Cestou necestou po Británii: Cardiff, spaní u cizích lidí, pivo a pak už směr Anglie

Z Burry Portu jsem se dostala krásně za osm liber. Při loučení mi Mary na nádraží dala malý keramický talířek, že je to prý na památku klasická velšská keramika. I když jsem se bránila, že to tak akorát rozbiju v batohu, tak řekla, že to nevadí, třeba se tomu nic nestane. K tomu jsem dostala ještě svačinu, ale ta se rozbít nemůže.

V Cardiffu byl klid. Asi dva dny před tím, než jsem tam jela, tam byly protesty, takže byly ještě na mnoha místech postavené zábrany, což působilo často děsivě. Už jsem měla den předem zařízený hostel Mrs Potts, za příjemné peníze a uprostřed města a tak jsem vyrazila rovnou tam. Nechala jsem batoh na pokoji a vyrazila do města jen s ledvinkou.

Prošla jsem město a pokochala se tržištěm s přilehlým průchodem s nápisem Cardiff Market. Cardiff je pěkný a není ani nijak drahý. A lidí jsem taky moc nepotkala. Zastavila jsem se také ve Waterstones, mém nejoblíbenějším britském knihkupectví, a dokonce jsem našla knihu, co jsem měla vyhlédnutou v češtině s podpisem autorky. Takže místo v češtině jí mám v angličtině, ale to mi bylo úplně jedno.

Poté jsem se šla podívat ke Cardiffskému hradu, kde jsem si sedla na trávu před hradbami. Tam jsem potkala dvě své spolubydlící z hostelu a zabředly jsme do hovoru. Až když nám byla zima, jsme se vydaly zpět na ubytování. Město už nebylo tak prázdné a skoro zpustlé. Bylo plné lidí, každá zahrádka hrála jinou hudbu a město ožívalo.

Z oken, která vedla přímo do nejrušnější ulice, bylo slyšet hudbu a lidi zpívat. Usnout tedy sice chvilku trvalo, ale ta energie večerního města se mi líbila. Ovšem ve tři ráno mě vzbudily rány a když jsem se mrkla z okna a zjistila, že to jedou popeláři, už jsem tak moc v pohodě nebyla.

Naštěstí se mi poté ještě podařilo usnout a já tak mohla v klidu vstávat až kolem deváté. Pobalená jsem došla na recepci odevzdat klíče a udělat si snídani u pultíku s kafem, čajem a horkou vodou. Zdarma jste se tu mohli napít po celý den teplých nápojů.

Vyrazila jsem do Cardiff Bay, která mě předchozího dne zaujala na fotkách, když jsem hledala nějaká zajímavá místa ve městě. Cardiff Bay je krásný záliv, a když stojíte na pravé straně a koukáte přes moře na levou stranu zátoky, vidíte norskou vlajku. Jde k norský kostel přímo v Cardiffu. Byl zde pokřtěn Roald Dahl, autor dětských knih známý všem nejspíše hlavně pro knihu Karlík a továrna na čokoládu.

Dříve tato unikátní budova sloužila jako kostel pro norské námořníky z doby průmyslové revoluce, kdy byly cardiffské doly největším vývozcem uhlí na světě. Dnes je uměleckým centrem s kavárnou a je možné toto místo zdarma navštívit každý den v otevíracích hodinách. Zároveň tu podél Cardiff Bay pokračuje Coastal Path a stojí za to pro mě pokračovat alespoň kus po ní dál na Chepstow. Takže další cílové místo se pro mě nachází na hranicích s Anglií…

Z Cardiffu má cesta pokračovala po mé již první oficiální stezce, kterou jsem se kdy vydala na delší dobu než jednu etapu. Coastal Path byla krásná a má láska k moři společně s volností, kterou solo cestování s trekováním přinášelo, byla naplněna. Některé části jsem přestopovala, jiné jsem si užila naplno po vlastních nohou. Den jsem zakončila v Caldicotu, kde jsem stanovala znovu u úžasné rodinky na zahradě, protože jsem nenašla jiné místo, kde by se dalo stanovat.

