Cyklovýlet po bývalé železnici Parenzana. Z Chorvatska jsem dojel do Itálie a zase se vrátil zpět

V pátek po snídani nechávám auto na nocležišti, protože původní železnice vedla přímo přes něj, a vyrážím podél říček Drnica a Stara Dragonja směrem k hranicím pozdravit chorvatské celníky.

Před Casino Hotel Mulino stáčím vpravo a po cyklostezce Parenzana začínám pozvolna stoupat. V těchto místech se totiž bývalá trať z 0 m n. m. dostává kolem hřebene s vrcholem Markovac ve 162 m n. m. až do výšky 200 metrů. Během stoupání mám po pravé straně jak na dlani celou rozlehlou solinu i slovinské moře s městem Piran a ještě lepší výhled je z nedaleké vyhlídkové plošiny. Celá solná planina je zvláštní i tím, kolik je zde polorozpadlých budov, které s východem slunce vytváří zajímavou kulisu.

Po zhruba 10 kilometrech se dostávám k hlavní silnici 5214, podél které cyklotrasa vede a zde si neodpustím poznámku, že je obrovská škoda, že takto nemohou cyklostezky vypadat i u nás, kde je umíme tak maximálně vyasfaltovat. Na Istrii je to jiná jízda, auta po silnici a já pěkně souběžně po příjemné svižné šotolce, obrovský palec nahoru. Zatáčím vpravo, přejíždím silnici a mizím v menším zarostlém úvoze. Projíždím obcí Kaldanija a postupně stoupám až k městu Buje, které jsem předešlý den z časových důvodů nepoctil svojí návštěvou.

Buje se rozkládá ve 200 metrech nad mořem a historickému centru dominuje kostel svatého Servula. S přilehlými uličkami středověkého rázu se řadí mezi jedno z nejhezčích historických měst na Istrii. V celém městě je patrný benátský stavební sloh a z několika vyhlídek můžete sledovat okolní vinice a olivové sady. Návštěvu města Buje určitě mohu doporučit a bude celkem jedno, který měsíc v roce se sem vydáte, davy turistů jako u moře zde neočekávejte.

V tuto chvíli mám již kompletní chorvatskou část cyklotrasy Parenzana projetou, a tak z Buje pokračuji terénní vložkou po cyklotrase 14, která vede z kopce kolem olivovníků až mezi vinice a následně mířím směr hraniční přechod Dragonja. Cyklotrasu 14 opouštím na okraji městečka Kaštel, po jehož průjezdu se svižným šotolinovým sjezdem dostávám ke hřbitovu s kostelem „svetog Sabe opata" a především na nedalekou zříceninu Kaštel, ze které je pěkný výhled do údolí, kam zanedlouho sjedu a tím se ocitnu zpět na slovinském území.

Ve sjezdu od hřbitova se dostávám k silnici D510, po které v roce 2004 vedla 15. etapa slavného závodu Giro d'Italia, v jejímž pelotonu nechyběl ani Ján Svorada. Odbočuji vpravo, sjíždím na hranice a kousek za čárou mizím vpravo po cyklotrase K15, která vede rozlehlým údolím podél řeky Dragonja. Všude kolem mě je stále spousta zeleně a vinice, na kterých se intenzivně pracuje. Po 8 kilometrech stáčím z údolí doleva, následně přejíždím první istrijský brod a za tím se už šotolinová cesta začíná hodně ostře zvedat.

Stoupání až do vesničky Koštabona je místy hodně výživné, ale výhledy do okolní krajiny jsou překrásné a stojí za tu námahu. Dominantou vesničky je kostel svatého Kozmy a Damijana, který míjím po levé straně a stále po K15 stoupám až do nějakých 350 m n. m., kde lehce líznu okraj obce Šmarje. Následně již začínám hodně svižně klesat přes Bošamarin až ke kruhové křižovatce na okraji města Koper. Cestou mám několikrát otevřený výhled na mořskou zátoku, ve které se Koper a jeho obrovský obchodní přístav rozkládá.

