Cesta do hlubin Země skutečně existuje. Škocjanské jeskyně ukrývají svět, který bere dech

Balíme kufry a ze slunné Istrie vyrážíme dál do slovinského vnitrozemí. Cesta nás zavede do oblasti Krasu, kde by byla škoda vynechat podzemní svět. Slovinsko nabízí hned několik známých jeskynních komplexů. Turisticky nejznámější je Postojnská jeskyně, kterou si možná vybavíte hlavně díky vláčku vozícímu návštěvníky částí podzemí (a možná i díky natáčení televizního Fotra). My jsme ale zamířili někam jinam.

Ve Škocjanských jeskyních nás čekaly dvě hodiny pod zemí, spousta schodů, zajímavostí a také svět, který dokáže téměř okamžitě nahnat husí kůži a nechat člověka stát s otevřenou pusou.

Do navigace si zadejte Škocjanské jeskyně a nemusíte po cestě řešit, že jste se ztratili. Čím víc se blížíte k cíli, tím častěji se objevují směrové cedule. V areálu se nachází obrovské parkoviště, takže alespoň během naší návštěvy nebylo potřeba řešit, kam s autem.

Větší pozornost bych věnovala nákupu vstupenek. Prohlídky začínají v předem stanovených časech každou celou hodinu a počet návštěvníků je omezený. Lístky si můžete koupit přímo na místě nebo předem online za stejnou cenu. Druhou možnost bych doporučila hlavně během léta, kdy je o návštěvu opravdu velký zájem a některé termíny mohou být vyprodané i několik dní dopředu. Pokud necháte nákup až na pokladnu, určitě dorazte s předstihem. Může se totiž stát, že na vámi vybraný čas už žádná volná místa nezbydou.

V létě vyjde vstupenka pro dospělého na 24 eur, mimo hlavní sezonu je levnější. Například na jaře zaplatíte jen 18 eur.  Čekání před začátkem exkurze se dá bez problémů užít přímo v areálu. Navštívit můžete například malé muzeum, kde se dozvíte první zajímavosti o jeskyních a jejich okolí, nebo si dát něco dobrého ve stánku s jídlem, případně si rovnou koupit suvenýry.

V určený čas se návštěvníci shromáždí před pokladnou, průvodce mívá píšťalku, aby na sebe upozornil. Rozhodně ale nečekejte komorní skupinku. V našem případě se směr jeskyně vydalo zhruba osmdesát lidí. Společně jsme nejprve zamířili ke vstupu, který je vzdálený asi deset minut svižnou chůzí od informačního centra. Teprve tam nás průvodci rozdělili do menších skupin, které se dovnitř pouštějí postupně, přibližně v desetiminutových až patnáctiminutových rozestupech.

Pokud máte stejně jako my na návštěvu navázaný další program, je vhodné se dostat do některé z prvních skupin. Rozdíl mezi vstupem první a poslední totiž může být několik desítek minut. Samotná prohlídka pak zabere přibližně hodinu a půl až dvě. Plus je potřeba počítat s dalším časem, než se pak dostanete k autu.

Před začátkem prohlídky jsme trochu řešili, co si vezmeme na sebe. Teplota uvnitř se po celý rok pohybuje kolem 12 stupňů, takže jsme se poctivě vybavili mikinami v domnění, jaká nám tam bude zima. Více jsme se mýlit nemohli.

Vysoká vlhkost v kombinaci s chůzí a množstvím schodů udělaly své. Místo oblékání dalších vrstev jsme byli rádi, že jsme se mikin rychle zbavili. Při letní návštěvě bych tedy zvolila spíše pohodlné sportovní oblečení a pevné boty s dobrou podrážkou. Chodníky jsou místy mokré, ze stropu občas kape voda a na některých úsecích se vyplatí dávat pozor, abyste neuklouzli. Naštěstí je všude zábradlí, takže se člověk může držet.

