Kolem Skotska na motorce: Druhá část podrobného cestopisu a video jako bonus

Povinné ranní tankování a nutné uvědomění jízdy vlevo. Myslel jsem si, že jsem již plně adaptovaný, tak jsem si pustil svižnou muziku do interkomu a hle, blikání kamionu v protisměru. Naštěstí bylo furt dost času a stále zbývala bezpečná vzdálenost, ale je třeba si stále připomínat, že bezpečnost je na prvním místě a v této části světa jsou prostě řídítka na opačné straně. Po tomto zážitku bylo již po zbytek cesty vše v pořádku. Celá dnešní cesta byla asi to nejhezčí, co jsem v životě za řídítky viděl. Ano, i nedaleké Alpy jsou nádherné a ikonické, ale tato krajina je opravdu dechberoucí. Opravdu stojí za to jet až na samotný sever Skotska, protože je zde úplně jiné prostředí než jižněji u Edinburghu.

Ještě něco málo k řízení a dopravě. Není ani tak problém s najížděním na kruhové objezdy vlevo, ale kolikráte jsou objezdy vícepruhé a zde nastával trochu chaos v našich hlavách, poněvadž když plánujte sjíždět a jste v jiném pruhu, tak vás čeká celkem adrenalinové sjíždění kolem najíždějících aut. Další překvapení byly semafory uvnitř kruhového objezdu. Z našich končin jsme zvyklí projíždět objezdy plynule, ale když vás překvapí červená na semaforu uprostřed objezdu, tak se celkem divíte. No, popravdě jsme pár červených projeli, protože jsme si tuto zvláštnost neuvědomovali. Nicméně veškeré tyto malé stresy vždy rychle zmizely při nájezdu na pokračování cesty NC500. Ani s odstupem roku nám žádný pozdrav s pokutou nepřišel.

Patnáct stupňů, krásné polojasno, takže i když cesta A99 po východu NC500 nebyla úplně plná zatáček, tak jsme si vychutnávali každý výhled nejen na moře, ale i na velké množství různých památek po cestě. Je velmi fajn vidět po cestě různé přehledné ukazatele, co míjíte za památku (i když většina z nich je ve formě ruin). Cestou vidíte nádherně zelené pastviny (zde je zelená opravdu jiná), kde je velké množství materiálu na výrobu tradičního haggis. Po dopolední kávě, jejíchž kvalita je dosti pochybná (prostě překapávaná káva), jsme se vydali směr naše první zastávka ve městě Wick (58.4425517N, 3.0915828W). Celé městečko a jeho okolí vypadá přesně tak, jako byste koukali na propagační materiál o Skotsku. Mimo toho, že je zde celkem známá palírna Pulteney, která je nejsevernější palírnou ve Skotsku, je zde vidět historický odkaz na kdysi velký rybářský průmysl. V historii se zde lovilo skoro největší množství sleďů na ostrovech, ale na tyto doby se zde již jen vzpomíná a je možné je vidět v místním muzeu.

Místo, které nesmíte opomenout je zřícenina hradu Old Wick (58.4232536N, 3.0815025W). Jedná se o středověký hrad asi ze 14. století. Tohle místo je opravdu dechberoucí (ale to se už opakuji). Stojí vysoko na útesech hned nad Severním mořem. Musíte si zde dávat opravdu pozor na vysoká skaliska, ale také na velikost vaší paměti ve fotoaparátech. Stojíte na tom místě s otevřenými ústy a fotíte co 5 metrů jiné kompozice. Toto místo má opravdu neskutečné kouzlo a každému ho doporučuji k návštěvě. Velkou výhodou je, že zde není prý nikdy moc turistů. Na tomto místě je případně možnost i parkování a přespání s obytným vozem. Jen bych to moc nepřeháněl s alkoholem, protože hrozí probuzení pod skalisky na kamenech.

Původně plánovaná krátká zastávka zabrala něco přes hodinu, ale stála za každou vteřinu našeho života. Ale bylo třeba kopírovat ikonickou trasu NC500, a tak jsme za stále nádherného počasí se spokojenými výrazy přejeli k nedalekému Castle Sinclair Girnigoe (58.4780319N, 3.0680244W). Tohle místo je dalším ikonickým místem k nutné návštěvě. Trochu odrazující bylo, že musíte zhruba 1 km pěšky od centrálního parkoviště, ale i ta cesta k samotným zbytkům zámku stojí za každý krok. Toto místo hodně detailně popsal i Fotr na tripu při své cestě, takže jen zkrátka. Asi nejzajímavější z historie je zde zmínka o tom, že syn majitele Sinclaira John byl za vzpouru proti vládě odsouzen k 7 letům žaláře, kdy byl krmen jen slaným masem, a to bez přístupu k vodě. Zemřel vyčerpaný a šílený. Hold každý má nějaké vztahy v rodině a jen doufám, že po návratu domu mne žena také neuvězní až ji oznámím, že se budu muset vrátit na mnohem delší dobu.

