Cesta na Jadran: V Chorvatsku a v Černé Hoře jsme našli opravdu moc krásná místa

Cetinje je od Skadaru vzdálené cca 100 km a asi 2 hodiny cesty. Tato zastávka nás přivedla zpět do Černé hory a definitivně jsme tak opustili Albánii, která byla plná zážitků a její návštěvu mohu všem doporučit. Obecně jsou historická a turistická místa v Albánii udržovaná, služby také v pořádku, jen by měli věnovat více péče okolí. Protože kde co Albáncům upadne od ruky, to tam nechají ležet a je jedno, jestli je to plastová láhev, nebo třeba vrak auta.

Do Tirany létají už i letecké spoje, takže někdo, kdo neholduje dlouhé cestě automobilem, se sem může dostat mnohem rychleji právě letecky.

Cetinje je město ležící 35 km jihozápadně od hlavního města Podgorice a do roku 1918 bylo hlavním městem Černohorského knížectví a poté království. Město vzniklo na tzv. Cetinjském krasovém poli o rozloze 7 km² a bylo pojmenováno podle řeky Cetina. Sídlili zde panovníci země z dynastie Petrovićů-Njegošů, diplomatická zastupitelství cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. Po začlenění do Jugoslávie ztrácela Cetinje svou důležitost a město se postupně stalo „městem-muzeem“. Po přestěhování hlavního města do Podgorice v červenci 1946 město definitivně stagnovalo.

Do historického jádra města nebylo významněji zasahováno až na několik výjimek, a tak má Cetinje mnoho zajímavých míst, které stojí za to vidět. Např. Cetinjský klášter, kostel Vlaška (postaven v roce 1450), Zetski dom královského divadla či historické zahraniční ambasády. Mnohé ambasády se nachází vedle sebe, a i když vznikly v jedné době, tak mají každá svůj osobitý architektonický styl. Budovy bývalých ambasád pak byly nově využity pro různé kulturní a republikové instituce, například pro muzea, knihovny, hudební a výtvarné akademie apod.

Nejvýznamnější budovou je v Cetinje černohorský královský palác Nikoly I., dnes národní muzeum. V Cetinje jsme parkovali naproti bývalé britské ambasádě, parkování bylo zdarma a s dostatkem místa. Ač je tady toho k vidění mnoho, procházka po městě nám nezabrala moc času, takže jsme v klidu zavítali i na trhy, které byly na náměstíčku naproti muzeu krále Nikoly a kde jsme nakoupili od místní umělkyně pár ručně malovaných obrázků koček (naše rodina miluje kočky, takže to byl skvělý suvenýr).

Po obědě nás následně čekalo 20 km stoupání k Mauzoleu Petera II. v národním parku. Vjezd do národního parku je zpoplatněn, takže i kdybyste nejeli k mauzoleu a jen tudy projížděli, budete za průjezd platit. Lovćen je pohoří nacházející se v blízkosti Kotorského zálivu. Jedná se o rozlohou malé, ale významné pohoří, místními přezdívané Černohorský Olymp.

Nejvyšším vrcholem je Štirovnik (1749 m n. m.), který je z důvodu přítomnosti vojska pro turisty uzavřený. Nejvýše turisticky dostupné místo je potom Jezerski vrh (1660 m n. m.). Lovćen sloužil po dlouhou dobu místním jako místo, kde se skrývali před příchodem Turků. Černohorský kmen Njegušů pochází právě z této lokality. V roce 1845 nechal Petr II. Petrović-Njegoš postavit na Jezerském vrcholu rotundu, v níž měl být pochován. Sám ji i navrhl a ostatky nejznámějšího černohorského panovníka sem byly přeneseny v roce 1855.

Jedná se o nejvýše položené mausoleum na světě. Celé místo působí velmi impozantně. Nahoru k hrobce vede velký počet schodů a během cesty vzhůru jsou malá odpočívadla s okénky do krajiny. Okny se dá prolézt až na přilehlou skálu a zažili jsme pár sebevrahů, co tam lezli v žabkách pro fotku na IG. Schodiště stojí za překonání, protože na jeho vrcholu se kromě mauzolea nabízí úchvatný výhled na krásy Černé Hory. Navíc ve vstupních prostorách mauzolea byly k vyzkoušení dobové zbraně, takže i děti měly o zážitek postaráno. Když jsme se dostatečně vynadívali na okolní krásy, sešli jsme stejnou cestou zpět dolů a vydali se na další cestu směr Kotor.

