Horníci pracovali pod zemí, ženy paličkovaly krajku. Idrija dodnes ukazuje oba své světy

Idrija na první pohled působí jako poklidné slovinské městečko sevřené mezi kopci. Po několik staletí se tu však těžila rtuť, která zásadně ovlivnila život místních obyvatel a podobu města. Zatímco muži trávili dlouhé směny pod zemí, ženy se věnovaly mnohem jemnějšímu řemeslu, paličkování krajky. Dnes mohou návštěvníci poznat obě tváře Idrije, sestoupit do bývalého dolu, projít areál někdejší hutě a sami si vyzkoušet práci s paličkami.

Ložisko rtuti patřilo k nejvýznamnějším na světě. Poptávka po tomto kovu rostla především v souvislosti s těžbou zlata a stříbra v Americe, při jejichž zpracování byl důležitou surovinou. Těžba přinesla Idriji prosperitu, po čase však zanechala také následky. Společně se španělským Almadénem je zdejší hornické dědictví zapsané na seznamu UNESCO.

Historii těžby dnes nejlépe přiblíží Antonijev rov, který patří k nejstarším dochovaným vstupům do dolu v Evropě. Vyražen byl už v roce 1500 a dnes funguje jako podzemní muzeum. Prohlídka trvá přibližně hodinu a půl. Začíná krátkým filmem o geologii a vzniku hornické osady, potom návštěvníci dostanou hornický plášť, helmu a s průvodcem zamíří do podzemí. K dispozici je audioprůvodce v několika jazycích včetně češtiny.

My jsme měli ten den nabitý program, takže jsme celý návštěvnický okruh neabsolvovali. Měli jsme to tedy trochu z rychlíku. Už zkrácená prohlídka ale stačila k tomu, abychom si udělali představu o podmínkách, v jakých zde lidé po staletí pracovali. Jednotlivé části expozice zachycují různá období těžby a ukazují proměnu pracovních postupů, nástrojů nebo ochrany horníků.

V začátcích se na bezpečnost příliš nedbalo. Horníci pracovali v temných a prašných chodbách prakticky bez ochranných pomůcek, navíc jim neustále hrozily závaly. Postupem času začali pracovat ve dvojicích a přibývalo vybavení, které mělo riziko alespoň částečně snížit. Helmy přišly až později, ochranné masky se podle našeho průvodce začaly používat teprve po druhé světové válce. Bezpečnostním prvkem byla také výdřeva chodeb. Používané dřevo při rostoucím tlaku nejprve začalo praskat, čímž horníky varovalo před možným nebezpečím. Zvuk tak mohl pracovníkům včas napovědět, že konstrukce přestává tlak zvládat.

Ani postupná modernizace nedokázala odstranit všechna rizika. Horníci se potýkali s následky dlouhodobého působení rtuti a silikózou, nevratným plicním onemocněním. Náročná nebyla pouze samotná směna. Z hloubky kolem 200 metrů museli na povrch vystoupat po přibližně 800 schodech. Podle našeho průvodce se stávalo, že vyčerpaní a nemocní pracovníci cestu nahoru nezvládli a zemřeli ještě v podzemí.

Silnou součástí hornického života proto byla víra. Přímo v dole se nachází kaple Nejsvětější Trojice, vysvěcená v roce 1766. Vedle patronky horníků svaté Barbory zde má své místo svatý Donát. Právě na jeho svátek 22. června bylo podle místní tradice v roce 1508 objeveno bohaté ložisko rumělky, které odstartovalo zásadní rozvoj těžby. Před odchodem na směnu se horníci v kapli modlili a prosili o bezpečný návrat domů. Po návratu se sem vraceli poděkovat, že směnu přežili.

Vytěžená ruda měla před sebou ještě poměrně dlouhou cestu. Než z ní vznikla tekutá rtuť známá například ze starých teploměrů, musela projít několika fázemi zpracování. Za jejich poznáním jsme se proto autem přesunuli do nedaleké Topilnice Hg. Někdejší huť tvořila druhou důležitou část zdejšího provozu, dnes slouží jako muzeum.

Ruda se po dopravení z dolu nejprve třídila a drtila na menší kusy. Následně putovala do pecí, kde se zahřívala. Rtuť se při vysokých teplotách uvolňovala v podobě par, které bylo potřeba ochladit a nechat zkondenzovat. Výsledkem byl charakteristický stříbrný kov v kapalném skupenství. Princip zůstával po staletí podobný, technologie se však výrazně měnila. Od jednoduchých způsobů pražení se Idrija postupně propracovala k moderním průmyslovým zařízením.