Na tento hrad jsou místní opravdu pyšní a zřejmě má i velkou historickou cenu, ale my nejsme žádní znalci ostrovní historie, tak nám popravdě to velké množství asi významných jmen nic neříkalo. Toto místo bylo už mnohem více turistické, ale furt se na té planině v okolí hradu cítíte v pohodě a případnou kochací návštěvu lze zřejmě prodloužit parkováním na velkém parkovišti a případně si zajít i na nedaleký maják.

Začali jsem postupně zjišťovat, že ani jedna z aplikací nám neukazuje nějaké vhodné ubytování, tak jsme prostě jeli za nosem po silnici, která opravdu nenutí k pospíchání, protože je neustále něco k vidění. Přeci jen jsou po cestě občas vidět cedule B&B, tak to v nejhorším budeme zkoušet cestou. Ale času je zatím stále dost. Takže natankovat, další nic moc kafe a hurá na ikonický John O’Groats. 

Počasí stále opravdu za odměnu, a i místní nám začali říkat, že máme opravdu štěstí na počasí, protože v těchto končinách je tak 10 dní bez deště. Nicméně čím více míříme na sever, tak se začíná zvedat vítr, ale to není nic zásadního, protože na motorkách opravdu nikam nespěcháme. Ale při pohledu na meteoradar bylo jasné, že se počasí bude dosti měnit. My volili cestu NC500 proti směru hodinových ručiček a ve Skotsku je to s počasím tak, že déšť přichází především od západního pobřeží a než dojde k východu, tak se to vyprší. Na John O’Groats mají i vtipnou ceduli s předpovědí počasí, která říká, že dalších 365 dní bude pršet a foukat. Tak snad nám bude počasí přát i nadále.

Ne moc zalidněná osada John O’Groats (58.6440081N, 3.0700331W ) s pár domky místních a s pár hotely, které jsou ale při naší návštěvy obsazeny, a přístavem, ze kterého se dostanete na nedaleké Orknejské ostrovy, je takovým ikonickým místem pro Angličany. Není to úplně nejsevernější místo Skotska, ale končí zde nejdelší možná silnice vedoucí z jižního pobřeží a velké množství cyklistů a vůbec cestovatelů tuto cestu absolvují napříč celým ostrovem a následně se vyfotí u ukazatele. My tedy vyčkali frontu turistů před ukazatelem, udělali pád dalších fotek a chvilku si ještě užívali toto místo, které na nás Středoevropany opravdu působí, jako byste byli na konci světa. Využili jsme místního baru, kde měli konečně výbornou kávu, dali jsem si zmrzlinu (vždyť jsme přeci u moře), nakoupili pár drobností a jali se pokračovat na opravdu nejsevernější místo „pevninské“ Anglie.

Na základě předchozích zážitků jsem vlastně už ani neočekávali, že by to mohlo být ještě hezčí, ale další pokračovaní po absolutně nejsevernější cestě jsme vlastně ani moc nemluvili a jen stále zastavovali u skalisek, u pláží a koukali na různé barvy a jen vnímali tyhle silné okamžiky. Prostě jsme ztratili řeč a jen na sebe občas koukli a říkali, že je to asi nepopsatelné a mohu opravdu říci, že si ty místa pamatujeme a víme, že se tam ještě jednou musíme vrátit. Nicméně dost patosu, jsme přeci drsní motorkáři, a to si zřejmě uvědomilo i počasí, které nám naši drsnost připomnělo. Začalo opravdu hodně foukat, občas začalo vertikálně pršet, ale za 5 minut bylo zase slunečno a všude krásná duha.

Krásně zamotaná uzounká silnice, kde už je třeba se vyhýbat protijedoucím vozidlům i na motorkách, nás vede na to nejsevernější místo. U městečka Dunnet (58.6222058N, 3.3434056W) jsme odbočili na nádhernou panoramatickou cestu směr maják na nejsevernějším místo Anglie/Skotska. Tahle cestička je opravdu jako z nějaké pohádky a vaše hlava se snaží fungovat jen jako záznamové zařízení. Tohle je opravdu už kýč, sice hodně fouká, ale to nám vůbec nevadí. Přijíždíme na místo, odkud už to více na sever na motorce nelze. Rámus vln, které se rozbíjejí o skaliska, je monstrózní a příroda vám zde opravdu ukazuje, jakou má sílu a jací jsme my lidé jen prostí účastníci jejích záměrů.

Vůbec si nedovedu představit tady spát ve stanu, snad jedině se špunty do uší. Mys, kde je maják Dunnet Head (58.6708197N, 3.3761911W), je na nádherném skalisku a vy si zde opravdu užijete spektakulární výhledy a zažijete nesmazatelné okamžiky. Místo mělo strategický význam za druhé světové války, kdy zde byla umístěna dělostřelecká stanice a také radiostanice. Dále zde potkáte dost lidí s dalekohledy a teleobjektivy, kteří zde mají prý ideální podmínky sledovat vzácné ptáky. To místo má prostě hodně zvláštní atmosféru, zejména pro nás suchozemce.