26 km a jedna serpentýna za druhou nás dovedly do Kotoru. Po cestě jsme si udělali malinkou zastávku na fotku Kotorské zátoky z vrchu. Nechci se opakovat, ale tohle bylo také krásné. Kotor je jedno z nejlépe dochovaných středověkých měst v jihovýchodní Evropě a i proto bylo v roce 1979 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Pro některé členy naší výpravy bylo v Kotoru nejlepší ubytování, protože k němu patřila celá kočičí rodinka se třemi koťaty. Hned přes cestu u apartmánu bylo moře a historické centrum bylo vzdáleno 10 min. pěší chůzí.

Město je tvořeno sítí úzkých uliček a nepravidelných náměstí s kostely i paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu. V roce 1667 náhlé zemětřesení, které zcela zničilo chorvatský Dubrovník, poškodilo některé objekty i zde. Po večeři jsme se šli projít nočním Starým Městem. Kotor měl báječnou atmosféru. V ulicích bylo plno lidí, kteří tak různě postávali, tančili, posedávali, pili drinky a poslouchali všudypřítomnou muziku. Nemít s sebou děti, určitě bychom do některé uličky s barem také zakotvili. Takto jsme se jen prošli a šli jsme posedět na apartmán a děti spát.

Následující den ráno jsme nebyli líní a vstali brzo, abychom si prošli Staré město znovu a až na pár výjimek to bylo skoro bez lidí. V prohlídce Starého města jsme se rozdělili. Někdo se na něj chtěl podívat z vrchu a někdo se chtěl motat liduprázdnými uličkami. Vidět Kotor téměř z ptačí perspektivy, znamená výšlap k pevnosti sv. Jana do výšky 260 m n. m., kam vede asi 1350 schodů (1,2 km). Po cestě k vrcholu míjíte různé rozbořené kláštery a kostely. Určitě to chce kvalitní pevnou obuv, protože cesta je dost kluzká, ale vrchol se vám odvděčí krásným výhledem na Kotorskou zátoku a takto po ránu tam nebude ani moc lidí. Zvolit výšlap v ranních hodinách je určitě lepší i kvůli horku. Myslete na to mít s sebou dost vody, protože po cestě si nic nekoupíte, a i když vyrazíte brzy ráno, potu se nevyhnete.

Ti, co se byli projít Starým městem za dne, také nelitovali, protože i přes den je Staré město moc pěkné a má zase jiné kouzlo než to večerní. Během procházky se také začaly k otevření připravovat tržiště, a protože tu skoro ještě nikdo nebyl, člověk měl čas si v klidu vše projít a prozkoumat. První zmínky o Kotoru jsou ze 7. století a pak se ve městě střídaly různé vlivy od Byzantské říše, přes Srbsko, Benátskou republiku, Osmanskou říši až Rakousko a Itálii. Až po druhé světové válce se stalo součástí bývalé Jugoslávie a v roce 2006 nezávislé Černé Hory. I proto zde naleznete velké množství historických budov různých slohů. Staré město je obklopené středověkými městskými hradbami o délce 4,5 km, výšce až 20 m a šířce až 15 m, které ho spojují s pevností sv. Jana (Tvrdjava sv. Ivan) na strmém kopci, kam vedou výše zmíněné schody. Milovníci historických měst by toto místo neměli minout.

Po ranní vycházce byl čas pokračovat dále. Cílem sedmnáctého dne byl Dubrovník, ale po cestě jsme se stavili na oběd a protažení v dalším zajímavém městečku Herceg Novi. Toto místo jsme vybrali proto, že to bylo jedno z posledních měst v Černé Hoře na naší trase do Dubrovníku, o kterém jsme tušili, že v právě probíhající prázdninové sezóně bude plný lidí. Herceg Novi je před vlivy z vnitrozemí chráněn vysokým horským masivem pohoří Orjen, které celé toto pobřežní městečko obklopuje a vytváří moc hezké propojení mezi městem a přírodou. Milovníci horské turistiky využívají toto město jako základnu pro své túry.

Město Herceg Novi bylo založeno roku 1382 jako konkurence pro Dubrovník a střežení Boky Kotorské. Původně se jmenovalo Sveti Stefan podle zdejší pevnosti. Jeho nynější název je odvozen od hercega (vévody) Štěpána Vukčiće Kosači, a druhá část názvu Novi zřejmě vznikla díky tomu, že město je ve zdejší oblasti jedním z nejmladších. I zde se vystřídaly různé vládnoucí vlivy, které zde zanechaly svou stopu. Výrazněji než jinde zde působili Italové, kdy italsky mluvící obyvatelstvo bylo dominantní ještě na počátku 19. století. Stejně jako Kotor se město stalo v roce 2006 součástí nezávislé Černé Hory. Herceg Novi má nejen zajímavé historické centrum, ale i pláže, parky a zahrady s různou vegetací, kterou sem přiváželi námořníci ze svých plaveb.

