Chorvatsko jinak. Na horském kole jsme vyrazili po bývalé železniční trati Parenzana

Covidem zrušené plánované cyklo-soustředění našeho Turbošnek teamu NM&ZR v roce 2020 na Istrii mi stále vrtalo hlavou, až nakonec uzrálo v několikadenní trip s přespáváním v autě, které jsem absolvoval počátkem května 2025.

Přiblížil se den D, sbalit věci do auta a v dopoledních hodinách poslední dubnové středy vyrážím směr Rakousko, Slovinsko. Pro oba státy i z důvodu úspory času volím nákup vícedenní dálniční známky, ale jak se cestou ukázalo, prodloužený slunečný víkend vylákal více dobrodruhů do cestování a předsezónní údržba a zúžení na dálnicích cestu značně protáhlo. Trasu mám naplánovánu na okraj městečka Fiesa nedaleko města Piran, kde se hodlám svlažit.

Slunce začíná zapadat a já zastavuji na nedaleké vyhlídce, ze které již vidím moře a těším se do jeho vln. Sjíždím tedy po uzoučké silničce o několik metrů níže do zálivu Pacug, kde leží volně přístupný areál s dětským táborem. Na břehu je částečně betonové molo ve tvaru T, kdy jeho noha míří do moře a slouží k uvazování lodí, zatímco mně molo posloužilo k fotografování krásného západu slunce. Z mola se lze dostat na oboustranné kamenné pláže s velkými kameny, které jsou i u vstupu po schůdcích do moře. Nemám boty do vody, a tak jsem rád za to, že ježky přes průzračně čistou hladinu nevidím. Teplota vody je příjemná a po dlouhé cestě přišlo osvěžení skutečně vhod.

Vracím se na nedaleké menší parkoviště, které leží mimo areál, vyndávám pětilitrový kanystr s vodou a splachuji ze sebe mořskou vodu, ať jsem na nocleh ready. Vzhledem k tomu, že jsem si zapomněl přibalit pečivo a obchody v okolí mají zavřeno, sjíždím až do Piran, kde hledám alespoň pekařství, mám kliku, jedno spojené s kebabem nacházím. Po následném přesunu na vyhlédnuté nocležiště zjišťuji, že zde nebudu sám. Stojí zde čtyři velké obytné vozy, uvnitř se svítí a sleduje se televize. Z auta beru čerstvě zakoupenou velkou makovou pletýnku a je tak dobrá, že si k ní nic jiného nechystám. Zítra mě čeká náročný den, nezdržuji se, vyčistit zuby a jdu bydlet.

Je tu první májový den, budíček, instantní kaše, krásný východ slunce a přesouvám se do Chorvatska na parkoviště za městečkem Buje, kde vyndávám horáka z auta. Proč zrovna sem na kolo? Protože zde v letech 2004 – 2006 byla vybudována cyklostezka, která začíná v italském Terstu a vede přes Slovinsko až do chorvatské Poreče. Celá cyklostezka se snaží věrně kopírovat původní 123 km dlouhou úzkorozchodnou trať Parenzana z dob Rakouska-Uherska zprovozněnou v roce 1902. Provoz byl o 33 let později pozastaven, aby zde nakonec vznikl ráj pro cyklisty. Nejen milovníky železnice bude zajisté fascinovat, jak velké převýšení trať musela překonat, protože z nulové nadmořské výšky vystoupala až ke 300 m n. m. Teď už ale hurá do sedla, čeká na mě první porce chorvatských kilometrů.

Je 8:30 a vydávám se po příjemné šotolinové cestě východně od města Buje. Stezka je obklopená vegetací a z nadmořské výšky kolem 180 m n. m. příjemně stoupá k vesničce Triban, kterou jihozápadně podjíždí a několikrát se mi otvírá pohled na historickou část města Buje. Před vesničkou Grožnjan na mě čeká první tunel „Sv. Vid". Na cyklotrase je totiž několik tunelů, které se projíždí, jsou sice lehce osvětlené, ale v těch delších osvětlení na kole není k zahození. Po průjezdu tunelu se mi naskytl pěkný pohled na historický Grožnjan, který jsem si následně podrobněji prohlédl. Grožnjan se tyčí nad údolím a je obklopen do kruhu středověkými hradbami. Mezi kamennými domky lze narazit na několik náměstíček, z nichž na tom největším (Jozipa Broza Tita) zrovna probíhal trh.