Ten okamžik momentu na nejsevernějším místě nás úplně vypnul a my úplně zapomněli, že ještě stále nemáme zajištěné ubytování. Tak jsme se rozhodli, že si někde v závětří a bez hluku narážejících vln o skaliska dáme malou pauzu a snad najdeme již nějaké to vhodné ubytování pro dva rozněžněné motorkáře.

Ve městečku Thurso (58.5947442N, 3.5205769W) jsme si dali klasické fish & chips a čaj (překapávané kafe jsme si odpustili, ty návštěvy Itálie vás prostě rozmazlí). S plnými břichy jsme konečně našli pěkné ubytování, které je cestou, a tedy nebudeme muset zbytečně sjíždět z naší naplánované cesty. Nicméně jsme věděli, že dnes dojedeme asi až za tmy, a to jsme ještě netušili, že hustota čerpacích stanic je zde menší, a hlavně zavírají celkem brzo. Takže jsme k nutnému dočerpání paliva dojeli na výpary a zaplatili jsme obsluze, která již zamykala a razila zřejmě na dobré pivo nebo whisky do nedalekého pubu.

Vítr začal ustávat, ale to znamenalo, že ten vítr donesl celkem slušnou dávku vertikálního deště. Než jsme se rozhodli nasadit naše nepromokavé vybavení, tak jsme byli stejně úplně durch. Tak to bylo jedno a alespoň jsme měli čisté pláštěnky. Flekatý meteoradar nám ale dával neději, že to nebude stálý déšť a nelhal. Pět minut brutálního deště a pak 15 minut slunečno a duha. No a takhle to vlastně bylo po zbytek dne stále dokola.

K ubytování to bylo cca 100 km, ale bylo stále velké množství míst k vidění. Určitě stojí za zastavení a chvilku rozjímaní mnoho míst v tomto severním ráji, a vlastně můžete stavět co 2 km a budete jen sedět a koukat a když bude pršet, tak jen 5 minut počkáte a po dešti je ta atmosféra ještě taková nějaká plnější. Za zastávku určitě stojí pláže Torrisdale beach (58.5240572N, 4.2668219W) a Ceannabeine beach (58.5513192N, 4.6776308W). Cestou budete objíždět velké zálivy zaříznuté do skotské krajiny. Asi nemá již cenu psát, že je to nádherné, ale my po dnešním dni už celkem unavení musíme dojet do našeho ubytování, které je ještě stále daleko, protože vždy zastavíme, mrkneme na sebe a řekneme si, že tohle musíme přeci vyfotit. Cesta kolem zálivu Loch Eriboll (58.4990397N, 4.6883483W) vám prostě neumožní myslet na nějaké malichernosti a jen si říkáte, jak je to sakra možné. Kdybych byl praktikující věřící, tak bych si řekl, že zde ten nahoře měl dost času si pohrát se svým nadpozemským legem.

Pomalu se blížíme k místu dnešního spánku a i dešťová víla usoudila, že nás neodradí ,tak vypnula svůj program a počasí nám naladilo mnohem atraktivnější vysílání. Vlastně dnešní den byl první, kdy jsme poznali záludnosti skotského počasí, ale nakonec si na to dosti rychle zvyknete. Jen jsme se přesvědčili, že na západním pobřeží je výskyt deště mnohem větší než na východě, a to se nám potvrdilo i po zbytek naší cesty po západním pobřeží.

Začíná se smrákat a my pomalu dorážíme do městečka Poolewe (57.7656486N, 5.6039503W), kde se ubytováváme u staršího manželského páru, který nám připravil výborné občerstvení a umožnil nám vysušit si naše promočené oblečení. Při povídání s majiteli jsme popíjeli gin s tonikem, pak pivo a na dobrou noc ještě vínko. Co se týče ginu a toniku, tak tohle místo je pro gin a tonik zaslíbené. Když se cestou budete trochu snažit, tak uvidíte mimo whisky palíren i docela velké množství gin výroben.

Paní domácí byla opravdu velmi přátelská a stále nám nosila nějaké domácí koláčky a marmelády. Také nám říkala, že máme opravdu štěstí na pěkné počasí, což nám trochu navodilo úsměv na rty, poněvadž dnes odpoledne to nešlo nazvat jako hezké počasí, ale prý tady může pršet i 14 dní v kuse, a ještě k tomu je zde velmi nízká oblačnost s mlhou. Ale vlastně ano, shodli jsme se, že jsme zatím měli opravdu velké štěstí na počasí. Večer nás ještě paní ujistila, že opravdu máme udělat malou zajížďku k majáku Rubha Reidh. Takže plán byl jasný. Přes maják na západním pobřeží pokračovat směr jih k ostrovu Skye.

Ráno jsme posnídali a v blízkém krámku nakoupili nějaké malé zásoby na dnešní cestu. Protože je zde opravdu velmi malé osídlení, tak návštěva místních obchůdků je také zážitek. Nakoupíte zde opravdu všechno. Od základního jídla přes alkohol drogerii až k rybářskému vybavení a třeba i stavebnímu materiálu. A k tomu nákupu jsme si vždy příjemně pokecali s místními, kteří jsou dosti často usedlíci z měst, kteří zde našli klidný ráj na zemi.

