Podzemí jako ementál a moruše staré 350 let. Pukanec překvapí historií i místní kuchyní

Při putování po slovenském Tekově jsem s Fiatem 600 Hybrid poznávala místa, která stojí za návštěvu. Během pobytu v regionu mě doprovázela Majka, kterou už znáte z předchozích reportáží. Jednou z našich zastávek byl Pukanec, kde se nás ujala místní průvodkyně Karin. Z někdejšího významného hornického města se postupem staletí stala poklidná obec na úpatí Štiavnických vrchů.

Bohatou minulost připomínají staré důlní chodby a vzácné gotické památky. Pukanec je však známý také morušemi starými více než 300 let, které rostou na vinicích. Právě těmito místy nás Karin provedla a seznámila nás s historií a zajímavostmi. Během návštěvy jsem navíc poznala tradiční kuchyni a vlastnoručně si vyzkoušela přípravu pukanských páranců.

První písemná zmínka o Pukanci pochází z roku 1075 a od 14. století patřil mezi významná hornická města. Zpočátku se tady těžilo především v povrchových jamách, později se horníci začali pouštět hlouběji pod zem. Výsledkem byla rozsáhlá síť důlních děl. Karin nám vyprávěla, že kopec je provrtaný doslova jako ementál. Staré chodby a dutiny se nacházejí na mnoha místech, přičemž ne všechny jsou dnes přesně zmapované.

S hornickou minulostí se místy prolíná také další pukanská zvláštnost. Jsou to tradiční vinné sklepy zvané ľochy. Nacházejí se mezi vinicemi, často pod malými domky připomínajícími chatky. Jde o podzemní prostory vyhloubené ve skále, které slouží především ke skladování vína. Některé se přitom nacházejí v bezprostřední blízkosti starých důlních děr. Návštěvu sklepů je vhodné domluvit předem. O jejich zpřístupnění se starají dobrovolníci ze spolku ľochářů, kteří podle Karin dokážou po předchozí domluvě zajistit prohlídku. Ideální je ozvat se alespoň několik dní dopředu.

Do jednoho ze sklepů jsme se podívaly. Za nenápadným vstupem na zahradě následovaly schody vedoucí pod zem. Uvnitř panovala tma a chlad, což vytváří vhodné podmínky pro skladování vína. Na rozdíl od vinných sklípků, které známe třeba z Moravy, se ľochy využívají především ke skladování, ne k posezení. Některé jsou navíc staré několik set let a jejich historie se prolíná s někdejší těžbou. V navštíveném sklepě se například za jednou ze zdí nacházely pozůstatky starého důlního díla. Jeden z dřívějších majitelů je přibližně před 65 lety znovu odkryl.

O významu těžby svědčí také existence báňského soudu. Ten evidoval nálezy, uděloval práva k těžbě a staral se o vdovy a děti horníků. S postupným úpadkem hornictví se obyvatelé stále více věnovali řemeslům. Rozvíjelo se hrnčířství, obuvnictví, zpracování dřeva a další řemesla. Traduje se, že se jich tu provozovalo kolem padesáti. Jejich historii dnes připomíná místní muzeum, o které se stará skupina nadšenců. Ve sbírkách najdete předměty spojené s hornictvím, řemeslnickými cechy, výrobou cihel nebo vinařstvím. Nechybějí ani historické fotografie, na nichž je zachycena například někdejší městská brána, zbořená kolem roku 1900. Expozice se postupně rozrůstá a nabízí zajímavý pohled na to, jak se život v Pukanci během staletí měnil.

Vedle hornické historie je Pukanec známý morušemi černými. Tento druh pochází z oblasti jihozápadní Asie a do Evropy se rozšířil už před mnoha staletími. Kdy přesně se začal pěstovat v Pukanci, není jednoznačně doloženo. Jisté však je, že některé stromy jsou podle Karin staré přibližně 300 až 350 let.

Jejich mohutné koruny a rozložité kmeny vypadají úplně jinak než u běžných ovocných stromů. Pozoruhodný je také způsob růstu. Přibližně po 150 letech se může původní kmen rozlomit a jeho části postupně klesají k zemi a zapouštějí nové kořeny. Původní strom ale neumírá, vytváří nové výhony a rozšiřuje se do okolí. Staré moruše tak mohou zabírat plochu o průměru několika metrů. Vedle sebe tak rostou různé generace jednoho stromu.

Nejlépe se jim daří na volných prostranstvích mezi vinicemi, kde mají dostatek místa. U domů je lidé někdy musí podpírat, aby se mohutné větve nezlomily. Karin nám vysvětlila, proč se moruším v této oblasti tolik daří. Pukanec leží na okraji Štiavnických vrchů, jejichž podloží ovlivnila dávná sopečná činnost. Půda obsahuje sopečný tuf, který dobře akumuluje teplo. Takové podmínky svědčí nejen moruším, ale také vinné révě a celé řadě ovocných stromů. V okolí se proto dochovaly staré odrůdy ovoce, které už jinde nejsou příliš běžné.

Plody moruše dozrávají postupně během července a srpna, takže na jediné větvi mohou být současně nezralé, polozralé i zcela zralé. Sklizeň proto trvá přibližně dva měsíce. Má to ale jeden háček. Zralé plody jsou velmi sladké, měkké a také rychle podléhají zkáze. Po utržení je potřeba je co nejdříve sníst nebo zpracovat. Vyrábějí se z nich džemy, sirupy, kompoty, tinktury nebo pálenky. Kdo přijede mimo období sklizně, může alespoň ochutnat některý z těchto výrobků. Během sezony stojí za zastávku také zmrzlinárna U Beda na náměstí Mieru, kde se mezi příchutěmi zmrzliny objevuje i morušová. Její dostupnost samozřejmě závisí na aktuální nabídce.

