Cestopis z Balkánu: Týden strávený v Bosně a Hercegovině byl mimořádně zajímavý

Cestu na Balkán jsme si vybrali hned z několika důvodů. Dlouho jsme měli v hlavě, že chceme vyzkoušet delší cestu autem a vidět co nejvíce míst. Balkán byl jednou z mnoha variant a rozhodli jsme se pro něj především proto, že moje sestřenice byla na Balkáně už několikrát a přímo o něm básnila. Využít jejich zkušeností se tedy přímo nabízelo.

Doposud jsme neměli zkušenost s takovou cestou a domnívali jsme se, že tento trip je vhodný i pro cestovatele začátečníky. Také jsme se rozhodli, že by bylo dobré s někým tento zážitek sdílet a tak jsme oslovili naše přátele, jestli se k nám přidají. Takže konečná sestava výletníků byla 4 dospělí a 3 děti ve věku 3, 6 a 9 let. Vydat se na cestu dvěma auty nám přišlo také rozumnější, protože pokud by se něco stalo s jedním autem, druhé auto bude stále k dispozici. Snad. Podle typu osazenstva jsme tedy určili i vybrané zastávky na cestě.

Nejdůležitější bylo zvolit termín cesty a naplánovat ji. Děti máme školou povinné, takže jsme je nechtěli uvolňovat na dlouho ze školy. Poslední týden školy před prázdninami se ve škole už nic důležitého neděje, proto jsme vybrali toto datum i s myšlenkou, že se vyhneme husté dopravě, která na začátku prázdnin bývá. To se ukázalo jako výborný plán. Cca třičtvrtě roku dopředu jsem naplánovala celou trasu - itinerář, který se nám z 90 % povedlo i splnit, takže plán byl realistický, což mě potěšilo pro příští cesty. Ubytování jsme měli zamluvené také hodně dopředu, právě na místech dle itineráře. Některé apartmány jsem rezervovala i půl roku dopředu, což se odrazilo na ceně. Pokud jste plánovači jako já, určitě se to cenově vyplatí.

Před odjezdem jsme si nechali všichni řidiči vystavit mezinárodní řidičské průkazy - doporučení pro Pražáky, vyzvednutí mezinárodního řidičského průkazu se dá naplánovat on-line, ale i když jsme přišli na konkrétní čas, čekali jsme ještě další 3 hodiny. Poblíž je kavárna, kterou můžete v klidu opustit, až když je před vámi jeden člověk, dříve to nemá smysl, pořadí můžete sledovat on-line. Do všech zemí stačí OP, ale pas byl jistota, děti musí mít svůj vlastní doklad a platnost dokladů musí být min. 3 měsíce od vstupu do země. Předem jsme si obstarali hotovost v eurech a více jsme neřešili, protože dle zkušeností předchozích cestovatelů lze hodně platit kartou a jen v Albánii je potřeba eura vyměnit za albánský lek (ALL). Měnili jsme až v Albánii přímo v bance, bylo to určitě nejvýhodnější.

Auto (jeli jsme s Toyotou Auris) jsme těsně před cestou nechali prohlédnout v servisu, obnovili lékárničku a přidali do auta hasicí přístroj. Do telefonu jsme si stáhli off-line mapy všech zemí, kterými budeme projíždět. Nakoupili jsme si před cestou od operátora zahraniční datové balíčky pro dané země a doplňovali jsme je za celou dobu jen jednou. Koupili jsme si lednici do auta, nejen kvůli převozu jídla, ale především, aby bylo stále nachlazené pivko pro tatínky. Musím říct, že tato investice do ledničky byla výborný nápad. Na cestě se velmi užila.

Velké téma bylo, jak se zabalit tak, abychom nemuseli při každé zastávce vše vytahovat z auta a zase to tam vracet. Učinili jsme nějaký pokus o roztřídění věcí, ale časem se to stejně vše smíchalo a vyndávali jsme z kufru vždy všechno. Osvědčila se samostatná taška na drogerii, která zůstávala v autě a vyndávali jsme ji, jen když bylo potřeba. Což bylo minimálně, hodně se mi osvědčily papírky na praní, které jsou velmi skladné a prádlo vypraly výborně.