Rozsah celého procesu nejlépe ukazuje samotný areál hutě. Na zpracování rudy navazovala zařízení pro její třídění a drcení, dopravní systémy, zásobníky nebo další části technologického provozu. Část dochovaného vybavení přitom pochází z poměrně nedávné minulosti. Poslední rotační pec pracovala ještě v roce 1995. Po ukončení provozu prošel areál obnovou a od roku 2017 slouží veřejnosti jako muzeum.

Historickou technologii doplňuje moderní interaktivní expozice věnovaná samotné rtuti. Pomocí pokusů, videí a různých zařízení představuje její neobvyklé vlastnosti, využití nebo důvody, proč byla po staletí tak ceněnou surovinou. Některé vlastnosti si mohou návštěvníci sami vyzkoušet, například elektrickou vodivost nebo vysoké povrchové napětí.

Prostor dostává také odvrácená stránka rtuti. Expozice ukazuje její vliv na lidské zdraví, životní prostředí a potravní řetězec. Připomíná rovněž nemoc Minamata v Japonsku, která výrazně přispěla k celosvětovému povědomí o nebezpečnosti tohoto kovu a hledání jeho alternativ.

Mezi technologiemi nás zaujala jedna s překvapivou spojitostí s Českem. Průvodce nás zavedl k Čermák-Špirákově peci a hned upozornil, že právě u ní bychom měli zbystřit. Na jejím vývoji se totiž podíleli čeští odborníci, kteří přišli do Idrije za dob habsburské monarchie s úkolem zdokonalit způsob zpracování rudy. Nepracovali sami. Své technické znalosti spojili se zkušenostmi místních horníků a hutníků, kteří dobře znali vlastnosti zdejší rudy a každodenní provoz. Výsledkem byla nová technologie nesoucí jména Čermák a Špirák.

Její výhoda spočívala především v účinnějším využití tepla a plynulejším zpracování rudy. Materiál se do pece sypal shora a postupně klesal několika šachtami. V horní části se nejprve vysušil a předehřál, ve střední zóně se pražil, ve spodní už chladl. Horké spaliny proudily kolem rudy tak, aby se teplo využilo co nejefektivněji, zatímco páry rtuti mířily do kondenzátorů, kde se měnily zpět na kapalný kov. Po pozdější modernizaci dokázala jedna pec zpracovat až 110 tun rudy za den.

Čermák Špirákova pec zároveň připomíná, jak významným průmyslovým centrem Idrija svého času byla. Do města přicházeli odborníci z různých částí monarchie a společně s místními se podíleli na rozvoji zpracování rtuti. Úspěch nové technologie navíc nezůstal pouze místní záležitostí. Stejný princip se později uplatnil v dalších rtuťových dolech ve světě.

Rtuť přinesla Idriji prosperitu a světový význam, její těžba a zpracování však měly svou cenu. Dlouhodobé působení toxického kovu představovalo vážné zdravotní riziko pro horníky a zaměstnance hutě. Současná expozice proto vedle technologického vývoje připomíná následky, které rtuť zanechala na lidech a životním prostředí.

Během prohlídky nám průvodce ukázal nemocnici stojící na kopci nad městem. Její historie je podle jeho výkladu spojená se zkoumáním toho, jak působení rtuti ovlivňovalo lidské zdraví. Zmínil také problém s alkoholem mezi horníky. Jeho konzumace podle průvodce mohla u lidí vystavených rtuti zdravotní potíže ještě zhoršovat.

Dopady se neomezovaly pouze na lidské zdraví. Při zpracování rudy vznikaly škodlivé výpary, které bylo potřeba odvádět z hutního areálu. K tomu sloužil systém potrubí zakončený komínem vysoko nad městem. Znečištění okolní krajiny se přesto nepodařilo zcela zabránit.

Hornická minulost ovlivnila podobu města a každodenní život místních rodin. Za další částí jeho příběhu jsme proto zamířili na hrad Gewerkenegg, který se od většiny podobných staveb liší jednou podstatnou věcí. Král na něm nikdy nežil.

