Slovinské Benátky a město plné obřích lodí. Dvě tváře Istrie, které stojí za poznání

Kolikrát jste Slovinskem jen projeli cestou do Chorvatska? Přitom stačí z dálnice odbočit a za pár desítek kilometrů se vám otevře svět romantických historických měst, tradičních solných pánví a malebného pobřeží. To slovinské má sice jen 46 kilometrů, ale rozhodně je tady co prozkoumávat! Náš roadtrip po Slovinsku s MG potvrdil, že slovinská Istrie rozhodně není jen zastávkou po cestě do Chorvatska. Romantický Piran s benátským dědictvím a přístavní Koper nabízí dvě zcela odlišné tváře zdejšího pobřeží, které vám rádi představíme.

Do historického centra města Piran se autem nedostanete, takže většina turistů parkuje v parkovacím domě Fornače na okraji města. Na internetu najdete na tohle místo nejrůznější recenze. Někteří řidiči na něj nedají dopustit, jiní si stěžují na stísněné prostory a poměrně vysoké ceny za parkování. 

Nutno přiznat, že ta stání jsou opravdu velmi úzká. Po zaparkování jsem téměř neotevřela dveře na straně řidiče, a tak nezbylo nic jiného než přelézt přes sedadlo spolujezdce a vystoupit druhou stranou auta. Ještě větší respekt ve mně ale budily úzké nájezdové rampy mezi jednotlivými patry. Upřímně, bez parkovacích kamer bych si na podobný manévr asi netroufla a byla jsem vděčná, že jsme našli místo hned při příjezdu na střeše. Jestli jste někdy parkovali v garážích Národního divadla v Praze, tak je to dost podobné.

Stání v parkovacím domě není laciné, takže počítejte, že pár euro tady necháte. Za přibližně čtyři hodiny jsme zaplatili necelých 13 eur, celodenní parkování vás může vyjít klidně na 32 eur. Od garáží se pak do centra dostanete dvěma způsoby. Můžete využít kyvadlový autobus. Zastávka se nachází jen pár kroků od parkoviště a jízdenka do centra stojí jedno euro. Dá se platit kartou. Druhou variantou je vydat se pěšky po pobřežní promenádě jako my. Slunce ještě nemělo takovou sílu, od moře příjemně foukal vítr a asi patnáctiminutová procházka byla ideálním začátkem dne. Zpátky už jsme se ale svezli autobusem, abychom stíhali další program.

Piran umí trochu zmást. Jeden domek vedle druhého namačkané těsně vedle sebe, úzké kamenné uličky, maják na cípu poloostrova a štíhlá zvonice kostela sv. Jiří připomínají spíš některé z menších italských přístavních měst než Slovinsko. Vlastně tohle tvrzení není zas tak daleko od pravdy, protože Piran byl po několik staletí součástí Benátské republiky a její vliv je dodnes ve městě patrný.

První kroky každého, kdo míří do Piranu, zavedou na Tartiniho náměstí. Dnes tu lidé posedávají na zahrádkách kaváren, děti běhají kolem sochy Giuseppe Tartiniho a náměstí působí jako typické středomořské centrum. Jen málokoho by ale napadlo, že ještě před necelými 150 lety se na stejném místě houpaly rybářské lodě. Ostatně při pohledu na něj vám dojde, že nejde o typicky uspořádané náměstí a že ke kotvícím loďkám je poměrně blízko.

Tartiniho náměstí, celá jeho plocha, totiž bývalo přístavem. Postupně se ale začalo zanášet a představovat poměrně vážný hygienický problém. Město proto zvolilo jednoduché, zato účinné řešení. Přístav prostě zasypalo a vytvořilo prostor, který dnes patří k nejfotografovanějším místům celého města. A právě zde nám průvodce Jan vysvětluje, proč se osud Piranu po staletí točil kolem jedné jediné suroviny.

Kořeny historie města sahají do antických dob. Skutečný rozkvět ale přišel až za vlády Benátské republiky, která ovládala velkou část Jadranu a právě piranští solníci patřili k těm nejvýznamnějším dodavatelům soli. Nešlo přitom pouze o surovinu, která sloužila k ochucování jídla nebo uchovávání masa na zimu. Sůl se stala strategickým prostředkem, bez kterého by se města neobešla. V podstatě představovala platbu a Benátčané si její výrobu pečlivě střežili, aby si dokázali udržet monopol na Jadranu. 

