Na Slovensku jsme objevili trh, ze kterého se nám nechtělo odjet. Návykové buchty vás dostanou

Nitranský kraj může být pro řadu českých turistů stále velkou neznámou, což je škoda. Během pěti dnů, které jsem tu strávila, mě několikrát překvapilo, kolik zajímavých míst se nachází mimo hlavní turistické cíle. Jedním z nich je také trh v Bátovcích, kam jsem vyrazila po noci strávené mezi vinicemi. Původně jen pro snídani, nakonec jsem tu zůstala celé dopoledne a vůbec se mi nechtělo odjíždět dál.

Na trh jsem navíc nevyrazila sama. Doprovod mi dělala průvodkyně regionem Tekov Mária „Majka“ Švecová, kterou tu podle mě zná snad každý. S Majkou jsme obešly pár stánků a při povídání s místními ze mě rychle opadl pocit, že jsem tu jen cizák. Všichni byli milí, bezprostřední a ochotně se se mnou dali do řeči. Tenhle trh má zkrátka zvláštní schopnost navodit pocit, jako by se tu člověk ocitl mezi starými známými.

Počasí dneska zrovna nepřeje, přesto je náměstí plné aut a mezi stánky v Gazdovském dvoře je živo. Trh v Bátovcích se koná každou sobotu od 7:30 do 11:30 a déšť očividně není důvodem měnit zaběhnuté plány. V peněžence se navíc hodí mít hotovost, u většiny stánků je totiž stále hlavním způsobem placení.

Současná podoba trhu vznikla v roce 2019 z iniciativy místních farmářů a malých výrobců. Zpočátku se scházeli jednou za dva týdny, později přešli na pravidelný sobotní režim. Dnešní podoba navazuje na mnohem starší tradici. Bátovce totiž byly kdysi svobodným královským městem s tržními právy a zásobovaly potravinami nedaleká hornická města. Na trhu najdete především stánky s regionálními potravinami a výrobky od lidí, kteří je sami pěstují nebo vyrábějí. Když vás tedy zajímá, odkud pocházejí borůvky, bylinky nebo vajíčka, většinou se můžete zeptat přímo toho, kdo za nimi stojí.

Od roku 2022 je Trh Bátovce také součástí mezinárodní sítě Slow Food Earth Markets, do které vstoupil jako první trh na Slovensku. „Slow Food“ vzniklo v Itálii jako reakce na rozmach rychlého občerstvení a postupné mizení tradiční gastronomie. Snaží se zachovávat místní potraviny, plodiny, způsob jejich výroby a podporovat lidi, kteří se jim věnují. Earth Markets pak sdružují trhy, které se těmito principy řídí.

V Gazdovském dvoře najdete hned několik stánků s nejrůznějšími regionálními produkty, od ovoce a vajíček přes med až po levanduli. Mě ale víc zajímá, kdo za nimi stojí a jak se k jejich výrobě nebo pěstování vůbec dostal. Vyrážím proto mezi stánky trochu vyzvídat. V den mé návštěvy se v Bátovcích koná už druhý ročník Festivalu Archy chutí a jedním z jeho hlavních témat je černá moruše. O té mi vypráví Ivona Križanová z nedalekého Pukance, která její plody ručně sbírá na vlastních pozemcích a zpracovává je na džemy, sirupy nebo šťávy.

Pukanec a jeho okolí jsou černou moruší doslova prorostlé. Staré stromy najdete v zahradách, vinicích i volně v krajině a podle Ivony je jejich koncentrace v této oblasti mimořádně vysoká. Právě ona patří k lidem, kteří se zasadili o zápis černé moruše do Archy chutí, mezinárodního projektu hnutí Slow Food. Archa chutí funguje jako jakýsi katalog gastronomického dědictví z různých koutů světa. Dostávají se do ní plodiny, potraviny a tradiční způsoby jejich přípravy, které jsou spojené s konkrétním místem a hrozí, že by časem mohly zmizet. Moruším se ale během své cesty budu věnovat ještě mnohem víc. Za starými stromy se totiž vydám přímo do Pukance. 

Hned další zajímavý příběh má Ivana a její Rakytník od Rakára. S pěstováním začala v roce 2013 společně s partnerem v Žarnovické Huti. Právě odtud pochází název značky, místním obyvatelům se totiž říkalo Rakári. Dnes Ivana pokračuje v Báčovcích na pozemku svých rodičů, kde pěstuje přibližně 110 keřů. Z rakytníku dokáže vytvořit snad všechno možné i nemožné. Vedle šťáv, sirupů, gumídků nebo oleje využívá dokonce zbytky po lisování, které suší a mele na mouku. Po povídání přichází samozřejmě ochutnávka. Tady můžu potvrdit jediné, chutnají skvěle a taky pořádně kysele.

U Guličkových všechno odstartovalo jen několika borůvkovými keři. Před zhruba dvaceti lety si manžel přivezl inspiraci od známého z Německa a z původně malého pokusu postupně vyrostl zasíťovaný sad o rozloze přibližně jednoho hektaru. Dnes rodina pěstuje kromě borůvek i další ovoce a v sezoně pořádá samosběr. Část úrody dál zpracovává, takže na stánku najdete třeba šťávy, džemy nebo ovoce sušené mrazem.