Ráno jsem s nimi potom vyrazila na procházku cestou zpátky na trasu ke Caldicot Castle. Hrad je krásný a otevřený veřejnosti, je tam i kavárnička a s atmosférou hradu je to neskutečně krásně strávený čas. Bohužel, když jsem byla na hradě já, byly věže nepřístupné.

Z Caldicotu jsem vyrazila zpět na Coastal Path, podél moře, po lukách a nebo, jak už jsem byla zvyklá, v ohradě pěkně mezi krávami. Nejdivnější ten den bylo jít přes golfové hřiště. Člověk se rozhlédl tisíckrát, aby ho někde něco ze vzduchu netrefilo. Naštěstí tahle část netrvala moc dlouho a rychle jsem byla mezi polemi. Celá tahle cesta mi už od rána připadala jako výzva a nemělo to k tomu moc daleko. Cílem dne bylo Chepstow, město, které bylo úplně poslední obcí ve Walesu a za ním se přes řeku už nacházela Anglie.

V Chepstow jsem bydlela opět u jednoho neskutečného člověka doma, jelikož se řítila bouřka a neměla jsem ten den dvakrát dobrý pocit ze spaní ve svém malém stanu. Večer jsme si zašli do hospody na pivo, a přestože britské pivo není jako to naše, musím jim ho tu pochválit.

Druhý den jsem se pobalila a vyrazila za most do Anglie, kde jsem stopovala směrem na Coleford. Měla jsem v plánu dát si totiž jeden klasicky turistický zážitek, a to navštívit Puzzlewood. Puzzlewood je starobylé lesní místo, a dnes spíše turistická atrakce, nedaleko Colefordu v Gloucestershire. Místo poukazuje na důkazy o povrchové těžbě železné rudy z římské éry.

Bylo tu natočeno i pár známých filmů a seriálů, jako například: Harry Potter a relikvie smrti - první část, Star Wars, Sněhurka a lovec 2, seriál Prokletá a k tomu je jednou ze spekulací, že i slavný Tolkien se nechal inspirovat zdejším lesem pro svou sérii Pán prstenů.

Vstupné je vcelku přívětivé a jsou tu i zvířátka a dětská herna s bludištěm a závodištěm pro menší děti. Můžete se tu procházet hodiny nebo taky ne. Je to čistě na vás. Já tu byla, když bylo po dešti, a i v průběhu dne docela pršelo, takže tam se mnou zrovna ani nebylo moc lidí.

Po několika hodinách procházení se Puzzlewoodem jsem vyrazila do Colefordu na nákup, abych doplnila zásoby v batohu a poté jsem vyrazila zpět do Chepstow. Pokud máte v plánu jít podél silnice v místech jako je Wales nebo Anglie, může se stát, že se shledáte s velkým množstvím nepochopení a lidé na vás budou troubit. To proto, že tu jsou stezky pro chodce, právě abyste nechodili po úzkých silnicích, kde vy nemáte kam uskočit a auto se vám nemá kde vyhnout. Stezku ale stejně někdy prostě opustit musíte.

Další noc jsem strávila na stejném místě jako tu předchozí. Ale tentokrát jsem druhý den opravdu odešla zase dál ve své cestě. A to směr Bristol. Touhle poslední nocí v Chepstow jsem dávala tak trochu sbohem Walesu a na shledanou někdy jindy. Protože jsem věděla, že minimálně do Snowdonu se vrátím a splním si nejvyšší vrchol Walesu, když mi to letos nevyšlo vzhledem k počasí a mému časovému plánu, který se stejně zkazil hned v první minutě.

Ale když člověk vyráží někam poprvé, neví, co ho čeká. Rychle se ovšem otrká a rychle si přivyknete faktu, že plán je dobré mít, ale z devadesáti procent se rozsype. Spontánnost je na tripu pro mě to, co mě žene kupředu. Protože jak mohu očekávat dobrodružství, když předem vím, co se stane?

Zdroj: autorský text