Slovinsko v nejkrásnější podobě. Panoramatická cesta člověka nutí zastavit každých pět metrů

Na severu Slovinska se mezi vrcholy Kamnicko-Savinjských Alp nachází region Solčavsko. Uvidíte v něm hluboká zelená údolí, vodopády, tradiční farmy a klikaté silnice vedoucí vysoko do hor. Během našeho letního roadtripu jsme už poznali slovinské pobřeží a sestoupili hluboko pod zem do Škocjanských jeskyní. Tentokrát měníme moře a podzemí právě za hory.

Většina návštěvníků sem míří hlavně kvůli Logarské dolině, jenže byla by škoda projet rovnou k ní. Solčavskem se totiž vine panoramatická cesta, ze které se otevírají výhledy do okolí. Míst, kde budete chtít zastavit, je po cestě víc než dost. Trasa sice není nijak dlouhá, přesto na ní můžete strávit klidně několik hodin. My jsme ovšem první zážitek stihli ještě předtím, než jsme vůbec dorazili do Solčavy. Navigace nás totiž s místními horskými cestami seznámila opravdu zblízka.

Do Slovinska jsme přijeli přes Rakousko. Po průjezdu jedním z placených tunelů nás navigace postupně stahuje z hlavní silnice a vede stále výš do hor. Slovinskou hranici nakonec překračujeme na malém horském přechodu a dál pokračujeme přes Koprivnu směrem k Solčavě. Silnice se postupně zužuje, asfalt místy mizí úplně a střídá ho štěrk a kamení. K tomu se přidávají ostré zatáčky a stoupání. V tu chvíli už začínáme přemýšlet, jestli nás navigace opravdu vede správně.

Čím dál jedeme, tím víc jsem ráda, že máme SUV. Ne že by se tudy s běžným autem nedalo projet, vyšší podvozek se ale na nezpevněných úsecích hodí. S nějakým nízkým sportovním vozem bych se sem dobrovolně nevydala. Místy je cesta navíc tak úzká, že vyhnout se protijedoucímu autu není úplně jednoduché. Samozřejmě přesně v takovém místě proti nám nejede malé auto, ale rovnou nákladní vůz plně naložený dřevem.

Nezbývá než začít couvat a hledat místo, kde se dokážeme vyhnout. Tady přichází vhod parkovací kamera, protože na některých úsecích už mezi autem a krajem cesty příliš prostoru nezbývá, pokud se tedy nechceme rovnou skutálet dolů do údolí. Nakonec se nám podaří kamion pustit a můžeme pokračovat. Jenže podobnou situaci si během cesty zopakujeme ještě několikrát. Po tomhle zážitku už mám pocit, že zvládnu jakoukoli cestu a jen tak něco mě nepřekvapí.

Po nějaké době začínám vážně pochybovat, jestli jsme někde neměli odbočit jinam. Pro jistotu proto píšu kontaktní paní a ptám se, jestli se přes Koprivnu do Solčavy opravdu dostaneme. Odpověď zní ano. Navigace tedy nelhala, jen nám vybrala trasu, na kterou budeme ještě nějakou dobu vzpomínat. Kdo by se tomuto dobrodružství chtěl vyhnout, může jet po hlavní trase přes Celje, Mozirje a Luče, odkud pokračuje „normální“ silnice přímo do Solčavy. Z Rakouska je další možností příjezd přes horský přechod Pavličevo sedlo. Cesta je sice užší a klikatá, na rozdíl od té naší ale asfaltová.

Po dobrodružném přejezdu hor konečně přijíždíme do Solčavy. Malá obec leží sevřená mezi okolními kopci a dostanete se odsud do tří alpských údolí: Logarské doliny, Matkova kotu a Robanova kotu. Možností, kam pokračovat pěšky, autem nebo na kole, je tu opravdu hodně. Pokud si nevíte rady, kam vyrazit, první kroky by měly určitě vést do Centra Rinka.

