Kolem Skotska na motorce: První část podrobného cestopisu

Když si člověk plně uvědomí slova Konfucia, že všichni máme dva životy, a ten druhý začínáme žít, když si uvědomíme, že máme jen jeden, tak jsem už moc neváhal, a vysněné Skotsko jsem začal realizovat. Když jsem začal citátem, který mne motivoval, tak s dalším citátem od Edisona nesouhlasím, takže Skotsko bylo jasné. T. A. Edison totiž tvrdí, že na léčení svízelů je práce lepší než whisky a já se jel tedy přesvědčit, že kombinace whisky a krásné skotské krajiny je právě to nejlepší na léčení svízelů a trudomyslnosti.

V červnu 2022 jsem dostal propustku od rodinných povinností a s kamarádem jsme vyrazili do země, která mne lákala především svojí zvláštní krajinou a která vlastně není tak daleko. Tyto vzpomínky popisují sice cestu na motorce, ale na základě zkušeností mohu potvrdit, že naší cestu lze provést i obytným vozem, které jsou ve Skotsku velmi populární a celá země je i pro tento druh cestování vstřícná. 

Vše jsem detailně sledoval, protože plno našich jiných cest jsem absolvoval naším vanem od německého výrobce.

Plán byl celkem jasný. Objet celé Skotsko po ikonické NorthCoast500, cestou kouknout na skotskou vysočinu s královským hradem Balmoral a samozřejmě neopomenout návštěvy těch nejznámějších výrobců whisky v oblasti Speyside. Abychom se do cílové destinace dostali co nejrychleji a nejpohodlněji, tak jsme naložili naše motocykly na přívěs a vyrazili směr Amsterdam / IJmuiden, kde jsme měli zajištěn trajekt směr Newcastle (vlastně naši cestu do Skotska následně kopíroval Fort na tripu, takže ji nemá cenu moc popisovat, protože jste to mohli vidět i v televizi).

Abychom předešli případnému špatnému počasí tak jsme se vybavili novým teplejším a nepromokavým vybavením, protože štěstí přeje připraveným a musím potvrdit, že na tomto rčení je dosti pravdy, protože nám počasí opravdu přálo. Ale to až v dalším textu. Další plány nebylo třeba nějak řešit, protože již mám vyzkoušené, že platí pořekadlo „chceš-li Boha rozesmát, tak mu řekni svoje plány“. Tedy jediný plán bylo dojet do zajištěného ubytování v Amsterdamu a pak jakoukoli formou projet kolem dokola Skotska.

Po 1000 km jsem dorazili do kempu Swaenebloem (51.8621983N, 6.0790839E), kde jsem měli zajištěné jediné ubytování předem. Toto jsme řešili z důvodu nutného zaparkování na více jak týden našeho auta s přívěsem. Kemp je to velmi pohodový s velmi přívětivým majitelem. Je ve velmi blízké vzdálenosti centra města a v rychlé dojezdové vzdálenosti do přístavu na zajištěný trajekt.

Swaenebloem je typické Holandské místo kousek od nespočtu kanálů s mnoha mlýny v okolí, takže jsem si dali cca hodinovou procházku v blízkém okolí s pár pivky a jali se postavit naše stanové obydlí na dnešní noc. Podotýkám hned na začátku, že stan jsme brali jen pro tuto jednodenní záležitost. Jsme natolik pohodlní, že další spaní bylo v plánu již vždy cestou přes všeobecně známé aplikace. 

Předali jsem klíče od auta majitelovi, aby měl případnou možnost s autem hnout (parkování bylo za 5€ na den). Blízký soused v obytném voze byl cca 80 letý pán, který nás nejdříve z vpovzdálí sledoval a poté se odvážil s námi komunikovat, jak postavit stan a kam ideálně zaparkovat motorky. U toho jsem vedli rozhovor o Česku a Nizozemsku – byli jsme velmi překvapení, že se orientoval v historii ČR a nakonec se z pána vyklubal dlouholetý závodník na motorkách, který jezdil závody po celé Evropě. Následně jsem se kochali nízko prolítajícími letadly, protože kemp je v bezprostřední blízkosti letiště. Z počátku to byl velký zážitek, ale po zjištění, že letadla létala defacto celou noc, to již tak příjemné nebylo. Ráno jsem se probudil ve stanu sám a kamarád mi sdělil, že hluk letadel byl nic proti mému chrápání. Tak snad jsem svými nočními zvuky nezpůsobil nějaké komplikace u pilotů, kteří se mohli domnívat, že mají problém s motory či nějak jejich přistávací proceduru narušují nějaké zvláštní zvuky.

