlouběji pod zem. Pak se prostor otevře a před návštěvníky se objeví obrovský podzemní kaňon, kterým protéká řeka Reka. Trasa vede vysoko nad ní a jedním z nejsilnějších momentů je přechod přes most nad podzemní soutěskou. V přítmí jsou vidět světla pokračující hluboko do jeskyně, zatímco zdola je slyšet jen tekoucí voda.
Návštěvu je dobré naplánovat dopředu. Do jeskyní se vstupuje v určených časech s průvodcem a na celý program je potřeba vyhradit dostatek času. Během hlavní části prohlídky se navíc nesmí fotografovat, takže tentokrát jsme si většinu podzemní podívané odnesli jen v paměti.
Jak návštěva Škocjanských jeskyní probíhá, kolik stojí vstupné a co vás pod zemí čeká, najdete v samostatném článku:
Něco pro milovníky koní
Od Škocjanských jeskyní je to jen pár minut jízdy do Lipice, kde se dá poznat zase úplně jiný kousek Slovinska. Rozlehlý areál hřebčína je spojený s chovem lipicánů, elegantních bílých koní, jejichž historie tu sahá několik staletí zpět. Nejde přitom jen o stáje. Součástí areálu jsou pastviny, historické budovy a aleje, mezi kterými se dá příjemně projít.
My jsme se podívali přímo do stájí, dozvěděli se něco o chovu a výcviku lipicánů a samozřejmě se dostali ke koním pořádně zblízka. Zajímavé je, že hříbata se nerodí bílá. Typickou světlou srst získávají až postupně s věkem, takže mezi stády narazíte také na tmavé mladé koně.
Lipica se dá zvládnout jako další zastávka po návštěvě jeskyní, pokud si ale chcete areál projít v klidu, není nutné nikam spěchat. Přímo v areálu se dá také ubytovat a návštěvu si rozdělit do více dnů. Větší časovou rezervu bychom doporučili hlavně v případě, že máte vstupenky na některé z představení s koňmi. Program před Lipicí, třeba právě návštěvu Škocjanských jeskyní, je lepší naplánovat s dostatečným předstihem, aby vás případné zdržení nepřipravilo o začátek představení.
Jak hřebčín vypadá, co všechno se dá v Lipici vidět a další praktické informace, najdete v samostatném článku:
Víno teče z „fontány“
Čím víc jsme se blížili k pobřeží, tím víc se měnila krajina kolem nás. Hory vystřídaly vinice a jednou z posledních zastávek před Jadranem se stala vesnice Marezige. Místo leží nad pobřežím a už samotná cesta nabízí pěkné výhledy do okolí.
Hlavním důvodem naší zastávky byla vinná fontána, kde se dá ochutnat několik vín od okolních vinařů. Místo klasické obsluhy si pořídíte skleničku s čipem a sami si postupně načepujete, co chcete ochutnat. My jsme se samozřejmě nenechali dlouho přemlouvat. Kousek odtud jsme objevili ještě podobný areál s olivovým olejem, který k této části Slovinska sedí snad ještě lépe.
Marezige nám zabraly jen část dne a právě tak bychom je do roadtripu zařadili znovu. Není potřeba vymýšlet několikahodinový program. Stačí se projít, něco ochutnat, chvíli posedět a pak pokračovat dolů k moři. Navíc ve Slovinsku je povolené si dát jednu nebo dvě skleničky vína a usednout zase za volant.
Více informací o tomto místě najdete v článku:
Cestovatelský speciál Léto ve Slovinsku
Během pěti dnů jsme projeli velkou část Slovinska. Zastavili jsme se například v Idriji, městě proslulém krajkou a bývalým dolem na rtuť, prošli monumentální jeskyně Škocjan, navštívili hřebčín Lipica se slavnými lipicány, nahlédli pod pokličku tradiční výroby mořské soli a s místním průvodcem objevili zákoutí malebného Piranu. Program jsme měli nabitý od rána do večera, takže o témata na další články rozhodně nebude nouze a máte se na co těšit. Všechny články z téhle cesty najdete na samostatné stránce, kam se dostanete kliknutím na tlačítko „Další články“.