V jeho horní části funguje turistické informační centrum, kde si můžete vzít mapy a poradit se s personálem, kam se v okolí vydat. Koupit se tu dají také produkty místní výroby nebo si můžete posedět u kávy. Součástí centra je expozice věnovaná přírodě, historii a životu na Solčavsku. Začíná krátkým filmem a potom se postupně dostáváme k tomu, jak se tu dříve žilo, co nabízí místní příroda nebo jakou roli v životě zdejších obyvatel hrály ovce, dřevo a tradiční řemesla.
Tím ale prohlídka nekončí.

S průvodkyní vyrážíme na krátkou procházku k nedalekému župništi (faře), kde pokračuje další část expozice. Asi největší dojem na mě udělala obří sbírka motýlů, ve které jsou zastoupeny stovky různých druhů. Některé jsou barevné a veliké, jiné naopak drobné a snadno by mohly splynout třeba se dřevem. Hned vedle v místnosti jsou vystavené fosilie nalezené na Solčavsku a rozhodně nejde jen o pár malých kamenů ve vitríně. K vidění jsou trilobiti, pozůstatky velkých ryb a dalších živočichů, kteří tu žili v dávné minulosti. Venku si pak můžete prohlédnout tradiční zahradu s léčivými bylinami.

Ze Solčavy pokračujeme dál do hor, kde máme na jednu noc zamluvené ubytování na farmě Kmetija Matk. Podobných farem je po Solčavsku celá řada a pokud chcete zdejší život poznat skutečně blíž, dává podle mě smysl se na některé z nich ubytovat. Nabízejí domácí jídlo, vlastní produkty a někde také možnost nahlédnout do každodenního chodu hospodářství. Většinou jde také o extrémně milé a pohostinné lidi, kteří vás zasvětí do místních legend a příběhů.

Nemusíte se příliš stresovat ani v případě, že vaše angličtina není perfektní nebo potkáte někoho, kdo jí sám moc neovládá. Slovinština je češtině v řadě slov docela podobná, takže s trochou snahy, gestikulace a domýšlení se většinou domluvíte.

Po večeři už to za okny vypadalo, že se na nás žene něco nepěkného, což se později také potvrdilo. Z mírného deště se během chvíle stala silná bouřka, přidal se vítr, kroupy a nakonec vypadla elektřina. Musím říct, že bouřka uprostřed hor působí podstatně děsivěji než někde ve městě. Tam člověk sedí doma, kolem má další domy a většinou příliš neřeší, co se venku děje. Tady jsme byli vysoko v horách, kolem jen lesy, louky a otevřený prostor.

Že tentokrát nejde jen o můj přehnaný strach, mi došlo ve chvíli, kdy mi z Česka napsal přítel, jestli jsme v pořádku. Bouřky ve Slovinsku se totiž dostaly do českých zpráv. Silný vítr kácel stromy, na některých místech vypadávala elektřina a docházelo k sesuvům půdy. Mezi zasaženými oblastmi byla přímo Solčava. V tu chvíli už jsem přemýšlela hlavně nad tím, jestli se ráno vůbec dostaneme z farmy pryč. K ubytování totiž vede jediná a zčásti nezpevněná horská cesta. Stačil by jeden spadlý strom nebo sesunutý kus svahu, abychom museli celý další den přeorganizovat.

Obavy byly nakonec zbytečné. Když jsme kolem deváté ráno vyráželi, cesta už byla průjezdná a bylo vidět, že místní po bouřce rozhodně nezaháleli. Počasí se navíc uklidnilo, takže jsme mohli pokračovat podle původního plánu. Čekala nás podle průvodců jedna z nejkrásnějších částí Solčavska, panoramatická cesta. Jen pozor, ani na ní asfaltu zase tolik nenajdete. Vlastně se ani nedivím, že jsme většinu času potkávali spíš vyšší auta než placky typu Porsche.

Pokud patříte mezi milovníky vysokohorských výhledů, tady se vám bude líbit. Solčavská panoramatická cesta vede vysoko nad okolními údolími přes Podolševu a zpět do Solčavy. Během jízdy minete několik horských farem, luk plných barevných kvítků, pastvin pro zvířata a také mnoho ostrých zatáček. Místy se zase vytrácí asfalt a střídá ho štěrk. Trasu přesto zvládnete běžným osobním autem, jen počítejte s horším povrchem.