Co bych příště nepodcenila, je láhev s vodou. V podzemí mi ještě tolik nechyběla, mnohem víc jsem ji postrádala později. Po návratu na denní světlo jsme totiž z příjemných dvanácti stupňů vyšli rovnou do více než třicetistupňového vedra a cesta zpátky k návštěvnickému centru nám dala zabrat víc, než jsme čekali. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Trochu mě mrzelo poměrně svižné tempo prohlídky. Mezi jednotlivými částmi jsme se přesouvali rychle a já bych občas ocenila víc času na prohlížení menších krápníků a dalších zajímavostí kolem vyhrazeného chodníčku. Na druhou stranu jsme tu byli v červnu, kdy jeskyněmi prochází už velké množství návštěvníků. Věřím, že mimo hlavní měsíce může být prohlídka zase trochu jiná.

Focení je během prohlídky zakázané a průvodci dodržování tohoto pravidla opravdu hlídají. Je trochu škoda, že si nic z toho nemůžeme zvěčnit, ale zákaz má něco do sebe. Telefon zůstane v kapse a místo přemýšlení, co vyfotit nebo natočit na sociální sítě, se můžeme naplno soustředit na to, co máme právě před sebou.

Do podzemního království se vstupuje přes 116 metrů dlouhý uměle vytvořený tunel ze 30. let. Teprve na jeho konci se dostáváme do míst, kam následující dvě hodiny nepronikne žádné denní světlo. Jednotlivé části jeskyně jsou ale citlivě nasvícené a oči návštěvníků tak prakticky od první chvíle nevědí, co dřív obdivovat.

Zpočátku nabízí jeskyně přesně to, co jsme od podobného místa očekávali. Ze stropu visí stalaktity různých délek, ze země vyrůstají stalagmity a kolem se objevují nejrůznější sintrové útvary jak z jiného světa. Některé jsou drobné, jiné vytvářejí celé skupiny a místy pokrývají velké části skalních stěn.

Pak přichází na řadu Velká síň a s ní první chvíle, kdy začíná být pro mě trochu obtížné odhadnout skutečné rozměry prostoru kolem sebe. Nejrůznějším tvarům tu dominuje jeden stalagmit, jeho stáří je údajně něco kolem 250 tisíc let. Fakt by mě zajímalo, jak dokážou ten věk změřit. Pozornost pak přitáhnou krápníkové varhany a také akustika. Stačilo by se nadechnout a zazpívat. Škoda, že tahle disciplína mi zrovna nejde.

Čím dál pokračujeme, tím víc se prostředí mění. Krápníková výzdoba pomalu ustupuje a někde v dálce začíná být slyšet voda. Nejdřív jen nenápadně, jako když nás chce vábit tichým hláskem, potom stále hlasitěji. Řeka Reka totiž postupně přebírá hlavní roli našeho dobrodružství v hlubinách Země.

Pohled do podzemního kaňonu pro mě byl nejsilnějším okamžikem celé prohlídky. Najednou člověka tak nějak nezajímají příliš krápníky, přestože jsou obdivuhodné, ale to, co vidí před sebou. Chodník se drží vysoko na skalní stěně, hluboko pod námi protéká Reka a světla podél celé trasy na protější straně se v dálce ztrácejí v naprosté tmě. Právě tady mi poprvé došlo, jak gigantický prostor se kolem nás nachází.