Úplně jiným směrem se vydala Vanda Šikeťová se svou levandulí z vulkánu. Nejde jen o chytlavý název. Pěstuje ji v Brhlovcích na tufovém podloží, které je pozůstatkem dávné sopečné činnosti. První rostlinu zasadila v roce 2018 a dnes tu roste několik odrůd v odstínech od klasické fialové přes růžovou až po bílou. Levandule navíc nekončí jen v kosmetice. Vanda s ní experimentuje také v kuchyni a vyrábí například levandulové těstoviny. Ještě víc mě ale zaujala její zahrada v Brhlovcích. Přímo mezi rostlinami stojí relaxační pyramida, kde se dá strávit několik hodin a po předchozí domluvě dokonce přespat.

Někde mezi vším tím povídáním konečně přichází na řadu moje snídaně. Volba padá na Brhlovské podlievané buchty, které jsou stejně jako černá moruše zapsané v Arše chutí. Tradiční buchty se připravují v několika variantách a já samozřejmě musím ochutnat víc než jednu. Favorita ale znám rychle: buchtu plněnou povidly a obalenou v cukru se skořicí. Jejich význam pro Brhlovce sahá mnohem dál než k sobotní snídani. Pečení a prodej buchet sehrály důležitou roli při získávání peněz na obnovu vzácného vybavení místního kostela.

Jak přesně dokázaly buchty pomáhat zachraňovat kostelní památky, prozradím v jednom z dalších článků, až se vydáme přímo do Brhlovců. Pokud ale někdy zavítáte na Trh Bátovce, buchty rozhodně nevynechávejte. Jsou totiž silně návykové a jedna vám s největší pravděpodobností stačit nebude.

Za řadou stánků nestojí lidé, kteří by se jejich obsahu věnovali na plný úvazek. Často jde o koníček, kterému obětují volný čas vedle běžného zaměstnání. Přesně tak to má místní řemeslnice pracující s kůží, která vyrábí kožené opasky a další doplňky. Vyučila se švadlenou, klasické úpravy oblečení ji ale příliš nelákaly, a tak se pustila do práce s kůží. Všechno šije ručně a jen výroba jednoho opasku jí zabere přes tři hodiny. Spotřebuje na něj devět až deset metrů nitě a práce nekončí samotným sešitím. Kůže se dál ošetřuje a dostává povrchovou úpravu, aby výrobek něco vydržel.

Pozornost mi vzápětí ukradnou křepelčí vajíčka. Martin chová zhruba šest desítek křepelek, které mu v současnosti snesou kolem 45 až 50 vajec denně. Mě na nich zaujme hlavně něco úplně jiného. Každá křepelka má totiž trochu svůj „rukopis“ a její vajíčka se liší barvou i kresbou skořápky. Některá mají drobné skvrny, jiná velké, liší se také jejich odstín. Pigment se na skořápku dostává až krátce před snesením vejce.

Své místo mají na trhu také bylinky. Gitčina rodina s jejich pěstováním začala před deseti lety se slézem maurským a šalvějí lékařskou. Postupně přibývaly jiné druhy a vlastní bylinné směsi. Jejich produkce dnes míří také do Česka. Gitka totiž spolupracuje s bylinkovou zahradou v Lednici, kam na jaře vozí živé rostliny a hotové výrobky. České zákazníky si tu našla natolik, že jim v době, kdy je zahrada přes zimu zavřená, posílá své směsi přímo na objednávku.

Možná nejlépe atmosféru trhu vystihuje Veronika. Její případ ukazuje, že pravidelné sobotní nakupování může člověka docela nečekaně poslat jiným směrem. Původně sem chodila jen jako zákaznice, protože chtěla nakupovat potraviny přímo od lidí, kteří je sami vypěstovali nebo vyrobili. Postupně se však dostala do organizačního týmu trhu a napadlo ji, že by sama mohla něčím přispět.

Dnes tu má vlastní stánek. Nabízí například morušovou kombuchu z černého čaje, kombuchu ze zeleného čaje nebo přirozeně bezlepkové moučníky, jejichž nabídku mění podle sezony. Věnuje se také výrobkům z divokých bylin. Upřímně musím říct, že po dopoledni stráveném v Gazdovském dvoře vlastně docela chápu, proč se pro to rozhodla.

K buchtám si dávám také kávu a potěší mě jeden docela obyčejný detail. Dostávám ji v roztomilém keramickém hrníčku, a ne v jednorázovém kelímku. Postupně si všímám, že podobně je to u ostatních stánků. Jídlo neleží na plastových táccích a pití se nepodává v plastu. Možná je to maličkost, ale k celému trhu perfektně sedí. Příjemné jsou také ceny. Přestože se tu prodávají převážně lokální potraviny a výrobky v malém množství, nepřipadá mi, že by se za samotnou nálepku „regionální“ automaticky připlácelo. Vyplatí se jen mít u sebe hotovost.

Největší rozdíl proti velkým městským trhům je ale v atmosféře. Na pražské Náplavce se mezi vámi mohou během dopoledne vystřídat tisíce lidí a snadno zůstanete jen jedním z davu. Bátovce fungují úplně jinak. Po chvíli se přistihnu, že se bavím s lidmi, které znám sotva pět minut, jako bychom se potkávali každou sobotu. Velkou zásluhu na tom má Majka. Trh v Bátovcích má zkrátka svoje venkovské kouzlo. Nehraje si na naleštěnou gastronomickou událost a právě to mu sluší. Region Tekov ostatně patří k největším překvapením celé mojí cesty po Slovensku.

Zdroj: Autorský text