Slovinsko nabízí mnoho míst, kde se dá v pohodě strávit celý den. Stačí sjet mimo hlavní trasy a můžete objevit kouzelná místa. Jedno takové leží v oblasti Krasu jen kousek od italských hranic. Rozlehlé zelené panství je domovem jednoho z nejstarších kulturních plemen koní na světě. Chovají se tu už od roku 1580 dosud i přes nesnáze, které jim historie naservírovala.
Lipica přitom není jen hřebčín s pár stájemi. Areál se rozkládá na více než 300 hektarech a mezi prostornými pastvinami a historickými budovami žijí stovky koní a hříbat. Den se v hřebčíně dá strávit různě. Můžete se toulat mezi výběhy, nahlédnout do historie a projít si interaktivní muzeum. Obdivovat areál při projížďce kočárem, sledovat lipicány při představení klasické jezdecké školy, nebo prostě jen zakotvit u výběhu a užívat si přítomnost těchto vznešených tvorů. Návštěva ve vás rozhodně zanechá hezké vzpomínky na zbytek života.
Stačí zadat Lipicu do navigace. Velmi brzy se před vámi objeví velká brána a po jejím projetí jako byste se ocitli v jiném světě. Silnici z obou stran lemují typické bílé ohrady, za kterými se rozprostírají obrovské zelené pastviny. Mezi stromy už je možné zahlédnout první lipicány. Někteří jsou kousek od cesty, jiní až daleko v krajině.
Právě velikost výběhů zaujme. Koně tu mají obrovské louky, vzrostlé stromy jim poskytující stín a tolik prostoru, že ti vzdálenější se skoro ztrácejí ze zorného pole. Při pohledu kolem sebe mě napadá jediné. Koně se tady mají opravdu královsky a jsem ráda, že se tu o ně tak dobře starají.
Silnice k parkovišti je navíc klidná. Žádné auto nalepené na autě, ani ruch, který by člověk u hojně navštěvovaného místa možná očekával. Takže, pokud koně zahlédnete, není problém na chvíli zastavit u krajnice a jít se na ně podívat. Velké parkoviště se objeví až o kus dál a během naší červnové odpolední návštěvy už bylo poměrně zaplněné. Míst je tu ale opravdu hodně a nechybí ani nabíječky pro elektromobily. Ceny nabíjení bohužel nevím.
Parkování se platí zvlášť, velké částky se ale bát nemusíte. Za osobní auto dáte tři eura na celý den a zaplatit můžete přímo na pokladně nebo přes aplikaci EasyPark. Tu možná máte v telefonu, protože se používá i na placení zónového parkování v Praze. Přijet můžete také obytným autem. Denní stání vyjde na sedm eur, za noc se pak platí pevná sazba 25 eur pro každého.
Vstupenky se dají koupit předem online nebo na pokladně před vstupem do areálu. Základní vstupné pro dospělého stojí v hlavní sezoně 23 eur (552 Kč), mimo ni 20 eur (480 Kč) a v zimě pak 16 eur (384 Kč). Uvnitř pak můžete zůstat po celou otevírací dobu, takže záleží jen na vás, kolik času chcete Lipici věnovat. V areálu je samozřejmě toaleta, restaurace a také obchod se suvenýry.
Komentovaná prohlídka trvá přibližně hodinu a zavede vás například do nejstarší stáje Velbanca, muzea Lipikum, do Jubilejní stáje nebo ke kostelu sv. Antonína Paduánského. Průvodci mluví slovinsky a anglicky, podle dostupnosti jsou prohlídky možné také v němčině, italštině nebo francouzštině. Výhodou je, že se areálem můžete toulat také sami bez průvodce a poznávat ho vlastním tempem. K dispozici je digitální průvodce.
K běžné návštěvě se dají přidat další zážitky. Jedním z nich je například představení klasické jezdecké školy, na kterou máme namířeno my. Turisté s pejskem by si ale měli dát pozor na jedno omezení. Čtyřnozí parťáci nemohou do kryté jezdecké haly, kde se show koná.
Během pěti dnů jsme projeli velkou část Slovinska. Zastavili jsme se například v Idriji, městě proslulém krajkou a bývalým dolem na rtuť, prošli monumentální jeskyně Škocjan, navštívili hřebčín Lipica se slavnými lipicány, nahlédli pod pokličku tradiční výroby mořské soli a s místním průvodcem objevili zákoutí malebného Piranu. Program jsme měli nabitý od rána do večera, takže o témata na další články rozhodně nebude nouze a máte se na co těšit. Všechny články z téhle cesty najdete na samostatné stránce, kam se dostanete kliknutím na tlačítko „Další články“.
Představení jezdecké školy se odehrává ve velké kryté hale a zabere zhruba hodinu. Ještě před začátkem přichází jedno důležité upozornění. Fotografování ani natáčení není povolené. Podle reakcí kolem nás tahle informace zaskočila docela dost lidí, telefony ale nakonec mizí v kapsách a kabelkách. Následující desítky minut totiž není moc důvod dívat se jinam než před sebe.