Řeka přitom během naší návštěvy vypadala hluboko dole skoro nenápadně. O to absurdnější je představa, čeho je schopná při velké vodě. Na stěně při cestě dolů k mostu si můžete všimnout značky připomínající, kam až v minulosti vystoupala hladina při povodních. Rozdíl mezi běžnou hladinou a nejvyšší známou úrovní povodňové vody dosahoval přes sto metrů. Stát v tom obrovském prostoru, dívat se dolů na Reku a potom vysoko nad sebe na místa, kam se voda dokázala dostat, je něco, co se slovy popisuje opravdu těžko. Jedním z míst, kde si rozměry kaňonu uvědomíte nejvíc, je Cerkvenikův most zavěšený 47 metrů nad korytem Reky. Pokud se bojíte výšek, možná tady nebudete chtít příliš dlouho zůstávat. Za pohled dolů to ale stojí. Řeka se z téhle výšky proti okolním skalám zdá ještě menší a teprve člověk na chodníku na protější straně nebo světlo v dálce trochu napoví skutečnou rozlohu.

Až tu budete, nezapomeňte se dívat kolem sebe. Ve strmých skalních stěnách si totiž můžete všimnout úzkých chodníčků a schodů vedoucí dolu k hladině, které tu před více než sto lety ručně vytesali průzkumníci, když zpřístupňovali jeskyni. Dnes se po nich běžní návštěvníci samozřejmě neprocházejí. Z bezpečí současné trasy mě napadne jediné: Jak se jim to podařilo? V minulosti rozhodně neměli možnosti jako my v moderním světě. Je to skutečně neuvěřitelné.

Průzkum podzemního toku Reky se naplno rozběhl v 19. století a překvapivě za ním nestála jen touha po dobrodružství. Nedaleký Terst potřeboval nové zdroje pitné vody, proto bylo potřeba zjistit, kam Reka po zmizení pod zem pokračuje. Jedním z mužů, kteří se to rozhodli zjistit na vlastní kůži, byl Jakob Svetina, triestský odborník na studny a vodní zdroje. V roce 1839 se vydal do podzemí a pokusil se podél řeky proniknout co nejdál.

Když si vzpomenu na kaňon, kterým jsme před chvílí procházeli, moc nechápu, kde na to tehdejší průzkumníci brali odvahu. Neměli elektrické osvětlení, ani bezpečnou cestu přichycenou ke skalní stěně, po které se pohybujeme dnes. Postupovali podél Reky, překonávali vodopády, šplhali po skalách a tam, kde už nešlo pokračovat, se vydávali ve člunech. Nikdo přitom netušil, co je čeká za další metr a kam je voda zavleče.

Reka jim navíc několikrát ukázala, jak rychle se mohou podmínky změnit. Během jedné z výprav v letech 1851 až 1852 se její hladina náhle zvedla a voda odnesla pracovní vybavení spolu se třemi čluny. Průzkum musel být přerušen. Když si vzpomenete na značky ukazující výšku vody při povodních, kolem které jsme šli, dostane tahle příhoda úplně jiný rozměr. Už si totiž dokážete představit, do jakého objemu se řeka umí znásobit.

Průzkumníci se ale nenechali odradit a do jeskyně se vydávali dál. Významný zlom přišel v roce 1884, kdy v Terstu vzniklo samostatné jeskynní oddělení a průzkum dostal systematičtější podobu. Velkou roli hráli také místní obyvatelé. Do strmých skalních stěn ručně tesali úzké chodníčky a schody, po kterých bylo možné pronikat stále dál podél Reky. Celková délka těchto starých cest v jeskynním systému nakonec dosáhla přibližně 12 kilometrů. Některé jejich části můžete ze současné trasy zahlédnout a při pohledu na ně se skoro nechce věřit, že se po nich někdo skutečně pohyboval.

Jak daleko byli tehdejší průzkumníci ochotni zajít, dobře ukazuje příběh ze začátku 20. století. Čtyři místní obyvatelé tehdy vyšplhali po přibližně 60 metrů vysoké stěně a nad ní objevili Tichou jeskyni. Tedy část podzemí, kterou dnes návštěvníci procházejí po upravené trase. Šedesát metrů vysoko bez jištění? Myslím si, že tady bych svoji průzkumnickou kariéru definitivně ukončila.