Vyrazili jsme brzy ráno, kolem 4:30 jsme měli sraz s kamarády na benzínce za Prahou. Každý jsme jeli z jiného směru, proto jsme určili jako potkávací bod první benzínku, která naše směry protne. Je pro nás příjemnější vyrazit za tmy a s postupným rozedníváním vidět do okolí a obdivovat krajinu, kterou projíždíme. Cílem prvního dne byla Bosanska Krupa.

Navigace ukazovala 847 km. Zvolili jsme cestu přes Rakousko (Vídeň, Štýrský Hradec), Slovinsko (Maribor) a Chorvatsko (Záhřeb, Karlovac). Tato cesta byla nejrychlejší a velmi plynulá - jediná zácpa byla u Vídně. Zastavovali jsme jen na protažení nohou, jídlo a čůrání a i děti zvládly cestu bez problémů. Rakouskou i Slovinskou dálniční známku jsme koupili přes internet, je to jednoduché, jen musíte dát pozor, zda vaše auto nespadá do kategorie vysokých vozidel a musíte tak koupit dražší variantu dálniční známky. V Chorvatsku jsme pak platili mýtné.

Bosanskou Krupu jsme zvolili jako cíl prvního dne, protože jsme věděli, že tato vzdálenost je pro nás snesitelná na jeden zátah a proto, že mě při plánování zaujala řeka Una, která městečkem protéká. Tato řeka byla prý pojmenovaná už Římany a vodáci o ní hovoří jako o nejhezčí řece Evropy. Proto jsme i naše první ubytování volili přímo u této řeky. Byl to pěkně zařízený rodinný dům, nově postaven s venkovní terasou orientovanou přímo na řeku s možností venkovního grilu. Hotová idylka. V sousedství byly ještě dva další domky, pravděpodobně stejně pronajímané jako ten náš a jinak kolem nás byla řeka a louka. Velmi klidné ubytování s krásným výhledem a „výběhem” pro děti, které v okolí domu mohly bez starostí běhat.

Na místo jsme přijeli kolem čtvrté hodiny odpoledne a jakmile jsme se ubytovali, vydali jsme se na procházku podél řeky, abychom po dlouhé cestě protáhli ztuhlé nohy. Severně od dřevěného mostu se nachází oáza s osmi říčními ostrovy, propojená romantickými dřevěnými lávkami pro pěší. V parném létu zde naleznete krásný chládek a dokonce je zde bar i kavárna.

Vzhledem k tomu, že jsme neměli moc energie městečko pořádně prozkoumat, užili jsme si hlavně řeku a klid, který nám nabízelo naše ubytování. Ale toto město určitě stojí za větší probádání, protože středověká Krupa má bohaté kulturní a historické dědictví, které bylo opakovaně ničeno a znovu postaveno kvůli četným válkám. Ukázkou tohoto dědictví je Stari grad Pset, který je poměrně zachovalý a představuje charakteristické středověké opevnění s krásným výhledem do okolí. Oblíbenou legendou obyvatel Krupy je, že byla pojmenována po dívce jménem Krupana, která stavěla pevnost a kvůli neopětované lásce se vrhla do řeky Uny.

V Bosanské Krupě jsme měli v plánu přespat jen jednu noc a hned další den ráno vyrazit dále na jih. Trochu nás to mrzelo, protože toto město si určitě zaslouží více probádat, ale s vidinou toho, že nás čeká spousta jiných zajímavých míst, jsme se drželi plánu a vyrazili jsme do cíle druhého dne - města Jajce.

Po cestě jsme si udělali zastávku u vodopádu Bliha, což byla asi hodinka cesty z Bosanské Krupy. Parkoviště je přímo u pěší stezky k vodopádu, vypadá to od cesty jako větší odpočívadlo, tak se nenechte zmást. Mysleli jsme, že se zde i občerstvíme, protože podle map zde mělo občerstvení být, ale bohužel vše bylo zavřené, neplatili jsme ani žádný vstup. Nikde nikdo.

