Stopovací a přespávací dobrodružství v Británii: S kamarádem k vodopádu a poté Dobbyho hrob

Ráno jsem si sbalila stan a nasnídala se, poděkovala jsem rodince, že mě nechali stanovat u nich na zahradě a poté jsem se vydala přes silnici čekat na svého kamaráda na zastávku autobusu pěkně pod střechu, protože jakmile jsem si zabalila a vystrčila paty z pozemku milé rodinky, tak začalo lejt.

V městečku Rhymney mě po asi deseti minutkách čekání vyzvedl Elis, kamarád, kterého jsem poznala přes stejnou aplikaci jako onoho člověka, který se na mě vybodl hned první den. S Elisem jsme vyrazili jeho autem do vesničky Pontneddfechan a vodopád se jmenuje Sgwd Gwladys waterfall.

Z parkoviště vedla k vodopádu pěšinka lesem, a jelikož bylo po dešti, tak na nás vítr sklepával ze stromů ještě poslední kapky vody. Procházka k vodopádu to byla nevídaná, ani lidi jsme po cestě moc nepotkali, jen pár odvážlivců, co se rozhodlo v tomto nepříznivém počasíčku vystrčit paty z domova. Ve vodopádu se dá prý krásně vykoupat, ale vzhledem k podmínkám jsem se raději této aktivitě vyhnula.

Jelikož musel Elis odpoledne do práce, tak mě hodil do Swansea a odtamtud jsem pokračovala stopem směrem na Pembrokeshire, konkrétně Freshwater West Beach - místo, kde je Dobbyho hrob.

Ze Swansea jsem šla směrem k větší silnici a pak docela dlouho po chodníku podél ní. Až na nějakém odpočivadle uprostřed cesty mi zastavila milá paní v takové té hippies dodávce od Volkswagenu a vzala mě docela daleko. Dostala jsem se tedy prvním stopem až do Carmarthenu, kde můj brilantní mozek a mapy.cz dali hlavy do hromady a vyhodnotili, že je geniální jít podél dálnice na první sjezd a tam přes most nad dálnicí, kde už byl naštěstí chodník a stopovat na nájezdu zpět na dálnici.

Sice to zní sakra hloupě, ale fungovalo to na jedničku. Zastavil mi pán se synem v mém věku, v elektrickém Hyundai, a že kam prý jedu, že mají dvě hodiny čas a hodí mě, kam potřebuji, pokud to stihnou zpět do dvou hodin. Byli neskutečně milí a já si užila celou cestu povídáním si s lidmi, kteří si o vás nemyslí, že vám jednoduše hrabe. Podle pána jsme prý to odvážnější pohlaví z jeho zkušeností s cestovateli.

Pembrokeshire je nádherný a celá cesta od dálnice na Freshwater West Beach byla pokocháníčko. Na pláži foukalo úplně neskutečnou silou. Jakmile jsem vystoupila, vydala jsem se na písečné duny k moři, přesvědčit se, jak to tam vypadá. Bylo tam i přes silný vítr a ne úplně slunečné počasí dost lidí. Surfaři z nějaké surfařské školy si už balili své věci a dávali si vše do dodávky.

Já se chvilku kochala výhledem na pobřeží, které tak trochu tu tvořilo zátoku a poté jsem už pokračovala hledat Dobbyho hrob. Jakožto hotový milovník Harryho Pottera jsem tohle místo zkrátka musela navštívit. Dobbyho hrob je místo v písku vyskládané z kamení a pro mě bylo úchvatné.

Je to ovšem jen hromada kamení s významem, který je něčím více jen pro několik lidí, co jsou zažraní do Harryho Pottera a není to určitě nějaký světový objev pro každého. Když už jsem si připadala dost vykoukaná z tohoto místa, vydala jsem se směrem k Pembroku, kde jsem na Bookingu zjistila, že už není nikde volné žádné místo na ubytování. Sakra, kempy také plné a déšť byl cítit ve vzduchu.

Stopla jsem si tedy auto z pláže, že pojedu za město. Pán pracoval na místním statku a jel právě na druhý konec města, kde měl byt. Konverzace se táhla a byl mi nabídnut přístřešek v pokoji u jeho dcery, která byla tou dobou ve Francii s přáteli. Jelikož jsem se necítila po konverzaci s pánem nijak nepříjemně a zatím jsem se mohla na svůj instinkt plně spolehnout, rozhodla jsem se na nabídku kývnout.

Pokojíček byl uklizený a byt vypadal, jako by v něm bydlel rozvedený otec osmnáctileté dcery. Takže to bylo naprosto v pořádku a od pohledu se nebylo čeho bát. Dostala jsem klíč od pokoje, kdybych se chtěla radši zamknout, abych se prý cítila bezpečněji. K večeři jsem měla svůj kuskus s tuňákem, a zatímco jsme oba večeřeli své, tak jsme si povídali. Ti lidé jsou tu neskutečně rozdílní a zároveň tak stejní a laskaví, že tomu nechce jeden věřit.

Druhý den ráno jsem měla v plánu se sbalit a vyrazit dále, jenže pršelo a nálada byla na bodu mrazu. Tak mi Phil, můj hostitel, nabídl, ať ještě zůstanu na jednu noc, že on musí do práce, ale pokud chci, tak mohu zůstat.

Den volna jsem ocenila. A tak mi nechal klíče od bytu a telefonní číslo, kdyby cokoliv, zavolej. Celý den se počasí neudobřilo a tak jsem strávila den koukáním na filmy, malováním trasy v mapě a plánováním dalších dní. Den jako žádný jiný před tím.

Večer mi Phil povídal, jak bylo v práci a já mu pověděla něco o svém plánu na dalších pár dní a pak se šlo spát. A ráno jsem už opravdu vyrazila dál.

Zdroj: autorský text