Záhadné „skleněné“ pevnosti najdete pouze ve Skotsku. Kdo je stavěl a proč?

Divoká a malebná skotská Vysočina je plná tajemství. Neodolal jsem, abych po jednom z nich nepátral. Vyrazil jsem za pozoruhodnými vitrifikovanými pevnostmi, které se ve Skotsku nacházejí. Kdo je budoval a čím jsou tak unikátní? S podobnými otázkami se badatelé potýkají již více než dvě století a stále nenacházejí zcela uspokojivou odpověď.

Slunce stálo vysoko na bezoblačném nebi a pálilo jako výheň. Louky a pastviny se táhly, kam až oko dohlédlo, avšak přímo přede mnou se tyčil mohutný kopec, který dominoval širokému kraji. Kopec nesl hrdý název Tap O´Noth a svým vzhledem poutal pozornost už z dálky. Přitahoval nejen svou výškou, ale také neobvykle zploštělým vrcholem pokrytým lavinou šedých kamenů, které odrážely ostrý sluneční svit. Ve skutečnosti to byly pozůstatky mocného sídla starověkých Piktů, jehož hradby byly zpevněny naprosto unikátní metodou tzv. vitrifikace. Jednu z největších archeologických záhad doby železné jsem měl nadosah.

Z vesnice Rhynie jsem se vydal svižným pochodem přímo k vrcholu. Sluníčko pálilo jako v Toskánsku, nikde ani noha. Pouze nedaleko se pásly krávy. Brzy jsem zjistil, že cesta vzhůru vede přes pastvinu. Pár dřevěných schůdků přes plot a to samé dolů. Vypadalo to jednoduše, jen mě trochu znervóznila cedule s výmluvným nápisem „Pozor na býka!“ Co? Kde? Už jsem se viděl, jak prchám před soptícím zvířetem, býk se ale nikde neobjevil a kravám jsem byl ukradený. A tak jsem mohl dumat o tom, jaké to bude, až spatřím ony záhadné zesklovatělé pevnosti.

Vitrifikované pevnosti jsou opevněná výšinná sídla nacházející se především ve středním a severovýchodním Skotsku, které můžete najít severně za linií tvořenou zálivy Forth a Clyde. První z těchto pevností se objevily na sklonku doby bronzové a počátku doby železné, přibližně kolem roku 700 před Kristem. V té době byla starověká Kaledonie - dnešní Skotsko - obývána kmeny, pro které se v pozdějších dobách vžilo označení Piktové. Pevnosti byly budovány na vrcholech často velmi strmých kopců nebo na ostrozích nad příkrými svahy tak, aby z nich byl dobrý rozhled do krajiny a zároveň aby byly pro nepřátele co nejméně dosažitelné. O tom jsem se měl brzy přesvědčit i já.

Fortifikace jsou nejčastěji oválného půdorysu s jednoduchým, ale často i dvojitým valem, kdy val vnitřní je zpevněn vitrifikačním procesem. K vitrifikaci docházelo tak, že obranný val byl ohnivým žárem doslova roztaven a spečen dohromady, což místy vedlo až k zesklovatění pevnostního zdiva. Pouhým pohledem na některé z vitrifikovaných kamenů je patrné, že tavící se zdivo muselo doslova bublat. Tím vznikla pevná intaktní hradba, která lehce odolávala nepřátelským útokům i nepřízni počasí.

Vitrifikovaných pevností je po celém Skotsku šest desítek. A stejně jako mají mnoho společného, tak se i v lecčems liší. Některé z pevností jsou velkými hradišti o rozloze několika hektarů, jiné jen malými pevnůstkami pro nevelkou posádku. Zřejmě šlo o místa s předsunutými hlídkami na hranici kmenového teritoria. Pevnosti můžeme najít na vrcholcích ve vnitrozemí i na mořských pobřežích a ostrovech, avšak vždy na strategickém místě. Proč byly pevnosti upravovány tak zvláštním způsobem? Byla vitrifikace cílená, nebo náhodná? Kdo byl stavitelem těchto pevností?

Jednou z nejznámějších a ovšem i nejvelkolepějších vitrifikovaných pevností je Tap O’Noth, k jejíž akropoli jsem stoupal. Kopec, na němž byla pevnost vybudována, se tyčí do výšky 563 metrů n. m. a je dominantou kraje. Příkré, fialovým vřesem porostlé svahy Tap O’Noth jsou dobře viditelné už z dálky, obzvlášť za krásného jasného počasí, které v těchto končinách nebývá zase až tak obvyklé. Já to štěstí měl a při cestách po Skotsku ho mívám celkem často. Tap O’Noth je druhou nejvýše položenou výšinnou fortifikací ve Skotsku. Archeologové tu odhalili dva okrsky pocházející z rozdílné doby o celkové rozloze 21 hektarů. Samotná pevnost s nepřehlédnutelnými kamennými valy na vrcholu kopce má oválný půdorys rozměrů cca 100 × 30 metrů a je jen zlomkem celého sídliště, které podle nejnovějších zjištění čítalo na 800 chat a ve své době bylo největším sídlištěm v Británii po odchodu Římanů.