První kilometry nás vedly k městečku Gairloch, kde jsme odbočili opět na nádherně zvlněnou pobřežní silnici směr maják Rubha Reidh. Protože cesta vede po krásném útesu, takže je opět dost času se kochat. A protože den teprve začíná, tak se kocháme. Míjíme opět dost lidí s teleobjektivy na krku, kteří zde sledují nějaké to ptactvo. Jsme docela překvapení, kolik lidí se tomuto koníčku zde věnuje. 

Cestu musel projektovat nějaký stavitel zábavných parků, protože je to fakt jak cesta na horské dráze. Takže nemáte úsměv na rtu jen kvůli okolí, ale i kvůli samotné zamotané a zvlněné cestě. Takže se držíte řídítek a tlemíte se jak malé dítě, které dost často vytahuje telefon, aby tyhle zážitky mohlo zprostředkovat ostatním, kteří to ale ve finále stejně neocení, protože tam prostě nejsou. Už kvůli téhle cestě B8021 sem stojí zajet. Zatím nezačalo pršet, takže je vše zalité sluncem a my si užíváme další parádní den. Na konci cesty nás čeká již zmiňovaný maják Rubha Reidh (57.8587603N, 5.8116225W), který byl postaven v roce 1912 a leží na malé rovné ploše, která celému místu dává jméno. Rubha Reidh znamená ploché místo, které je opravdu vhodné ke sledování skalisek a zde žijící fauny a flory. Dnes je maják již nefunkční a slouží jako ubytovací prostory pro turisty. Moc pěkné místo a jednou bych zde noc rád strávil.

Takže po zábavné horské dráze místního zábavního parku zpět do městečka Gairloch a za cekem přívětivého počasí směr vysněný Applecross. Tohle místo je podle mého dosti podceňované a je to jedno z nej nej míst v celém Skotsku. Už jen to, že si ho vybrali pro jednu z epizoda páni z TopGeru, znamená, že by to mělo stát za to. A ty bláho. Jeďte tam a uvidíte. Už cesta A832 podél jezera Loch Maree stojí za každý okamžik. Podél cesty stojí velké množství obytných aut a jejich obyvatelé zde mají vytažené grily a užívají si pohody. Když jsme viděli ty kempaře, tak se nám probudily chuťově buňky a museli jsem zastavit v náhodném krámku na nějaké to občerstvení. Nakonec se náš nákup změnil trochu v módní přehlídku, protože mezi jídlem a nářadím leželo i pár triček s místní tématikou, tak jsme neodolali a zakoupili každý jedno triko na památku.

Celý poloostrov Applecross (57.4664250N, 5.7348989W) je považován za místo, kde bylo jedno z původních osídlení Skotska. Historie se datuje až 1300 let nazpět a moc se nedivím, že se tady lidé usazovali, když měli tak nádherné vyhlídky jak do vnitrozemí, tak především na ostrovy Vnitřních Hebridů. Všude podél cesty vidíte ukazatele na různé archeologické památky, ale my se spíše než historií ostrova zabýváme jízdou na tomto úchvatném místě. Počasí nám přeje tak nějak napůl, fouká, ale neprší a je celkem oblačno, ale když prosvitnou paprsky slunce, tak to vytváří opravdu až magické výhledy. Od severovýchodu míříme na samotný průsmyk Applecross pass, ale ještě objíždíme vlastně celý poloostrov. Cesta je jak z katalogu cestovní kanceláře pro cestovatele. Krásné a přehledné zatáčky, nahoru, dolu a po celou dobu máte po pravé ruce výhledy na moře a sousedící ostrůvky. Takže čas utíká, protože se občas i vrátíme a fotíme a fotíme.

Od severu jsme přijeli do městečka Applecross, kde jsme dotankovali a dali si malé občerstvení. Při odbočení do průsmyku Bealach na Ba jsme čekali hodně, ale nastala nirvána. Jako vím, že se vlastně celý tento cestopis opakuji, ale tohle místo je opravdu, ale opravdu hodno vaší návštěvy. Když jsme se s odstupem času bavili s lidmi, kteří byli na nedalekém Skye, tak jsme jim říkali, že je velká škoda vynechání tohoto místa, které je opravdu majestátní. Cesta na samotný vrchol Bealach na Ba (626mnm) je opravdu něco, co v blízké Evropě neuvidíte. Skotsko se vám zde představuje v tom nejkýčovitějším světle. Cestou sice potkáte pár cestovatelů, ale ti nás vždy velmi ochotně nechali předjet. Když jsem stavěli na další várku fotek, tak jsme občas prohodili pár slov s ostatními cestovateli. Jedni Španělé nám sdělili, že zde už jezdí cikcak 3 dny a prostě zatím nechtějí dále. Je třeba brát trochu v potaz neustálou přítomnost ovcí a krav na cestě, ale toto jen potvrzuje tu zvláštně kouzelnou atmosféru.