Na panoramatickou cestu se dá napojit na několika místech, jedním z nich je přímo Solčava. Pokud se předem zastavíte v informačním centru, dostanete mapu, takže budete vědět, kudy přesně jet a kde se dá zastavit. Zvolit můžete hlavní trasu dlouhou 21 kilometrů s dvanácti zastávkami. My jsme sem přijeli v polovině června a provoz byl minimální. Jak to vypadá během hlavní letní sezony, už z vlastní zkušenosti posoudit nemůžeme.

Na trase narazíte na vyhlídky a další zajímavosti. Někde stačí vystoupit z auta, jinde se můžete vydat na krátkou procházku. Záleží hlavně na tom, kolik máte času. My ho bohužel moc neměli, takže jsme si vybrali jen několik zastávek. O důvod víc se sem ještě někdy vrátit. Jedno z míst, které bych rozhodně neprojela bez zastavení, leží u usedlosti Klemenči.

Přímo u silnice najdete malou dřevěnou vyhlídku, ze které se otevírá výhled do hor. Po noční bouřce ještě trochu foukal vítr, ale na kráse výhledu to neubralo. Zajímavostí je automat s hotovými jídly, takže si tu můžete dát něco malého, nebo klidně většího, posedět a koukat do údolí. Podobných míst k zastavení najdete podél panoramatické cesty víc, jen už většinou bez automatu s jídlem.

Další zastávka nás na chvíli dostává ze silnice do lesa. Auto necháváme na vyhrazeném parkovišti a pěšky pokračujeme k prameni Kisla voda. Minerální voda je bohatá na železo, což prozrazuje typické zbarvení v okolí pramene. Kdo má odvahu, může ji na místě ochutnat. Chuť železa je opravdu stoprocentní. O kousek dál nás čeká pro změnu kostel svatého Ducha v Podolševě. Stojí vysoko mezi horskými loukami a jeho poloha vás přiměje znovu vytáhnout zadek z auta. Zastávka sama o sobě nezabere příliš času, pokud tedy stejně jako my nemáte potřebu všechno několikrát fotit.

Střídání podobných míst s vyhlídkami dělá z panoramatické cesty mnohem víc než jen hezkou silnici mezi horami. Je to spíš výlet autem, během kterého neustále vystupujete a zkoumáte okolí. Počet kilometrů proto při plánování trochu klame. Samotnou trasu byste zvládli projet poměrně rychle, tím byste ale přišli o velkou část toho, kvůli čemu sem lidé jezdí. Vyhraďte si klidně celé dopoledne nebo odpoledne, zastavujte podle chuti a počítejte s tím, že plánovaná krátká pauza na vyhlídce se může snadno protáhnout. Panoramatickou cestu lze absolvovat také na kole nebo pěšky, v některých úsecích ale počítejte s poměrně výrazným převýšením.

Po projetí panoramatické cesty se dostáváme zpátky do Solčavy. Tentokrát se tu dlouho nezdržujeme a pokračujeme po hlavní silnici směrem k Logarské dolině. Její vjezd už dobře známe, projížděli jsme kolem něj cestou na vyhlídkovou trasu. Teď konečně odbočujeme a míříme do údolí, které jsme ještě před chvílí pozorovali z výšky.

Logarská dolina je ledovcové údolí dlouhé přibližně sedm kilometrů, sevřené mezi vrcholy Kamnicko-Savinjských Alp. Od roku 1987 je chráněná jako krajinný park. Pokud sem přijedete autem, počítejte s poplatkem za vjezd. V roce 2026 stojí 10 eur za osobní vůz, motorkáři zaplatí 7 eur a dodávky 20 eur. Pěší a cyklisté mají vstup zdarma. Po průjezdu dovnitř se před námi postupně otevírá krajina, kvůli které sem míří většina návštěvníků Solčavska. Silnici lemují louky, pasoucí se dobytek a lesy, nad nimiž se zvedají vysoké horské vrcholy. Míst, kde budete mít chuť zastavit a vytáhnout fotoaparát, je hodně.