S prvními tóny instrumentální hudby na motivy Louskáčka a dalších uměleckých děl přicházejí na scénu lipicáni a postupně ukazují, co všechno umí. Jednou sleduji jezdkyně v elegantním dámském sedle, za chvíli se po hale pohybuje kočár tažený koňmi a nechybí ani jezdci předvádějící prvky klasické drezury. Každé vystoupení je trochu jiné, ale vytváří dechberoucí atmosféru.
Nejvíc mě fascinují chvíle, kdy jezdec sesedne a pracuje s koněm ze země. Stojí vedle něj, dává mu na první pohled nepatrné pokyny a několik set kilogramů vážící zvíře přesně ví, co má udělat. Přicházejí i mnohem náročnější prvky, při kterých kůň vykopne zadníma nohama nebo se dostane nad zem. Za každým podobným pohybem jsou roky tréninku a hlavně vybudovaná důvěra, bez které by něco takového nemohlo fungovat.
Lipicáni pro podobnou práci mají předpoklady. Jsou inteligentní, dobře se učí a jejich chov je s klasickou drezurou spojený po staletí, nejen ve Slovinsku. Pokud patříte mezi milovníky koní, je za mě tohle při návštěvě Lipice povinné. Nejde jen o to vidět krásného koně předvádět složité prvky. Mnohem působivější je sledovat, jak málo stačí k tomu, aby si jezdec a kůň porozuměli. Jemný pohyb ruky, změna postoje nebo pokyn, kterého bych si bez soustředění možná ani nevšimla, a kůň ví, co má dělat.
Necelá hodina uteče hrozně rychle. Telefon přitom celou dobu zůstává odložený. Žádná videa na sociální sítě, ani desítky fotografií na památku. Tak jako za starých dobrých časů, kdy se člověk soustředil více na to, co prožívá, než to, co udělá na sociálních sítích největší čísla.
Po skončení představení se z kryté haly vracíme zpátky ven a přichází čas poznat hřebčín. Areál je opravdu rozlehlý. Mezi historickými budovami, stájemi a výběhy vedou cesty lemované upravenou zelení, za bílými ohradami se pasou koně a čas od času kolem projede kočár s návštěvníky. Pokud se vám nechce všude chodit pěšky, můžete si Lipicu prohlédnout právě z něj, jen je potřeba si zážitek v kočáře rezervovat ideálně dopředu. Za 15 minut jízdy (do pěti osob) zaplatíte 37 eur, nebo za půl hodiny je to 57 euro. Když se částka rozloží mezi celou posádku na konec není tak vysoká na jednu osobu.
My dáváme přednost nohám a hlavně vlastnímu tempu a zvídavosti. Chvíli procházíme kolem stájí, potom zamíříme mezi výběhy a postupně přestáváme řešit, kolik toho ještě musíme vidět. Lipica podle mě není místo, u kterého si musíte udělat seznam a postupně si odškrtávat, co už jste viděli a co ještě musíte. Prostě si ten den užijete, jak chcete vy, i kdybyste celý čas strávili jen tím, že budete koukat na to, jak se koně pasou.
Celý areál navíc působí klidně, množství lidí se v něm rozprostře, že to v jednu chvíli vypadá, jako byste tu byli sami. Žádný spěch, kolem spousta zeleně a koně, kteří si tu žijí svým vlastním životem. Člověk rychle zjistí, že je vlastně docela příjemné chvíli vůbec nic nedělat. Jen stát u ohrady a hodit se tzv. do „chillu“. Přesně u jedné takové ohrady jsme nakonec zakotvili také.
Ve stínu stromů tu odpočívají klisny se svými hříbaty a to neznalé možná trochu překvapí. Po bílých lipicánech totiž není ani památky. Hříbata se rodí tmavě hnědá a typickou světlou barvu získávají postupně s věkem. Vlastně trochu jako lidé, kteří postupem času také šediví. Některá hříbata se drží blízko svých matek, jiná zvědavě sledují dění kolem a pár z nich se odváží jít až za námi. Čas tu najednou přestává hrát roli, prostě si jen užíváte svou existenci.
Po nějaké době přichází do ohrady starší pán. Netuším, kdo přesně to byl, ale podle chování koní ho dobře znají. On zná zase je, jménem. Představte si stádo klisen o počtu několika desítek a on přesně ví, která je která. Stačí pošeptat a klisny k němu ochotně přicházejí pro pamlsek, pohlazení nebo jen pozdravení se starým přítelem. Je znát, že tohle není jejich první společné setkání.
Pán si nás po chvíli všimne a jednu z klisen zavede až za námi. Naznačuje, že na ni klidně můžeme sáhnout. Mamka ji tedy začne hladit a očividně se to kobylce líbí. Jakmile přestane, klisna znovu nastaví hlavu, skoro jako pejsek, který si přišel říct o další podrbání. Já mezitím stojím opodál s foťákem a snažím se všechny ty okamžiky v ohradě i mimo ni zvěčnit.