Protože město leží na úpatí pohoří, leží vlastně ve svahu a musíte překonat během jeho prozkoumání poměrně hodně schodišť. Ve středověku bylo město velmi dobře opevněno. Hradby města lze rozdělit na mořskou pevnost a směrem do vnitrozemí Gornji Grad. Co se mi obecně na Černé Hoře líbí je, že se nebojí historické památky zapojovat do běžného života a najít jim ještě nějaký účel a ne je mít jen jako kulisy ve městě. Takže například zde slouží stará turecká pevnost Kanli Kula (v češtině moc hezký název Krvavá věž) jako divadlo v přírodě. Pevností je tady více, což jasně dokazuje, jak dobře bylo město kdysi opevněno.

Dominantou města je pak určitě kostel sv. Archanděla Michaela. Najdete zde také námořní muzeum, které není jen čistě námořní, ale obsahuje různé archeologické, etnologické či náboženské sbírky a bonusem je krásná botanická zahrada o velikosti 1000 m², která k muzeu náleží. Ten, kdo nechce trávit čas historií a památkami, si ale také přijde na své, protože je zde doopravdy hezká městská riviéra s mnoha plážemi, některé s lehátky, někam si můžete dát vlastní deku, ale všechny pláže jsou čisté a voda průzračná, je zde nejčistší koupání v celém Kotorském zálivu.

Poslední zastávkou 17. dne byl 56 km vzdálený Dubrovník. Kvůli ceně a parkování jsme si schválně vybrali ubytování na okraji Dubrovníku. Od centra bylo vzdálené asi 20 min autobusem, bylo velmi prostorné (jedno z nejhezčích, které jsme za celou cestu měli, určitě největší) a s autobusovou zastávkou přímo naproti ubytování. Cesta autobusem do Dubrovníku stála 1 € pro dospělé a děti jely zdarma. Náš pronajímatel nám poskytl i jízdní řád autobusu a hned při příjezdu měl pro nás přichystané občerstvení na uvítanou a moc hezky jsme si s ním na úvod popovídali.

Co jsme špatně načasovali (pro nás špatně, někomu by to možná udělalo radost) bylo, že v Dubrovníku zrovna probíhal festival léta a tak byl Dubrovník plný lidí. Pro místní je to velmi oblíbený festival, kam míří lidé každého věku. Festival se koná pravidelně od roku 1950 a uličkami i náměstíčky, paláci i kostely Dubrovníku se rozezní hudba a tanec a změní se v jedno velké jeviště. Slavnostní zahájení Dubrovnického letního festivalu je každý rok ve stejný den, 10. července a trvá do 25. srpna a hraje se několik představení denně. Hrají se největší umělecká díla domácích i světových autorů a přijíždějí sem hostovat nejlepší chorvatské a světové soubory a umělci.

Naším cílem bylo stihnout prohlídku hradeb (hradby zavíraly ve 20:00). S manželem jsme fanoušci Game of Thrones, takže tohle byl náš velký cíl, neodradilo nás ani poměrně drahé vstupné. Do centra jsme přijeli asi v sedm hodin, takže jsme věděli, že to bude fofr a určitě doporučuji si nechat na prohlídku déle než hodinu. Na jednu stranu by si celkově Dubrovník zasloužil více času, ale na druhou stranu zde bylo velké množství lidí, což návštěvu dost znepříjemňuje. Byla to tu taková prodíračka a tlačenice. Nicméně díky vyšší ceně a asi i pozdější hodině na hradbách tolik lidí nebylo a z hradeb je Dubrovník mnohem hezčí. Krásně jsou vidět nejen uličky Dubrovníku s kamennými budovami všeho druhu, ale i přiléhající moře a novější části Dubrovníku, takže ta procházka za to stojí.

Dubrovník byl několikrát velmi poškozen, v roce 1667 silným zemětřesením, v roce 1808 napoleonskými vojsky a naposledy v roce 1991 a 1992 vystřelila jugoslávská armáda na město asi 2000 pum. I tak byl Dubrovník vždy obnoven a jeho uličky znovu vydlážděny vápencem, který miliony návštěvníků svými botami vyleštili tak, že se v nich odráží přilehlé budovy.