Na vrcholu (57.4115758N, 5.7007508W) jsme po zhruba minutě zavřeli ústa, ta už si naštěstí zvykla z předchozího neustálého divení. Tahle část cesty mne vlastně přiměla tento cestopis sepsat, protože bych každému doporučil toto míso navštívit. Oblačnost se trochu zhoršoval a dle meteoradaru mělo začít pršet, tak jsme upustili od nápadu si to projet ještě jednou a vydali se nádherně zaříznutou cestou do údolí k městu Lochcarron (57.4001617N, 5.4911469W). Protože jsme si již cestou našli pěkné ubytování na ostrově Skye, tak jsme nakoupili nějaké to pitivo, abychom měli u čeho probírat to velké množství dalších zážitků a vyrazili směr tento cestovatelsky profláklý ostrov.

O ostrově Skye jsme slyšeli jen samé superlativy, tak jsme ho zařadili do našeho itineráře. Naše zhodnocení je takové ne moc pozitivní, prostě slovy klasika: „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...“ Nicméně neříkáme, že je zde něco špatně (tedy až na mnohem více turistů), ale pro nás jako motorkáře je zde pár hezkých míst, ale nic co bychom již neviděli na samotném severu. Ale i za těch pár míst to asi stálo, ale není to asi místo, kam bych se musel vrátit. Nicméně je to opravdu jen náš názor – názor motorkářů, kteří zde neprovozovali pěší turistiku. Ale pěkně postupně.

Na ostrov jsme přijeli přes most Skye bridge (57.2760903N, 5.7430436W) a pokračovali vedlejší silničkou k městečku Torrin. Silnice je plná přechodů pro zvířata a vzhledem k vlhkosti je třeba si dávat na jednostopých vozidlech celkem pozor na velmi kluzké části. Cestou k ubytování B&B ve městečku Torrin (57.2130422N, 6.0124378W) jsme mírně bloudili, poněvadž zde není skoro žádný signál a uvedená adresa byla dosti zmatečná. Bez ulice a čísla popisného bylo uvedeno jen, že po přejetí 4 přechodu pro zvířata za cca 200 m u strakatého stáda ovcí odbočit vlevo. Nezní to tak složitě, ale je třeba jasně pochopit, co je přechod pro zvířata a co je jen obyčejný mostek. A také definovat, co místní myslí strakatou ovcí. Nicméně asi po 30 minutách bloudění jsem dojeli k moc pěknému ubytování, kde nám paní domu nabídla moc pěknou ložnici a ubezpečila nás, že zde není sama, že má dospělého syna, který určitě brzo dojde. Spíše jsme nabývali dojmu, že se nás trochu bojí, a proto se ujišťuje, že jí snad nic neuděláme. Vyfotila si naše motorky s poznávacíma značkami, pak si vyfotila nás a poslala ty fotky někomu, zřejmě pro případ, kdyby ji zde ráno našli třeba rozřezanou v tratolišti krve. Ale vlastně to na této samotě trochu chápeme. My ale opravdu přijeli poznávat krásy Skotska a ne krásy a náruživost místních žen.

Umytí a převlečení jsem si sedli na krásnou terásku, otevřeli pivka a nakrájeli si výborné sýry cheddar (jen moc nedoporučuji ty s příchutí různých ginů či whisky – prostě přírodní je přírodní). Krásný západ slunce nad nedalekým zálivem, na který je výhled z terásky ubytování, nás přivedl k nápadu se trochu projít a zalétat s dronem. Bohužel dost foukalo, tak jsem v jednu chvilku jen viděl, jak dron vzal poryv větru, nahlásilo mi to lost signal a dron byl někde uprostřed skotských pastvin. Naštěstí lze drona vyhledávat a podívat se na jeho poslední dráhu letu. Nakonec jsme jej úspěšně nalezli jen s mírně poškozenou vrtulkou. Celý nadšený, že škody jsou zanedbatelné, jsem se vrátil k ubytování. Tam jsem ale zjistil, že jsem někde ztratil své multifokální brýle. Zřejmě při přelézání té hromady plůtků a prodíráním křovisek. Bohužel brýle nemají zabudovanou GPS, tak jsem je již nenalezl a mohu jen doufat, že moje Oakley brýle užije nějaká místní ovce. Nakonec mne návštěva Torrinu stále ještě ztracenou powerbanku. Ale nijak zvlášť mne tyhle ztráty nezkazily náladu.

Nakonec jsme se moc hezky vyspali, posnídali a razili na okružní cestu po ostrově Skye. Jen asi ještě stojí za zmínku, že na ostrově se lze ubytovat v moc pěkných jurtách, ale v době naší návštěvy nebylo možné ubytování jen na jednu noc (minimum bylo 3 noci).