Všechny cesty končí na pobřeží
Poslední část naší cesty patřila slovinskému pobřeží. Piran sice není velký, na několik hodin ale dokáže zabavit bez problémů. Auto jsme nechali v parkovacím domě Fornače, protože historické centrum je pro běžný provoz uzavřené, a dál pokračovali pěšky. Prošli jsme nejdůležitější místa včetně Tartiniho náměstí a kostela svatého Jiří, odkud se otevírá krásný výhled na město a moře. Pár míst, kterých bychom si sami nejspíš ani nevšimli, nám ukázal místní průvodce. Díky němu jsme se dostali také do úzkých uliček a poznali příběhy, které při obyčejné procházce městem snadno minete.
Jen pár kilometrů od Piranu leží Sečoveljské soliny, které připomínají, jak důležitou roli hrála sůl v historii města. Zamířili jsme do části s muzeem, prohlédli si staré solné domy a zjistili, jak celý proces získávání soli z mořské vody fungoval. Na první pohled jednoduchá práce má ve skutečnosti poměrně propracovaný postup a během sezony vyžadovala každodenní péči.
Vzdálenosti na slovinském pobřeží jsou malé, takže se dá program snadno poskládat podle času. Piran a soliny zvládnete spojit během jednoho dne, případně přidat Koper nebo jiné místo v okolí. Pro nás byl Jadran poslední zastávkou pětidenního putování, které začalo o několik dní dříve vysoko ve slovinských Alpách.
Co vidět v Piranu, kde zaparkovat a jak se dostat ke Sečoveljským solinám a další užitečné informace, najdete podrobně v samostatném článku:
Slovinská dálniční známka 2026
Ve Slovinsku také zůstává vše při starém. U nákupu známky je potřeba dávat pozor, do jaké kategorie váš vůz spadá. Rozhodující není výška, ale výška nad přední nápravou. I velká SUV tak mohou být klasifikována jako dodávky. Obytná auta do 3,5 tuny pak platí sazby jako běžné osobní vozy.
- 7denní známka, běžný vůz/obytný vůz: 16 euro
- 1měsíční známka, běžný vůz/obytný vůz: 32 euro
- Roční známka, běžný vůz/obytný vůz: 117,5 euro
- Kategorie 2B, výška nad přední nápravou více než 1,3 m, ceny jsou dvojnásobné
Slovinsko jako příští letní dovolená!
Pět dní ve Slovinsku uteklo překvapivě rychle. Během jednoho roadtripu jsme se dostali z hor přes bývalé hornické město a krasové podzemí až k vinicím a Jadranu. Právě rozmanitost nás na celé cestě bavila nejvíc. Slovinsko rozhodně není jen o horách a pěší turistice. V každém regionu se dá najít něco úplně jiného a program si snadno poskládáte podle toho, co vás baví.
Naše cesta byla poměrně nabitá a na některých místech bychom příště klidně zůstali déle. Pět dní stačí na první seznámení, zároveň ale rychle zjistíte, kolik toho musíte nechat na příště. Pokud tedy každý rok míříte přes Slovinsko rovnou do Chorvatska, možná stojí za to jednou odbočit z obvyklé trasy a dát šanci zemi, kterou máte podstatně blíž.
Vybrat jedno nejlepší místo z celého roadtripu je vlastně docela těžké, protože každá zastávka měla něco do sebe. Pokud bychom ale mohli skromně poradit, neohrnujte nos nad slovinským pobřežím. Slovinsko ho má sice krátké, na několika desítkách kilometrů je ale překvapivě rozmanité. Najdete tu historická města, pláže, klidnější zákoutí a místa, kde se dá jen tak posedět u moře. Letní dovolenková atmosféra přitom není o nic menší než v sousední Itálii nebo nedalekém Chorvatsku. Stačí zpomalit, projít se podél moře, dát si něco dobrého a na chvíli zapomenout, že jste původně možná chtěli pokračovat ještě dál na jih.
Zdroj: autorský text