Do Koperu se dostávám cyklotrasou K1, u nákupních center stáčím vpravo a po cyklotrase K9 mířím směr Itálie. Jedu souběžně s plotem největšího kontejnerového terminálu v Jaderském moři a především s druhým největším terminálem ve Středozemí, ze kterého putují automobily všech evropských značek do světa. Přiznám se, že takové rozmanité složení a množství vozidel na tak velké ploše jsem doposud neviděl, ani nečekal. Od terminálu mířím po cyklotrase E12 na Ankaran a po K2 až na hraniční přechod Lazzaretto. Následné stoupání přes kopec Sveti Mihel (197 m n. m.) mi dává pořádně zabrat, ale to jsem již ve městě Muggia, kde jsem si v protilehlém kopci vyhlédl pizzerii, kam mířím na oběd.

Pizzeria alla Tappa s rozlehlou přírodní zahrádkou, příjemnou rodinnou atmosférou a milou obsluhou, co více si přát. Pizza za 7 Eur a třetinka lahvového vychlazeného nealko piva za 4 eura přišla vhod a už sedím zase na kole a frčím dál. Projíždím městem Muggia a narážím na informační ceduli se snímkem železniční nehody, která se v těchto místech 31. března 1910 stala a usmrtila 10 cestujících. Došlo ke srážce osobního a nákladního vlaku u stanice Muggia, a to pouhých 12 kilometrů od původního výchozího místa železnice ve městě Trieste, přesněji Campo Marzio. Právě v železniční budově Campo Marzio je dnes železniční muzeum, kde se lze dozvědět ledasco nejen o trati Parenzana, ale i o dalších, již zrušených železnicích.

Pro cyklostezku Parenzana je výchozím bodem právě okrajová část města Muggia, kde se na začátek cyklotrasy napojuji i já, abych dokončil její italskou a slovinskou část. Od řeky Rio Ospo začínám postupně stoupat k městečku Spodnje Škofije, ale na rozdíl od chorvatské části bývalé železnice, která je převážně šotolinová, se zde asfaltem nešetřilo. Ještě jeden menší rozdíl oproti chorvatské části Parenzany tu je. Jde o značení, které tu moc zmáknuté nemají. Zatímco v Chorvatsku jsem přesně věděl, jak se který most či tunel jmenuje, kde mám odbočit, kde jedu rovně atd., tak v Itálii a Slovinsku i s mapou v mobilu docela často tápu.

Před dědinkou Bertoki byl moc pěkný průjezd dlouhou rovinkou, kde byla asfaltová cyklostezka obklopena stromy a díky jejich husté koruně jsem si připadal jako v přírodním tunelu. Pozvolna se vracím do města Koper, kam vede cyklotrasa souběžně s dálnicí. V Koperu se mi moc líbil úsek kolem řeky Badaševica, kde cestou podél jejího toku chytře podjíždím řadu křížení frekventovaných ulic a užívám si klid bez aut a následný úsek po pobřeží byl již takovou třešničkou na dortu. Sice stále po asfaltu, ale tak širokou cyklostezku a chodník jsem jaktěživ nikde neviděl.

Po průjezdu okrajové části města Izola nakrátko cyklotrasa změní povrch za šotolinový, ale tím to končí, asfalt pokračuje stoupáním po okraji obce k tunelu Šalet, od kterého je krásný výhled na přístav i město Izola. Za tunelem je cesta na obec Strunjan mírně z kopce a je doplněná několika pěknými výhledy na okolní políčka, vinice a sady. Poslední, 550 metrů dlouhý tunel na této straně cyklotrasy Parenzany je ten s názvem Valeta, kterým se dostávám na kraj města Portorož, kde projíždím pod jedním ze tří oblouků historického kamenného mostu.

Postupně opět klesám až do okrajové části obce Lucija, kde míjím místní marinu, projíždím stejnojmenným kempem, kde neodolám stánku s výbornou kopečkovou zmrzlinou a po pobřeží objíždím poloostrov a mířím na dědinku Seča. Zde se již dostávám do oblasti rozlehlých solin, které po jejich levém okraji objíždím po starém železničním náspu až do dědinky Sečovlje k zaparkovanému autu.

Byl to pěkný výlet, ale po rozmlsání terénem z předešlého dne jsem očekával trochu více. Vařím si večeři, opět přesun do oblíbené zátoky Pacug na koupání, krátké podvečerní zastavení ve městě Lucija na kebab a přesun na nocleh opět k hranicím s Chorvatskem. Dlouho neponocuji, protože na sobotu mám v plánu čistě terénní chorvatský okruh v okolí historického města Buzet, ale o tom až někdy příště.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.cz, autorský text