Přes Tripadvisor jsme si našli ta nej místa na ostrově a některá tajná nám ještě doporučila paní domácí. Vlastně by asi stačilo navštívit jen ta doporučená místa majitelkou. Ostrov Skye je opravdu turisticky přeplněný i v červnu. Vlastně všude potkáváte poznávací značky z celé Evropy a jediná výhoda je, že si s některými cestovateli můžete vyměnit zážitky a pokecat. Největší ostrov Vnitřních Hebridů se pyšní velkým množstvím nádherných scenérií a divokou přírodou. My bohužel vzhledem k naší návštěvě na motorkách moc času a podmínek k toulkám přírodou neměli, tak zde mohu hodnotit jen ty scenérie. Popravdě jsou hezké, ale vlastně ničím výjimečné, zejména když máte za sebou celou předchozí cestu nádherným severem Skotska. Možná kdybychom naši cestu začali na západním pobřeží Skotska a hned na začátku viděli ostrov Skye, tak bychom hovořili jinak, ale takhle to v nás nevzbuzovalo tak velký vau efekt, jak jsme asi očekávali z různých recenzí. Každopádně vám tento ostrov úplně detailně popisovat nebudu, protože existuje velké množství jiných detailnějších zdrojů (viz Fotr na tripu) a my zde projížděli jen jediný den.

Počasí vyplnilo, co slíbilo, tedy že dnes si vydatně umyjeme motorky a že uvidíme, jak ostrov vypadá za deštivého a pochmurného počasí. Držíme se našeho plánu a i tento ostrov objíždíme proti směru hodinových ručiček. Tedy nazpět do města Broadford (57.2410147N, 5.9061803W), kde jsem nakoupili pár věcí ke svačině a dali si celkem dobrou kávu (zde kvitujeme, že se nacházíme v turisticky exponovaném místě), dotankovali naše motorky u čerpací stanice přímo na pláži a vyrážíme západním směrem po silnici A87. První naší zastávkou je to asi nejvyhlášenější místo The Old Man of Storr (57.5069622N, 6.1746389W). Cesta je po dešti, ale ani tak by to nebylo žádné větší motorkářské nadšení. Všude po cestě míjíte velké množství obytných vozů a karavanů. Jedete celou dobu podél pobřeží, ale výhledy jsou zde takové okoukané – tedy pro nás. 

Asi to vypadá tak, že tento ostrov docela haním, ale opravdu z mého pohledu tu není nic tak zásadního, co byste neviděli na předchozí cestě NC500, kde bylo také výrazně méně turistů. Dorazili jsem na přeplněné centrální parkoviště přímo pod skalním monumentem a rozhodli se, že zde motorky bez dohledu nechávat nebudeme a cca hodinovou procházku v dešti jsme si odpustili. Udělali jsme tedy pár povinných fotek z větší vzdálenosti a konstatovali, že podobné skalní útvary uvidíte leckde v našich pískovcových skalách. Když to píši, tak i sám cítím mírné negativum k tomuto ostrovu, ale berte to opravdu jen jako náš osobní názor. Nicméně pár míst zde za návštěvu stojí, ale asi to nejsou ta nejvíce známá (ale to asi platí všude na světě).

Dalším místem dle doporučení Tripadvisoru byl vodopád Kilt Rock (57.6108639N, 6.1721483W). Když dnes koukám na velmi průměrné hodnocení na Google, tak se ani nedivím, že jsme se protlačili davem turistů, opět udělali povinné fotky a raději jsem pokračovali dále na sever. Naše vzájemné pohledy prostě opět říkaly, že tedy očekáváme od tohoto ostrova mnohem více. Místo je to pěkné to jo, ale Krimmelské vodopády to nejsou, milý pane. Takže razíme dále a další místo nám vynahradí naši trudomyslnost.

Quiraing je to místo, kde vezmete ostrov Skye na milost. Prostě konečně paráda, nádherná zaříznutá silnice, která se nádherně motá až v kýčovitém okolí a vede vás do kopců až k místu Quiraing (57.6282769N, 6.2894792W). Zde jsme si to chtěli užít, tak jsme vyrazili na krátkou procházku po stezce, kde konečně opravdu valíme oči. Odpouštíme ostrov a trochu měníme naše pohledy na tento ostrov. Tohle místo má až jakousi meditační atmosféru, tak jsme si to náležitě užili i přes začínající déšť. Ještě jsem si chtěli dát kávu a nějakou anglickou gastronomickou pecku, ale když jsem viděli prostředí fooftrucku, který je zaparkován na místě, tak jsme se rozhodli, že zde naše tvrdé valuty neutratíme a vyrazíme dál.

Kávu a malé občerstvení jsme si dali až u zámku Dunvegan (57.4484253N, 6.5900758W) , který byl naší další zastávkou. Mohli bychom vám zde popsat, čím je zámek zajímavý, ale to lze dohledat pohodlněji na internetu. Nám zde pršelo a padla velmi nízká oblačnost, tak jsme odpočatí po kávě s dortíkem razili dále a tohle místo opustili bez většího či menšího nadšení. Kdyby bylo hezčí počasí a byla viditelnost, tak by procházka v parku na pobřeží musela být pěkná, ale případné posouzení je již na ostatních. Ušetřili jsem pár drobných, které se večer hodily při nákupu místní whisky a ginu.