Ráno bylo docela studené, ale my to brali jako přípravu na skotské počasí. Za zvuků všudypřítomných žab a přistávajících letadel jsme stan a další zbytečné propriety zabalili do auta a připravili motorky na naše dobrodružství. Protože jsme měli 17 hodin čas na odjezd trajektu, tak jsme si udělali ještě okruh severem Nizozemska, které jsem již znal z našeho výletu lodí po kanálech.

Ze zbytku zásob jsme posnídali a veškeré ty cukry a glutamáty nám snad vydrží až na trajekt, i když bylo samozřejmě v plánu si dát nějakou tu typickou rybku v housce, které zbožňuji. První, co jsem po výjezdu směr sever (Sneek) museli vyřešit, byla dobrá káva. Musím říci, že tato závislost na kávě nás již kolikráte zavedla na plno nádherných míst a ani dnes to nemělo být jinak. Pro kochání výhledy na moře a na nespočet mlýnů je Nizozemská krajina ideální, ale není úplně přátelská k motorkářským prožitkům formou zatáček.

Pan Google nám doporučil ranní kávu v místě Castricum aan Zee (52.5569128N, 4.6089364E). Parkování jak pro motorky, tak i obytná auta je zde úplně v pohodě, protože je zde velikánské placené parkoviště (motorky mají parkování zdarma). Při výborné kávě jsme se kochali dlouhatánskou nádhernou písečnou pláží, nad kterou bylo velké množství dun, kde se dá případně krásně zakempit a užít si pohodové chvilky. My jsme ale chtěli ještě vidět část holandské krajiny, tak jsme se jali pokračovat. Je třeba zmínit, že toto místo bude v odpoledních hodinách asi hodně exponované, protože je zde opravdu vše, co budete potřebovat pro trávení pohodových chvilek.

Protože nám zbývá stále dost času na trajekt, tak razíme dále směr na sever. Rozhodli jsme si projet uměle vytvořený Breezanddijk val v moři (53.0199133N, 5.2094217E). Pravdou je, že zážitek nemusí být pěkný, ale silný. Na mapě to vypadalo jako krásné poznání lidské inženýrské činnosti, ale samotný průjezd na motorkách nebyl nic moc, protože je to ukrutná rovina, kde z obou stran neskutečně fouká. Hold ne nadarmo to pojmenovali, jak se to jmenuje.

Cílem byl Sneek (53.0335481N, 5.6611028E), kde jsme se rozhodli projít se, dát si rybku v housce a pomalu razit východním směrem dolů k přístavu. Sneek jsem již navštívil a tedy vím, že Sneek se čte výrazně jinak než je psán. Zkuste se na místě zeptat, jak se to vyslovuje a možná vám to také vytvoří úsměv na rtu. Je to hlavní město Fríska, které je dle mého soudu jedno z nejhezčích míst v celém Nizozemsku. Celé staré město je obehnáno hradbami z 15. století a hlavní atrakcí je asi Vodní brána, která je sevřena mezi zvedacími mosty, kde proplouvají neustále klidně i velké plachetnice. Je zážitek si dát kafe, rybku v housce a jen tak koukat a čistit si hlavu.

Ve Sneeku doporučuji výbornou rybárnu Orker Vishal (53.0286222N, 5.6576867E), kde mají neskutečně velký výběr všemožných čerstvých mořských potvor. Každý, komu jsem tohle místo doporučil, byl velmi mile překvapen. Nesmí vás odradit fronta, ale jak zkušenější cestovatelé ví, kde je více lidí, je dobré jídlo (zde to platí absolutně). Protože je celé Nizozemsko zemí karavanů a obytných vozů, tak nikde není problém zaparkovat. Motorky mají výhodu, že je můžete nechat podél cesty v centru města a můžete vyrazit na krátkou procházku tímto moc hezkým historickým městem.

Ale čas běží a my se musíme pomalu přepravit směr přístav, tak jsme vyrazili tentokráte východní cestou přes Lelystad směr Amsterdam. Absolutně rovinatá krajina bez zatáček není úplně motorkářská nirvána, zejména když nejvyšší místo, které vidíte, je motorkářská helma před vámi jedoucího kolegy. Naštěstí se lze kochat mořem (tentokráte po pravé ruce), kde probíhá celkem rušný provoz. Z pohodové, ale nezáživné jízdy nás vytrhla cena benzínu 2,60€ za litr (červen 2022). No co, každý zážitek je něčím vykoupen.