Cesta k vodopádu začíná přímo na parkovišti, je dobře označena cedulí a nejdříve vás čeká pár schodů a následně navazuje na schodiště cesta povětšinou po dřevěné lávce sem tam doplněná o pár schůdků. Šlo se pěkně. Cesta vede zelení a podél cesty je slyšet a místy vidět řeka Bliha. Celkem jsme šli asi 10 min. Kromě jedné skupinky lidí, kteří šli proti nám, jsme nepotkali nikoho, takže jsme si mohli na konci cesty nerušeně užít výhled na 56 m vysoký a 10 m široký vodopád a pořídit si fotografie ze všech možných úhlů.

Od vodopádů jsme jeli další dvě hodiny do zmíněného Jajce. Na začátku města se nachází Plivské jezero, které je samo o sobě velmi pěkné a najdete u něj několik míst s hezkým výhledem na jezero. My jsme se zastavili na místě zvaném Mlinčići, kde je sbírka 20 dřevěných mlýnků. Parkoviště je zde placené (automat - budete potřebovat drobné, nás zachránil někdo místní), což určitě stojí za to, protože procházka mezi mlýnky a v přilehlém parku byla velmi příjemná a malebná. Do samotného Jajce jsme přijeli asi kolem jedné hodiny a přišel tak i čas ochutnat něco z místních specialit.

V tomto městě jsme byli pouze na jeden den, a i proto jsme si vybrali ubytování uvnitř historického jádra. Jajce má středověkou atmosféru nejen proto, že je obehnané přibližně 1300 metrů dlouhými obrannými zdmi, ale i díky malebným uličkám, které stojí za prozkoumání. Celé odpoledne jsme strávili procházkou po městě. Navštívili jsme pevnost Jajce s pozůstatky hradu z 15. století na vrcholu strmého kopce, odkud jsou krásné výhledy na město a jeho okolí, např. Clock Tower, zastavili se u Plivských vodopádů, které se nacházejí přímo v centru a tvoří je řeka Pliva, která se vlévá do Vrbasu.

Vodopád patří mezi 12 nejkrásnějších vodopádů na světě a jako jediný se nachází ve středu města. Městečko je malé, zvláště historické centrum, takže pozdější odpoledne nám bohatě stačilo na projití všech zajímavostí včetně jediné mešity v Bosně a Hercegovině, která je pojmenovaná po ženě (Esma Sultan) či večerní atmosféry, která jen dotvořila malebnost tohoto městečka.

Cílem třetího dne bylo Sarajevo a nazvali jsme ho dnem kritickým. Už odjezd z Jajce nebyl ideální. Kvůli autu, které rozdělilo naši mini výpravu, jsme zůstali na pár desítek minut zablokovaní při výjezdu od apartmánu, zatímco druhé auto jelo dál a než si všimli, že nejsme za nimi, chvilku to trvalo. Naštěstí jsme se díky vysílačkám potkali u výjezdu z města. Vysílačky doporučuji, pokud pojede více auty, protože na komunikaci mezi vozidly jsou ideální, nemusíte řešit, v jaké zemi zrovna jste - tarif, data atd. Nám se to osvědčilo.

Cesta do Sarajeva byla podle map cca 170 km, takže jsme po cestě vyhledali zajímavá místa, která by stála za pauzu. Zvolili jsme město Travnik a Sulejmanovu mešitu v centru města. Říká se jí také mešita malovaná, kvůli nápadným barevným zdem. Vybrali jsme si jí i proto, že dle dostupných informací na internetu se v přízemí mešity nachází vyhlášené tržiště se sýry, takže slouží jak pro duchovní účely, tak ty světské, jako jedna z mála v zemi. Což je poměrně neobvyklé, stejně jako to, že stěny mešity jsou bohatě zdobeny i to že minaret je umístěn na levé straně místo na pravé, jak bývá zvykem.

Bohužel jsme opět měli smůlu a to jak po cestě, kdy jsme několik kilometrů jeli po tak hrozné cestě, že jsme to nakonec museli otočit a jet jinudy, tak na to, že tržnice byla zavřená. Důvod jsme nezjistili, nebyla zde žádná informační cedule, takže jsme se na mešitu podívali aspoň z exteriéru a prošli si její okolí. Zajímavostí je, že malovaná mešita patří k nejstarším budovám ve městě, pochází z konce 16. století a město se rozvíjelo postupně kolem ní. Stavba postupem času chátrala, a tak byla v polovině 18. století nařízena její přestavba a právě dobudováním tržnice a přebudováním prostoru kolem mešity na veřejné prostranství, které bude lákat lidi. Svůj účel to splnilo a je jen škoda, že jsme neměli příležitost nahlédnout dovnitř. Místo sýrů jsme si nakonec z Travniku odvezli pokutu za špatné parkování.