Věděli jsme, že kdo nenavštíví maják Neist point (57.4233892N, 6.7884314W), tak jakoby na ostrově Skye vůbec nebyl. Tak razíme za deštivého počasí po silnici, která byla zahalena v mlze směr toto snad ikonické místo. Níže na fotce vám jej ukazuji, tak si udělejte vlastní názor.

Nevíme sice, jak to v okolí vypadá a ani jak vypadá tento ikonický maják, ale zase víme, že zde opravdu musí bydlet Rákosníček. Abychom vás nenutili se tam zajet podívat, tak v galerii najdete jednu fotku z propagačního materiálu. Zážitek nemusí být pěkný, ale silný a to zde platilo absolutně. Tak nějak si toto místo a atmosféru pamatuji dodnes a ač jsme nic neviděli, tak to byl hodně zvláštní silný zážitek. Bylo to prostě fajn i v dešti, který prší horizontálně proti vám a do toho vůbec nic nevidíte.

V plánu bylo ještě navštívit vyhlášenou palírnu whisky Talisker ve městečku Carbost (57.3022144N, 6.3565708W). Naštěstí se počasí začalo zlepšovat, takže i naše cesta byla rychlejší a bezpečnější. Návštěva téhle jediné palírny na ostrově a vůbec městečka Carbost stála opravdu za to a zde jsme již vzali celý ostrov Skye na milost. Městečko s palírnou leží přímo u břehu moře a je tu moc pěkné místo k posezení ve zdejším turistickém centru. Doplnili jsme tedy naší sbírku lahviček o další a shodli jsme se asi na tom, že atmosféra této palírny byla nejpohodovější a nejhezčí ze všech, co jsme viděli. Dnes je Talisker asi mojí nejoblíbenější whisky ne kvůli nějaké zvláštní chuti, kterou bych byl schopen rozeznat, ale právě kvůli té pohodové atmosféře. Kdybychom zde měli možnost sehnat ubytování a kdybychom již trochu nespěchali, tak bychom zde klidně zůstali a zničili bychom pár mozkových buněk.

V tomto městečku jsem měli ještě jeden cíl, který nám doporučila paní domácí, u které jsme spali. Jedná se o rybárnu či jak to nazvat The Oyster Shed (57.2994650N, 6.3577314W). Mají zde lokální potraviny a úplně čerstvé plody moře. Tohle místo je jen zelená plechová bouda, ale ty bláho. Ústřice, humři, langusty a vše co si jen pomyslíte tady mají za celkem přijatelné peníze a v té nejvyšší kvalitě. Dali jsme si koštem pár ústřic a hlavně humra, kterého jsme před tím nikdy neměli. Když oželíte opravdu obyčejnou kultury stolování a všude zápach ryb, tak je to pecka. Humra opravdu doporučuji. Ještě dnes mi tečou sliny, když na to vzpomínám. Když pojedete kolem, tak toto místo určitě nesmíte vynechat. Dát si čerstvé a levné super jídlo s výhledem na palírnu Talisker je opravdu paráda. S plnými žaludky a pár prezenty razíme již pryč z ostrova do místa kde, jsme dnes měli v plánu spát.

Cestou do města Fort William, které je již mimo ostrov Skye, jsme navštívili ještě nedaleký hrad Eilean Donan (57.2738675N, 5.5160336W). Toto místo je dosti turistické, ale zase byla možnost si zde dát pozdní oběd – opět forma fisch & chips, ale bylo to asi nejhorší, co jsme za celou dobu měli. Spíše než ryba to bylo bláto z nedalekého jezera obalené v čemsi a k tomu dávali něco jako výplň vánočních balíčků (hranolky). Tento hrad na ostrůvku má jakousi spojitost s nějakým mučedníkem a je opravdu fotogenický. Jak jsem psal, tak nejsem žádný historický nadšenec, tak mne zajímalo spíše okolí než to velké množství jmen a čísel. Nicméně je to prý nejfotografovanější místo ve Skotsku co se týče svatebních fotografií. Svobodný, ale zadaný kolega zde prý nemá v plánu učinit tento životní krok.

S plnými žaludky směr ubytování ve městě Fort William (56.8178286N, 5.1109742W). Protože jsme byli po dnešním propršeném dni celkem unaveni, tak jsme dali jen pivko a šli jsme brzo spát. Ráno nás čekala již pomalu cesta nazpět do Edinburghu, kde jsem měli v plánu najít ubytování.

Ráno jsme si projeli toto město, kde je velká pevnost, u které jsme si dali celkem dobré ranní kafe. Tohle městečko je začátkem a koncem turistické West Highland Way a lze z něj také začít túru k nejvyšší hoře Skotska Ben Nevis (1344 m). My jsme tento nápad neměli a jen jsme mrkli na nedaleký lyžařský areál a poté již razili ke známému viaduktu, kde jezdil i samotný Harry Potter. Protože nejsem vůbec znalec tohoto díla a vlastně jsem neviděl ani jeden film, tak toto místo vnímám jen jako velkou past plnou turistů. Ale když už jsem zde, tak jsem udělal povinnou fotku Glenfinnaského viaduktu (56.8758236N, 5.4293200W), abych se mohl pochlubit doma dětem. Když to vezmu kolem a kolem, tak když budete chtít vidět pěkný viadukt, bude stačit si zajet do Smržovky, ale je to asi jen proto, že nejsme políbení šílenstvím kolem Harryho Pottera.