Z hradeb je kromě jiného vidět ostrov Lokrum a naproti němu místní borci, podobně jako v Mostaru, skáčou z hradeb do moře a vybírají za to peníze. Pozdější hodina prohlídky hradeb měla tu výhodu, že jsme zažili západ slunce, který celý Dubrovník zbarvil do zlatavě růžových odstínů a byla to opravdová podívaná. Před osmou nás ale začala rychle a rázně vyhánět ochranka, přičemž jsem si nemile vyvrtla kotník. Za výrazné pomoci mého manžela (vlastně mě skoro nesl) se mi povedlo sejít z hradeb dolů, aniž by sekuriťákovi praskla žilka na čele od vzteku, jak moc jsem ho zdržovala. Můj rytíř na bílém koni vyzbrojen fotografií v mobilu mého zrůdného kotníku, zaběhl poté do lékárny, kde získal nejen mast a léky na bolest, ale také stahovací obinadlo.

Vrátili jsme se tak autobusem zase zpět na ubytování, kde jsem se nadopovala léky proti bolesti a doufala, že nějak přežiji ještě jeden chodící den, který byl před námi. Moji drazí kolegové cestovatelé si ze mě dělali legraci, protože do té doby jsem byla jak vítr a náš program byl doopravdy nadupaný, takže doufali, že konečně zpomalíme. Ale to nevěděli, s kým mají tu čest a že chorvatské léky na bolest jsou driáky, takže ač noc byla poměrně probdělá, ráno jsem měla hlavu nastavenou, že si poslední den, který nás ještě čekal v módu turistika, nenechám ničím pokazit.

Ráno jsme tedy vyrazili do Stonu, 54 km vzdáleného městečka, na který jsme dostali tip od našich chorvatských přátel, ke kterým jsme v Chorvatsku cílili. Městečko nám doporučili proto, že v blízké zátoce Bistrina je jedna z největších chovných stanic ústřic a slávek na východním pobřeží Jadranu a také kvůli opevnění Stonu, které pochází ze 14. století a je po Velké Čínské zdi nejdelším opevněním na světě - 5,5 km. Město bylo také dříve hlavním zdrojem příjmů Dubrovnické republiky (až do 18. století) díky prodeji soli. Podle archeologických průzkumů se v této oblasti sůl těžila již v 1. tisíciletí před n. l.

Ač mě to mrzelo, musela jsem si přiznat, že se na další hradby nevyškrábu, takže jsem pod hradbami zůstala s dětmi na dětském hřišti ještě i s druhou maminkou, zatímco chlapci z naší výpravy se dali na výšlap hradeb a pořídili pro nás chromé spousty fotografií, abych věděla o co jsem přišla. Po jejich návratu jsme si zašli na oběd a jak jinak, než na ústřice.

Ze Stonu jsme se po novém mostě Pelješac přes Malostonský záliv dostali opět do Bosny. Jde o zavěšený most dlouhý 2,4 km, který propojuje dvě územně nesouvislé části Chorvatska rozdělené sedmikilometrovým koridorem Bosny a Hercegoviny. Naším cílem byly 77 km vzdálené vodopády Kravica. Před vstupem k vodopádům je rozlehlé parkoviště, kde je dostatek místa, i když podle počtu aut bylo jasné, že jde o oblíbené místo pro turisty i místní. K vodopádům musíte projít přes hlavní budovu, kde zakoupíte vstupenky ve výši 10 €/os (děti zdarma) a pak se lze dolů k vodopádům dostat buď pěšky, což znamená seskákat pár schodů - nic strašného pokud nemáte vyvrknutý kotník - a nebo vláčkem, který jezdí každých 20 min.

Takže jsem i s dětmi, které byly z vláčku nadšené, zvolila tento způsob dopravy a počkala si spolu s ostatními zájemci (a že jich nebylo málo), než náš dopravní prostředek přijede. Nepříjemné bylo, že se vláček snaží naplnit úplně na knop a že jsme narazili zrovna na skupinku izraelských důchodkyň, které byly velmi drzé a nepříjemné. Nejdřív chtěly naší nejmladší 3letou členku vyhodit ven z vláčku, a nakonec požadovaly i po mě, abych vystoupila a udělala místo pro jednu jejich velrybí kamarádku a svá slova velmi důrazně podporovaly údery francouzské berle do mé, naštěstí zdravé nohy.

Takže jsem jim ukázala svůj zavázaný kotník a začala soutěž v poměřování, kdo je větší invalida. Za normálních okolností mám ke starším lidem respekt a snahu vyjít vstříc, ale tyhle dámy byly tak neurvalé, že je vůbec nezajímalo, že i někdo jiný má právo jet vláčkem, který si zaplatil a hlavně v něm seděl dávno před nimi. Musela si je nakonec uklidnit jejich průvodkyně, která byla značně nesvá z jejich vystupování a všem se stále omlouvala.