Průjezd samotným městem Amsterdam byl jen povinností, takže zde žádné zážitky až na proplétání až šestiproudovou silnicí s hromadou tunelů, kde se vám ztratí GPS v navigaci a vy netušíte, kam v tunelu sjet. Na samotné město je třeba si udělat mnohem více času, takže opravdu jen průjezd a třeba někdy jindy zážitky s povolenou rostlinou u kávy.

I přesto jsme se přeplněnému centru nevyhnuli a bylo to tak akorát k tomu vytvořit množství dopravních přestupků, protože vymotat se z těch jednosměrných uliček plných mostů bylo fakt peklo a my už chtěli být v našem cíli na skotských planinách. Prostě pro nás velká města neee.

Pokračovalo nutné zlo Amsterdam – IJmuiden. Kochání průmyslovými stavbami je opravdu asi jen pro urbanistické fajnšmekry. Stejně tak samotný přístav IJmuiden (52.4624378N, 4.5851028E) úplně nevyvolává ty nejromantičtější představy o mořeplavectví. Povinné rychlé odbavení na loď DFDS a hurá do kabiny, kde strávíme následující noc. Při otevřeném pivku jsme klasicky rozebrali předchozí zážitky, a hlavně se těšili na to, co bude následovat (a že opravdu následovalo). Závěrem snad jen k Nizozemsku to, že je mnohem romantičtější si jej projet na lodi po kanálech než prozkoumávat tuto rovinatou krajinou po zdejších silnicích.

Pak už jen povinná fotka odjezdu trajektu, nějaké to pivko a bagetka a hurá do hajan. Ráno nás čeká již jízda na druhé straně, protisměrné kruhové objezdy a zvláštně přejmenované auta Opel.

Přesně podle řádu jsme ráno dorazili do přístavu Newcastle (54.9919511N, 1.4498942W) a konečně mohla začít naše dobrodružná část cesty. Výjezd z přístavu byl za neustálého opakování v hlavě „drž se vlevo, drž se vlevo, vole“. Průjezd prvním kruhovým objezdem hned za přístavem byl zvláštní zážitek, ale vlastně je to docela přirozené. Musím zde zmínit, že to byla moje první návštěva ostrovů, kde jsem řídil. Hlavně obezřetně dojet k první čerpací stanici a natankovat mírně levnější pohonné hmoty než v Nizozemsku. A prd – natankováno, koupeny nějaké mňamky a hned výjezd z benzínky do pravého pruhu. Vše dopadlo v pohodě, ale jakmile trochu ztratíte koncentraci a najedete na autopilota, tak vás to může pěkně vytrestat. Pak se mi to stalo ještě párkrát, ale vždy to bylo v pohodě a naštěstí se nikde nikomu nic nestalo.

Cesta k hranicím se Skotskem nás vedla přes Northumberland národní park (55.2319953N, 2.1809192W), který byl jen takovým odvárkem přes skutečným Skotskem. Kdyby člověk nejezdil po druhé straně, tak by si vlastně ani neuvědomil, že je daleko od domova. Nicméně když člověk sjel na boční silničky, tak se začaly v hlavě dít zvláštně pozitivní věci. Doporučuji odbočit na malé, občas nezpevněné silnice za městem Otterburn a budete odměněni nádhernými výhledy na nedalekou skotskou vysočinu. Nikdo nikde, super počasí, tak proč si neudělat malou kochací zastávku s občerstvením. Začala dovolenková rutina, kdy s otevřenou hubou neustále vytahujete telefon a fotíte a fotíte a fotíte a čas utíká a vy víte, že se musíte hnout, protože jinak nikam nedojedete. Nicméně zpětně je to stále jen takový malý adaptační kurz na ty kýčovité nádhery, co nás čekaly v opravdovém severním Skotsku.

I cesta je cíl, tak jsem vlastně nikam moc nespěchali, jen jsem se začali koukat, kde dnes složíme hlavu. Nakonec jsme přes veřejně známou apku, která je pro mne nedílnou součástí plánovaní, našli místo nedaleko od Edinburghu ve městečku Dunfermline. Ale stále jsem měli před sebou ještě kus cesty, takže hurá na hraniční kámen Skotsko Anglie. Ikonický Carter Bar (55.3543553N, 2.4776731W) je hraničním místem v průsmyku, kde kdysi stávala mýtná brána. Konečně jsme dorazili do vysněného Skotska. Na ústech se nám objevil ještě větší úsměv a začali jsem pomalu vnímat odlišnou krajinu, než je v našich končinách. Cestu dále jsme si zpestřovali neustálým focením krajiny a různých historických ruin, takže čas k dojezdu na ubytování se prodlužoval, ale co, zjistili jsme, že hospoda nedaleko hotelu má otevřeno do půlnoci, tak času je dost a jsem přeci na dovolené.