Na to, jak se zdejší mořská sůl vyrábí a proč patří k nejkvalitnějším na světě, se podíváme později přímo v Sečoveljských solinách. Teď ale nechme historii na chvíli stranou a vydejme se dál po zajímavostech Piranu.

Naše putování městem začíná u na první pohled obyčejného domu, kterému se přezdívá Benečanka. Stojí na rohu náměstí a v přízemí se nachází obchůdek s piranskou solí. Podle našeho průvodce patří k nejznámějším stavbám ve městě. Je v podstatě vzorem benátské architektury, ale jeho příběh tkví v něčem romantickém. Dům totiž měl nechat postavit bohatý benátský kupec jako důkaz lásky ke své milované z Piranu. Jeho okázalost však budila mezi obyvateli města pomluvy. Zamilovaný pár proto nechal na průčelí domu zhotovit nápis „Lasa pur dir“, v překladu jen ať si mluví. Dali tak jasně najevo, že jejich láska je víc, než závist ostatních.

Po několika minutách obdivování domu zastavujeme kousek vedle před dalším nenápadným domem. Právě tady se narodil Giuseppe Tartini, nejslavnější rodák Piranu. Tento skladatel prožil sice většinu života v italské Padově, místní na něj dodnes ale nedají dopustit. Jeho jméno nese náměstí, divadlo, hotel a také každoroční hudební festival. Váže se k němu rovněž legenda, kterou nám průvodce vypráví s úsměvem.

Jedné noci se Tartinimu zdálo o ďáblovi, který hrál na housle tak dokonale, že když se skladatel probudil, snažil se melodii co nejrychleji zapsat, než ji zapomene. Tak vznikla slavná skladba Ďáblův trylek, která je dodnes považovaná za jednu z nejnáročnějších skladeb houslového repertoáru. Tartini ale později prý přiznal, že kompozice nikdy nedosáhla dokonalosti, kterou slyšel ve svém snu.

Odsud se pak vydáváme dál, průvodce nám ještě ukazuje několik detailů na okolních stavbách, které zde zůstaly památkou na Benátčany. Například na radničním domě najdete kamenného lva, který byl symbolem Benátské republiky. Po chvíli chůze odbočíme do jedné z postranních uliček a během několika kroků ruch z náměstí zmizí. Piran se totiž nejlépe poznává bez mapy. Kamenné uličky se klikatí mezi domy, tu se nečekaně otevřou do malého dvorku, o pár metrů dál se znovu zúží natolik, že by si sousedé mohli téměř podat ruce z protějších oken.

Jejich podoba přitom není náhodná. V minulosti se každý metr místa využíval naplno. Navíc domy vytvářely přirozený stín, chránily obyvatele před větrem od moře a zároveň znesnadňovaly pohyb případným útočníkům, což bylo pro Piran zcela klíčové. Místo aut tak slyšíte klábosení místních obyvatel, z restaurací se line vůně čerstvých ryb a mořských plodů a z malých obchůdků vás lákají na místní gastronomické speciality.

Jen o pár metrů dál se atmosféra mění znovu. Vstupujeme do minoritského kláštera, kde po ruchu turistů není ani památky. Jako první nás v atriu upoutá pět set let starý olivovník, do kterého si můžete sednout a nechat se vyfotit. Součástí kláštera je kostel sv. Františka, který ukrývá jeden z nejcennějších pokladů Piranu. Je to obraz renesančního malíře Vittora Carpaccia pojmenovaný Obraz Panny Marie se svatými.

Průvodce nás upozorňuje na detail v jeho pozadí. Je na něm totiž vidět Piran tak, jak vypadal před více než pěti sty lety, a to ještě s původní podobou kostela sv. Jiří a jeho starou zvonicí. Právě díky tomu je obraz nejen uměleckým dílem, ale také jedinečným svědectvím o historii města.