My jsme tu byli v polovině června a turistů zatím nebylo mnoho. S parkováním jsme proto neměli problém a občas jsme mohli na chvíli zastavit u krajnice, abychom vyfotili auto s horami v pozadí. Celé údolí působilo příjemně klidně, až trochu léčivě. Červen se nám tak ukázal jako skvělý termín k návštěvě. Během letních prázdnin už bych ale počítala s větším množstvím lidí a tím, že hledání místa u nejoblíbenějších zastávek nemusí být tak jednoduché. 

Silnice nás dovede až na konec údolí, kde je několik možností k zaparkování. Tady necháváme auto a dál pokračujeme po svých. Koupit si můžete něco malého na cestu nebo pár drobností na památku. Konec silnice je zároveň výchozím bodem pro několik turistických tras vedoucích dál do hor. Stačí si vybrat podle času, kondice, zkušeností a toho, jak vysoko se chcete pustit.

U parkoviště nás zaujalo téměř vyschlé říční koryto plné téměř až bílých kamenů, které do hladka opracovala voda. Ještě působivější je ale pohled vzhůru. Nad hlavou se zvedají strmé horské stěny, při jejichž sledování se vám skoro zatočí hlava. Odsud si člověk uvědomí, jak hluboko mezi horami se vlastně nachází. Povinnou součástí výpravy by měla být lahev vody, nějaká dobrota a především turistické pevné boty. Na žabky a tenisky do města raději zapomeňte, pokud si domů nechcete odvézt zdravotní problém.

Cesta k vodopádu Rinka vede trochu do kopce, takže méně zkušení se nejspíš zadýchají. Není ale kam spěchat. Stačí zvolit vlastní tempo, nikdo vás nenutí být nahoře jako první. V parném vedru oceníte, že je podstatná část cesty v lese. Rinka padá z téměř stometrové skalní stěny a patří k nejznámějším turistickým místům Logarské doliny. Během naší návštěvy ale vody nebylo zrovna mnoho a dolů padal spíš úzký proud. Množství vody samozřejmě závisí na počasí a ročním období, takže jindy může vodopád vypadat podstatně mohutněji.

Po návratu k autu sjíždíme o kus níž údolím a přeparkováváme k vodopádu Palenk. Ten možná nemá tak známé jméno jako Rinka, mně se ale líbil víc. Možná jsme jen Rinku nezastihli v nejlepší vodní kondici, Palenk na mě každopádně působil mnohem mohutněji. Voda tu stéká po členité skalní stěně a vytváří několik proudů. Výhodou je také snadný přístup. Žádný kopec ani dlouhý výšlap, od auta se k němu dostanete prakticky po rovině. Parkuje se nedaleko vodopádu podél cesty a během naší červnové návštěvy jsme místo našli bez problému.

V hlavní sezoně to může být opět trochu složitější, protože odsud rovněž vedou turistické trasy do hor. Nedaleko vodopádu se navíc nachází hotel s restaurací, takže pokud vám po výletu vyhládne, máte možnost se tu občerstvit.

Robanov kot je další z ledovcových údolí Solčavska a oproti známější Logarské dolině si zachovává mnohem klidnější charakter. Do jeho vzdálenější části se autem nedostanete, takže pokud ho chcete poznat, nezbývá než obout turistické boty a vyrazit na cestu po svých. Jedním z cílů je například Robanova planina, kam se v létě vyhání dobytek na pastvu. Kdo má dostatek času a zkušeností s pohybem v horách, může odtud pokračovat dál směrem na Korošicu nebo na více než dvoutisícovou Ojstricu, na to je ale už potřeba vybavení. Robanov kot je navíc spojený s tradičními horskými farmami, kde se způsob hospodaření předává po generace.

Tři údolí, panoramatická cesta, vodopády a množství turistických tras jsou tak podle mě dostatečným důvodem, proč Solčavsko nebrat jen jako rychlou jednodenní zastávku během cesty Slovinskem. My jsme mu tentokrát víc času věnovat nemohli, vlastně mi to ale vůbec nevadí. Aspoň máme dobrý důvod se sem vrátit, tentokrát třeba na několik dní. Teď už se ale s horami musíme rozloučit. Čeká nás úplně jiná část Slovinska, jedeme do města krajky a hornictví!

Zdroj: autorský text