Skotsko je plné kontrastů. Projeli jsme zemi horalů a zamilovali se

Zatímco v posledních dnech v Česku padají teploty k mínusovým hodnotám, já se ve vzpomínkách vracím k říjnové dovolené strávené ve Skotsku. Listuju v telefonu mezi stovkami fotek a říkám si, že si tohle dobrodružství nemůžu nechat jen pro sebe. V zemi horalů jsme strávili dvacet dní na roadtripu a už po pár dnech jsem věděla, že jsem si Skotsko absolutně zamilovala.

Nejen kvůli místům, která jsem poprvé viděla naživo, ale i kvůli klidu, který na mě dolehl někde mimo civilizaci, když jsme zastavili jen tak u cesty. Bylo to zvláštně důvěrné, asi jako když člověk najde něco, co mu chybělo, aniž by o tom věděl. S jistotou mohu říct, že v této zemi jsem nebyla naposledy. Navíc se nám podařilo hned třetí den dovolené zlomit pacičku s vrtulkou na dronu (při přistávací sekvenci na střechu auta foukl silný vítr a dron se zkácel k zemi), takže už jen pro to dronování a fotografie z jiné perspektivy se musíme vrátit.

Naše cesta začínala v Edinburghu, odkud jsme se po dvou dnech vydali dál. Už během prvních dnů mi bylo jasné, že Skotsko není země, kterou člověk jen tak projede a nic to v něm nezanechá. Nutí vás zastavovat co chvíli, protože za každou zatáčkou čeká jiná krajina, jiný výhled, jiná nálada místa. Jeden den rušné město, další ráno mlha nad skalami a ticho, ve kterém slyšíte jen vlastní kroky.

Protože jsme s partnerem velcí fanoušci seriálu Cizinka (a po večerech jsme si ho ve Skotsku znovu pouštěli úplně od začátku), bylo jasné, že cesta musí vést na Lallybroch, tedy Midhope Castle. Prošli jsme si ho téměř sami a teprve když jsme odcházeli, přijely minibusy plné turistů. Dodnes to považuju za malé vítězství nad overturismem.

Příroda, města, hrady i památníky se střídaly v tempu, které nás nepřestávalo bavit. Wallace Monument, Inverness a památník bitvy u Cullodenu, který dokáže navodit tíživou atmosféru, jako by se vás zdejší události dotýkaly víc, než si připouštíte. Další dny patřily vodopádům, Glamis Castle, dramatickému Dunnottar Castle a také Balmoralu. Impozantnímu sídlu britské královské rodiny, které působí už z dálky majestátně. Pokud chcete na prohlídku dovnitř (která není zrovna laciná), je potřeba rezervace. 

My jsme si tak mohli užít jen venkovní prostory, zahrady, obchůdek se suvenýry a taky místní highland cows, nebo jak jim říkám já, kravičky s ofinkou. Pokud máte rádi traily, tak doporučuji jeden k Fyrish Monument (parkoviště najde navigace spolehlivě), kde na vrcholu kopce najdete pozůstatky památníku. Ten mi svou architekturou připomíná tajemnou stavbu ze hry Skyrim.

Nezapomenutelný byl pro mě i sever Skotska. Krajina byla drsnější, skalnatější a vítr dával o sobě vědět víc než kdekoli předtím. Možná to byl dozvuk bouře Amy, možná je to tam zkrátka běžné. U majáku Dunnet Head nebylo možné jít rovně, vítr si s námi dělal, co chtěl, a moře bylo rozbouřené tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděla.

O pár kilometrů dál byl vítr slabší, ale stále jsem byla vděčná za kapuci s čepicí. Po krátké procházce se dostanete od parkoviště až k místu jménem Duncansby Stacks. Další z ikonických skal Skotska, jsou to takové špičaté skály, které trčí u pobřeží z moře. Tady jsem také poprvé zahlédla tuleně, jeho psí hlava vykukovala z hladiny a šmejdila po okolí.