Postavili ho v první polovině 16. století a od začátku byl úzce spojený s dolem. Sídlila zde jeho správa, bydleli tu vedoucí pracovníci a odborníci na těžbu. Po dlouhou dobu se na hradě skladovala také vytěžená rtuť před cestou k zákazníkům do různých částí světa. Dnes zde sídlí Městské muzeum Idrija a právě jeho expozice pomáhá jednotlivé části historie města poskládat dohromady.

Muzeum se neomezuje ale pouze na těžbu. Ukazuje, jak důl ovlivnil rozvoj Idrije, život jejích obyvatel nebo podobu zdejších domácností. Město se sice po staletí točilo kolem rtuti, ne všichni však mohli pracovat pod zemí. Ženy se na těžbě přímo nepodílely a možnosti jiného výdělku byly značně omezené. Významným zdrojem peněz se proto stalo paličkování krajky.

Tohle jemné řemeslo přitom v Idriji nevzniklo. Podle našeho průvodce se sem znalost paličkování dostala z Itálie, pravděpodobně prostřednictvím rodin technických odborníků přicházejících za prací do dolu. Místní ženy si techniku postupně osvojily a během staletí vytvořily vlastní charakteristický styl. Paličkování se předávalo z generace na generaci a z důležitého přivýdělku se časem stal jeden ze symbolů celého města.

Důležitou roli v předávání řemesla sehrála krajkářská škola. Její historie sahá do roku 1876. Dovednost se tak mohla předávat dalším generacím a paličkování ve městě nezmizelo ani s útlumem těžby. Zajímavé je, že oba příběhy Idrije dnes spojuje UNESCO. Hornické dědictví je společně se španělským Almadénem zapsané na seznamu světového dědictví, zatímco slovinské paličkování patří mezi nehmotné kulturní dědictví.

Krajku navíc nenajdete pouze za sklem muzea. Objevuje se na běžném oblečení, špercích nebo dekoracích a současní tvůrci tradiční techniku propojují s moderním designem. Každoročně se v Idriji koná krajkářský festival s výstavami, ukázkami paličkování, soutěžemi nebo módními přehlídkami.

Jak náročná je práce s paličkami, jsme si mohli vyzkoušet sami. Při sledování zkušené krajkářky to vypadalo jednoduše. Několik paliček, pár pohybů rukama a vzor postupně přibývá. Jakmile jsme je ale dostali do rukou my, vrátilo nás to zpátky do reality. Člověk musí hlídat, kterou nit překřížit, kterou paličku přesunout a kam zapíchnout špendlík, aby se mu celé dílo nerozuteklo. Na malém kousku jsme strávili jen pár minut, přesto bylo jasné, kolik trpělivosti a přesnosti taková práce vyžaduje.

Práce mnohem zkušenějších rukou jsou vidět o pár kroků dál. Za vitrínami jsou vystavené nejrůznější krajky a výrobky, jako jsou třeba šátky nebo celá večerní róba. Mezi nimi jednoznačně vyniká obrovský krajkový ubrus známý jako Jovankin ubrus. V 70. letech vznikal jako dar pro Jovanku Broz, manželku jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita. Ke své majitelce se však nakonec nikdy nedostal.

Ubrus měří přibližně 3 × 1,8 metru a jeho výroba zabrala krajkářkám zhruba pět tisíc hodin práce. Celek přitom nevznikal v jednom kuse. Skládá se ze 46 samostatně paličkovaných částí, které bylo potřeba spojit tak precizně, aby švy nebyly téměř patrné. Součástí soupravy bylo ještě 24 ubrousků. 

O každodenním životě obyvatel Idrije možná ještě lépe než muzejní vitríny vypoví hornické domy. V úzkém údolí nebylo místa nazbyt, proto rostly hlavně do výšky a pod jednou střechou často žilo několik rodin. Jeden z posledních dobře dochovaných domů jsme si mohli prohlédnout zevnitř. Je přístupný veřejnosti během komentovaných prohlídek.

Dům pochází z druhé poloviny 18. století a už zvenku zaujme vysokou konstrukcí usazenou ve svahu a strmou střechou. Teprve uvnitř ale člověku začne docházet, kolik lidí se sem muselo vejít. Ještě v roce 1910 tu žily tři rodiny, celkem 18 obyvatel. Majitelé část pokojů běžně pronajímali jiným hornickým rodinám nebo svobodným pracovníkům dolu, aby si přivydělali.