Historický skvost Edinburgh jsme jen profrčeli, protože jsme věděli, že na jeho návštěvu bude čas při cestě nazpět. Tak tedy hurá směr to pravé Skotsko. Dorazili jsme do hotýlku ve městě Dunfermline (56.0694847N, 3.4648025W). Popisovat hotel zde nemá zvláštní význam, klasika se snídaní nedaleko centra. Prostě teplo, postel a parkování pro motorky. Město Dunfermline bylo dokonce bývalým hlavním městem Skotska a bylo samozřejmě plné historických památek, které hrdě poukazovaly, u jakého národa jsem na návštěvě. Super je, že když si člověk čte na místě o těch památkách, tak zjišťuje detailněji samotnou historii země a my se trochu více začali orientovat v těch pro nás do té doby neznámých jménech – do té doby byl pro nás jediný studijní materiál film Statečné srdce. 

Další zajímavostí o tomto městě je, že je to město, kde se narodil pan Carnegie, který se díky svému ocelářskému průmyslu stal jedním z nejbohatších lidí na světě (nejznámější je dnes jeho odkaz v názvu Carnegie hall v NY). Na místech spojených s velkým historickým odkazem si člověk uvědomí, že cestování není jen příroda a krásná místa, ale tak nějak se mu lépe vzdělává – to už říkal vlastně i J. A. Komenský. Večer proběhlo pár pivek v historických krčmách, kterých zde bylo opravdu dost a pro nás bylo zapeklité si vybrat z tak velkého množství piva (různé značky). Na dobrou noc jsme si dali klasické fish & chips do papíru a hurá na kutě do hotelu. Trochu naplánovat další cestu, prodiskutovat zážitky a do hajan.

Ráno nás čekala snídaně, ale nebyla to obyčejná snídaně, bylo to pravé skotské haggis. Popravdě jsme slýchali, že tohle nemusí být úplně gurmánský zážitek, ale když už jsme tady, tak to prostě musíme sníst a neurazit hostitele. Nicméně musím konstatovat, že po této zkušenosti jsem si dopřával haggis každý den. Je to taková kořeněná jitrnice, která docela vydatně zasytí. Vlastně kvalita a výživnost skotských snídaní je pro výživové poradce asi pěkné peklíčko a mají nepochybně vliv na krásu postav místních obyvatel (hlavně obyvatelek). Nechci být v tomto povídání vůbec impertinentní, ale čím více jsme jeli severněji, tím byl můj spolucestující kolega nejštíhlejší a téměř nejhezčí mezi všemi ženami.

Cíl dalšího nádherného dne (počasí bylo stále parádní) bylo město Iverness, nicméně plány jsou od toho, aby se v průběhu dne měnily, tak jsme se všemi těmi zastávkami dostali do lokality Speyside, kde je téměř největší koncentrace whisky palíren – a to jsem si opravdu nechtěli nechat ujít. Ale pěkně po pořádku. Těch míst, která způsobovala další a další, zdržení je totiž ve Skotsku opravdu nespočet.

První po cestě bylo město St Andrews (56.3398472N, 2.7849775W). Toto místo popsal dosti detailně i Fotr na tripu, takže jen z našeho pohledu. Toto místo je známé nejen svoji starobylou katedrálou, která je opravdu úchvatná, ale prý jedním z nejstarších golfových hřišť na světě. Také nelze opomenout místní univerzitu, kde studovala i část královské rodiny. Pozůstatky katedrály působí monumentálně i dnes a opravdu na vás zapůsobí její architektonická odlišnost (než je zvykem v našich kotlinách). V době její výstavby byla dokonce nejvyšší stavbou v celém Skotsku. Není nic neobvyklého, když poblíž této stavby uvidíte hromadu lidí s otevřenou hubou, ano, i my jsme se zařadili mezi tyto udivovače. 

Další hromada fotek a už přejezd k nedalekému golfovému hřišti. Byl čas příprav na snad nejstarší turnaj, takže ve městě bylo docela pozdvižení, ale s podivem nikomu nevadilo, když jsem se šli projít v motorkářském na samotný centrální green. Byl to velmi zvláštní zážitek, když víte, že na daném místě stáli takový golfový velikáni jako Tiger Woods (nejsem fanoušek golfu, tak jiného bohužel neznám), nebo že každá dobrá rána je zde odměněna nemalou finanční částkou. Po golfovém zážitku jsme si zasloužili kávičku a dortík u pláže. Vlastně celý golfový areál vede podél nádherného pobřeží. Počasí stále za odměnu, tak jsme k dortíku a kávě přidali ještě výbornou zmrzlinu. O samotném městě by stálo napsat mnohem více, ale my musíme pokračovat dále. Určitě tohle místo stojí za každou minutu vašeho času, kterou zde strávíte.