Po cestě do Sarajeva jsme měli ještě jednu zastávku a to v Údolí pyramid. Pokud nestojíte o výšlap na vrchol či prohlídku vnitřních tunelů s průvodcem a stačí vám na tento diskutovaný úkaz jen výhled, doporučuji pohled od silnice A1 nebo R443 (výšlap na vrchol Pyramidy Slunce, kde se nachází staré hradní město Visoki ze 14. století + prohlídka tunelů určitě zabere celý den). Bosenské pyramidy jsou pseudoarcheologický nález, které byly objeveny v roce 2005 spisovatelem Semirem Osmanagićem. Podle jeho tvrzení jsou tyto pyramidy největší a nejstarší na světě.

Největší z nich je Pyramida Slunce, Pyramida Měsíce a Pyramida Draka, spolu mají tvořit trojúhelník o straně dlouhé asi 2,2 kilometru. Pyramida Slunce by měla mít na výšku 220 metrů. Stáří pyramid Osmanagić odhadl na 10 000 let př. n. l. Jeho tvrzení však byla z řad nezávislých odborníků vyvrácena. Nicméně Osmanagić zahájil v roce 2006 vykopávky a objevil tunel, který pojmenoval Ravne. Pohled Osmanagiće na světové dějiny je, kulantně řečeno, nekonvenční, což popisuje ve svých knihách.

Jeho tvrzení o nejstarších lidmi vybudovaných pyramidách vyvolalo ohromnou senzaci, která měla za efekt, že se do Bosny začali sjíždět turisté a odborníci z celého světa. Celá diskuse o těchto pyramidách je velmi zajímavá a kdo chce vědět více, na internetu je k dohledání mnoho článků k tomuto tématu. I Fotr tu natáčel, epizodu s pyramidami najdete zde. Pro mě osobně je až neuvěřitelné, jak jeden člověk dokáže pobláznit celý svět, skoro jako nějaká sekta, a jak otázka pravosti jeho výzkumu získá politický a náboženský podtext.

Do Sarajeva jsme přijeli asi kolem jedné hodiny, ubytování jsme měli v centru města, což bylo skvělé, ale celé centrum je hodně v kopci, takže i parkování je zde celkem oříšek, ulice úzké, velmi strmé a ač jsme měli domluvené parkování, tak to na poprvé úplně neklaplo a až po delší rozmluvě s majitelem apartmánu jsme konečně dostali svolení a hlavně nám ukázal místo, kde zaparkovat.

Tady malá ukázka místní nátury: když kamarád vylezl z auta, aby se podíval, jak je široký vjezd do dvora na parkování, aby si neodřel auto, místní borec to vzal jako pokyn k tomu, že se asi bojí a do auta mu prostě vlezl. Bez předchozí domluvy s autem zajel na určené místo. Zaparkováno bylo, takže jdeme dál.

Ještě jsme se u domácího stavili na poradu ohledně pokuty, naštěstí nám vše přeložil a poslal nás na poštu, kde se pokuta v hodnotě 20 KM platí (pokud to nestihnete do 8 dnů, tak je pokuta dvojnásobná). Po vyřešení všech drobných peripetií jsme se konečně mohli vydat na objevování Sarajeva a začali jsme výjezdem na horu Trebević, kde je kromě parku také staré olympijské sportoviště. O Sarajevu i olympijských sportovištích už toho bylo napsáno dost v jiných článcích, tak tím nebudu zdržovat, nám se nejvíce líbila bobová dráha a výhled z hory na město, sarajevské tržiště a historické centrum.

Závěr našeho dne zakončil hrůzný zážitek, kdy se nám dítě začalo dusit sýrem z pizzy a pak ještě druhé dítě večer uklouzlo ve sprše a bouchlo si hlavou o dlaždice. No i takové dny bývají a my jsme jen doufali, že jsme si to vybrali hned na začátku dovolené. A ještě malé doporučení pro restaurace, které platí pro celou Bosnu - pokud v menu není pivo, je to známka toho, že restaurace je muslimská a žádný alkohol zde nedostanete. Ani na uklidnění nervů po špatném dni.