Na dnešní poměry bylo bydlení hodně skromné. Početné rodiny měly k dispozici jen omezený prostor, takže se improvizovalo také se spaním. V domě nechyběla černá kuchyně, na toaletu se chodilo ven. Vybavení odpovídá domácnosti hornické rodiny na začátku 20. století, je skromné.

Hornická historie se tu znovu potkává s krajkou. Zatímco muži trávili dlouhé směny pod zemí, ženy a dívky pracovaly s paličkami. V létě si je braly před dům, během zimních večerů se scházely uvnitř a podle dobových zvyklostí se přesouvaly mezi jednotlivými domácnostmi. Tím navíc měly možnost rozšířit svou znalost o nové vzory do krajky. Paličkování tak nebylo něčím, co patřilo jen ke slavnostním příležitostem. 

Idrija má kromě hornické a krajkářské tradice také vlastní gastronomickou specialitu. Typickým pokrmem této části Slovinska jsou idrijské žlikrofy, malé plněné těstoviny s bramborovou náplní a charakteristickým tvarem. Jejich tradice získala evropskou ochranu jako zaručená tradiční specialita.

My jsme je ale neměli pouze ochutnat. V hotelu už na nás čekal kuchař, pod jehož dohledem jsme se pustili do výroby. Do připraveného těsta přijde bramborová náplň s tukem a bylinkami, potom je potřeba jednotlivé kousky uzavřít a vytvarovat. Když nám postup ukazoval kuchař, vypadalo to jednoduše. S paličkami jsme se před chvílí také nechali nachytat, takže jsme už mohli tušit, že zdání klame. Dostat každý žlikrof do správného tvaru chce trochu cviku.

Pro zdejší rodiny přitom bývaly žlikrofy běžnou součástí jídelníčku a rozhodně se nevyráběly po několika kusech. Podle tradice se jich k jednomu jídlu připravovaly stovky. V domácnosti s pěti až osmi členy mohl počet vystoupat až někam k sedmi stovkám. S oblibou tohoto jídla souvisí také rčení, podle kterého má mít správný jedlík jeden žlikrof v ústech, druhý na vidličce a po třetím už pokukovat.

Žlikrofy se tradičně podávají například s bakalcou, dušeným masovým pokrmem. Ochutnat se ale dají v různých úpravách. Naše vlastnoručně vyrobené kousky možná neměly všechny tvar hodný výkladní skříně, na chuti se to ale nepodepsalo.

Nabitý program nám tentokrát nedovolil stihnout všechno. Jednou z posledních zastávek bylo návštěvnické centrum Geoparku Idrija. Interaktivní expozice přibližuje geologický vývoj oblasti, horniny a fosilie, krasové jevy, Idrijský zlom nebo vznik ložiska rtuti. Příběh, který jsme předtím poznávali v dole a huti, tu dostává širší souvislosti. Člověk lépe pochopí, proč se právě v této části Slovinska mohl rozvinout jeden z nejvýznamnějších rtuťových dolů na světě.

Tohle město ale není jen krajka a rtuť. Úplně jinou kapitolu představuje válečná historie Idrije. V krajině zůstaly vojenské cesty, opevnění a zákopy. Navštívit můžete také Muzeum první světové války v Črnem Vrhu nad Idrijou. Kuriozitou je pak někdejší úzkorozchodná vojenská železnice, která během první světové války na krátkou dobu zajistila Idriji železniční spojení.

Velmi zajímavým místem na objevení může být také Partyzánská tiskárna Slovenija ukrytá v lesích u Vojska. Za druhé světové války měla vlastní elektrárnu a během pouhých osmi měsíců se zde vytisklo přes 1,3 milionu kusů různých tiskovin. Kdo už má technických památek a muzeí dost, může zamířit do okolních lesů. Geopark protínají pěší a cyklistické trasy, takže program se dá snadno rozšířit o výlet do přírody.

Idrija měla být původně jen jedním bodem našeho programu během cesty Slovinskem. Nakonec se ukázalo, že by se tu daly bez problémů strávit dva nebo tři dny. Důl, zpracování rtuti, paličkovaná krajka, hornické domy nebo žlikrofi postupně ukazují město pokaždé z trochu jiné strany. My jsme kvůli nabitému programu stihli jen část. O důvod víc se sem někdy vrátit. Město Idrija bylo součástí našeho pětidenního putování Slovinskem, během kterého jsme zamířili z alpského severu až k Jadranu. Všechny články ze slovinského dobrodružství najdete zde.

Zdroj: autorský text