Do zpřístupněných částí Škocjanských jeskyní mířili první návštěvníci už v době, kdy velká část podzemí stále čekala na své objevení. Za symbolický začátek se považuje rok 1819, kdy byla založena návštěvní kniha. Do dnešní prohlídky to ale mělo ještě hodně daleko. Jeskyně se zpřístupňovaly postupně a každá další část znamenala spoustu práce a lidí, kteří se museli vypořádat se stejnými skalami a stejnou Rekou, na které dnes shlížíme z bezpečí turistické trasy.

Po více než hodině a půl strávené v podzemí se začne v dálce konečně objevovat denní světlo. Než se k němu ale dostaneme, čeká nás pořádná porce schodů a stoupání. Někde v půlce už přemýšlím, kolik jich ještě může zbývat, a přesně v ten okamžik se vyplatí zastavit a otočit zpět. Naposledy se přede mnou otevře pohled do podzemního kaňonu Reky, než se zahalí do tmy poté, co se vydám dál vzhůru.

Trochu jinou, ale stále fascinující podívanou nabídne Schmidlova dvorana. Po dlouhé době strávené v temném podzemí sem začíná pronikat denní světlo a před námi se konečně rýsuje cesta ven. Když jsem se snažila vyfotit mamku proti skalním stěnám, na fotografii z ní zbyla jen malá postavička. Při pohledu vzhůru se ani nechce věřit, že něco takového vytvořila příroda.

Vysoké skalní stěny v kombinaci s bujnou zelení působí chvílemi spíš jako kulisa z pravěkého světa než místo, které najdete jen kousek od slovinské dálnice. Klidně bych si dokázala představit, že právě tady kdysi žili dinosauři. Dokonce i T-rex by tu měl místa víc než dost.

Po opuštění jeskyně přichází na řadu poslední rozhodování. Kterou ze tří cest se vydat zpět k informačnímu centru? Jednotlivé varianty se liší délkou, počtem schodů a tím, kolik dalších míst cestou ještě uvidíte.

Nejkratší varianta měří přibližně 300 metrů, zabere kolem 15 minut a čeká vás asi 100 schodů. Prostřední cesta má zhruba 600 metrů a 400 schodů, na její zdolání si vyhraďte přibližně půl hodiny. Třetí možnost je úplně jiná liga. Měří asi 2,5 kilometru, zabere přibližně hodinu a půl a přidá kolem 700 schodů. Odměnou je cesta do dalších zákoutí Škocjanu, takže pokud nikam nespěcháte, může být právě tahle varianta krásným pokračováním výletu. Jen je potřeba s ní počítat už při plánování dne a nechat si dostatek času.

My ho bohužel neměli. Čekal nás další program, takže bylo rozhodnuto prakticky okamžitě. Bereme nejkratší cestu a míříme k autu. Jenže označení „nejkratší“ zní podstatně přívětivěji než realita. Po více než hodině a půl v jeskyni a stovkách zdolaných schodů už o sobě začínají dávat vědět nohy. Pokud navíc zrovna nepatříte mezi pravidelné návštěvníky posilovny, možná druhý den zjistíte, že máte svaly i na místech, kde jste o nich dosud nevěděli.

My jsme navíc z příjemných 12 stupňů v podzemí vyšli rovnou do přibližně třicetistupňového vedra. Následovalo prudké stoupání, další schody a poměrně rychlé zjištění, že nechat láhev s vodou v autě nebyl jeden z našich nejlepších nápadů. Část stoupání nám naštěstí ušetřila lanovka, za kterou jsme byli v tu chvíli opravdu vděční.

Po návratu k informačnímu centru proto následovala povinná zastávka na něco studeného v kavárně, chvíle odpočinku a mohlo se pokračovat dál v objevování Slovinska. Nás čekalo setkání s dalšími slavnými obyvateli zdejšího Krasu. Tentokrát už ale nad zemí. Za kým jsme jeli? Nechte se překvapit v dalším článku

Zdroj: autorský text