Následující den jsme vyrazili přes Jablanicu do Mostaru. Jablanica je cca 70 km od Sarajeva a zde jsme navštívili Neretva Bridge. Most na Neretvě je pamětním a je součástí památníku věnovaného bitvě druhé světové války, která proběhla mezi jugoslávskými partyzány a německou armádou, podpořenou o vojenské oddíly fašistického Chorvatska a Itálie a okupovaného Srbska, jako součást 4. nepřátelské ofenzívy v únoru až březnu 1943. Bitva je také známá jako „Bitva o raněné na Neretvě”. Této bitvě je zasvěceno i muzeum, které se nachází kousek od mostu a pokud vás tato část dějin zajímá, velmi doporučujeme. Na oběd jsme jeli do restaurace Zdrava voda, která nám byla doporučena kvůli krásnému výhledu na Neretvu, což měla, ale vzhledem k počtu lidí a spíše průměrnému jídlu bychom příště volili jinak.

Po dalších 45 km jsme dojeli do Mostaru, kde jsme se zdrželi na dva dny. Mostar na nás udělal velký dojem. Bylo tu skvělé jídlo, lidi, nejlepší trhy i prostředí. Město dostalo svůj název díky tzv. mostarům, což byli lidé, kteří hlídali Starý most, respektive oba jeho konce na břehu řeky Neretvy. Centrum Mostaru není veliké, proto jsme zvolili okružní procházku po pamětihodnostech. Odvážlivci se vykoupali pod Starým mostem v řece, která je opět ukázkově čistá a studená a méně odvážní si vychutnávali drink v lehátkách na kamenné pláži. Společnost nám dělali místní borci, kteří za drobný poplatek od turistů skáčou z mostu do řeky.

Starý most také rozděluje Mostar na dvě části podle dominantních etnických skupin – na modernější a evropštější část (tzv. Západní Mostar) s chorvatskou většinu a historickou část města s Bosňáky (muslimská část). Město bylo velmi poničeno během střetu mezi místním chorvatským a bosenskomuslimským obyvatelstvem v roce 1993. Poškození bylo značné a zničen byl i Starý most, který byl zlikvidován střelbou z chorvatského tanku.

Obnova mostu se stala po skončení války prvořadým úkolem. Na obnovu památky byly využity v maximální možné míře původní postupy i místní kámen. Několik málo bloků, které se z původního mostu dochovaly, byly rovněž do stavby zapracovány. Ke znovuotevření došlo 23. července 2004. Otevření mostu bylo vnímáno jako jeden ze symbolů smíření národů Bosny a Hercegoviny po více než dekádě po skončení konfliktu. Most byl následně začleněn jako památka na seznam UNESCO.

Další den jsme zůstali v Mostaru a udělali jsme si výlet k 15 km vzdálenému prameni řeky Buna a k Dervish House. Počasí nám nepřálo, ale i přes drobné přeháňky to byl moc pěkný výlet. Dervish House je klášter z osmanské éry, stojí na úpatí útesu, kde z jeskyně vyvěrá řeka Buna. Voda, která teče kolem kláštera má ohromující odstín modré a říká se, že má mystické vlastnosti. Klášter byl postaven v roce 1520 Derviši - mystická větev islámu známá pořádáním rituálů.

Do 200 m hluboké jeskyně jsme podnikli asi 5 minutovou plavbu na člunu připevněném na laně a protože je řeka Buna zdrojem pitné vody pro celý Balkán i my jsme jí ochutnali přímo z pramene. Neodradili nás ani všudypřítomní netopýři. Z pramene vytéká asi 40 000 litrů vody za sekundu. Výlet jsme zakončili výšlapem na Stari grad Blagaj, což je rozvalina pevnosti z dob ještě před Římem, kterou postavili Ilyrové. K pevnosti jsme se dostali asi po 900 m dlouhé pěšině stále do kopce. Z pevnosti byla zatím prozkoumána asi jen třetina a z jejího vrcholu byl nádherný výhled do okolí.