Klisna se po chvíli k mamce přiblíží ještě o něco víc a jemně jí přitiskne hlavu k čelu. Čekám, že za pár vteřin zase ucukne nebo se vydá pryč, jenže ona zůstává. Mamka ji dál hladí a několik minut tam spolu stojí bez hnutí, čelem proti sobě. Já je pozoruji přes hledáček foťáku a říkám si, jestli mám dál fotit, nebo jim nechat trochu soukromí. Celá chvíle působí až trochu magicky. Nikdo koni nedává povely, nikdo po něm nic nechce. Jen tam spolu koexistují. Jako by si na pár minut vytvořily svůj vlastní svět a klisna se mamce snažila něco telepaticky svěřit.
Možná si do toho jen promítám vlastní emoce, ale tahle chvíle se mi z Lipice zapsala do paměti jako nejsilnější. Před chvílí jsem v hale obdivovala, co všechno dokáže člověk koně naučit. Tady u obyčejné ohrady mě mnohem víc dostává, jak silný okamžik může mezi člověkem a koněm vzniknout i beze slov.
Přímo v Lipici hned vedle hřebčína se nachází čtyřhvězdičkový Hotel Maestoso. Interiér je moderní, laděný spíše do industriálního stylu, ve kterém se kombinuje beton se dřevem. Na chodbách vás doprovázejí obrazy koní a další odkazy na svět lipicánů. Náš dvoupokoják byl prostorný a hlavně čistý. V jedné části se nacházela pohovka se stolem, ve druhé velká postel a koupelna. Zajímavě je řešený balkon. Vstoupit na něj můžete z koupelny a projít přes něj zase do druhé části pokoje.
Snídaně byla skvělá a výběr opravdu bohatý. Nechyběla vajíčka, několik druhů šunek a sýrů, ovoce, jogurty, sladké i slané pečivo nebo různé džusy. Najíst se můžete uvnitř restaurace nebo venku na terase. Pokud přijedete autem, vyžádejte si na recepci parkovací kartu, ať nemusíte platit za celonoční parkování. Ruchu z vedlejšího kasina se bát nemusíte, do pokojů rozhodně nedolehne.
Tím možnosti, jak si Lipicu užít, nekončí. Pokud nechcete koně pouze pozorovat, můžete se k nim dostat mnohem blíž. Zkušenější jezdci se mohou objednat na vyjížďku po panství a okolní krajině Krasu, která vyjde na 90 euro (2160 Kč) a v sedle stráví hodinu a půl. Je nutné si minimálně tři dny dopředu udělat rezervaci. V nabídce jsou také lekce klasické drezury pro pokročilé jezdce.
Myslí se i na děti, pro které se pořádají workshopy s poníky, které zahrnují nejen jízdu, ale také péči o ně. Koho naopak zajímá více než čtyři století dlouhá historie zdejšího chovu, kterou jsem záměrně v článku neprozradila, abyste měli další důvod skutečně hřebčín navštívit, tak může zamířit do interaktivního muzea Lipikum, kde se vše důležité dozví!
Pokud plánujete cestu na začátek září, možná si do kalendáře zapište neděli 6. září 2026, kdy se koná Den hřebčína Lipica a letošní ročník přivítá hosty z německého hřebčína Marbach. Na hipodromu se během speciálního vystoupení potkají jezdci z obou hřebčínů a vedle bílých lipicánů se představí také další plemena koní chovaná v Marbachu. Pro koňáky je to docela dobrý důvod načasovat návštěvu právě na tenhle den. Jen je potřeba si koupit lístky včas, na místě nemusí být k dispozici.
Lipica navíc není jen o koních. Přímo v areálu se nachází 18jamkové golfové hřiště, na kterém se hraje po celý rok. Green fee (9 jamek) pro dospělého stojí 41 eur (984 Kč) ve všední den. Nechybí golfová škola nebo discgolf. Možností, jak si tu poskládat celý den, je tedy víc než dost a po jeho skončení nemusíte nikam daleko pokračovat. Přímo v Lipici se totiž můžete také ubytovat.
Naším parťákem pro celý slovinský roadtrip bylo nové MG HS Hybrid+, které jsme během pěti dnů rozhodně nešetřili. Čekaly ho stovky kilometrů po dálnicích, okreskách a úzkých horských cestách, kde se ukázalo, že pohodlné cestování není jen o kvalitním asfaltu. Právě při pomalém manévrování na štěrkových úsecích nebo při vyhýbání protijedoucím autům jsme docela ocenili 360stupňovou kameru. Přestože první dálniční kilometry naznačovaly spotřebu kolem osmi litrů, po kombinaci dálnic, okresních silnic a horských cest se průměr ustálil na velmi příjemných 5,1 l/100 km. Více technických detailů a podrobností týkajících se cen najdete u kolegů na Autosalonu.
Zdroj: autorský text