Možná si řeknete, je to jen obraz, ale pro místní obyvatele má obrovskou cenu a jeho vlastní příběh také nebyl jednoduchý. Na konci druhé světové války si ho z Piranu odvezli Italové a dlouhá desetiletí se nacházel někde v jejich zemi. Místní už téměř přestali věřit, že se vrátí do vlasti. Po letech jednání se to ale podařilo a dnes opět visí na místě, pro které byl původně namalován.

Naším dalším cílem je nejvýraznější dominanta Piranu. Ze zahrad kostela sv. Jiří se totiž otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů na celé pobřeží a také město. Za dobrého počasí je odtud možné dohlédnout hned na tři státy. Na jihu se rozprostírá chorvatské pobřeží, na severu se rýsuje italský Terst a mezi nimi celé slovinské pobřeží, které měří jen 46 kilometrů. 

Než jsme se vydali na vyhlídku, průvodce nás ještě zastavil u kamenné zdi porostlé popínavou rostlinou. V době naší návštěvy už byla obsypaná výraznými bílými květy. „To jsou kapary,“ vysvětlil. Ještě nerozvinutá poupata se sbírají a nakládají. Většina z nás je zná třeba v tataráku, kam se pro chuť přidávají, nebo z různých středomořských pokrmů. Ve slovinské Istrii z nich ale připravují také výborné kaparové pesto.

Hned vedle kostela sv. Jiří naši pozornost upoutá štíhlá zvonice, která nápadně připomíná slavnou zvonici na benátském náměstí sv. Marka. Na jejím vrcholu se už více než dvě stě let otáčí archanděl Michael. Na první pohled působí jako obyčejná korouhev, místní mu ale přisuzují mnohem důležitější roli.

Jeho křídla fungují jako větrný ukazatel počasí. Když ukazuje k severovýchodu, přichází známá bóra, tedy silný vítr od hor, který přinese jasnou oblohu a ochlazení. Pokud se otočí na jih, znamená to příchod teplého větru zvaného jugo, s nímž většinou dorazí později také déšť. „Je to spolehlivější než aplikace v mobilu,“ usmívá se průvodce. Podle tónu jeho hlasu je patrné, že to nemyslí jen jako vtip. 

Při cestě zpátky do centra scházíme na pobřežní promenádu. Odtud je krásně vidět, jak jsou piranské domy natěsnané jeden vedle druhého a jak je ve městě využitý doslova každý kousek prostoru. Na promenádě se nachází také městská pláž. Jen tu nenajdete žádný písek, spíše kameny. Zatímco jedni si v kavárnách vychutnávají aperol s výhledem na moře, druzí se koupou v průzračně čisté vodě Jadranu.

Pokračujeme dál až k mysu Madona, že jsme na správném místě, prozrazuje středověký maják a socha mořské panny. Pozornost upoutají také pískovcové bloky, do kterých místní i zahraniční umělci vytesali svá díla. Převážně jde o mořské tvory, a taky si můžete prohlédnout třeba delfína nebo želvu.

Na místním trhu kousek od náměstí 1. máje pak voní květiny, zralé ovoce láká k ochutnání a právě tady narážíme na prodejce, který z kaparů vyrábí vlastní pesto. Ochotně nám vysvětluje, jak kapary doma použít při vaření a dává nám pesto ochutnat. Člověk si tak uvědomí, že Piran není jen jedno z dalších měst, ale je to místo, kde se zdánlivě obyčejné věci proměňují v příběhy.

Po dni stráveném v Piranu jsme zamířili do Koperu, kde jsme měli zajištěné ubytování v Grand Hotelu Koper. Po příjezdu jsme auto nechali stát a dál už ho vůbec nepotřebovali. Historické centrum je malé a vše je blízko. Během několika minut se od hotelu dostanete na hlavní náměstí, k moři a do přístavu. My jsme zamířili právě na nábřeží, kde jsme si při západu slunce dopřáli sklenku spritzu a pozorovali večerní ruch.