Cestou nazpět jsme si prohlédli krásné inženýrské dílo formou soustavy vodních komor, které nás zaujalo mnohem více než samotný viadukt z filmu. Oboje detailně poslal také Fotr na tripu při svém cestování touto krajinou, takže nemá cenu se k tomu více vyjadřovat. Razíme tedy nazpět a opět kolem nejvyšší hory Skotska pokračujeme směr Edinburgh. Ještě povinná zastávka u monumentu Wallace (56.1387956N, 3.9177564W), který je postaven na počest Williamu Wallaceovi (Statečné srdce). Zde jsme dali výbornou kávu a zmrzlinu a také jsem zde rozbil svoji kameru. Ale co už, naštěstí jsme skoro u konce našeho výletu, tak to vše zvládnu už jen s telefonem.

No a protože se vlastně již jen blížíme ke konci našeho výletu a musíme se dostat opět do Newcastlu k přístavu, tak to již vezmeme trochu hopem.

Když už vlastně nic moc nečekáte, tak vám do cesty vstoupí opravdu nádherná cesta A82 z Glencoe do Clifton. Tohle je opravdu nejen motorkářský ráj, samá zatáčka, výborný povrch a všude v okolí nádherně zelené kopce. Zde platí rčení, že ta nejneočekávanější překvapení bývají ta nejhezčí. Ne že by to bylo úplně to nejhezčí z naší dlouhé cesty, ale opravdu je to nádherný kus země, který vede směr největší skotské jezero Loch Lomond. Skoro na konci této cesty vás uzemní výhled na skalní útvary Three Sisters, kde je i velké parkoviště a lze tady provádět nějakou tu rozjímající turistiku.

Opět zaplnit trochu místa v pamětích našich telefonů a dále směr Loch Lomond a Edinburgh. V nedalekém lyžařském středisku jsme si dali naší pravidelnou dávku fish & chips a zavzpomínali na vynikající rybu ve městečku Golspie. Ani tento kus jídla nešlo nazvat asi jídlem, spíše hmota, která vás jakžtakž zasytí. Nás vlastně docela překvapily ty velké rozdíly v kvalitě tohoto základního jídla. I v tomto místě nás prodávající té hmoty ujistil, že Loch Lomond je asi to nejhezčí ze Skotska, tak jsme vyrazili na objížďku tohoto jezera. No prostě jezero, které je obklopeno lesy, takže vlastně nic moc nevidíte. Turistů a aut všude kolem, navíc jak se blížíte k hlavnímu městu, tak se zde opravují silnice a všude jsou semafory, které řídí dopravu, která tím pádem hodně houstne. Ještě že sedíme na motorkách a můžeme se tím chaosem celkem rychle promotat. Možné nadšení Skotů z toho jezera je způsobené asi tím, že samotné jezero Loch Lomond je největší a je obklopeno již zmíněnou zalesněnou krajinou. Takže pro Skoty je to zvláštní a vzácný druh přírody. My tedy rychle odjíždíme a najíždíme jen tranzitně směr Edinburgh, kde máme již zajištěné ubytování.

Ubytování, převlečení, výlet do města, pár návštěv hospod, nějaké té suvenýry, návštěva hradu, nazpět do hotelu, vypít gin s tonikem a do hajan. Ano i takto lze poslat naši návštěvu tohoto města. Tento cestopis nechce detailně popisovat toto město, protože informací k němu je všude velké množství a my můžeme asi jen říci, že stojí za víkendovou návštěvu. Jeho atmosféra je opravdu neskutečná. Asi bych volil leteckou cestu na víkend a dovedli bychom si to tam určitě užít.

Ráno tedy jen do sedel a po silnici A1 podél východního pobřeží směr přístav. Cestou jsme navštívili pár hradů a zřícenin a rozloučili jsem se s nádherným Skotskem. Cestou jsme ještě již v Anglii navštívili místo Holy Island (55.6710153N, 1.8010067W), které je výjimečné tím, že se na místo dá dojet jen za odlivu. V místě je krásná pevnost a má to opravdu velké kouzlo. Když tam jste za odlivu tak jen koukáte jak si s námi vlastně příroda hraje. Nám už nezbývalo moc času na trajekt tak rychle razíme směr přístav, aby nezačal příliv.

No a závěrem fakt rychle. Nalodit, večer gin s tonikem při západu slunce na lodi, pivo na dobrou noc. Ráno se vypakovat, přejet do kempu, kde stálo zaparkované auto, naložit motorky a odsedět si 1000 km směr domov.

Díky, jestli jste si to všechno přečetli a třeba vás zaujalo alespoň něco. Nás cesta přesvědčila, že se na sever Skotska určitě ještě jednou vrátíme. Tentokráte určitě v našem obytném vozítku.