Z Mostaru jsme vyrazili směrem k moři. Čekala nás ještě jedna zastávka a to ve 120 km vzdáleném Trebinje. Kromě městečka jsme navštívili areál kolem chrámu Hercegovačka Gračanica na vrcholu kopce nabízející neobyčejný výhled. Parkování bylo možné přímo na vrcholu kopce a měli jsme štěstí na málo lidí.

Následně jsme se přesunuli k moři na trajekt. Cesta k trajektu trvala asi hodinu a jak jsme se blížili k pobřeží, okolní krajina nabízela mnoho krásných výhledů, průhledů a pohledů na přírodu, mořské zátoky, vesničky a městečka. Postupně jsme se tak rozloučili s Bosnou a Hercegovinou a na Kamenari Trajekt jsme se nalodili už v Černé Hoře. Předem jsme měli zjištěno, že linka Lepetane-Kamenari Ferry jezdí přes den každých 20 min. Lístky se dají koupit i dopředu on-line, ale my jsme nevěděli, kde se jak zdržíme, takže jsme je koupili až na místě a bylo to bez problémů, žádné fronty.

Cesta přes Kotorskou zátoku trvala asi 15 min. Čas jsme využili kocháním se pohledem na pobřeží Kotorské zátoky a už jsme se těšili na objevování Černé Hory. Po vylodění z trajektu nás čekalo dalších 30 km do Budvy. Tady nastala značná proměna, protože tím, že jsme vyrazili na cestu před začátkem letních prázdnin, jsme se vyhnuli větším davům dovolenkářů, ale Budva už jich byla plná. Chvíli jsme tedy hledali volné parkování, pokud chcete zaparkovat blízko centra, nevyhnete se placenému parkování, my jsme platili 2€/h a v Budvě se zdrželi 3 hodiny i s večeří.

Budva je někdy nazývána černohorským Miami, kvůli barům, klubům a nočnímu životu. Ale i přes den bylo Staré Město (Stari Grad) velmi rušné. Navštívili jsme historické centrum, ze kterého dýchá krásná atmosféra a na každém rohu je znát, že město bylo založeno v dobách antiky, nejspíše na ostrově, který byl později spojen s pevninou. Prošli jsme se po hradbách, odkud je výhled jak na město, tak na Jaderské moře s ostrovem sv. Nikola i malebnými uličkami, které jsou plné drobných obchůdků. Bylo znát, že Budva je mezi turisty oblíbená, možná i proto, že se o ní říká, že je to zmenšenina Dubrovníku. Návštěvu města jsme zakončili procházkou po přístavu a pak jsme se už přesunuli do malé vesničky Sveti Stefan.

Abychom si odpočinuli a děti se vyřádily u moře, rozhodli jsme se zde celý jeden den odpočívat na krásných červených plážích. Pobřeží podél vesnice je totiž pokryto červenými oblázky, které jsou velmi hezké a krásně zaoblené. Moře je zde čisté a pláž udržovaná. Sveti Stefan byl původně malá rybářská osada s kamennými domky na skalnatém ostrůvku nedaleko pobřeží. Na začátku 19. století zde žilo asi 400 lidí, ale postupem času se původní obyvatelé, kteří se živili převážně rybolovem, začali vystěhovávat, až zde zbylo nakonec asi jen 30 rodin. Tyto rodiny byly v roce 1955 vystěhovány a původní městečko bylo přebudováno na luxusní hotel.

V době naší návštěvy byl celý ostrov pro turisty uzavřen, ale pevninské pobřeží, kde se rozrostla nová část vesnice, nabízí také mnoho hezkých ubytování ve svahu, díky kterému máte z většiny obydlí krásný výhled na moře i ostrov, který je dnes s pevninou spojený úzkou písečnou lavicí. Protože jsou apartmány ve značném kopci, čím výše jste, tím více schodů šlapete na pláž. Cesta dolu byla ještě fajn, ale cesta zpět, v horku které panovalo, byla trochu náročnější. Celý 7. den jsme tedy strávili na krásné červené pláži nové části vesnice a ochutnávali speciality z okolních restaurací.

První týden naší cesty utekl jako voda. Ten druhý bude brzy následovat v dalším článku. 

Zdroj: autorský text