Později jsme došli až k Monumento del Lungomare di Capodistria, odkud je krásný výhled na záliv. Na jedné straně se pohupují malé jachty a rybářské čluny, na druhé člověka fascinují obří nákladní a výletní lodě, které sem pravidelně připlouvají. Jen málokde si můžete z takové blízkosti prohlédnout skutečné kolosy, které se pomalu sunou do přístavu. Kdo má chuť, může se tu jen posadit na lavičku, sledovat dění kolem sebe nebo se vykoupat na vyhrazených místech.

Při návratu do hotelu nás ještě přilákala živá hudba. Když jsme se vydali za jejími tóny, narazili jsme jen kousek od ubytování na právě probíhající folklorní festival. Chvíli jsme tak sledovali tradiční slovinské tance, živou hudbu a pestrobarevné kroje. Byla to příjemná tečka za dnešním dnem.

Druhý den ráno jsme zamířili na Titovo náměstí, které se dá považovat za výchozí bod pro prohlídku historického centra. Název připomíná bývalého jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita a zůstal zachován i po rozpadu Jugoslávie. Právě kolem nevelkého náměstí stojí nejvýznamnější historické budovy Koperu.

Největší dominantou je Pretoriánský palác, který nechali postavit Benátčané jako sídlo městské správy. Stejně jako v Piranu i tady zanechala Benátská republika výraznou historickou stopu. Stačí se rozhlédnout po Titově náměstí. Architektura připomíná spíše Itálii než někdejší Jugoslávii. Dnes v paláci sídlí turistické informační centrum, obřadní síň a kancelář starosty. Pokud chcete jít trochu do hloubky historie této budovy, můžete se vydat na komentovanou prohlídku. Ta vás zavede například do staré lékárny z 18. století, slavnostních sálů nebo místností, které dodnes slouží vedení města. Součástí prohlídky jsou interaktivní animace, které poodkryjí, jak palác vypadal v době své největší slávy.

Vedle paláce pak stojí městská věž, která byla postavena podle vzoru benátské zvonice. Vstupenka na věž stojí 8 euro a podle informační cedule vede nahoru přes 200 schodů. Výstup navíc zpestřuje moderní stálá expozice Vzpřímená historie, která návštěvníky seznamuje s dějinami Koperu a zvonice. Jednotlivá patra doplňují fotografie, historické informace a interaktivní prvky, takže stoupání není jen obyčejným lapáním po dechu, ale doslova putováním historií města. Na vrcholu pak najdete nejstarší zvon ve Slovinsku, který byl odlit v roce 1333. A co teprve ten výhled? Ten je slovy nepopsatelný. Z jedné strany se rozprostírá Koper, z druhé je vidět pro změnu obří přístav s nákladními a výletními kolosy. 

Po návratu na náměstí jsme se ještě zastavili u paláce Loggia, kde dnes sídlí nejstarší kavárna ve městě. Je to hned naproti Pretoriánskému paláci. Bylo teprve kolem deváté ráno, ale terasa už byla plná lidí, kteří si na zahrádce vychutnávali espresso a snídani. Kolem náměstí je ještě pár obchůdků, kde si můžete koupit suvenýry za poměrně přijatelné ceny. 

Pokud se rozhodnete strávit na slovinském pobřeží více času, určitě se vyplatí prozkoumat také jeho okolí. Jen pár kilometrů od Koperu se nachází bývalé rybářské městečko Izola nebo luxusní přímořské letovisko Portorož. Milovníci přírody by zase neměli vynechat Strunjan a jeho Měsíční záliv s nejvyšším flyšovým útesem na pobřeží Jaderského moře. 

Kdo s sebou na dovolenou vezme kolo, nesmí minout cyklostezku Parenzana, která vede po trase bývalé úzkorozchodné železnice. Během cesty projedete historickými tunely, přes kamenné viadukty a vinicemi slovinské Istrie. Pokud vám po cestě vyhládne nebo spíše vyschne v hrdle, pak se zastavte v Marezige, Právě tam jsme ochutnali místní vína a dobroty.

Důležitou součástí tohoto regionu je také sůl, která po staletí formovala život zdejších obyvatel. Právě za jejím příběhem se vydáme do Sečoveljských solin v dalším článku. Dozvíte se, jak žili místní solaři, co je to petola a proč se zde mořská sůl dodnes sklízí stejným způsobem jako před stovkami let.

Zdroj: autorský text