Pevnost měla dle všeho funkci jakési citadely chráněné mohutnou hradbou roztavených kamenů, o kterých lze prohlásit, že byly naprosto geniálním technickým řešením. Takovou zeď totiž nešlo spálit a jen těžko zbourat. K opevnění rovněž patřil dva metry široký příkop. Přičteme-li k tomu ještě strmé svahy a výborný rozhled do širokého okolí, byla pevnost na Tap O’Noth skutečným nedobytným orlím hnízdem. Obranné zdi byly ve své základně 6-8 metrů široké, ovšem výšku nelze s určitostí zjistit. Předpokládá se, že mohly mít výšku mezi 3 a 5 metry, nepočítaje v to samotný val. Pevnost na Tap O´Noth byla podle všeho obývána poměrně dlouho, patrně několik staletí, i když je obtížné přesně určit časové rozmezí. Téměř jistě však od poloviny prvního tisíciletí př. Kr. nejméně do 4. století po Kr.

Pevnost na Tap O´Noth nebyla mým jediným cílem. Další zastávkou byl kopec Craig Phadraig nedaleko Inverness. I zde stávala mohutná pevnost s vitrifikovanými hradbami, navíc pozoruhodná tím, že se o ní zmiňují i historické prameny. Právě Craig Phadraig je nejčastěji spojován s dobou, kdy do Skotska začalo pronikat křesťanství, i když samotná pevnost pochází z doby kolem roku 350 př. Kr..

Historikové se totiž domnívají, že dnes zalesněný vrch, na němž zbytky pevnosti stojí, byl sídlem krále severních Piktů, Brideie Mac Maelchona, jenž se tu měl roku 565 setkat s jinou legendární postavou skotských dějin, s křesťanským misionářem sv. Kolumbou. Ten si předsevzal nelehký úkol, obrátit Pikty na Kristovu víru. Dle Kolumbova životopisce sv. Adamnana udělal misionář na krále Brideie velký dojem, když porazil v magickém souboji jeho čaroděje, druida Broichana.

Místo, kde se Craig Phadraig rozkládá, se od Tap O’Noth v několika aspektech liší. I když je vrch dominantním bodem v krajině, není zase tak výrazný a strmý. Rozvaliny pevnosti jsou zarostlé hustým lesem a pokryté všudypřítomným mechem, takže je mnohem těžší objevit zbytky staveb. Na druhou stranu je možné prakticky všude narazit na kusy spečené horniny, což dává dobrou představu o rozlehlosti celého sídla a mohutnosti jeho opevnění. Zdi pevnosti byly ve své základně až 8 metrů silné a směrem nahoru se zužovaly na 6 metrů.

Dvě místa, která byla mým primárním cílem, jsou méně známá a zůstávají stranou turistického ruchu, který se ve Skotsku za poslední roky značně rozbujel. Třetí místo, kam jsem vyrazil, je naopak známé až moc. Je to Urquhart Castle na břehu Loch Ness, jeden z nejnavštěvovanějších skotských hradů. A právě ten stojí na místě někdejší vitrifikované pevnosti.

Jak mohlo docházet k vitrifikaci mohutných pevnostních valů? Vzhledem k období vzniku pevností je zřejmé, že je vystavěly kaledonské kmeny, jimž se později začalo říkat Piktové. Právě Pikty můžeme označit za objevitele a šiřitele zvláštní metody zpevňování obranných pevnostních valů. Většina archeologů je přístupná teoriím, jež předpokládají, že zdi byly stavěny z nasucho kladených kamenů prokládaných dřevěnými kládami. Vnitřek zdí byl pak vyplněn kamennou drtí. Tento předpoklad odpovídá druhu zdi, kterou ve svých Zápiscích o válce galské popisuje Gaius Iulius Caesar pod názvem murus gallicus, tedy galská zeď.

Tento typ zdi je bezpečně doložen u vitrifikovaných pevností Abernethy poblíž Perthu a Dun Lagaidh u pobřeží zálivu Cromarty. Bohužel není jasné, jak bylo dřevo ve zdi použito a neznáme ani jeho druh. Z kdysi mocných pevností zbyly jen ruiny se zborcenými zdmi, což neulehčí hledání odpovědí ani na základní otázky. Jisté však je, že dřevo muselo být součástí zdí a především, že zdi byly roztaveny velmi silným žárem, k čemuž dřevěné klády nepochybně napomáhaly. Záhadou zůstává, co bylo příčinou těchto mohutných požárů, jež dokázaly pevnostní zdi roztavit. Touto otázkou se ve 30. letech 20. století podrobně zabývali archeologové V. Gordon Childe a Wallace Thorneycroft, kteří prováděli vykopávky v ruinách vitrifikovaných pevností. Na jejich základě badatelé dospěli k názoru, že k roztavení valů došlo samovolně při obléhání nepřítelem. Aby svou teorii prokázali, rozhodli se provést experiment.