Whaligoe Steps jsou dalším místem, kde stojí za to zaparkovat a sejít kamenité schody až dolů. Celé to působilo, jako kdybych se ocitla v úplně jiném světě. Odtud jsme pokračovali dál, krajina se nám měnila před očima. Při cestě na ostrov Skye jsme narazili v liduprázdnu na malý stánek s kávou. Nacházel se nedaleko treku k The Bone Caves. Cedule lákala na kávu, tak jsme zamířili blíž. A jaké bylo naše překvapení, když jsme prakticky uprostřed ničeho narazili na Češku, která tam vařila opravdu výbornou kávu. Pokud budete poblíž, kavárnu Sovi’s coffe doporučuju! A ještě si pokecáte česky.

Ostrov Skye byl kapitolou sám pro sebe. Fairy Pools nabízejí krásnou procházku kolem vodopádů, zatímco Fairy Glen má úplně jinou atmosféru. Nízké zelené kopečky, kamenné magické spirály a zvláštní tajuplná atmosféra. Městečko Portree je malebné, ale možná trochu přeceňované. Projdete ho rychleji, než si myslíte.

A pak je tu Old Man of Storr. Ikonické místo, které zná snad každý, kdo se kdy zajímal o Skotsko. Dobře se obléct a mít pevné boty je tady základ. Výšlap byl pro mě fyzicky opravdu náročný, ale stál za každé zastavení na nadechnutí. Právě tady mě navíc partner požádal o ruku a i když jsem byla zpocená, zadýchaná a každý sval se ozýval, byl to okamžik, na který nikdy nezapomenu. Tuto výjimečnou chvíli navíc umocnila legenda, která se k tomuto místu váže.

Ke konci roadtripu jsme navštívili ještě Eilean Donan a potom vyrazili do Glencoe. Cestou tam nesmíte zapomenout navštívit další, tentokrát turistické místo, Glenfinnan viadukt. Za celý den máte jen pár příležitostí vidět projíždět vlak z Harryho Pottera. Doporučuji ale dorazit s velkým předstihem. My jsem zde byli o hodinu dříve, abychom si našli dobré místo, což doporučuji úplně všem, jinak uvidíte záda davu lidí než samotný viadukt. Také je dobré si zjistit, z jaké strany vlak bude přijíždět, abyste náhodou nestáli na opačné vyhlídce.

Údolí Glencoe vás nutí objevovat, co je za každou skálou, za každou zatáčkou silnice A82. Narazíte tak po cestě třeba na malý bílý domek mezi horami, který působí hrozně osaměle, ale vlastně není. Jen pozor při sjíždění na parkoviště, málem jsme tam nechali čumák. Asfaltový sjezd se tam trochu rozdrolil a vznikla tam obří díra, kterou jsme přes předek auta neviděli, zato rázem pocítili. Po cestě navíc potkáte řadu záchytných bodů, ze kterých vedou celodenní traily doslova mimo civilizaci, kde nemusí fungovat ani mobilní signál, zato zažijete ryzí Skotsko na vlastní kůži.

A nakonec kdo miluje seriál Andor, nesmí vynechat výšlap k přehradě Cruachan Dam. Je náročnější, vede přímo skrz vrstevnice, ale výhled nahoře za tu námahu stojí. I když možná budete chvíli nenávidět svého partnera. Za odměnu si pak můžete v informačním centru dát vynikající polévku.

Po osmnácti dnech na cestách jsme se vrátili do Edinburghu s pocitem, že jsme toho stihli docela dost a zároveň nám toho tolik zůstalo k dalšímu objevování. Mnohé z toho, co jsme navštívili a viděli, jsem zde ani nezmínila, bylo by to totiž na mnohem delší povídání.

Skotsko se mi dostalo pod kůži způsobem, který se jen těžko popisuje slovy. Byli to lidé, kteří byli neuvěřitelně milí a pohostinní, ovečky na každé louce, kravičky s ofinkami a místa, která působila syrově a přesto hřejivě. Přesně ten typ zážitků, po kterých máte pocit, že žijete trochu víc naplno a všechno dává dokonalý smysl. Možná právě proto se mi odjíždělo tak těžko. Skotsko mě překvapilo svou otevřeností a tím, jak rychle se může stát místem, kam se člověk rád vrací.

Zdroj: autorský text