A stále směr sever. Přes jeden z nejdelších mostů v Evropě Tay road bridge (56.4533611N, 2.9490756W) jsme dojeli do ne moc půvabného města Dundee, které je čtvrté největší ve Skotsku. Toto město je velmi průmyslové a je to v okolí hodně vidět. Zajímavostí je snad jen vidět historickou loď Terra Nova Roberta Scotta, který na ní dorazil jenom měsíc po Amundsenovi na jižní pól v roce 1912. Bohužel při cestě nazpět zahynul zimou a vyčerpáním. Dále je zde možné si zakoupit velké množství marmelád, poněvadž se tvrdí, že právě ve městě Dundee marmeládu vynalezli. Je ale pravdou, že marmeládu a džemy pořídíte v celém Skotsku skoro na každém rohu. Zde tedy jenom krátká zastávka a dále jsme pokračovali na nádhernou skotskou vysočinu Cairngorms.

... je přesně to, co si představíte, když se řekne Skotsko. Fakt pastva pro oči. Prochází jí nádherná panoramatická cesta Old military road, těsně pod nejvyšší horou pohoří Cairnwell (56.8807683N, 3.4106058W). Tato cesta je opravdu rájem nejen pro motorkáře. Za každou zatáčkou se objeví další nové výhledy, které vás uzemní a vlastně chcete jen stát a koukat. Není vůbec divu, že si zde královská rodina postavila známý královský zámek Balmoral. My jsme se již na možnou placenou prohlídku nedostali, poněvadž jsme přijeli 30minut před zavírací dobou. Sice nám cestou občas zapršelo, ale stále nám počasí přálo, protože zde když prší, tak prší chvilku a pak se zase rozjasní. To se trochu změnilo na západním pobřeží, ale pěkně popořádku. Na kafe ke královské rodině jsme se tedy nedostali, ale vlastně to moc nevadilo, protože se to všude hemžilo velkým množstvím turistů. Jen je škoda, že od silnice ani z dalších přístupných míst není zámek skoro vůbec vidět, ale vlastně to byl asi záměr královské rodiny. Takže šup do sedel a razíme dále na sever.

Kousek za Balmoralem odbočíte na silnici B976 směr „venkovní královská zahrádka“. Ano, pojedete nádhernou cestou, podél které je chráněné území královské rodiny – to je přesně to místo, kam chodí veškerá ta šlechta na hony v divném oblečení a popíjí u toho čaj, případně whisky. Zde si člověk uvědomí, proč jsou zde preferovány vozy Land Rover. Kdyby nebyly všude soukromé pozemky za plotem, tak si dovedu představit ty hodiny zábavy mimo silnice. Výhledy na Carn a Bhacain jsou opravdu neskutečné a dechberoucí. Vlastně tento kus cesty nelze nějak konkrétně popsat, je to něco, co vás opravdu vede k příjemnému zamyšlení nad čímkoli – a to podotýkám nejsem žádný člověk vyznávající ZEN a podobně. Popsat toto místo lze slovy kamaráda: „Romantika jak pánské přirození“. Jen to byl opravdu první ze zážitků, které jsem nezažil asi ani v Alpách apod. Prostě slovy klasika: „Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to tě dojme“. No nic, s další vydatnou dávkou zaplněné paměti našich telefonů razíme dále na sever.

Poněvadž jsme stále nedosáhli startovacího bodu NorthCoast500 a neustálé kochací zastávky to stále oddalují, tak je třeba vzít za plyn a trochu se posunout. Dost lidí nás strašilo dopravou, ale po dobu naší návštěvy byl provoz skoro minimální, a i tam, kde byl nějaký provoz, tak byli skotští řidiči velmi ohleduplní. Je zvykem, že obytné vozy klidně zastaví na krajnici a pustí za sebou rychlejší vozy. Tohle je moc příjemný zvyk.

I přesto, že jsme spěchali dále na sever ke startovní ceduli, tak nám v cestě stálo ještě jedno místo, kde jsme ztratili další den, ale co už. Když jsem tady, tak přeci tu koncentraci palíren musíme vidět. Místo Speyside je opravdu místo hodné návštěvy každého příznivce alkoholu, ale vlastně i krásné a zajímavé architektury. Je opravdu moc hezké se podívat na palírny, kde se vyrábějí ty nejznámější whisky na světě. Dokonce třeba i Macalan, který je známí tím, že vyrábí ty nejdražší láhve na světě – stačí tedy prodat barák a jít na nákup. My se drželi doporučené The Malt Whisky trail, která zaručí, že uvidíte to nej v dané oblasti. Stačí navštívit stejnojmenné webové stránky a máte jasný plán, jen je třeba tedy počítat se zdržením i bez toho, aniž byste ochutnávali. S ochutnávkou bude zřejmě zdržení ještě větší. Takže my nakoupili skoro všude dárkové lahvičky a testování jsem nechali na večery (popřípadě až domu). 