Vracím se zpět na cyklostezku a projíždím tunelem Kalcini, abych následně z několika míst mohl obdivovat pohled na vesničku i z druhé strany. Před jednou odpočívkou s dřevěnou vyhlídkou narážím na dva menší toulavé psy a tak raději tempo zvolňuji a čekám, jak budou psi reagovat. V ten okamžik jsem si totiž vybavil horké chvilky, kdy jsem zhruba před 15 lety chránil stativem sebe a malého Pleviče v náručí před dotírajícím a štěkajícím větším psem u Ninských lagun, kam jsme tehdy vyrazili na ranní focení východu slunce. Tentokrát o mě psi naštěstí nejeví zájem, zastavuji, lezu na vyhlídku a kochám se všudypřítomnou zelení, ze které vystupují střechy a kostel vesničky Grožnjan.

Za vyhlídkou se dostávám do nejvyššího místa celé bývalé železniční trati a ze 300 m n. m. začíná táhlé klesání. Podklad se průběžně mění z jemnějšího hliněného podkladu, přes menší i větší kameny, kde je již třeba mít se na kole poněkud na pozoru, protože každé zaváhání by mohlo bolet. Zde také nadobro kvituji fakt, jaké kolo jsem si s sebou na Parenzanu vzal. Stoupání i sjezdy jsou víceméně nenáročné, ale povrch s volným kamením je vhodnější pro horské kolo, každopádně netvrdím, že by se zde na gravelu nedalo jezdit, jen ta jistota vedení kola nebude taková a budete o to více vyklepaní. Nutno také zmínit, že následujících skoro 20 kilometrů je cyklostezka Parenzana neskutečná klikatice a cesta je tedy až nečekaně zábavná!

Projíždím tunelem Kostanjica, míjím dědinku Završje, následují tunely Završje 1, Završje 2 a dostávám se na první přemostění v podobě 62 metrů dlouhého a 20 metrů vysokého stále stejnojmenného viaduktu. Až když stojím na mostě, všímám si více, jak hustá je okolní vegetace a především, jak je krásně zbarvená do zelena. Bezesporu to bude i tím, kolik zde spadlo před několika dny vláhy. Na úrovni obce Antonci, překonávám další, i zde stejnojmenný 80 metrů dlouhý a 25 metrů vysoký viadukt, ze kterého je vpravo pěkný výhled. Říkám si, jaké to tu asi muselo být před sto lety při jízdě vlakem. O kousek dále leží kombinace viaduktu a tunelu Freski, následovaný viaduktem Oprtalj, za nímž zhruba po kilometru narážím na stromy přes cestu. V tento okamžik jsem rád za lehké kolo, namísto od borců přede mnou, kteří zde vzpírali svoje 30kilová elektrokola.

Cyklostezka stále postupně lehce klesá. Při přejezdu mostu nad silnicí vedoucí na samotu Pirelići si v dáli všímám kopce, na němž se tyčí několik staveb a kostel, jde o vesničku Motovun. Cyklotrasa ústí do vesnici Livade, která leží v nadmořské výšce 30 m n. m, stáčím vpravo a po silnici mířím ke křížení s hlavní D44, která zde vede souběžně vedle řeky Mirny. Krásné rozlehlé údolí a ta barvička tekoucí vody nejde snad ani popsat. Přejíždím řeku a začínám stoupat nejdříve po silnici a následně po šotolinové cestě kolem kopce, na němž vesnička Motovun stojí. Cestou se mi naskytne několik krásných pohledů na vrchol, až se dostávám do 150 m n. m., kde pod hlavní silnicí 5007 vede 222 metrů dlouhý tunel, za kterým stáčím vlevo a stoupám do historické části vesnice, jejíž vrchol leží nad hranicí 250 m n. m.

Stoupání po silnici je docela ostré, ale větší problém je rostoucí teplota na slunci, a proto mizím v ulicích vesničky, kde je příjemný chládek. Pro mě, jako cyklistu, je sympatické, že cyklistům není vstup ani vjezd na památky zapovězen. Bránou se dostávám i na horní náměstí Andrea Antico, jehož dominantou je kostel sv. Štěpána a jeho vysoká zvonice. Kousek od náměstí narážím na jednu z vyhlídek, ze které je vidět široko daleko, protože viditelnost je naprosto ideální. Nechybí zde ani několik restaurací či kavárna, kde si řada cyklistů dopřává zaslouženou odměnu. Motovun má prostě svoje kouzlo a jeho návštěvu mohu určitě doporučit!

Po prohlídce vesničky se vracím zpět na bývalou trať k tunelu a pokračuji, ale o tom až v druhém pokračování objevování krás istrijského poloostrova ze sedla kola.

Zdroj: autorský text