Východ slunce nad Olympem aneb po Fotrových stopách v Řecku

Máme 17. července 2023 a my v rámci naší třítýdenní dovolené v Řecku (po stopách Fotra na tripu) vyrážíme na jeden z nejnáročnějších výšlapů, který jsme doposud absolvovali. Již z vyprávění kamaráda a z pohledu na výškový profil v mapě víme, že tohle nebude procházka růžovou zahradou. Je rozhodnuto, že ženský necháme relaxovat u apartmánového bazénu a my si dáme pěkně do těla a hlavně něco nevšedního zažijeme.

A o čem, že tu píši? Píši o výšlapu na nejvyšší horu Řecka, na bájný Olymp! Být totiž v Řecku na road tripu a nevyužít této možnosti, to by byla obrovská škoda.

Po dvou týdnech stanování na Peloponésu jsme se přesunuli na pevninu do apartmánu v městečku Peraia na dohled od Soluně. Vzhledem k tomu, že na Olymp je třeba se vypravit dopoledne, než se vzduch prohřeje a vrchol zahalí v oblacích, usedáme v půl třetí ráno do auta. Přesouváme se na 260 km vzdálené parkoviště (1050 m n. m.), které je považováno za ideální výchozí bod treku.

Na parkoviště přijíždíme kolem půl páté, dáváme snídaní, balíme vše potřebné a především dostatek vody na zajištění pitného režimu. Je po páté hodině ráno a teploměr ukazuje slušných 20 °C. Naše cesta k vrcholu Olympu začíná za svitu čelovek.

Prvních pár stovek metrů vede cesta po docela slušném šotolinovém chodníčku, ale to se s přibývajícími metry postupně mění. Přidávají se kameny, kořeny a také sklon se nebezpečně zvedá. Začíná svítat a nám se místy otvírají nádherné výhledy na masiv Olympu nebo opačně k moři, nad kterým vychází slunce.

Menší kořeny a kameny následně střídají vyšší schody přes balvany. Přidává se i volná kamenná drť, která pod nohama klouže. Postupně se z lesa dostáváme až do klečového prostředí. Podobné známe z výšlapu na Sněžku, ale tady to i díky mořskému klimatu působí trochu jinak. Přidává se vítr a ani sklon se nenechává zahanbit. Všímáme si, že se z údolí táhne oblačnost a hřeben se po chvilkách halí do mraků. Doufáme, že se počasí ustálí a nám se na vrcholu naskytne dechberoucí výhled do kraje.

Naše tempo je slušné a k chatě Spilios Agapitos, která je brána jako záchytný bod s možností přespání, se dostáváme až nečekaně brzo (v 7:15). Od chaty v nadmořské výšce 2050 m n. m. sledujeme údolí s mořem pod námi. Nádherný pohled.

Zatím co jsme po celou cestu k chatě potkali sotva čtyři turisty, u chaty je docela živo. Řada lidí snídá nebo se protahuje a připravuje se na výstup. My neztrácíme zbytečně čas, dáváme větší svačinku a pokračujeme dále.

Sklon kopce je stále strmější, nohy začínají bolet, ale stále se dá jít docela svižně. Začíná silně foukat, je chladno (odhadujeme do 15 °C) a my oblékáme větrovky. Sledujeme i fotíme krásné výhledy, které se díky větru a mrakům neustále mění. Tušíme, že z výhledu přes mraky nebude asi nic.

Kolem nadmořské výšky 2400 metrů se dostáváme do pásma bez života. Pokud tedy pomineme skupinky nadšených, zpocených a unavených turistů, škrábajících se do svahu. Podklad pod nohama se změnil a je zde pouze kamenná břidlicová suť, která nebezpečně ujíždí. Musíme proto dávat velký pozor, kam a jak došlápnout. Cesta se stává hodně úmornou, a tak si sedáme na kámen a dáváme menší pauzu na občerstvení i doplnění tekutin. Nohy máme zakyselené a znovu se na ně postavit je docela výzva, nohy neskutečně bolí.

K cíli nám schází něco přes 200 výškových metrů. Sklon se nemění, zato oblačnost houstne. Je devět hodin a my přicházíme na náš vrchol Olympu. Píši záměrně na náš, protože vrchol Skala 2882 m n. m. je pár metrů pod vrcholem celého masivu Olympu, ale odtud je již rozumnější mít vysokohorskou výbavu, včetně přileb a lan. Hodně silně fouká a teplota je sotva 10 °C. Dáváme pár fotek a jdeme se schovat do závětří. Při svačině se kocháme občasnými záblesky slunce a osvícených skal. I když nám nevyšlo počasí na jedničku a k moři nedohlédneme, je to nezapomenutelný zážitek.

Po krátkém odpočinku vyndáváme z batohu jeden pár trekových holí a každý za pomoci jedné z nich začínáme opatrně sestupovat. Zjišťujeme, že nahoru to bylo rozhodně bezpečnější. Teď stačí jeden špatný pohyb nebo uklouznutí na sypkém podkladu a kutálíme se někam dolů. Kvitujeme, že máme třetí opěrný bod v podobě trekové hole a díky tomu se stává náš sestup bezpečnější a jistější. I když se snažíme jít opatrně, nejednou nám obě nohy ujedou, ale naše berlička vše vyřeší.

Na pár okamžiků mraky opouští vrchol a my zvládáme pořídit pár pěkných fotek na památku. Dostáváme se zpět na „zpevněnou“ cestu, ale i zde pokračujeme za pomoci hole, protože je sestup o poznání jistější a svižnější. Z internetu máme načteno, že občerstvení v podobě fazolové polívky na chatě Spilios Agapitos stojí za zastavení. Těšíme se, jak si dáme do nosu. Blížíme se k chatě, sluníčko svítí a vzduch se prohřívá. Kolem 11:30 přicházíme na chatu a za 6,5 eur dáváme chleba s fazolovou polévkou. Usedáme venku ke stolu, odkud jsme se ráno dívali na moře a stoupající slunce.

Po krátkém odpočinku pokračujeme dále k parkovišti. Cestou míjíme nejen známá místa, ale i ta, která jsme kvůli tmě neviděli. Co se nám ráno za tmy a svítání zdálo jako kousek, tak při sestupu moc neubíhá, ale je to tím, že již vyhlížíme náš cíl. Zvládli jsme to. Je 14 hodin a my jsme konečně u auta.

Cpeme do sebe sušenky, měníme ponožky a boty za suché. Cestou na apartmán ještě zastavujeme u moře pod útesem nedaleko městečka Plaka Litochorou. Nahřívání kostí na sluníčku střídáme s osvěžením v moři.

Po přesunu do našeho letoviska v Peraia bereme plavky a jdeme dovádět do bazénu. Byl to krásný a náročný den, na který budeme rádi vzpomínat. Ještě jedno pozitivum výšlap přinesl. Umožnil nám, po více jak 14 dnech v teplotách kolem 35 °C, se konečně zchladit :-).

Martin Pleva, web: plevicinatripu.blogspot.com