Nejsem znalec a opravdu nerozeznám skotskou od irské a určitě neoceňuji stáří a chuť místních rašelin, ale je téměř jistota, že ta místa osloví i úplného amatéra. Co je hodně fajn, že skoro všechny palírny mají jakési turistické centrum s parkovištěm a pěkným dětským hřištěm, takže je zajištěna zábava i pro členy výletu, kteří návštěvu alkoholikova nebe neocení. Překvapí to, že některé destilerky jsou nádherné budovy a některé jsou jen plechová budova kdesi v prostoru. Já opravdu čekal velké fabriky typu Becherovka ve Varech a podobně, ale tohle jsou opravdu malé palírny, které mají svoji hrdou historii a skoro všude se dozvíte, že každá whisky má své specifikum a historii. 

Protože čas samozřejmě plynul tak nějak rychleji, tak byl čas si najít nějaké ubytování hodně daleko od našeho naplánovaného místa. Ale co, přeci si ty návštěvy nenecháme ujít, když už jsem tady. Takže přespat a zítra si to pěkně užít. Ubytovali jsme se náhodně ve městě Rothes (57.5270686N, 3.2077331W), kde jsou světoznámé palírny Glen Spey a Glen Grant. I v hotelu bylo cítit, že jsem v srdci této oblasti. Je pěkné, že místo počtu hvězdiček označující kvalitu hotelu zde používají počty várnic na tak typický lokální mok. Bez pár ochutnávek nepřipadlo v úvahu jít do hajan. Měli zde takové množství značek, že by se nestyděli ani v Pelhřimovském muzeu rekordů. Zajímavé bylo, že nám paní domácí říkala, že ty místní whisky se nedají pít a máme ochutnat z jiných regionů – no já nemohu po degustaci asi 5 značek hodnotit. Prostě jsem ta specifika rašelin a námořních pytlů nakládaných v rybím nálevu nerozeznával. Ráno po klasické skotské snídani (haggis a fazole) jsme provedli krátké návštěvy již zmiňovaných palíren a razili poznávat další místa, kde se pálí ty nejznámější značky.

Počasí opět parádní a dnes přes zastávky snad dorazíme víše na sever k samotnému startu NorthCoast 500. Stihli jsem to jen tak tak. Ale pěkně postupně. První zastávkou byla palírna Macallan (57.4906197N, 3.2036983W), kterou jsem již zmínil (nejdražší whisky na světě), ale dorazili jsme dost brzo, takže ještě nebylo otevřeno. No, jejich chyba, byli jsme připraveni si zde zakoupit nějaké ty lahvičky na doma (úroková sazba půjček byla v té době ještě mnohem přívětivější). Takže jsem nemusel prodávat motorku a ledvinu a mohli jsme pokračovat dále.

Další zastávka byla Glenfiddich (57.4551119N, 3.1287433W), který je celkem známý v našich kotlinách. Jeho znak jelena je dosti provařený. Poslechli jsme si kus zajímavé historie, kde nám sdělili, že tato rodina vlastní i tak známou palírnu, jako je i u nás ještě známější whisky Grants. Pro nás jakožto mužské pohlaví bylo velmi zajímavé, že ve vedení společnosti je moc sympatická mladá nástupkyně rodu. Nakoupili jsme pár dárkových lahviček a jeli za dalším poznáním.

Po cestě jsme zahlédli velikánskou hromadu sudů. Ale opravdu velké množství sudů. Tak jsem se vydali tím směrem, kde tyto sudy byly uskladněny. Bylo to trochu mimo náš itinerář, ale právě tyhle zastávky a změny v itinerářích bývají ty nejlepší. A ani zde to nebylo jinak. Super místo, kde se vyrábí největší množství sudů právě pro ty veškeré palírny ve Skotsku. Jmenuje se to Speyside Cooperage (57.4819500N, 3.1811828W) a opravdu každému toto místo doporučuji. Je zde moc hezké turistické centrum, kde vás zasvětí do tajů výroby a repase všech těch sudů. Parkování i pro ty největší karavany úplně v pohodě a i pro malé ratolesti je zde velké množství atrakcí. Každý rok opustí toto místo přes 150 000 sudů, což nás tedy vedlo k zamyšlení, kdo to všechno vypije. Prostě na světě je toho opravdu ještě hodně k vypití a zde budete ujištěni, že na tom s alkoholem ještě nejste úplně špatně. Naše doporučení je také celou lokalitu objet a zezadu se podívat na to velké množství uskladněných sudů pěkně z blízka (jedná se o logistický vjezd).

