Dobrodružství v Británii a jak to bylo dál: Freshwater West, Coast Path a cesta až do Tenby

Ráno jsem si dala s Philem snídani a on mě poté cestou do práce hodil na parkoviště k hradu. Hned vedle byla řeka, a tak jsem chvíli pozorovala ryby. Poté jsem se vydala směrem do obchodu, abych doplnila zásoby před cestou. Plán na tenhle den byl jasný. Aspoň kousek Costal Path. Což je stezka okolo celého Walesu. Vede z Chesteru až do Chepstow a je to nějakých 1400 km.

Taková normální procházka, nemyslíte?

Do batohu jsem si koupila Reese’s a Daim, abych měla nějaký cukr vždycky při ruce, když už byl den dlouhý. Vydala jsem se nejbližší možnou cestou z obchodu přímo na stezku. Procházela jsem mezi domy, ploty, a dokonce i jedním statkem. Musím jen poukázat na skutečnost, že procházet skrz statek se psy nebo ohrady s krávami je tu naprosto běžné a dost často nezbytné. Kolikrát to nejde ani nijak obejít.

A procházka ohradou plnou krav je vyloženě „sen“ každého výletníka. Pro vesnickou holku jako jsem já, která je zvyklá chodit do kravína pro mléko, to nebylo tak hrozné. Na druhou stranu se přiznám, že jsem měla asi tak tisíc záložních plánů, jak a kudy utéct.

Prošla jsem těch ohrad cestou k moři ten den opravdu dost. Chvílemi to byla docela psina. Ve Freshwater West jsem se dostala na pláž. Od té doby celá Costal Path, která vedla kolem pobřeží, útesů a pláží, byla kompletně bez lidí. Narazila jsem i na několik skrytých pláží. Chvíli jsem si povídala i s klukem v mém věku, kterého jsem potkala na stezce akorát v opačném směru.

Dozvěděla jsem se, že je z Pembrokshiru a plánuje jít skoro týden podél celé oblasti, aby v případě nenadálé komplikace pro něho kamarádi dojeli. Divil se, jak jsem se dostala tak daleko sama, živá a zdravá. Poseděli jsme asi půl hodinky, než jsme se každý vydali svým směrem. Cesta byla po deštích z předchozího dne lehce podmáčená a na některých srázech opravdu nepříjemně klouzala, až se člověk bál, že skončí někde pod útesem.

Když jsem se blížila k Manorbier, tak začalo přibývat turistů a já si začala připadat divně. Rozhodla jsem se tedy vrátit na silnici a stopovat do Tenby. Tenby bylo pro mě přeneseně takové Chorvatsko. Palmy v květináčích, všude spousta lidí a velká část z nich byli Nizozemci. Lidi, kteří stopaře očividně vůbec neberou.

Když běžel nějaký muž okolo mě, řekl, ať počkám na místě, kde jsem stopovala, že za dvacet minut pojede tím směrem a odveze mě. Po hodině a dvaceti minutách stále nic a mně došlo, že je čas najít možnost B.

Už nějakou dobu jsem pozorovala postaršího pana s motorkou na druhé straně silnice. A tak jsem se vydala za ním, že se zeptám, jestli o těch běžcích něco neví. Vypadal totiž celou dobu, že také někoho vyhlíží. Bohužel netušil. Jen čekal na odtahovku, protože se mu porouchala motorka. Když se mě zeptal, co se stalo a já mu převyprávěla svůj příběh poslední hodiny a půl, zeptal se, kam jedu. Do Kidwelly.

Jenom jsem slyšela. Děláš si srandu. Já tam bydlím. Když bude odtahovák souhlasit, tak tě vezmeme s sebou. Pán z odtahovky byl milý a jelikož měl v autě dost místa, řekl, ať si naskočím. Po cestě jsem se s Johnem, pánem s motorkou, skamarádila a když zjistil, že můj plán je přespat někde na louce, tak mi nabídl, že můžu spát u něho doma. Zavolal partnerce, jestli jí to nevadí a ta řekla, že ne.

John a Mary měli každý svůj bungalov kousek od sebe. Poznali se již ve starším věku, když jim umřeli jejich drahé polovičky. Nejprve kamarádi a dnes již partneři. John i Mary už jsou oba v důchodu, a tak si užívají času s vnoučaty a John navíc i s motorkou. Navíc pomáhá stopařům. Večer přišla i Mary, protože jí John volal, že jí chce někoho důležitého představit.

Říkali mi Little traveller, asi moje nová přezdívka. A byli na mě jak na vlastní vnouče. Mary zavolala svým vnoučatům o dům vedle, zda jsou doma a co dělají a už jsme šli na návštěvu. Představili mě, povyprávěli můj příběh a že pokud chci, tak se později večer chystají mladí ven. Šla jsem tedy pařit ve stylu středoškoláků z Walesu.

Popíjení Strongbow a házení si rugbyovým balónem bylo bezva. Vlastně se jejich zábava tady nelišila moc od té na vesnici u nás. Jen místo oblíbených sportů jako hokej a fotbal tady vedlo rugby. Fotbal se tu taky docela prý těší velké oblibě.

Byl to pro mě jeden z nejkrásnějších dní a večer jsem padla úplně vyčerpaná a plná zážitků do postele. Ráno mi přišla Mary udělat snídani, i když jsem jí říkala, že to v pohodě zvládnu sama. Ti lidé jsou tu neoblomní. Přišla s nápadem, že bychom si prošly spolu Kidwelly a odpoledne zajeli všichni tři i s Popy, Johnovou fenkou, do Burry Portu podívat se do přístavu. Takže jsem se rozhodla zůstat ještě jeden den.

Po snídani jsme s Mary prošly Kidwelly. Hrad a kostel. Hrad má neskutečnou minulost a je úchvatný. A potom okolo hradu pěšinkou zpět. Den byl krásný, ozvala jsem se rodičům, aby neměli strach. Denně jsem s nimi sdílela polohu, kde spím a posílala zprávu večer a ráno, že je vše v pořádku. Po obědě jsme se vydali do Burry Portu, což je přístavní městečko kousek od Kidwelly. Je tam krásná pláž a jeden z nejvyšších přílivů a odlivů ve Walesu. Dali jsme si zmrzlinu, a dokonce mě málem unesli.

Přišel ke mně divný pán a mých v podstatě adoptivních prarodičům se zeptal, jestli se nejmenuju Catherine, že jsem jí velmi podobná. Mary mu jasně vysvětlila, že se určitě plete, protože já jsem z České republiky. Pán se omluvil a odešel, ale i poté si mě ještě chvilku prohlížel zpovzdálí. Mary to přišlo celé divné. Náladu nám to ale nezkazilo, a tak jsme se vydali k majáku a udělali si společnou fotku. Jako upomínku na naše setkání. Prošli jsme přístav a vydali jsme se domů. Večer jsme už ven nešli, já si tak alespoň šla dříve lehnout a připravit se na další den. Kdy už bylo v plánu jet vlakem z Burry Portu až do Cardiffu. Hlavního města Walesu.

Zdroj: autorský text