Až na tento nepříjemný úvod, byla cesta k vodopádům fajn. Po cestě jsme viděly z vláčku pár pěkných vyhlídek, které napovídaly, že vodopády budou opravdu pěkné. Vláček zastavil na plácku u pěšiny, která vedla přímo k vodopádům. Ta už pak nebyla příliš dlouhá, vedla po pískové cestičce, sem tam doplněná o nějaký schod. Plocha před vodopády je poměrně rozsáhlá a členitá, nachází se zde taková piknik plocha, restaurace, kavárna i převlékárna. U vodopádů se lze koupat, voda byla poměrně chladná, ale čistá. Nicméně kvalita vody záleží na tom, jaké je období, některé části vodopádů bývají během horkého léta úplně suché. Koupání je zde většinou možné od června do září. Vodopády jsou přes 120 metrů široké a 26 až 28 metrů vysoké. Během naší návštěvy zde bylo lidí dost, ale místo k rozložení deky se našlo a strávili jsme zde pěkné odpoledne.

Zpátky nahoru jsme jeli úplně posledním vláčkem v 19:00 a čekal nás poslední úsek cesty k naším kamarádům opět do Chorvatska, do 60 km vzdálené vesnice Blato, kde jsme strávili posledních 5 dní našeho pobytu na Balkáně.

Blato se nachází přibližně 23 km jižně od města Makarska na úpatí pohoří Biokovo. Je součástí vesnice Živogošče, která je rozdělena na tři samostatné části: Porat, Mala Duba a právě Blato, které je nejjižnější osadou tvořící toto letovisko. Klidnou prázdninovou vesničku tvoří několik apartmánů, restaurace, kavárny, obchody, stánky se suvenýry, půjčovna lodí, skútrů a šlapadel a domy místních obyvatel. Jižní pobřeží lemují kempy, v jejichž areálu se nachází tenisové kurty. Blatu dominuje malinký, ale malebný přístav lemovaný palmami. Přístav z obou stran obklopují oblázkové pláže. Ten kdo má rád klidnou dovolenou, si zde přijde na své, protože se jedná o klidné letovisko s azurově čistým mořem, monumentální kulisou zmíněného pohoří a celkem pestrou možností výletů.

Díky pozvolnému vstupu do moře je Blato ideálním místem pro rodinnou dovolenou s malými dětmi. Pláže jsou v některých místech lemované borovicemi, které poskytují příjemný stín. Na pláži jsou sprchy a půjčovna plastových lehátek za poplatek 7 €/den. Nejbližší bankomat a směnárna (v hotelu) je v části Živogošče - Porat (cca 3,5 km). My jsme zde nebyli poprvé, takže jsme většinu času trávili odpočinkem u moře (můj kotník se konečně naplno probral a nic jiného mi stejně neumožňoval) a načerpávali jsme sílu na závěrečnou cestu domů. Ale pokud vás nebaví ležet jen u moře, je Živogošče - Blato dobrým výchozím místem pro výlety a turistiku. Z přírodních krás doporučujeme výlet do pohoří Biokovo, k Imotským jezerům, Bačinským jezerům nebo v sousední Bosně a Hercegovině právě k vodopádům Kravica nebo k deltě řeky Neretvy.

Historická města v dosahu jsou Trogir, Split, Dubrovník nebo Mostar. Oblíbené jsou také lodní výlety na blízké ostrovy Hvar, Brač nebo Korčulu. Na Hvar a Korčulu vyplouvají lodě přímo z Blata, na ostrov Brač z města Makarska. Nejbližším větším městem je Podgora (19 km, 20 min autem), kde najdete supermarkety i zajímavý památník Seagull Wings (památník rackových křídel) - 20 metrů vysoká bílá betonová stavba postavená v roce 1962 na památku partyzánského námořnictva založeného ve městě během druhé světové války. Památník navržený sochařem Rajkem Radovićem, má dvě křídla: jedno zlomené, symbolizující ty, kteří přišli o život v boji za svobodu, a druhé vztyčené, představující cestu k vítězství. Nabízí panoramatický výhled na Jaderské moře a okolí a jeden z nejhezčích výhledů je zde během západu slunce.

Po rozlučkovém grilovacím večeru byl čas vyrazit druhý den brzy ráno domů. Čekalo nás 1161 km a téměř 12 h cesty.

Zdroj: autorský text