Nicméně čas běží jako bláznivý a je čas na další místa, která se nám zapíší do našich cestovatelských hlav. Cestou míjíme dosti velké množství dalších palíren, jejichž jména nám nic neříkají, tak ani nezastavujeme a pokračujeme k známému výrobci Chivas. Protože kdo v devadesátkách nepil šivasku, tak nebyl vůbec IN. Dojeli jsem tedy k palírně Strathisla distillery, kde se tato značka vyrábí (57.5469006N, 2.9544875W). Zajímavé zjištění pro nás bylo, že značka Chivas je až podružnou značkou, jejich nosnou značkou je právě Strathisla, kterou jsem tedy moc neznal. Ale jejich turistické centrum je asi to nejhezčí, co jsme tam viděli. Hlavně je fajn, že když sdělíte svojí národnost, tak vám dají až 2 malé lahvičky jako dárek a ještě vám poděkují za návštěvu. Bylo poledne a my zjistili, že z našeho plánu jsme urazili necelých 50 km. Takže teď už opravdu musíme popojet, poněvadž jinak z toho úplně severního Skotska moc neuvidíme.

Abychom opravdu trochu najeli čas, tak jsme zvolili cestu po silnici A96 směr Inverness. Je to hlavní tah, tak snad nás nebude nutit zastavovat za každou zatáčkou. Poskočili jsme opravdu dost na sever před samotné město Inverness, kde jsme se ještě zastavili podívat na stále aktivní vojenskou základnu Fort George (57.5838242N, 4.0702708W). Tato základna ležící přímo u severního moře měla na starost chránit právě jedno z důležitých měst Inverness. Je to doslova pevnost, jak si ji každý představuje a zde to krásně dokresluje přítomnost vojáků v typických skotských čepkách. Je zde možné vidět až 200 let stará děla, která byla aktivní součástí této pevnosti. Moc času jsme zde ale nestrávili a rozhodli jsme se zařadit do našeho plánu jezero Lochh Ness. Sice jsme ho neměli v původním plánu, ale když už jedeme skoro cestou, tak je škoda ho nevidět. 

Počasí nám přálo a tak jsem se rozhodli tuto turistickou past navštívit. A ano, za mne je to opravdu turistická past, kde se výrazně zvyšuje provoz a všude samé autobusy na úzkých silnicích. Popisovat Loch Ness zde nebudu, protože je to vcelku všeobecně známé místo. My defacto navštívili jen profláklé místo Urquhart Castle (57.3241086N, 4.4419894W ) na břehu jezera, ale cestou jsem měli možnost se kochat výhledy na toto jezero a samozřejmě jako každý jsme zahlédli místní příšeru. Protože na každém rohu je nějaká prodejna nebo zábavní park. Nějak nás to místo zklamalo a tak jsme jeli čerpat lepší náladu na naší cestu. Nicméně mám toto místo odškrtnuté, ale zde neplatí ani to, že zážitek nemusí být pěkný, ale silný. Já z toho neměl ani jeden. Ale nechť ať posoudí každý sám.

Nastal čas se konečně posunout ke startu NC500. Zajistili jsme si ubytování ve městě Helmsdale a cestou se zastavili v rušném městě Inverness, kde jsme viděli zámek pod lešením, prodejnu typických kiltů, kde nakupuje i královská rodina (ale ta podle všeho nakupuje u každého obchodníka ve větším turistickém centru). Celkem otrávení z velkého množství lidí jsem si dali ještě zmrzlinu, poněvadž počasí k tomu vybízelo a mizíme snad dál od davů lidí.

Konečně. Konečně jsme najeli na silnici značenou NorthCoast 500 a tím vlastně začali naši cestu, která byl cílem. Cestou jsme se zastavili ještě u místního řezníka, který se pyšní tím, že vyrábí oceňované haggis na celém světě. Jmenuje se to Cockburn & son (57.5976575N, 4.4377292W), ale byla to moc fajn zastávka. Nejen, že nám dali ochutnat místní výrobky, ale nabídli nám i zadarmo ubytování na jejich farmě. My jen nakoupili pár místních specialit, které byly opravdu výborné a jeli dále do již rezervovaného hotýlku. Cestou jsme míjeli další množství lokálních palíren, ale rozhodli jsem se to pro tento čas již ignorovat. Nicméně bylo již po 17 hodině, tak jsme se zastavili zcela náhodně ve městě Golspie na vynikající fish and chipis. Jako zde opravdu zastavte. Místo se jmenuje The Trawler (57.9731111N, 3.9765975W) a my jsme neměli lepší předtím a ani poté. Opravdu vynikající a s možností si sednout na lavičku s výhledem na moře vám tu chuť ještě znásobí. Sice je zde již trochu problém s naší angličtinou, poněvadž se mluví již poctivou skotskou angličtinou. Ale nakonec ruce a různé posunky s normální angličtinou pomohly.