Staletým stromům je věnována Naučná stezka moruše černé, která prochází vinicemi nad Pukancem. Má sedm zastávek, přičemž každá představuje moruši z jiného pohledu. Návštěvníci se dozvědí něco o botanice, historii, využití či významu pro obyvatele regionu. Ten den jsme neměly tolik času, proto jsme zamířily jen k poslední zastávce zvané Gwerkova vyhlídka. Připomíná akademického malíře Edmunda Gwerka, který měl tento výhled v oblibě. Otevírá se odtud pohled směrem k vrcholu Sitno, jedné z dominant Štiavnických vrchů.

Sitno mělo v minulosti strategický význam. Na vyvýšených místech fungovala soustava strážních stanovišť, kterým se říkalo vartovky. Strážci drželi službu nepřetržitě a pomocí světelných nebo zvukových signálů předávali zprávy na velké vzdálenosti. Pokud se například objevilo nebezpečí v okolí Levic, informace se mohla během krátké doby dostat až k dalším strážním stanovištím. Jednotlivé signály měly svůj význam, takže bylo možné rozlišit například blížící se turecké vojsko od požáru. Připomnělo mi to slavnou scénu z Pána prstenů, kdy se postupně rozsvěcují signální ohně na horských vrcholech. Princip byl totiž úplně stejný.

Funkčnost tohoto způsobu signalizace poměrně nedávno vyzkoušela skupina nadšenců. Podle Karin se do společné akce zapojilo několik stanovišť včetně Levického hradu. Účastníci si postupně předávali světelné signály a následně telefonicky ověřovali, zda je ostatní skutečně viděli. Pokus se povedl.

Jednou z nejvýznamnějších památek Pukance je gotický kostel svatého Mikuláše, který býval součástí opevněného areálu. Už při vstupu mě překvapila jedna neobvyklá věc. Zatímco do většiny kostelů člověk vystoupá po schodech, tady se naopak sestupuje. Důvod souvisí se zemětřesením, které stavbu v minulosti poškodilo. Kostel bylo nutné stabilizovat, proto se k němu nahrnula zemina. Okolní terén se tak dostal výš než původní vstup.

Interiér ukrývá bohatě zdobené gotické křídlové oltáře s vyřezávanými postavami a biblickými výjevy. Některé prošly náročným restaurováním, jiné na obnovu stále čekají. Při restaurování jednoho z oltářů byl dokonce v hlavě vyřezávané postavy svatého Pavla nalezen lístek se jménem řezbáře. Jeho přesná totožnost však zůstává předmětem dohadů.

Nedostatek peněz v pozdějších staletích paradoxně přispěl k tomu, že se dochovala značná část původního gotického vybavení. Zatímco jiné kostely procházely modernizacemi, ten pukanský si uchoval mnoho ze své středověké podoby. Karin nám také vysvětlila, že kostel měl v minulosti dvě oddělené části. Větší a menší loď rozdělovala zeď, aby mohli prostor využívat katolíci i evangelíci. Ti si však později postavili vlastní kostel, který najdete při východu hned naproti.

Pozornost si zaslouží také krypta, kde byli pohřbíváni církevní představitelé. Přesný počet pohřbených není známý, protože jednotlivé hroby byly postupně zazdívány. Zajímavostí je rovněž starý náhrobní kámen pukanského rychtáře z roku 1323, objevený při odstraňování zdi, která kdysi oddělovala obě části kostela. V interiéru jsem bohužel nemohla fotografovat, což je trochu škoda, protože mě opravdu uchvátil. Nejsem věřící, přesto musím říct, že jde o jeden z nejpůsobivějších kostelů, které jsem během cesty po Slovensku navštívila. Pokud budete mít příležitost, určitě doporučuji nahlédnout dovnitř.  Za kostelem se ještě dochovaly části středověkého opevnění, které mělo chránit město především před tureckými vpády. 

Po prohlídce přišel čas na něco dobrého. Karin nás pozvala k sobě domů, kde jsme si společně připravily tradiční pukanské jídlo zvané párance. Tentokrát jsem nezůstala jen v roli pozorovatelky. Do přípravy jsem se zapojila, takže jsem si mohla vyzkoušet, jak tato specialita vzniká. Překvapilo mě, jak jednoduché suroviny stačí k přípravě chutného a pořádně sytého jídla. Kdo si je nechce připravovat doma, může se obrátit na výrobce Pukanské párance na náměstí Mieru. Se svými výrobky se účastní různých akcí, proto doporučuji sledovat jejich facebookovou stránku, kde zveřejňují aktuální informace o dostupnosti a možnostech ochutnávky.

Společné vaření u Karin bylo příjemným zakončením naší návštěvy. Podobné zážitky mám na cestování nejraději. Člověk se dozví spoustu zajímavostí o historii, ale teprve při setkání s místními pozná, jak se v daném kraji skutečně žije.

Pokud se do Pukance vydáte, doporučuji si na něj vyhradit více času, než jsme měly my. Okolními vinicemi procházejí turistické cesty, vydat se můžete po Naučné stezce moruše černé nebo prozkoumat kopcovitou krajinu na kole. My jsme během několika hodin stihly jen část toho, co obec a její okolí nabízejí. Příště bych si proto na návštěvu klidně vyhradila celý den.

Zdroj: Autorský text