Roku 1934 se Childe s Thorneycroftem pustili do stavby kamenné zdi. Pokusná zeď o rozměrech 3,6 metru délky a 1,8 metru na výšku a šířku byla postavena v Plean Colliery ve Stirlingshire. Na stavbu byly použity staré ohnivzdorné cihly a do prostoru mezi nimi byla nasypána čedičová drť. Vršek zdi byl pokryt zeminou, celá zeď pak byla zasypána odpadovým dřevem a roštím a zapálena. Během pokusu se však strhla silná sněhová bouře, při které se část zdi zhroutila. Pokus byl zmařen, ovšem i přesto badatelé druhý den našli ve vychladlé zdi zčásti natavené kameny. O tři roky později, v červnu 1937, se Childe a Thorneycroft rozhodli svůj experiment zopakovat. Tentokrát si pro svůj pokus vybrali přímo jednu z vitrifikovaných pevností, Rahoy v Argyllshire, odkud také vzali kámen na pokusnou zeď galského typu. Tentokrát nebyl pokus přerušen nepřízní počasí a výsledkem byly roztavené a spečené kameny. Experiment byl úspěšný, ale jen do určité míry.

Experimenty, ač s pozitivním výsledkem, nerozřešily záhadu vitrifikace v době železné. Při pokusu totiž Profesor Childe se svým společníkem použili v poměru ke zdivu mnohem více dřeva, než kolik by bylo možné použít při obléhání a kolik by bylo vůbec možno na pevnost dopravit z okolí. Stejně tak je nepravděpodobné, že by Piktové stavěli a obývali více než tisíc let pevnosti, které by bylo možné tak lehce zapálit. Navíc si lze jen těžko představit, že by obléhaní nechali útočníky v klidu přinášet dřevo na zapálení pevnosti. Je prakticky vyloučené, aby útočníci zakládali podél celé pevnosti požáry, přitahovali další dřevo a při tom všem ještě čelili tlaku obránců. Příčinu vitrifikace je nutné hledat jinde.

S rozvojem vědy během 20. století přišla ke slovu chemie. Vzorky z valů jedenácti vitrifikovaných pevností byly podrobeny laboratorní analýze, která prokázala, že teplota, která byla nutná k roztavení kamenného zdiva, musela dosahovat až 1100 °C. Takové teploty se rozhodně nedalo dosáhnout zapálením prosté galské zdi. Aby bylo dosaženo požadovaného účinku, zdi musely být stavěny zvláštním způsobem a proces hoření musel být pomalý a kontrolovaný. Z těchto poznatků vycházeli i další experimentátoři, kteří svůj pokus provedli v rámci dokumentárního seriálu Arthur C. Clark’s Mysterious World a za finanční podpory Yorkshireské televize roku 1980.

Pokusná zeď byla postavena na kopci East Tullos v Aberdeenshire tak, aby co nejvíce odpovídala rozměrům zjištěným archeology. Zeď byla téměř 10 metrů dlouhá, 4 metry široká a přes 3 metry vysoká. Zeď byla ve čtyřech řadách prokládána dřevěnými trámy, pouze okraje zdi byly ze samotných kamenů. Stavba byla zapálena, oheň udržován celých 28 hodin a výsledkem byla část roztavených kamenů. Ani tento pokus neodpověděl na všechny otázky, ale upřesnil mnoho údajů týkajících se např. teploty, chemických procesů během hoření nebo dřeva nutného k vypalování. Analýza ukázala, že při procesu vitrifikace muselo být použito dřevo s vysokou výhřevností. V Británii je takovým původním dřevem dub a tis, jejich použití je tedy velmi pravděpodobné. Vitrifikované kameny, které při experimentu vznikly, byly uloženy v Antropologickém muzeu v Aberdeenu.

Pokus z roku 1980 sice přinesl pozitivní zjištění, ale ani tentokrát nebylo dosaženo takových výsledků jako u vitrifikovaných pevností z doby železné. Jaké tedy bylo tajemství budování těchto pevností? Na to badatelé zatím neumějí jasně odpovědět. Jisté je, že tato metoda byla značně úspěšná, jak o tom svědčí téměř šedesát skotských pevností, užívaných ještě ve středověku. 

Nálezy archeologů i dalších vědců nasvědčují tomu, že předkové skotských Piktů i Piktové samotní znali unikátní metodu zpevňování obranných zdí a valů svých sídel, čímž o dva tisíce let později zamotali hlavu několika generacím expertů mnoha oborů a mě nakopli k tomu, abych se za nimi do Skotska vypravil. Tajemství budování skotských vitrifikovaných pevností tak zůstává neodhaleno i ve 21. století.