Počasí sice trochu větrné, ale s jasnou oblohou nad hlavou jsme se ještě cestou zastavili u krásného zámku Dunrobin (57.9817317N, 3.9454417W). Tento zámek leží přímo u moře a je velmi příjemnou zastávkou, jenže ty jsou zde opravdu skoro všude. Zámek je dnes v soukromých rukách, takže nebyla možnost se podívat ani do zahrad. Nicméně nedaleko je velký pěkný park, kde se dá příjemně odpočinout a poslouchat nedaleké celkem neklidné moře.

Nádhernou cestou přímo podél pobřeží, která je nádherně zamotaná, se blížíme k nedalekému místu, kde ten den složíme naše těla. Všude krásné pastviny plné ovcí a snaha o jejich spočítání by vedla k rychlejšímu uspání, než s prášky na spaní.

Naším cílem byl hotel The Bridge ve městě Helmsdale (58.1168600N, 3.6528200W), kde nás přivítal zvláštní majitel. Vypadal, jako kdyby hrál ve filmu Batman toho tučňáka. Módní policie by se asi hodně divila. Přivítal nás s rozepnutým poklopcem, kostkovanou mastnou košilí a ve vlasech mu cosi žilo. Ale co už. Jsme dva a celkem statní. Nicméně když nás vedl do podkroví temnou chodbou plnou schodů, tak jsme byli celkem překvapeni touto velmi zvláštní atmosférou. Ráno u snídaně nás pán majitel přivítal úplně stejně oblečený. Nicméně večer jsme zašli do místní hospůdky na pár piv. Tohle byla fakt paráda, jen tak zajít někam mimo hodnocení na Googlu a podobně. Byla to vlastně jediná otevřená hospoda, kde nás přivítali jadrným mezinárodním slovem „Fuck“ a doplnili zvláštní intonací „what are you doing here?“ Jeden hrdý skot si k nám hned přisedl a začala příjemná komunikace. Když se dozvěděl, že jsme z Česka, tak nám sdělil, že v Česku zná jedno město. My očekávali, že samozřejmě řekne Praha, ale chyba lávky. Že prý Rokycany – my tedy dlouho přemýšleli, co myslí jeho vyjádřením „roky keny“, ale nakonec jsme to přeložili správně. Pán Prahu znal jen díky týmu Sparta Praha, ale Rokycany? Prý vedle ve vesnici bydlí nějaký chlapík právě z Rokycan.

Na tomto místě jsme konečně viděli to pravé Skotsko, hlavně co se lidí týče. Velmi hrdí lidé se zvláštním vzezřením, ale hrozně přátelští. Takže pár místních piv a přes Tesco, které bylo otevřené do 23 hodin, jsme se vrátili docela spokojení na hotel. Ona ta cesta vlastně zase nebyla normální, protože v Tescu nás přivítala jakási zrzavá osoba, která měla odbarvené vlasy, pomalovaný obličej a byl celý v tom řeznickém mundůru. Tedy jít spát s představou tohoto člověka, který vás přijde navštívit se zvláštním majitelem hotelu po půlnoci na pokoj, nebyla ani pro nás úplně příjemná. Nedej bože se ráno probudit a vidět je u postele, tak se probudím a budu muset bezodkladně navštívit logopeda s koktáním. Nicméně noc proběhla v poklidu a ráno bylo pohodové a slunečné. Klasická snídaně a hurá za řídítka.

Další den měl být co se kilometrů nejdelší, ale to jsme ještě ráno netušili. Jen jsme hodně podcenili řídce osídlený sever Skotska, a tedy i menší penetraci ubytovacích zařízení. V případě jízdy v obytném voze nebo se stanem ale úplně v klidu, poněvadž všude jsou celkem nádherné kempy s kýčovitými výhledy na moře. Jenže my měli stan a spacáky za mořem v Holandsku. Ale postupně.

Další velkou dávku zážitků si můžete pročíst v pokračování, které vám opravdu snad přiblíží to nejkrásnější Skotsko, které je opravdu až na severu.